ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

BOOS (vychází, aby vál ječmen):

Půjdu, zvěji tam ten ječmen.
1330
Pacholata, poďte sem ven!
Jest tuším větřík přemilý,
kdyby jen byl ustavičný,/64
tudíž by se to odbylo,
neb nastává jiné dílo.
1335
Podej sem lopaty, Mikši,
nebť natáhnu těch tvých uší!

MIKEŠ:

Teď máte, co míti chcete.

KOUBA:

Zdař Bůh, ať brzo zvějete!

BOOS, (vezma na lopatu ječmen, hází a dí):

Nevím, co se to dnes děje,
1340
že vítr nejednostejně,
jak by mělo býti, věje;
nedobře se ječmen zvěje.
(Ruth, pěkně připravená, vyhlídá.)

PACHOLE VĚTŠÍ:

Pane, hynky^[67] jakás paní
pěkně připravená velmi.

BOOS:

1345
Mlč, bídníče, dámť lopatou
přes tvou hlavu kostrbatou!

MENŠÍ PACHOLE:

Račte věřit, pane milý,
že opět teď v tuto chvíli,/65
co děláte, vyhlédala
1350
a na vás se jest dívala.

BOOS:

Táhněte hned oba domu
a kažte strojiti k stolu,
neb mi se chce jísti, píti,
musím dnes vesel pobýti.
(Běží oba pryč a pán předce ječmen věje.)

(Vtom přijde zas) PACHOLE VETŠÍ, (pokloně se, dí):

1355
Již, pane, jest vše hotovo,
jak jste promluvili slovo.
Račte jíti, kdy se vám zdá.
Ta paní opět vyhlédá.

PACHOLE MENŠÍ, (jako by ustalo, přiběhna dí):

Račte jíti, již jest jídlo
1360
pohotově, až jen mílo.

BOOS (jde domu):

Poďme ale, však jest již čas,
ať žádný nehledí na nás.
Pobudu dnes vesel čistě,
však jsem taky ustal jistě.
1365
Ať mé srdéčko okřeje,
nechť se pak kdo jak chce směje./66

BOOS (vstavše od večeře, dí):

Zdá mi se, že jsem již hojně
najedl se, napil zvolně,^[68]
půjdu ale, již pospím
1370
u stohu, na tom humně svým.
Za mnou poďte, pacholátka,
však jste vy pak má čeládka,
plášť můj s sebou také vemte
a mne ním přiodějete.
1375
Když pak usnu, domu jděte,
kde potřebí, dohlédněte.

MIKEŠ:

Poďme, Koubo, neb pán již spí.

KOUBA:

Ba, nechť se ožralec vyspí!
Poďme a též něco sníme,
1380
truňk vína se napijeme.
(Abeunt, trhá jeden druhého.)

BOOS (procítiv o půlnoci, schopil se a vida ženu u noh svých ležeti, ulekl se a řekl):

Kdo jsi ty a co tu děláš?

RUTH:

Já jsem Ruth, kterouž prvé znáš.
Vztáhni pláště tvého křídlo
a přioděj ním mé tělo.
1385
Příjmi mne pod svou ochranu,
chciť býti manželkou věrnu.

BOOS:

Požehnejžť Bůh, ó dcerko má,
když vidím, že pobožnost tvá
jest teď větší než kdy prvé.
1390
Rozumímť, že miluješ mne
samého již mnohém více
nežli kterého mládence
jak z naších doma válených,
tak i z těch všechněch přespolních,
1395
protož i já pravím tobě,
neboj se nic v této době
žádného, lež tu svobodně,
až třebas do bílého dne.
Víť i všeckno naše město
1400
docela též i zajisto,
žes ctná a šlechetná žena,
bojící se Boha Pána. /68
Znám i já to pravé býti.
Nemohuť se odepříti,
1405
bych neměl tvůj přítel býti,
co jen díš, chciť učiniti.
Než vím i to, že jest bližší
ještě jiný přítel vyšší.
S tím já ráno hned promluvím
1410
a na něm to všeckno přezvím.
Bude-li on k tobě chtíti
práv příbuzností užíti,
nechť jest při tom, já ho nechám,
a pakli nic, hned se v to dám,
1415
bych tě právem příbuznosti
měl za manželku z milosti,
kterouž k tobě mám již dávno,
o čemž Bohu nejlép známo.
Živť jest Hospodin, ten Bůh můj,
1420
žeť míním býti manžel tvůj.
Spiž tu až do jitra směle,
bezpečně, ba i vesele.
Na svítání pak, než by kdo
zvěděl, žes přišla na humno,
1425
tvou loktušku sem mi podáš,
kterou se sama odíváš.
Naměřímť šest měr ječmene
pro lásku, kterou máš ke mně. /69

RUTH:

Dobře, můj rozmilý pane,
1430
ale zdá mi se, že svítá.
Jáť se poberu do města
a donesu švegře ječmen,
prv než bude běličký den.

