ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zpět se vrací zpěvec do své vlasti,
do své milé vlasti podtatranské,
tichá vluna Dunaje ho nese;
měkký páper je na bradě jeho,
v čistých ňadrách serdce — čírý oheň.
Hah, i uzří Děvín u Moravy,
u Moravy smutné, smutné rumy:
Hoj, an jste vy rumy hroby šeré,
hroby šeré slávy otců našich. —
Padá selza po páperu brady,
kalná selza, tobě, Rastislave!^[38]
Dál se nese zpěvec do své vlasti,
do své milé vlasti podtatranské,
tichá vluna Dunaje ho nese;
Hah, i uzří rumy Ostrihomu,
tam, kde Hron se do Dunaje valí:
Hoj, an jste vy rumy, hroby šeré,
hroby šeré slávy otců našich. —
Padá selza po páperu brady,
kalná selza, tobě to, Ratbode!^[39]
I vystoupí zpěvec na břeh pravý,
na břeh pravý tam, na rumy hradu,
obzírá se po své milé vlasti;
kypí serdce v mladých čistých ňadrách,
kypí píseň z harfy zlatostrunné:
Hoj, Budíne a ty Vyšehradě,
a ty Velehradě mnohověžný. —
Padá selza po páperu brady,
kalná selza, tobě to, Pribino!^[40]
I obrací zpěvec svoje zraky,
na břeh levý obrací je vzhůru:
Hoj, vy Tatry, Tatry nebenosné,
a ty otče, slávorodný Kriváň!
Nechcete vy slyšet píseň moji?
Píseň moji z vroucí serdce tužby;
Novohrad a Zvolen, a ty Muráň,
Makovice,^[41] Liptov, Trenčín, Nitra,
hoj, ty Nitra, ty slovenská máti. —
Padá selza po páperu brady,
kalná selza, tobě, Svatoboji.^[42]
I pozdvihne harfu zpěvec mladý,
mrští harfou o sbořené rumy;
i vyrykne harfa jekem hrozným,
jekem hrozným rumy ozvají se.
Mrští sebou zpěvec o zem sirou,
žhoucí ňádra rozhalená k zemi,
hojná selza topí tvrdé skály.
Chodí zpěvec chudý po své vlasti,
po své chudé vlasti podtatranské,
chodí břehem Nitry, břehem Váhu,
němým chodí slavíkem v podzimu.
Prázdné pusto pod Tatrami leží,
pusto prázdné leží v serdci pěvce:
Hah, co dám ti, ty můj rode chudý?
Zpěvů nemám — praskly struny harfy,
vlasti nemám, ni lásky, ni žele…
Mine Beckov, Budatín i Strečno,
mine Mních,^[43] Králová^[44] pláče Hronem:
Hoj, ty Hronu, ty má rodní řeko,
no, ty ovlaž moje žhoucí ňádra,
zotav city serdce vypráhleho!
I přilehne zpěvec k toku svému,
nový život střebají mu žíly;
ovlaží si zpěvec suché serdce,
nová mysel, nová naděj vstáva.
Aj hle, slyší zpěvec píseň libou,
píseň libou z libých outlých ňáder:
i ožijí zpěvy v ňádrách zpěvce,
ožije žel, radost, hněv a láska.
Nová harfa zpěvce zněje Hronem,
zněje tužba, báseň, naděj, žádost;
ona Hronka pěla libou píseň.