ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

U Karlovce, městě svatoslavném,
u Karlovce na Dunaji tichém,
péře dívka bílá plátno bílé.
A jak dívka péře plátno bílé,
zpívá píseň hrdlem labutím:
„Hej, plátenko bílé, radost moje,
buď mi čisté, buď mi měkké, silné!
Když ty budeš čisté, měkké, silné,
na košilku budeš Pavlu mému.
Vím já dobře, co on hovořil mi,
hovořil mi včera pod ořechem:
,Když povezu dobré žitko s pole,
pošlu svaty do vašeho dvora.‘
Hej, plátenko, buď mi čisté, silné,
na košilku budeš Pavlu mému.“

A jak dívka péře plátno bílé,
a jak zpívá hrdlem labutím,
přiletí k ní holub krásný, bílý,
na hrdle mu zlatá hvězda visí.
Vece k dívce holub krásný, bílý:
„Dej mi píti, dívko krásná, bílá!
Dej mi píti čerstvé, zdravé vody;
dáš-li ty mně píti zdravé vody,
novinku ti zato milou povím.“
Dívka dává vody čisté, zdravé,
vodu pije holub krásný, bílý;
říká k němu dívka krásná, bílá:
„No, pověz mi novinku již milou,
zda již svezl Pavel žitko dobré?
Zda již pošle svaty v dvory naše?
Rci, holoubku krásný, bílý, rychle.“

Než nebyl to krásný, bílý holub,
aj, totě byl posel od císaře;
to ne hvězda zlatá s hrdla visí,
totě list s pečetí od císaře;
nechtěl to pít krásný, bílý holub,
než to pít chtěl posla koník vraný.
A on posel vece k dívce bílé:
„Ty z Karlovce dívko bílá, krásná,
nepovím já tobě o Pavlovi,
ale povím tobě radost větší:
já svolávám národ do soboru,
by pastýře volil sobě národ.“
A to řekna pryč odletí posel,
pryč odletí na koníku vraném;
patří za ním dívka bílá, krásná.
U Karlovce, měste svatoslavném,
u Karlovce na Dunaji tichém,
sedí národ vo soboru svatém.
U vrch stolu, na přestole zlatém
dlí komisár od císaře pošlý,
podle něho kněžstvo svaté sedí
a dle kněžstva sedí bojovníci,
za vojíny sedí měštěníni —
všechněch vůkol sedmdesát poslů,
sedmdesát i pět poslů sedí.
A jak všickni řádně spolu sedí,
ozve k nim se komisára slovo,
an ke všechněm takto vážně říká:
„Pozdravení od císaře pána!
Voliž sobě, rode Srbů věrný,
voliž sobě již metropolitu,
jenžby světil tvoje věrné srdce
a byl tobě otcem i pěstounem.
Pastýř bude on ti, stádu tvému,
vodě vždy tě po zelených pastvách
a tě chráně před hltavou zvěří.“
Moudře k poslům komisár tak řekl,
a ti všickni: „živ buď císař!“ praví
a pak volí metropolitu si,
jenžby světil jejich věrná srdce
a byl rodu otcem i pestounem.
A když volí metropolitu si,
prvních deset zkřikne Stankoviče,
druhých deset zkřikne Stankoviče,
třetích deset zkřikne Stankoviče;
čtvrtých deset nechce Stankoviče,
pět z nich chce mít Vasilea Mogu,
pět z nich zase chce mít Živkoviče.
Ale pátých, šestých, sedmých deset
všickni chtějí mít jen Stankoviče
a již i ti Stankoviče chtějí;
všecko volá: „Stankoviče chcemeť!“
Hej, sokole můj, ty synu Hrona,
rozpni křídla, zaleť do Karlovce,
tam zalétna zlétni do soboru,
v němž u vrchu, na přestole zlatém,
dlí komisár od císaře pošlý,
vedle něhož kněžstvo svaté sedí
a dle kněžstva sedí bojovníci,
za vojíny sedí měštěníni —
všechněch vůkol sedmdesát poslů,
sedmdesát i pět poslů sedí.
Tomu řekni ty národu Srbů:
„Hej, národe ty pravoslovanský,
šťastnejší nad mnohé pokmenníky,
ty se modli za císaře k bohu,
ty miluj svou církev, blaho svoje,
ty cti Stankoviče, perlu svoji!“
Takto řekni ku národu Srbů,
pak se obrať zas ku Stankoviči
a mu řekni tato slova milá:
„Mnohá léta, ó Štěpane, pane,
ó Štěpane, pane Stankoviči!
Mnohá léta přeje ti Slovensko
a v Slovensku zpěvné Hrona břehy,
a po břehách národ pravoslavný!
Ó Štěpane, pane Stankoviči!
Mnohá léta přeje Čechie ti,
a v Čechii pilné Labe břehy,
a po břehách národ pravoslavný!
Ó Štěpane, pane Stankoviči!
Mnohá léta Morava ti přeje
a v Moravě smutné její břehy,
a po břehách národ pravoslavný!
Mnohá léta přejí ti k blahosti,
ku blahosti rodu, církve, vlasti,
mnohá léta přejí ti ku lásce,
hej, ku lásce ke všem kmenům Slávy.
Nuž Hospodin dej ti léta mnohá
a ty přijmiž přání ze Slovenska.“