ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

NOEMI (se dvěma nevěstami procházeje se mluví):

Pánu Bohu budiž chvála
410
na věky věkův vzdávána, /24
že z své lásky a milosti
lid navštívil zas v hojnosti,
nadělivši ourod země
po prvnější neúrodě,
415
kteréž přivyknout za deset
museli, ač nerádi, let.
Ta mně i s mým nebožtíkem,
přemilým dobrým manželem,
též i se všemi našimi,
420
kteréž jsme měli, dítkami
k tomu všemu jest přivedla,
že sem se byla dostala
do této cizí krajiny,
kdež mi již pomřeli všickni,
425
jak manžel, tak dva synové.
O tom svědčí jich hrobové,
kdež leží mezi jinými
pochováni, moabskými.
Protož já již teď v tento čas
430
samotná navrátím se zas
do té mé známé krajiny
mezi mé milé krajany,
kdež Bůh ráčil tu ruku svou
otevřít, velice štědrou.
435
Davši jím ourody hojné,
zbavil je drahoty škodné. /25
Vy pak, nevěsty mé milé,
vraťte se domu té chvíle,
dosti jste mne provodily.
440
Chraň vás Pán Bůh v každú chvíli,
poněvadž též vdovami jste
jako i já, to jest jisté.
Zaplať vám Bůh za tu věrnost,
vaši poslušnost, důvěrnost,
445
kterou jste prokazovaly,
k mým synům ukazovaly,
dokud živi byli v světě.
Než již v onom jsou životě!
Dejž vám Pán Bůh čistý pokoj
450
a vzdal od vás každý rozbroj!
Chce-li vám zas bohabojné
manžely dobré, pokojné
dáti, toť vám přeji z srdce,
neb jste mi milý velice.
455
Já pak již jdu, vy však dejte
mně sem ruce, mne polibte.
Tak se se mnou rozžehnejte
a dobře se vždy mívejte.

RUTH:

Ach, přemilá má matičko,
460
mé roztomilé srdéčko, /26
což chcete nás opustiti
a samotná pryč odjíti?
Osiřalé nás nechati,
na cestu se sama dáti?
465
K tomu přijíti nedáme,
s vámi radče^[33] tež půjdeme.

NOEMI:

Ne tak, ne tak, dcero milá!
Mámť lásku sic k vám oběma,
než vy nechte tak té chůze,
470
nebť není vám žádná nouze,
aniž já kdy potom děti
strojím se víceji míti.
K tomu Bůh sám to nejlép zná,
dlouho-li mne ještě nechá
475
živu býti zde na světě,
v tomto smrtedlném životě,
zvlášť když jsem již tak letitá,
přečekavše mnohá léta.
Též byť pak i možné bylo,
480
a Bohu se tak líbilo,
abych se podruhý vdala,
manžela jiného vzala,
s nímž bych dva syny zas měla
a je krásně odchovala. /27
485
Stěžkem byšte vy čekaly,
až by se ženiti měli.
Bylo by vám dlouho čekat.
Nechtějte již sobě stýskat
po mně, mé milé hubičky,
490
přeroztomilé vdovičky.
Musíť vždy na to přijíti,
že se někdy rozloučiti
musíme, bychom nechtěli.
Lítoť mi vás každou chvíli,
495
však když Pán Bůh izrahelský,
otec náš milý nebeský,
chce to míti, jakž já doufám,
neslušíť odporovat nám.

ORFA:

Tak jest, má milá matičko!
500
Poďme my domu, Rutičko!

NOEMI:

Vidím, mé milé nevěsty,
že vám nelze bez bolesti
se mnou se již rozžehnati.
Poněvadž se mám pryč bráti,
505
podejtež mi svých ručiček,
vašich milostných hubiček. /28
Tak se se mnou rozžehnejte,
Bohu poručený buďte!

ORFA:

Tomu též já poroučím vás,
510
jenž dobře zná každičkou z nás.
Budiž on vaše obrana
a na všech cestách ochrana.

NOEMI:

Vidíš, má milá Rutičko,
má roztomilá hubičko,
515
že Orfa se již vracuje,
domu zas se ubíraje.
Přálať bych, aby ty se též
co nejdříve vrátila, než
doma se nějaká škoda
520
stane, nemilá příhoda.

RUTH:

Ou, má rozmilá matičko,
nemluvtež mi to nyníčko.
Jáť nemíním vás opustit,
bych měla větší škodu vzít.
525
Kam půjdete, s vámi půjdu,
kde sednete, taky sednu.
S vámi na každičké místo,
byť pak tam bylo i pusto, /29
chci jíti, bychom bydlely
530
spolu, kdybyšte jen chtěly.
Cokoliv vám bude mílo,
to i mně se slíbí dílo.
Bohu, jemuž vy sloužíte,
sloužit budu, to vy zvíte.
535
Při vás chci již i umříti,
kdekoliv pohřbena býti.
Toť sem sobě uložila
a u sebe tak zavřela,
že mne s vámi nerozloučí
540
krom smrt a Bůh všemohoucí.