BOOS (nasejpá ječmen):

Poď sem a drž loktušku svou.
1435
Pozdrav ode mne švegru tvou.

RUTH (jde s ječmenem pryč):

Poroučím vás Pánu Bohu.
Učiním tak, příjda domu.

(Vtom CANTARA BABA SVODNICE potká se s ní na cestě a dí):

Dobré jitro, paní mladá,
vidím tě již tuto ráda.

RUTH:

1440
Zdráva byla, babičko má.

CANTARA BABA:

Odkudž tak ráno, Rutičko,
neseš to těžké břemíčko?^[69]

RUTH:

Paní matce nesu dar teď.
Ach, což jde hyn? Medle pohleď! /70

BABA:

1445
Neboj se ho, neb já ho znám,
onť jest platný paním, pannám,
zvlášť, které se míní vdávat
a potom toho nepykat.

KORNYFL (nesa stoličku, mluví):

Jáť jsem taky nemohl spát,
1450
jen bych mohl s vámi postát
a něco též poklevetat,^[70]
toť činívám já velmi rád.
Ty pak, má milá babičko,
poseď sobě teď maličko.
1455
Tato můž dobře postáti,
poněvadž se míní vdáti.
(Abit Cornifl směje se.)

CANTARA BABA:

Co, opravdu chceš se vdávat?
Boasa toho sobě brát?
Radilať bych věru k tomu,
1460
aby nesvolila tomu,
neb nevíš ty, co on umí.
Ten, jak zde byl, lép rozumí.
Poslechni ty rady jeho
teď dle oznámení mého
1465
a nebudeš pykat toho
nikdá času nižádného. /71
Vem ty sobě raděj roven^[71]
a budeť milý každý den.
Jáť jsem babka moc zkusila,
1470
komu jsem kdy co radila,
nepykali nikdá toho,
uposlechši svodu mého.
Budeš-li ty tou švegrou tvou
spravovati se nevrlou,
1475
sobě dobře neposloužíš,
mrzáka mít budeš, to zvíš!

RUTH (nechtěje víc poslouchat baby, takto jdouc dí):

Dej mi pokoj a nech mně již,
ať jdu domu hnedky tím spíš.
Radějiť já se svou matkou
1480
spravovat budu než babkou
tebou, mrzkou a nemilou,
čertovou, napoly shnilou!

BABA (hrozíc prstem, dí):

Pamatůj sobě to dobře,
budeš míti brzo hoře,
1485
když nechceš poslouchat starších,
v mnohých věcech již zkušených.
Co jsem kdy které radila,
žádnáť mne tak nevyctila. /72

KORNYFL (sám třetí příjda, dí):

Co sobě stýskáš, babičko,
1490
má roztomilá hubičko?
Chceš-li ty mne sobě vzíti,
jáť chci s tebou dobře býti.
Nebuduť ubližovati
ani nikdá nic neláti.
1495
Chci tě dobře opatrovat,
lép než by tě měl spálit kat.
A chceš-li, teď třebas poďme
spolu k tanci a poskočme.

CANTARA BABA:

Dobře, můj milý kmocháčku,
1500
má hubičko, můj macháčku,^[72]
poďmež ale k tanci spolu,
však jest všeckno všudy dolu.
Po kočíme sobě rovně,
obejmiž mne a já tebe.

KORNYFL (objímaje babu, dí):

1505
Ho, ho, ho, toť já učiním,
za nic se nikdež nestydím.
Kvasničko, též i ty, Špetle,
pískejtež nám pěkně medle,
ať se nám žádný nesměje,
1510
když uhlédá, co se děje /73
v našem přemilostném tanci.
Hleďtež sobě na to, hánci,^[73]
jenž tance rádi haníte.
Snad tancovat neumíte,
1515
naučtež se teď, hle, od nás,
myť máme s babkou dnes svůj kvas.^[74]

(Ruth, přijda s ječmenem domu, tluče na dvéře a NOEMI se jí ozývá, řka):

Kdo tam? Kdo tam? Proč tak tlučeš?
Cožpak počkati nemůžeš?

