ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vícher zůří po zpuštěném poli,
drobný sněh se sype do okýnka
a já tu sedím ve trudné nevoli
i naprávím ohník u komínka.
No netrápi serdce moje žádná vina,
ale mne sužuje zproněverná Mína.

Ach, krásná ňadrá, jako jarní záře
a čelo jasné jako den májový,
útlou svatostí ovívaná tváře
a rtové vnadní, co púček růžový,
a modré oči jako ranní nebe:
Nešťastné serdce zkervavilo tebe.

Spíš už, má vyžlo, lovem unavená,
má věrná vyžlo — nu jen spi tichounce,
ach, že má mysel, láskou omámená
veždy jen Mínou pohrává lehounce,
a její obraz před oči mi staví
a dnem i nocí mne ním trudně baví.

Ach, Míno, Míno, na tebe žaluji
tyto vypřáhlé oči v rozpálení,
hle, tyto selzy na tě uvalují
všelikou klatbu mého rozželení.
Slituj se, nebe, nad mým bídným losem,
znivoč vedomost, znivoč vše to, co jsem!

Biješ hodino jedenáctou v noci?
Bodej bys byla už poslední mojí,
ach, nebs ty byla, jejížto pomocí
slíbili sme si, že jsme věčně svoji.
Huj, zrada zimná přes mé kosti terne,
jak když se na spícího zimný příval sherne.

Nehoříš ohníčku, už nemáš plamene,
ale uhlí řeřavé vše v popel obrácí.
I mé serdce už shořelo lásky ohněm ztravěné,
křev má voda po žilách se toulavě zurácí,
ale jiskry pukají z uhlí řeřavého
a mnou pomsta terhá, serdce zrádou zmařeného.

Měj se dobře, Míno, ten pan nade všemi,
když se na tvých ňadrách hrati bude zrady plod,
já už tehdy v lůnu všekojíci zemi
lože mýti budu — prázdné všeho zlého, všech nehod.
Ten Hospodin pro mou útlou vroucí prosbu,
zaderžiž naměřenou hroznou na tě hrozbu.