Básne z 30-tych rokov

Soumrak se blíží, od stolíka vstanu;
nač bych víc písal, práce to daremná!
Mám-li si získat čitatelů hanu?
Lež, péro, půjdu, kde stráň je příjemná.
Než dříve pozru oknem otevřeným,
jak se to stmívá údolím zeleným.

Ach, jak si milý, větýrku svobodný,
jak mile, čerstvo vlaje dolinami —
lehnu si v okno: ó, kraju můj rodný,
rozlehlý toku Dunaje břehami,
bude-li to kdy, že náš osud divý
přestane jednou tlačiti tvé nivy?

Bože můj, bože, vy zelené hory,

co ste vy byly, věk to uznat nechce.
A co ste nyní? Srdce želem hoří
a jiný z mého zármutku se chechce.
Ó, časy dávné, již se nevrátíte,
jen se ve chmurách nad Tatrou vznášíte.

Smutnými břehy smutná vlna běží,
nemá již slyšet hlasu našich zpěvů;
slovenská matko, co v tvém lůne leží,
má být vydáno kletbě cizích hněvů:
ó, matko naše, Nitra, ó, doliny
Hrona i Váhu, vymrou vaši syni!

Dost nás je ještě, ale se neznáme
a nepřátelé na nás vždy žalují;
vše je proti nám, zástupce nemáme,
bratři se sami od se odtrhují:
rode můj, od svých vůdců opuštěný,
ach, nezadlouho budeš znivočený!

Tak v oknu ležím a myslím a myslím.
A mhla mezitím sletne na dolinu,
s červeným spolu měsícem povzešlým
jasají řídké hvězdy na dědinu:
víter studený, procházka zmeškána,
oči mé v slzách — mysl rozervána.