RUTH:

Otevřete, matko milá,
1520
má hubičko roztomilá!
Mámť vám mnoho oznámiti,
že se budete diviti.

NOEMI:

Podiž, má milá Rutičko,
a pověz mi, mé srdéčko,
1525
jakť se jest pak zdařilo tam,
o všem všudy hned mi oznam.

RUTH: /74

Pán ten vás pozdravit kázal,
šest měr ječmene vám poslal,
kterýž jsem já teď přinesla,
1530
v celosti domu donesla.
Neb hned pravil, že mne prázdnu
nepustí zase do domu.
K tomu řekl, že sobě mne
za manželku jistě pojme
1535
podlé práva příbuznosti,
z lásky, ze vší upřímnosti.

NOEMI:

Počkejž, dcero, jak to padne,
věř, žeť se jináč nestane.
Onť povede všecko k místu,
1540
bude chtít zvědět věc jistu,
nebť obyčej on ten mívá,
že nerád se dlouho skrývá,
ani tají s tím, co mít chce,
na tomť jest vše jeho srdce.
1545
Dnes bude chtít on dokonat
tu věc, zvíš, žeť nechci klamat.
Již hle, hyn se béře tuším,
jáť ho znám, když ho jen slyším.
Onť již bude to jednati
1550
a hleděti dokonati, /75
o čemž i sama uslyšíš
a dnes novinu lepší zvíš.

BOAS:

Ach Bože, kdo by byl řekl to,
co se stalo noci této!
1555
Jáť na to myslit neuměl.
Stěžkem^[75] kdo víc o tom věděl,
že Ruth, ta vdova šlechetná,
žena ctná i bohabojná,
nad mládence všelijaké,
1560
bohatší i chudší také,
mně samého jest zvolila,
aby mou manželkou byla.
Pročež jáť se nespokojím,
dokudž všeho všudy nezvím,
1565
bude-li se moc to státi,
míním hned o to jednati.
Však pak všickni ve všem městě
o tom vědí vskutku jistě,
kterak ona jest pobožná,
1570
ke všem uctivá a vážná,
neráda rozhněvá koho,
umí snést v řeči každého,
švegruši své přeje mnoho.
Máť bude a ne jiného! /76
1575
Ji jsem za manželku sobě
zvolil míti v jí sirobě.
Jak na muže šlechetného,
poctivého a vážného
náleží, tak chci to konat,
1580
potutedlně nejednat,
jakž nevážní činívají,
manželstva vyhledávají.
Než chci tu věc řádně vésti,
neb i má příbuzná jesti
1585
a ač má ještě bližšího
přítele příbuznějšího,
však i s ním chci promluviti,
vím, že mi ji bude příti,
aby se za mne dostala,
1590
s nápadem svým má již byla.^[76]
O tom s ním já chci jednati,
anť se hynky ráčí bráti.
Vidím také starší města,
vím, že jde k bráně, věc jistá.
1595
Půjdu i já, je zastavím,
s ními se o to poradím,
uctivě, vážně promluvím,
co k tomu řeknou, přeslyším.
Páni, račte na maličkou
1600
posečkati chvílku krátkou! /77
Mám něco s vámi mluviti
a vám krátce oznámiti.

PROPINQUUS:

Dobře, chci tak učiniti.

BOAS:

Poseď medle, až dojíti
1605
poručím pro ony starší,
kterýchž nám k potřebě naší
věci bude zapotřebí
bez všelijaké pochyby.
Bez svědkův tu být nemůže.
1610
Šafáři, jdi pro ty muže,
mezi nás je sem povolej,
dlouho tam příliš nebývej.

CURATOR ŠAFÁŘ:

Již jdu, jen se však nehněvej.
Boas, ten můj laskavý pán,
1615
poslal jest mne teď nyní k vám.
Žádá, byste k němu přišli,
než byšte se kam rozešli,
nebo vaši přítomnosti
potřebuje z upřímnosti,
1620
dokud s oním pánem sedí.
Však ho pak z vás každý vidí.

PRVNÍ STARŠÍ:

Hned půjdem, ty jen napřed jdi! /78

DRUHÝ STARŠÍ:

Pane Boas, vám k žádosti
přišli jsme teď i k libosti.
1625
Co nás tak potřebujete
oznamte a nic netajte!

