Zlatý fond > Diela > Básne z 30-tych rokov


E-mail (povinné):

Karol Kuzmány:
Básne z 30-tych rokov

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Zuzana Babjaková, Daniel Winter, Eva Lužáková, Slavomír Kancian, Katarína Tínesová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 46 čitateľov

Hrání fantazie

[2]


1/[3]
Co jest medle bohu nemožného
v světě tomto, jenžto on stvořil,
by mu člověk na odpor bořil?! —
Směje se on z blázna nemocného.
On zachoval Lota[4] nevinného,
Krista vzkřísil, by se mu kořil
Žid i pohan, jenž ho byl zmořil.
A aj! hleďte teď cosi nového:
Bezotčímu[5] zavraždil mi máti
Mongol, Tatár, Turek[6] pln zlosti,
Frank měl stráž při hrobě, či se vrátí;
s uslzeným věncem na jej rov se bera.
Hah, co uzřím? Ona v jasnosti
stojí, — při ní anděl: Slávy dcera!

2/[7]
Chrám mi jeden stavte nad Dunajem,
druhý na baltickém pomoří,
třetí odkud ráno zahoří
zlaté slunce, Černomora krajem;
ty mi chrámy spojte sloupů hájem;
kde se Dráva s Dunajem boří,
kde se Néva Petrovu koří,
skvostně vše zaklente nebes rájem:[8]
Vprostřed se skvej v něm oltář svornosti,
nad nímžto se vznášej osvěta,
kolem se věnčujtež všecky cnosti:
Obětuj při něm kněz člověčenstva,
žehnej všecky národy světa,
zvenku nápis: „Chrám to všeslovenstva“.

3/
Ó, Slávio, kterou um můj vzývá,
k niž se ňadrá moje modlejí,
v níž se chtíče moje blažejí,
o niž každý dech můj vroucně zpívá,
Ó, ty všeslavenstva matko živá,
obraz člověčenstva vroucněji
slávikové v houšti nepějí,
jak má duše po tobě bažívá;
na tě zrána vždy můj duch myslívá,
celý den se jen tebou bavím,
celou noc se mi jen s tebou snívá!
Ó, kýž předce ruka tvá už kyne
synům tvým ku slávě, již slávím,
a ku sobě nás všechněch přivine.

4/
Neslyšels’ kdy Záboje plakati[9]
nad svou vlastí? Když z črna lesa
na stermící skálu se vznesa,
jako holub počal naříkati: —
Takým želům sem já navykati
pořád od dětinstva okresa
musel, že i sama nebesa
nemohla by víc selz vysypati.
Avšak teč jen, teč jen oko vroucí,
jen se svírej serdce strápené,
has jen hardlo muky tvé horoucí!
Když jen zvlažíš selzo dobré síme,
serdce vzkřísiš, serdce zpráchněné; —
jiné víc od Slávy vyprosíme.

5/
Jako když mi otec do věčnosti
na hlas Kristův odšel, vzdálený
přijan černou pečat, zmořený
verhnu sebou v lože pln žalosti;
domů chvátám, se vší zvědavostí,
svědky hledám, — písmu nevěrný,
až se zvertně v dlani klíč dverní:
„Otec zdravý!“ Ó, snárské radosti! —
Tak i nyní serdce mi skočilo,
až je ruka hájit náhlila,
by plesáním se nerozskočilo:
Neb mi máti Sláva lýru dala,
Slávy dcera struny přivila
živé, aby serdce synů jala.

6/
Věřím, Kollár, že si mřel za Mínou,[10]
když své na tě slunka rozvila,
růžostoma k tobě mluvila:
Vyvolenče, jsem-li tvou jedinou?
Věřím, žes nešel za slávou jinou
tam pri Sále, kde ti uvila
věnec dcéra, kterou slávila
tam tvá lýra, strunou okouzlenou!
Pro mne nemá žádná kráska oči:
Kdekoli jest Lada pozemská,
hned utíká, jak náhle mě zočí;
však zná nebe, co má komu dáti,
mne zjevena sláva nebeská,
a tá sláva jest mi milá máti.

7/
Hleď tam, kde mne prút jak vranný koník
ze záhrady domů nosíval,
kde sem v skoku hlavy zetínal
bodlákové, statný jak bojovník;
smutný stermí v nebes tam Královník,[11]
on hle smutně se mi usmíval,
neb on slávu otců vidíval
našich — a teď hnízdí na něm zbojník.
Na ty hole mne často vodíval
dobrý otec, pak si tam sedna,
mne o dějech otců vyučíval;
jednou vstana, ronil selzy mutné,
obejmul mne a celkom sbledna
utřel tvář a takto mluvil smutně:

8/
Vidíš, milý synu, tam ty kraje?
Tamtě jedna mati bývala,
vprostřed lesů nebe mívala,
majíc synů krásných pelné háje:
Divoch jeden, žádnou vlast neznaje,
přiterhnul k ní, když je chovala,
i schvatnul jednoho, běhala
za ním máti projdouc všecky kraje:
Syni pak, jenž mezitím zrůstali,
sváry mezi sebou tropivše
ani přišlou matku nepoznali;
taktě levy, orly ta přiterhli,
a vše ostrym zubem zničivše,
i příbytek do zniku rozterhli.