NOEMI:

Nu dcerko, poněvadžť se chce
tak velmi se mnou velice
na tu cestu již vydati
a jinam se odebrati,
545
přejiť toho z srdce svého
a nevinšujiť nic zlého,
nýbrž k tomu povoluji
a tebe sobě zvoluji
za tovaryšku vší cesty,
550
kteráž do Betléma jesti.
Tu, kdežť se chci vždy přátelsky
k tobě chovati máteřsky. /30
Tam spolu bydleti budem.
Poďme s milým Pánem Bohem!
555
On rač nám cest i stezek všech
požehnati v těch naších dnech.
(Abeunt.)^[34]

DŮRA:

Co hádáš, Elsa, jak se nám
povede dnes, když to chce pán
míti, abychom předce ten
560
sežaly dnes všecken ječmen?
K tomu též i snopy snesly
do mandelův, by se svezly
potom snáze, když bude čas,
by nezhynul ni jeden klas?

ELSA:

565
Ba, já bych již ráda byla,
by co nejdřív žeň minula,
aby vždy mé někdy ruce
odpočinuly od práce.
Nebo již je čiji ledva,
570
tak jsem je sobě vytáhla.
To pak ledví^[35] a má záda
tak mne bolí, ach přeběda!
Nemohuť se ani sehnout,
ba ani z místa dobře hnout. /31
575
Těžko mi, když se chci drbat
neb někdy s pacholky pohrat.
Však i to bych přetrpěla,
kdybych se neopálila
byla velmi tak velice
580
až mne bolí obě líce,
takže mne skůro neznají,
kteří dávno o mne stojí.
Medle pověz mi, Dorničko,
věrnou pravdu, má sestřičko,
585
není-li za těžky tobě
i to všeckno v této době?

DŮRA:

Není, aniž já co na to
dbám v nynější časy tyto.
Nemyslím ani na vdaní,
590
ni s pacholky zahrávání.
Nežli vdávání mého čas
přijde, dobře já zčerstvím zas.^[36]
Musímeť vždy něco dělat,
prš déšť neb sníh, to nauč se znát.
595
Však jsme se k tomu zjednaly,
bychom vždy něco dělaly.

ELSA: /32

Bodej je čerti pobrali,
kdo jsou dílo zamyslili!
Já bych o to dílo nikdá
600
dokud živa již nestála.
Raději bych za tu chvíli
potancovala s milými
a ač dosti jsem zemdlená,
psím tím dílem unavená,
605
však bych proto s milým předce
šla třebas hnedky do tance.

CURATOR ŠAFÁŘ:

Co tu děláte, vopice
a ničemné klevetnice?
Neměly-li jste již dávno
610
dle poručení hned ráno
při díle se postaviti,
co náleželo, sežíti?
Já jsem se nadál, že žnete
a vy, mošny,^[37] klevetcete.
615
Co netřeba, to tlampáte^[38]
a na dílo nic nedbáte!
Nevíte-liž, co pán kázal?
Skůro bych vám po buchtě dal,
neb tímto kyjem vás mlátil.
620
Tať by mzda a váš byl podíl! /33

ELSA:

Dej ty nám jen pokoj, troupe!^[39]
Co tobě jest do nás, hňupe?^[40]
Hleď, aby něčeho sobě
neuhonil prv ode mně!
625
Spravůj, co máš spravovati,
nechaje nás, hleď se bráti,
coť náleží, to dělati,
netřeba nás vyslýchati.
Nelíbí-liť se co do nás,
630
však pána máš, žaluj na nás!
Pak-li nám nedáš pokoje,
dámť až se sám ďás zasměje.

CURATOR ŠAFÁŘ:

Nu, máte to vědět jistě,
žeť vyzvoním na vás čistě
635
a oznámím všudy všechno
co od vás bylo tlacháno.
Však aby se udělalo,
co se dávno zdělat mělo,
táhnětež hned se mnou obě
640
na pole, ať nepraštím tebe.
Nemeškejte, hned vám pravím,
ať by bylo s vaším zdravím.

ELSA: /34

Táhni jen sám napřed, táhni,
nedbáme nic na tvé lání.
645
Dobře za tebou trefíme
a svou práci zastaneme.

DŮRA:

Jáť jsem na to neuměla
myslit, aniž jsem tak smělá,
bych se tak měla opříti
650
a šafáři odepříti.
Kdo ví, jak se nám povede,
když on s námi doma bude?

ELSA:

Dej ty sobě čistý pokoj,
nebude, neboj se, rozbroj.
655
Šafář jest bázlivý velmi,
aniž co mnoho mluvit smí.
Budem-li my jen mlčeti,
on úst nesmí otevříti,
aniž co kdy vyhrá na mně,
660
naučímť já ho mores^[41] drahně!
Sáhne-li jen na mne prstem,
posvítímť já mu zas pístem.
Já bych ho, lotra, zesrala,
než bych mu se šidit dala!

DŮRA: /35

665
Medle, nech toho tak žvaní^[42]
a daremného^[43] tlampání!
Poďme raděj k naši práci,
ať se nám nesmějí zrádci,
ti přemilostní jonáci,
670
naši pacholci domácí.