Komedie… Ruth

RUTH (přinesši klasy domů, k matce mluví):

Matko milá roztomilá,
dost jsem klasuov nazbírala.
Však nechť je také vytluku
1120
neb vymlátím, vezma hůlku.

NOEMI:/55

Nech tak nyní toho díla,
má jediná dcero milá.
Pojez nejprv toho jídla,
z kteréhož sem já pojedla,
1125
neb jest hojně pozůstalo.
Bude-liť se zdáti málo,
rádať chci dát jísti, píti,
by se mohla občerstviti,
poněvadž’s tak dlouho byla
1130
tam zbíraje, nic’s nejedla.

RUTH:

Nestarej se, má matičko,
přeroztomilá hubičko,

však jsem hojně jíst, pít měla,
hladu, žízně netrpěla,
1135
ačkoliv sem tam od jítra
pracovala do večera.

NOEMI:

Kde’s pak, miluško má, byla?
Na čím poli je zbírala?
Pověz medle, má Rutičko,
1140
mé roztomilé srdéčko,
kde’s tak stále pracovala,
tak dost klasuov nazbírala?/56
Požehnejž Bůh pána toho
i též všeho jmění jeho,
1145
kterýž tobě popřál toho,
by nazbírala tak mnoho
klasuov, jak teď sama vidím.
Pověz mi, ať i já to vím.

RUTH:

Jméno muže, na jehožto
1150
poli jsem zbírala toto,
jest Boz, maje dost dělníkův,
služebnic i služebníkův.

NOEMI:

Požehnejž i Pán Bůh jemu
na polích i v jeho domu,
1155
neb on jest náš přítel blízký.
Vše učinil z pravé lásky
co jest tobě kdy učinil,
neb mu náš rod míl vždycky byl.
Přál vše dobré naším milým
1160
manželům již v zem pohřbeným,
přeje i nám osiřalým,
v nouzi nyní postaveným.
Jest náš jeden z těch ochráncův,
též i upřímných obráncův,/57
1165
jichž povinnost, moc i právo,
kdyby nám ubližováno
bylo, o nás se ujíti,^[57]
dědictví naše skoupiti,
držeti, símě vzbuditi,
1170
jakož Bůh sám to chce míti.

RUTH:

On i to mi jest poručil,
před vší svou čeládkou mluvil,
abych s ními jedla, pila,
jakož sem i tak činila.
1175
Pročež nejsem hrubě^[58] lačná,
ani nijak nestatečná.
Dost jsem měla jísti, píti,
ba i toho mi dopříti
ráčil ten pán, abych jeho
1180
čeládky, dokudž by všeho
všudy na všem jeho poli
docela již nepožali, 
převždycky se přídržela,
klasy za ními zbírala.

NOEMI:

1185
Ráda i já to též slyším
a tím se také potěším,
když ven vyjdeš kdy na pole,
že tam zbírat budeš směle,/58
neboje se nižádného
1190
domlouvání nějakého.
Protož drž se již čeládky
jeho, bez vší všudy hádky
a nechoď na cizí pole,
aby nebyla zlá vůle.
1195
Mohlť by překazit třebas
někdo pro ten chatrný klas.

RUTH:

Takť se, matko, já zachovám,
na pole nepůjdu jinam
než dokud budou co míti
1200
Bozovi dělníci žíti,
při nich budu vždy trvati,
pšenici, ječmen zbírati.
Nyní poďme domu obě,
tam povíme více sobě.