9/
Při včelínu sedě ve záhradce
patřil sem na život zakrytý
clonem sněžným, ale odkrytý,
ač jen z mala jak jde serdci hladce;
tu nosily včely velhu matce,
tu propouštěl trávu přerytý
sněh, a tam v modřinách rozhřítý
tvorci pěl skřivánek žalmy sladce.
Co pod sněhem, co jest v spících skryto
ještě žilách krásy života,
přeč sněh, chlapci, — bude nam odkryto!
Než načež přicházím toto radě —
slunce svítí, preč už dřímota!
To jiste jest v Slavenstve záhradě!

10/
Nech se kluzka po stříberném mostě,
komu zima líbí se a led;
nechat střebe do sebe ohně jed
lásky, vína, — kdo jen tělem roste:
Já mám vždy u sebe ctného hoste,
z jehožto úst plyne sladký měd,
toho zůstavil mi dědův děd —
předc mu nedám za živa výhoste.
Nech se oblibuje v kruté seči
hardina, nech plová po moři
kupec: já se jen v mé kochám řeči.
Nech rejsuje stromy svého rodu
kdo chce, a z nich si činí hory —
Matkou mou jen sláva jest národu.

11/
Není spolku v světe útlejšího,
než mezi matkou a dítkami; —
ulíbán vonnými kvítkami
nepožiješ citu blahejšího.
Dítě nezná místa krásnějšího,
přivinuté k ňádram rukami
matkinými, sluchem, očkami
pije, co má svět nejsvětějšího.
Však jak předčí všecky údy hlava,
tak nade vše jiné vznešená
jest má matka, člověčenstva sláva.
Co jest dutý Španiel národenstvem?
Nás dařila matka vzkříšená
ve své lásce božským člověčenstvem.

12/
Jako starostlivou hospodyňu,
když spí ještě její čeládka,
vzbudí svých domácích památka,
by šla k práci hned v ranní hodinu;
potom ona vzbudí svou rodinu,
popatří, či celá hromádka
její statku, uvaří zkrátka
snídání, jak sluší na gazdinu.
Podobně se Slávia chovala;
ještě spali její synové
a už ona pred svítáním vstala:
Však už svitlo, ona — „vzhůru moji,
mou láskou zplození plodové,
připravená Slávy role stojí!“

13/[12]
Vy, božího chrámy důstojenstva,
Tatry, které sám bůh vystavil,
sem poď, kdos’ boha neoslávil
a necítil blahost náboženstva. —
Ó, vy slavné herbaty Slovenstva,
mnohý vrah se už na vás svalil, —
Mongol, Tatár, — předce nezdávil,
co slávou má býti člověčenstva!
Pane, jenž tu nad Krivánem kráčíš,
za nás k tobě sám Karpat stermí,
zachovat nás pri něm ráčiž, ráčiž!
Aj hle, bleskem z nebe — přes nářeky —
s matkou Slávou Hospodin hermí:
„Váš je Karpat po všech věků věky!“



[2] Hrání fantázie — R, LAMS, 31 F 51, K, s. 217 — 223, N, s. 326 — 335. Celú kolekciu básní, ktoré Kuzmány poslal do almanachu Zora Michalovi Godrovi uverejnil z R Augustín Maťovčík v takomto poradí: Hrání fantázie, Píseň prostonárodná, Bájka všech bajek, Nesmertedelnost, Neutrálnost, Utopena, Žalost, Pod okýnkem.

[3] 1. sonet — Kuzmány text v upravenej podobe s názvom Pěvci Slávy dcery uverejnil v Hronke, 1, 1836, s. 4 (porov. nižšie)

[4] Lót — biblická postava zo Sodomy a Gomory

[5] bezotčímu — t. j. sirote bez otca

[6] Mongol, Tatár, Turek — autorova pripomienka výbojných vpádov aziatských hord na naše územie

[8] 2. sonet, 8. verš — autor má na mysli mesto nad Nevou — Petrohrad: podľa zakladateľa ruského cára Petra I. Veľkého (1672 — 1725)

[9] 4. sonet, 1. verš — Záboj — legendárny český spevák — hrdina z Rukopisu královédvorského (novodobý falzifikát Václava Hanku); Kuzmány v texte zámerne použil „pôvodný“ výraz zo Zábojovho spevu: „z črna lesa…“ (Vo false sa stotožňujú mená vládcu Sáma a speváka Záboja do tej istej osoby!)

[10] 6. sonet — Kollár, Mína, Sála — nová pripomienka známej Kollárovej skladby; Lada — v slovanskej mytológii bohyňa mladosti, krásy, lásky a plodnosti

[11] 7. sonet — Královník — Kráľova hoľa nad básnikovým rodiskom Breznom; 1948 metrov vysoký vrch vo východnom cípe Nízkych Tatier

[12] 13. sonet — text Kuzmány v upravenej podobe zaradil do prózy Ladislav (porov. nižšie), herbaty — chrbáty





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.