Básne z 30-tych rokov

1/
Hoj, kde si byl, můj sokole bílý?
Kde si bujal křídlem bleskoletým?
Zdaž proletěls valnotoký Dunaj —
cože slyšet z Milošova sídla?
Neb jsi lítal ponad Moskvu, matku,
poklonil se Ivanu velkému?
Či jsi lítal nad rovinou Polska
a pozdravil moje bratry milé?
A či si byl u hrdinských Čechů?
Dej mi zprávu o hrdinském Česku!
Sníž se, sníž se, sedni na okénko,
pohovoř mi, můj sokole bílý!
    Zatřepetá křídly svými sokol
a již sedí na okénku nízkém,

já mu hladím bílou peruť jeho
a on jme se takto hovořiti:
    „Pozdravení ode bratrů Srbů,
pozdravení ode bratrů Rusů,
pozdravení ode synů Polska;
ale pozdravení nejvřelejší
jestiť tobě ode bratrů Čechů!
Znáš ty Vídeň, vždy veselé město?
A znáš cestu z Vídně přes Moravu,
přes Moravu, přemilou Vltavě?“

2/
To ne cesta dlážděná kamením,
neb to cesta kvítím posypaná;
to ne stromy vedle cesty stojí,
ale řady stojí mužů věrných;
letí kočár slávou ozářený
a v kočáru Ferdinand^[29] a Anna.
    „Znáš-li, pane, Prahu mnohověžnou?
Znáš-li Hradčany v ní staroslavné?
Totě sláva, radost a modlitba!
Ode stropů po kamennou dlažbu
visí věnce, korouhve, čalouny,
luny lesk pomíjí, den je v noci.
Hoj, tam přes most, on mnohopamětný,^[30]
kůň na koně, muž na muže v davě;
stříbra, zlata a drahokamení
těžko mostu nad Vltavou nésti.
Most se třese a Vltava kypí —
nad oblaky: „Hurá, hurá, hurá!“
    Zvony zvoní na Karlově hradě,^[31]
dělá hřmí nade Českem celým,
u oltáře klečí lidu pastýř,
modlitba vstupuje k Hospodinu
a král vstane ve koruně české.
    Hoj, ty perlo moje, vlasti česká,
krásně svítí slunce nad oblaky,
než krásněji koruna tvá svítí,
svítí láskou Ferdinanda krále;
nuž bůh živiž krále Ferdinanda!
    Než, sokole bílý, oko moje,
rci mi jméno, rci statného Čecha,
jenž zalíbil se ti nade všemi?
    „Totě Chotek.^[32] Bůh ho dlouho živiž,
věrný Čechie syn; Čechů sláva,
on ku králi řekl Ferdinandu:
Králi Čechů, velké je tvé jméno,
slovo české k tobě mluvím směle,
jakovým se modlím za tě k bohu;
králi Čechů, velké je tvé jméno
a jen věrnost Čechů jest mu rovna.
Bůh tě živiž dlouho pánem naším,
že nám chrániš řeč a mrav a právo;
vždy ty nám chraň řeč a mrav a právo,
bůh tě živiž dlouho pánem naším!“
    Sokole můj bílý, oko moje,
vrať se, vrať v Hradčany staroslavné,
vzdej ty úctu Chotkovi statnému,
úctu vroucí zpod slovenských Tater,
že promluvil k králi dobré slovo.