Zlatý fond > Diela > Básne z 30-tych rokov


E-mail (povinné):

Karol Kuzmány:
Básne z 30-tych rokov

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Zuzana Babjaková, Daniel Winter, Eva Lužáková, Slavomír Kancian, Katarína Tínesová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 46 čitateľov

Lučatínska víla

[70]


„Kdo ze Zámostí[71] jedeš k Lučatínu
večer, kdy luny svítí lesk,
a jsi u kříže, odkud v dolinu,
patře, uslyšíš Hrona stesk,
soukromná kolmo kde skála ční
lysým temenem v modřinu,
a příboj Hrona o skálu hřmí,
řítě se v bezdnou hlubinu;
a šumem stříbrným pěny sipí,
a pára až k temenu skály kypí,
a srká, a chlemtá, a loká vír,
a tento do dna se otvírá;
a zas ode dna dýmaje puchne,
a valně vlnami vybuchne,
a vše se zase zavírá,
a vůkol panuje tichý mír. — —
Mládenče dobrý, zdrž koně svého,
modli se, zpytuj srdce své:
zdaž lásku nelhals ze srdce zlého
a vždy byls věrným děvě své;
ach, jsi-li vinen, obrať se zpátkem —
neprojdeš přes most kouzelný;
pod skalou věčným s vílou tě sňatkem
sloučí šum víru pohřební.“ —

Výstraha divná Hronem zaznívá;
neposlechne ji mládenec,
pověře bludné jen se posmívá
a pouští uzdu — šílenec!
Tu mu do očí mhla vrazí tuhá,
ze zadu svítí luny lesk,
před ním a za ním a nad ním duha,
a pod ním ječí víru stesk.
Kůň divě srká, ježí se hříva,
pysk k prsům — v bok mu ostruhy. —
Skok — pád — skok — zas pád a zas zarývá
kůň přední na most již nohy.
„Ó, vrať se, vrať se, tam mostu není,
jesti to most jen duhový!“
Než neslyší on — skok! — vír se pění
a checht vybuchne hrobový.
A šumem stříbrným pěny sipí,
a pára až k temenu skály kypí,
a srká, a chlemtá, a loká vír,
a tento do dna se otvírá,
a zas ode dna dýmaje puchne,
a valně vlnami vybuchne,
a vše se zase zavírá,
a vůkol panuje tichý mír.

