ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ó, Slovanstvo, Ty štěpe rozložitý, když dumám o Tobě, tu žal i hněv, jak vichor moře zvlní duše city a v teskný výkřik mění hlásný zpěv; pěsť rozbouřená ňadra mocně stíská, a srdce chvěje se a oko blýská. Co bouří nad Tvým temenem již táhlo, co toporů v Tvou zarylo se hruď, co svatokrádců po Tvých plodech sáhlo, co ukrutníků dělo: „Souzen buď a povalen, bys nevstal věčně věkův!“ a přece rosteš, sily pln i vděkův. Ty haluze jež zutínala zloba kdys veškerému lidstvu na úžas, vše omládly a netušená zdoba je svěžím listem přiodila zas a na nich hnízdo na hnízdě se tísní a z každého z nich zvučí moře písní. Nechť jejím hlaholem se neprobudí voj reků těch, jež zbožná skryla zvěst v hor rozložitých kamenitá hrudí, by pomohli nám z žalů různých cest v chrám lidských práv; my silnější jsme sborů těch zahálčivých v lese na Záboru. A bdělejší těch, v Blaníku již lení a v Čantoriji^[1] mnohý s rokem rok; od Svatopluka pomoci juž není —, ni od Ječmínka; jiný času tok chce bohatýry z železa a krve ne duchy jen, jak toužili jsme prve. Mdlá Zásmuckého Zdenka chasa spící nás nespasí; ať v pohádce sní dál, ti zotročilí panští pavezníci, čas káže nám, by bratr k bratru stál a chránil vlasť, jak božský strážce ráje — co s klímavými lhostejníky báje? Nám třeba bdít a bojovati všady všem svatou myšlenkou, jež nad ocel, a potírati nástrah lestné hady a kancům zrady urážeti kel; nám třeba jarých bojovníků práva — co s tím, kdo spát a lenit neustává! My toužíme, by slovanského stromu zvlášť každá čarně rozkvetala snět, my nechcem otročiti pranikomu a cizí mluvou stahovati ret, my chcem žít své půdě a své práci a výš se vznést, jak k slunci letí ptáci. Však dosti dlouho hynuli jsme všude, tu lest nás týrala, tam rval nás vzdor, a našich utrpení moře rudé dál stále šířilo se po kraj hor, a všude srdce hynula a chladla, a síla štěpu slovanského chřadla. Leč pučí zas, nechť větve byly holy, Bůh hynoucímu řekl: „Dost juž, dost, stůj silnějším než ondy v světa poli a k nebi tyč svůj hojný letorost a jara mladistvého milým sletem jak čarná kytice se obal květem. Juž nedám Tebe lupem dravé káni, a zachovám Ti chvějící se list, ať odkudkoli bouře, vztek se shání, ať odkudkoli spěchá její chvist, vše větve svěží na ňadra Ti shrnu a zlámu zloby zbraň, jak osten trnu. Já kmen Ti zachovám i větve stromu a změním v jásot povzdechů Tvých tlum, své moci štítem chytím rány hromu a spoutám křídla mrazným severům; já v dřeň Ti dám i cevy svěžest novou a zmařím, topor na Tebe kdo kovou! Já květ Tvůj rozmnožím jak písek v moři, a zlatý plod Tvůj bude bezčeten, dech jeho vůně hradby vrahů sboří, kdo hubit by Tě chtěl, buď smrti v plen; v šíř rozkládej se na pouště i stepy, a mohutni, můj štěpe velkolepý! Puč, rosti, kveť a zlatými zrej plody, o štěpe slovanský, vždy víc a víc, z Tvé štědrosti ať celý svět má hody a k výším blaha tyč se hrdě vstříc, ať všecko lidstvo z podarů Tvých mladne a navždy údělem má ráje ladné!“ Adolf Hejduk.