BOAS:

Děkuji vám z lásky vaši,
však jste pak též i vy naši.
Posaďte se, za to žádám,
1630
něco s vámi mluviti mám.
Vězte o tom, páni milí,
že Noemi díl svých polí
po smrti svého manžela
ráda by nyní prodala,
1635
vrátivše se z moabitské
známé krajiny pohanské.
K tomu též nevěstu jednu
pozůstalou po svém synu,
přivedla s sebou. To vědí
1640
mnozí ctní i dobří lidí,
s níž zůstává zde při městě.
To jsou vpravdě věci jisté.
Ujmi tehdy ten díl polí,
však víš, že jest dobrá rolí.
1645
Kup je, pravím, jestliže chceš.
A pakli koupiti nechceš, /79
oznam před přísedícími
pány našími milými,
nebo vím, že kromě tebe
1650
a potom také též i mne
nyní žádný není jinší,
kterýž by měl právo bližší
ten díl pole od ní koupit.
Kup, avšak ji nehleď loupit.

PROPINQUUS:

1655
Ba koupím rád, věř mi, koupím,
aniž jích komu ustoupím.
Poněvadž jsem já nejbližší,
mám k ní právo též nejlepší.

BOAS:

Jest tak ovšem věrná pravda,
1660
ale i ta jest má rada,
že, chceš-li mít ten díl polí
se vším všudy, co jích koli,
koupě ujít od Noemi,
tehdy k sobě i Ruth pojmi,
1665
kteráž manželkou jest byla
Elimelechova syna,
aby tak vzbudil mrtvého
v dědictví to jméno jeho. /80
Líbí-liť se ten díl polí,
1670
libť se také Ruth s Noemi.

PROPINQUUS:

Ba, tou měrou já jich nechci,
na svých polích přestati chci,
neb kdybych chtěl ty ujíti,
moh bych snad o své přijíti.
1675
Uživ ty práv příbuznosti
mé, toť přeji z upřímnosti.
Mněť není možné pojíti
Ruth a její nápad míti.
Vem ty sobě ji, mladičku,
1680
milostnou pěknou vdovičku.
Postupujiť všudy všeho
práva příbuznosti mého.
A aby se nedomníval,
jako bychť se snad posmíval
1685
anebo s tebou šprymoval,
žertoval aneb zahrával,
teď máš obův na svědectví^[77]
toho našeho přátelství,
dle starobylé zvyklosti,
1690
známé u nás hojně dosti,
kdežto při postupování
něčeho aneb jednání /81
v Izraheli obyčej ten
zachovává se každý den.
1695
Toho buďte i svědkové,
vy přísedící pánové.

BOAS:

I kýž jest zde i Noemi
s tou Ruth přemilostnou velmi!
Nebylo by potřebí nic
1700
oč se již mně starati víc.

PRVNÍ STARŠÍ:

Hynky jdou spolu paní dvě.

DRUHÝ STARŠÍ:

Mně se zdá, že jsou ty obě.

TŘETÍ STARŠÍ:

Jsouť k ním podobny hned hrubě.

BOAS:

Těch zde třeba v této době.
1705
Poďte sem, vy paní milé,
posedíte této chvíle
s námi, jen na maličký čas,
hned budete moc odjít zas.

(Jdou a KORNFYL jim vyjde v cestu a mluví):

Nechoďte tam, toť radím vám,
1710
nebť já všeckny ty pány znám. /82
O tebe tam se smlouvají,
muže tobě namlouvají,
ale ty ho nebeř sobě,
vem někoho k své podobě.
1715
Pomni na to, coť mluvila
babička má přerozmilá.

NOEMIS:

Psí příšero, dej pokoj nám!
Pán Bůh s námi a ty buď tam!
Z nás ty žádné nepřevedeš,^[78]
1720
v hrdlo všecko klamáš a lžeš.

(Jdou předce k těm panům, jak na ně volali a KORNYFL mluví):

Jděte, jděte, psí vopice,
nemilý, ošklivý psice!
Mámť já doma prv pěknější
babku, stokrát přemilejší!
1725
Půjdu k ní honem do domu,
pěkněji míle obejmu,
podám hubičky přemilé,
onať mne přivítá míle.
(A vtom skákaje běží domů.)

NOEMI (příjda s Ruthou k těm panům, mluví): /83

Zdař vám Pán Bůh vše v tento čas
1730
cokolivěk kdo jedná z vás.
Račte i nám oznámiti
proč jste nás zde chtěli míti?