„Kde si tak zmoknul? A cožs tak bledý?
A kde si koně zůstavil?
Ach, jak tvé oči dřevěně hledí!
A kdo tvář tvou tak zohavil?
Siné máš rtíky, oči krvavé;
snad, že tě lotři přepadli?
Anebo v divoké noci dravé
šelmy tě s koně strhaly?“
Tak máti dobrá synáčka vítá,
než ten ni slova nepoví;
studený mráz mu ňádrami zmítá,
on klesá v spánek hrobový.
Sběhnou se lidé, ženy i děti,
mládenci, děvy, starcové;
ti bledou tvář jeho chtí viděti
a křičí: „Kde jsou zbojcové?“
A hlukem stařec, sešlostí chromý,
prodře se k loži mrtvého,
a jak ho uzří, rukama lomí,
hluk ztichne davu celého.
„Přežehnejte se!“ tak stařec řekne,
„patřte hle, víly znamení
má ten na šíji!“ a sám poklekne
i upí k bohu spasení.
A jak „otčenáš, věřím i slávu“
všickni se pak pomodlili,
o lučatínské by jim dal zprávu
víle stařečka prosili.
A jedni stojí, a druzí sedí,
a dítky v lůně třímají,
a děvy bledé, mládenci bledí
bázlivě naň se dívají.
I přežehná se stařec a sedne
k nohoum si zpuchlé mrtvole,
a tajným zrakem vůkol pohlédne,
i mluví, jakby švehole:
„Modří se nebe a první záře
věž preceptury zjasňuje,
dohořuje svíce, bledá tváře
vězně vždy víc se ztemňuje.
Dlítě ve věži, kruhy mu ruky,
kruhy mu nohy poutají,
ach, a svědomí pekelné muky
ňádra mu mocně trhají.
V červeném plášti dle něho mnich
růženec čítá za jeho hřích.
„Pusťte probůh mne, já musím k němu!
Ontě zasnoubencem je mým;
jen slovo jedno ať řeknu jemu,
a od něho jen jedno zvím.“ —
Nešťastná děva! Vpustí ji stráž,
než vězněm trhne ledový mráz.
„To svatba naše? Ó, milý bože!
To toužby naší splnění?
Čerstvá-li zem tvé svatební lože?
Či pravda to, či mámení?
Obejm’ mě, obejm’!“ Ticha je stráž,
než vězně pojme studený mráz.
„Ach, to tvé hrdlo, to rtíky tvoje,
tato tvá kadeř — oči tvé —
aj, ňádra tvoje, a ňádra moje,
a to mé srdce klopotné!
Pevněj mne obejm’!“ — Ticha je stráž,
než vězně klíčí studený mráz.
„V obraně otce žes mnicha zabil,
proto-li krev tvou vylejí?
To bůh rozsoudí; jen jestližes byl
mně věrný vždy! — Slyš, již znějí
zvonečka hlasy!“ — Bouří se stráž,
a vězně klíčí ledový mráz.
„Polib mne, polib z srdce čistého!“
Tak děva vězně sužuje,
objímá hrdlo a sama jeho
zsinalá ústa celuje.
Než zní již zvonek, s vězněm jde mnich;
a v srdci vězně — nevěry hřích.
Za Lučatínem, tam skála ční
lysým temenem v modřinu,
a příboj Hrona o skálu hřmí,
řítě se v bezdnou hlubinu;
a šumem stříbrným pěny sipí,
a pára až k temenu skály kypí,
a srká, a chlemtá, a loká vír,
a tento do dna se otvírá;
a zas ode dna dýmaje puchne,
a valně vlnami vybuchne,
a vše se zase zavírá,
a vůkol panuje tichý mír. —
Na břehu druhém rovina,
a na rovině kružina,
a drn uprostřed ní zklizen,
a kůl popravní vyzdvižen,
a rov u kůlu zjevný,
dle rovu stolec pevný.
Vůkol červených mnichů sbor.
S koně čte vinu preceptor:
že vězeň, zabiv mnicha,
má zemřít z toho hřícha.
A lid nesčetný, zmrtvělý,
co zkamenělé sochy stojí,
a jakby v prsech vytlelý
nežil mu duch, dechnout se bojí.
Náhle se skály temena
ozve se děva mladá,
a k nebi pnouci ramena,
za ortel boží žádá.
„Chceš-li od vězně vinného
odvrátit smrt, do hrozného
skoč víru, a vyjdeš-li zdravá,
bude nám prosba tvoje pravá,
a vězeň bude propuštěn,
a čin mu bude odpuštěn.“
Tak s koně hrozný preceptor —
a „amen!“ volá celý sbor.
A lid nesčetný, zmrtvělý,
co zkamenělé sochy stojí,
a jakby v prsech vytlelý
nežil mu duch, dechnout se bojí.
Tu strašný hřmot — a pěny sipí,
k temenu skály pára kypí,
a srká, a chlemtá, a loká vír,
a tento do dna se otvírá;
a zas ode dna dýmaje puchne,
a valně vlnami vybuchne,
a vše se zase zavírá,
a vůkol panuje tichý mír.
Odteká Hron, než děvy líce
nespatří nikdo nikdy více.

„Bůh soudil!“ — rce lid zděšený,
a vězeň z roucha svlečený
na stolec sadne červený,
vedle stojí chlap červený
a dokola sbor červený.
I bleskne meč — krev červená
vysíkne, tráva zelená
a vůkol se krví zčervená.
A hrob se zdvihne, dle hrobu mnich
růženec čítá za mrtvého hřích.



[70] Lučatínska víla — Vesna, 2, 1838, s. 85 — 92; V, s. 121 — 126; N, s. 343 — 349. Podtitul: Romance. Kuzmány pripojil aj vysvetlenie — časť z neho v preklade uvádzame: Lučatín je dedina asi pol hodiny od mestečka Slovenská Ľubča pri Hrone. I keď v Uhrách červení mnísi (ako ľud u nás templárov volá) neboli nikde zákonne prijatí — ľudia predsa mnoho o nich rozprávajú. O templárskej preceptúre v Ľubči a o jej zrúcaninách sa píše v Hronke, 2, s. 56. O Mníchu, vrchu v Liptovskej stolici, píše aj barón Alojz Medňanský v knihe Malebná cesta dolu Váhom (Pešť 1826; nové vydanie 1971). — Skazka o lučatínskej skale má rozličné verzie. Ľudia pri Váhu doteraz veria na víly: vraj sú to duše zasnúbených, ale pred sobášom zomretých neviest. Ľudia pri Hrone ich volajú vodnými panenkami a veľa o nich bája.

[71] Zámostie — obec pri Banskej Bystrici (teraz súčasť Nemeckej)

« predcházajúca kapitola    |    




Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.