BOOS:

Paní milé, poslechněte
a pilně na to pomněte,
1735
co bude teď promlouvati,
náš příbuzný vyznávati,
neb, když jste šly tudy právě,
vzpomenul jsem na vás zdrávě.

PROPINQUUS:

Znám se k tomu opravdově,
1740
pane Boas, že co prvé
mezi námi jest jednáno
a přátelsky promlouváno,
z strany naši příbuznosti
aneb i práva přednosti,
1745
toho vám již postupuji
ve všem všudy dovoluji.
Teď máte mou obův na to
před vrchností naší touto,
byšte volně na mém místě,
1750
když budete chtíti jistě,
po Elimelechovi ten
díl pole ujali všecken, /84
též i tuto Ruth jedinku
vzali sobě za manželku.

BOAS:

1755
Budiž vám všem to vědomo,
jak dnes, tak i vždycky známo,
že jsem již dnes všecko ujal,
co Elimelech prv držal,
též i co jeho synové
1760
po svém otci měli prvé.
I ženu Mahalonovu,
všem známou tuto Ruth, vdovu,
beru sobě za manželku
věrnou, přemilou jedinku,
1765
bych z požehnání božího
vzbudil jméno již mrtvého
muže jejího prvního,
aby nezhynulo jeho
jméno z brány města toho,
1770
všem vám výborně známého,
kdež my nyní zůstáváme,
vespolek se zastáváme.
Poď sem, poď sem, má Rutičko,
přeroztomilé srdéčko!

RUTH: /85

1775
Teď mne máte, můj panáčku,
milujiť vás v svém srdéčku.
Hle, všecka se samému vám
přede všemi tuto dávám.

BOAS:

Vím, že i vy, má Noemi,
1780
ji upřímně přejete mi.

NOEMI:

Přeji, pane Boas, přeji
z toho srdce ráda velmi.
Jsem též potěšena z toho
sama, ze všeho dobrého,
1785
co se nyní koliv stalo.
Bůh dej, by se vše zdařilo!

BOOS:

Nu, vy páni starší města,
slyšíte, že věc ta jistá
všecka se čistě daří nám.
1790
Netrvám ani nehádám,
aby kdo na budoucí čas
to směl kdy jinačiti zas.
Za svědky vás budu míti,
netřeba lepší jistoty.

PRVNÍ STARŠÍ: /86

1795
Dosti jest již ujištěno
a velmi dobře zjištěno.
Na nás můžte se bezpečit,
žeť nebudem jináč svědčit,
kdyby něco povstat chtělo,
1800
někomu se znechutnilo,
než jak věc ta v sobě sama
všechněm nám teď dobře známá.
Bůh dej štěstí, požehnání,
opatrůj vás též i s námi,
1805
abyste všeho užili,
co jste koupivše dojali.^[79]

DRUHÝ STARŠÍ:

I jáť také to přeji vám,
že ten skutek jest porovnán.
Bůh dej, aby k jeho chvále
1810
všecko bylo potom dále.

LID OBECNÍ:

Svědkové i my budeme
toho, neb vám též přejeme,
co se stalo tuto koli
mezi vámi v tuto chvíli.
1815
Dejž Hospodin, by ta žena,
poctivá paní šlechetná,
vcházejíc do domu toho,
nám dobře povědomého, /87
dům izrahelský vzdělala,
1820
co která Ráchel neb Lia.
Rozmnožiž Pán Bůh tvé símě,
bychom viděli tvé plémě
velmi mnohé, nezčislné,
pěkné, zdárné, bohomysné.^[80]

PROPINQUUS:

1825
Počínejž zmužile sobě
v Efratě^[81] a v Betleémě!
Dosáhniž jména slavného
po vše dni života tvého!
Dům tvůj ať jest co dům onen
1830
Pharésuov,^[82] kterýž narozen
byl z oné Támar Jůdovy,
o čemž i sám Bůh dobře ví.
Plémě tvé ať vidíme již
z této tvé mladice tudíž.

BOAS:

1835
Děkuji vám z toho vinše.
Staniž se tak, Pane Bože!
Pro kněze pak nechť se již jde,
ať sem co nejspíše příjde,
aby nás již spolu oddal,
1840
s mou Rutičkou tůze svázal! /88
(Curator i pacholata běží pro kněze.)

BOAS (na pachole vtom zavolá):

Mikši, ty zde tuto počkej,
při mně pobuď a potrvej,
neb již vidím kněze jíti,
pošepci mu, ať ukrátí!

KNĚZ (přijda, dí):
1845
Zdař Bůh, pane Boas, zdař Bůh!

BOAS:

Zdařiti rač i vám Pán Bůh!

KNĚZ:

Jest-li všeckno dokonáno
co mělo býti jednáno?

CURATOR:

Jest, jen vy se k tomu mějte
1850
a pána mého oddejte!

KNĚZ:

Pane Boas, sem přistupte,
pani vdovu mu přiveďte!
(Družba nevěstu vede k Boasovi.)

KNĚZ (oddává): /89

Pořídku dnes to viděti,
by měly spolu bydleti
1855
v jednom domě dvě nevěsty
s svou švegruší, pravda jesti.
Neb dle obecního toho
přísloví dobře známého:
Kde švegra, tu hned půl pekla,
1860
kde obý, tu čelí metla.
Těžká a nesnesitedná^[83]
bývá mnohým věc ta známá,
švegry bývají nevhodné
a nevěsty zlé, zvedené.
1865
Protož naučtež se teď, nyní
tomu již z obojí strany,
jak švegry, tak vy nevěsty,
jedna druhou v něčem snésti.
Švegra milůj nevěsty své,
1870
vy, nevěsty, buďte trefné,
pracovité, hospodinské^[84]
a ne od té brány sviňské.
Učte se teď oď Ruth vdovy
švegruší svých ani slovy
1875
ani skutkem nehněvati,
je hleďte vždy milovati,
živiti se jím pomozte,
starších lidí sobě važte. /90
Lenošky a zahalečky
1880
nebývejte i mrhačky.
Pán Bůh se bude starati
o vás, to máte poznati.
Neopustí vás v sirobě,
opatří vás v každé době,
1885
dá zas manžela dobrého
některého pobožného,
jako teď Ruth vdově této,
což sami vidíte tuto.
Vy pak, kteříž jste v manželství,
1890
Bohem zřízeným přátelství,
jeden k druhému se věrně
chovejte, také upřímně.
Na sebe laskavi buďte,
co pes s kočkou nebydlete,
1895
všeckno dobré sobě přejte
a jeden druhého hajte.
Muž s ženou se nerozlučůj,
žena od muže nevandrůj.
Do smrti spolu trvejte,
1900
na to vždy dobře pomněte,
co jste přislíbili sobě,
to nerušte v žádné době.
Jeden druhým se spravůjte,
sebe chraňte, opatrůjte. /91
1905
Ty pak, pane Boas, tuto
poslechni již také toto.
Ponevadžs umínil vzíti,
Ruth za manželku pojíti,
k ní hleď lásky dokazovat,
1910
v ničemž jí neubližovat,
křivd jiným jí nedej dělat,
snes ji v něčem, nechtěj jí lát.^[85]
Pamatůj na právo, na řád,
že všickni téměř napořád,
1915
jakž vyšel ten ženský mandát,^[86]
jemuž ne každý muž jest rád,
musí svých žen hrubě se bát
a nemnoho v čem kdy hněvat.
Jak ženu v čem kdy rozhněváš,
1920
hnedky jí svátek uděláš,
onať se potom roznemůž
a ty budeš přebídný muž.
O tom, tuším, i zde vědí
mnozí dobří i ctní lidí.
1925
Ty také uměj již sobě
po vší tvé této sirobě
vážit sobě svého pána.
Buď mu věrná i poddána!
Stulkvik jest dobré koření,^[87]
1930
ženám pak příhodné velmi, /92
neb jak ženy začnou vojnu,
mívají pranici hojnu.
A protož ty pomlkávat
nauč se a pána nehněvat,
1935
neb kde ruka ruku myje
a jeden druhému přeje,
tu obě ruce bývají
bílé a zvůli mívají
jakou chtí, o čemž již vědí
1940
v lásce svorní dobří lidí.
Na to vy již pamatůjte,
jeden při druhém vždy stůjte,
do smrti s sebou trvejte,
mým naučením nezhrzejte.^[88]
1945
Vám Ruth, vdova moabitská,
a mně dva zlatá uherská,^[89]
pane Boas, můžte dáti
rádi, potom chci žádati
víc, když budu křtíti syna
1950
jménem pravým Fabiána.^[90]
Nyní, co jsem tuto spojil,
nechť jest již to váš milý díl.