ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Napsal Frant. Pastrnek.

Nářečí, která leží na rozhraní dvou příbuzných národů, poskytují vždy mnoho zajímavých poznatků. Mimoděk tane nám na mysli otázka, jak tento styk v lidové řeči se obráží, jaké proměny na obou stranách měl v zápětí.

Příčiny takového sousedství mohou býti dvojí. Buďto drží oba sousedé sídla svá od nepaměti lidské vedle sebe, anebo pozdějšími proměnami, stěhováním rozličného směru, blízko sebe se dostali. Která z obou možností na jednotlivé národy slovanské se hodí, to na ten čas tuším jedině z jazykového srovnání ustanoviti lze. V prvním případě neměli bychom původně žádných hranic, nýbrž nenáhlý přechod z jednoho slovanského nářečí do druhého, jak to bez odporu dosud pozorovati lze ku příkladu mezi ruskou a polskou, mezi polskou a českou, mezi jihoslovanskými řečmi. Druhý případ, totiž nynější sousedství následkem přistěhování z různých končin, nejvíce potahují na poměr česko-slovinský, jelikož se předpokládá, že Jihoslované dunajskou bránou do nynějších sídel svých přibyli a teprve později, na půdě pannonské, na kmen československý narazili. Avšak proti této hypothesi je mnoho námitek, a dosud zdá se pravdě nejvíce podobným, že Slované byli v souvislém držení celé východní části evropské a teprve později dvěma klíny, od západu německým, od východu maďarským, rozděleni.

Východní větev národu československého stýkala se kdysi, bezpochyby ještě v devátém století, nejen jako nyní s polským a ruským jazykem, nýbrž i s jazyky jihoslovanskými, se slovinským, chrvatsko-srbským a snad i bulharským.

Jaká byla povaha oné dávné slovenštiny? Odpověď na tuto důležitou a vážnou otázku je nad míru nesnadna, v mnohých kusech snad i nemožna. Písemné památky slovenské nepřesahují pokud vidím patnáctého století, nabývajíce vlastně teprve v šestnáctém věku větších rozměrů. Do starších dob touto cestou bezpečně proniknouti nelze. Máme vsak hojnost rozmanitých nářečí, jejichž podrobný popis a náležité studium mnohé výsledky na jevo vynese. Můj všeobecný podnik bohužel vázne v samých počátcích. Možná dost, že vp. Fr. Šujanský má dobře, podotýkaje (v červnovém sešitě „Pohľadů“ 1894), že snad nyní již je na takovou myšlénku pozdě…

Ačkoliv tedy s jistotou předpokládati můžeme, že slovenština kdysi odevšad slovanskými sousedy obklopena byla, nyní již sotva částečně jsme s to, vzájemné poměry ustanoviti.

Rozhraní polsko-slovenské leží celé na půde uherské. Severní části stolic Trenčanské, Oravské, Spišské dosud obývá lid původu polského.

O těchto stycích máme ne sice dostatečných; avšak přece mnohých a cenných zpráv a dokladů.

Velmi smutný je stav našich vědomostí o nářečích slovenských, které leží na rozhraní rusko-slovenském, ačkoliv i tato hranice neopouští nikde domácí půdy. Než bohužel, do oněch temných krajů východních nelze proniknouti. Mnohý důležitý příspěvek poskytuje nedávno vydaná „chrestomatia ugroruská“ od prof. Eug. Sabova.

Tolik však již není je jisto, že poměr nářečí slovenských k sousedním nářečím polským a maloruským je docela jiného rázu, nežli poměr nářečí slovenských k nářečím moravským. Česko-moravsko-slovenská nářečí tvoří, ze stanoviska vědeckého jazykozpytu, jeden celek, který celou řadou společných vlastností se odlišuje. Slovenská nářečí sahají hluboko do Moravy, ba nelze snad ani určiti, kde přestávají, postupujíce místo svým nejbližším příbuzným. Starodávná hranice politická měla ovšem své účinky, z nichž nejvíce snad do očí bije, že Slováci moravští nyní vesměs vyslovují ř, kdežto na uherské straně panuje výlučne r. Není pochybnosti, že tento rozdíl vznikl později. Podle mého přesvědčení proniklo ř vlivem spisovné češtiny, v kteréž ostatně teprve během třináctého století vrch obdrželo. Jiných rozdílů je poskrovně. Vysvitne to jasně z podrobnějšího rozboru nářečí skalického, jež podávám na základě vlastního pozorování a ukázek, kterých mi poskytli rodáci tamnější: vp. farář pernecký Jan Novák, vp. P. Kap. Jos. Pospěch a med. cand. p. Pavel Blaho. Můj material však není nikterak úplným. Doufám, že přítomný rozbor podá především těmto třem horlivým podporovatelům mého podniku, pak i všem ostatním znalcům tohoto důležitého nářečí pohraničného příležitost k dalším zprávám a ukázkám.

I. Samohlásky

1. Délkou původního e jest é: né len, ale aj, esli né, néňi, večér, po méně (po jméně); part. nésel, pékél, rékél, zapléskál; inf. nést, vést. Vše, jako u sousedů moravských.

2. Za původní ? je všeobecně e: deň, demin. stareček, plur. genit. hrušek, ovec, vajec. Délkou je é; part. išél.

3. Za původní nosovku ę objevují se v nářečí skalickém tyto střídnice:

a) je: hovjezí, pjet, vjec, najvječí, spomjel, pjekní;

b) ’e, e: ďekuju, hledáš, polehlí, lehli zme si, ščesti, poščestilo sa nám, sedél si, dvacet;

c) ’é: zhlédél;

d) í: mjesíc, zajíc, peňíz, víc (viz nahoře vjec), viríd (v lidové písni, české vyříd);

e) ja: vjadnú, hríbja, akkus, mja a podle toho i tebja;

f) já: 3. osoba množného počtu robjá, trápjá;

g) ’a, a: taško, akk. mňa, jačmeň, zežaté, nevzala, tela, prasata, akk. sa, preca;

h) ’á, á: 3. os. množ. jedá, chodá, ležá, bojá sa, visá, navará; part. začál, ležácej; pak v kmeni: nazpátek, vážů, sporádaní, pretáhne sa.

Rozmanitost střídnic za původní nosovku ę v skalickém nářečí není větší jako v sousední moravské slovenštině. Na základe popisu nářečí zlinského v Bartošově Dialektologii, na str. 7., 25., 26., pak ukázky na str. 34O — 343, objevují se tam následující střídnice za nosovku ę:

a) ě: měkký, pěst, pamět, hovězí, pět, pěkně, věc, věčím (instr.)

b) ’e, e: těžký, klečet, lekat, telecí, kuře, kuřete (v městě, v okoličných dědinách vyslovuje se: kuřa, kuřate, kuřati), knížecí, sedni; podobně v ukázce: podekevała, penězama, ščestí, sľehła, lekła, ľekľi, dvacet, štyrycet;

c) ’é: střídnice tato v popise doložena není, avšak objevuje se v ukázce na str. 340. a násl.: spomél, hľédáł, vyhlédáł, uhľédła;

d) í: vsíknút, dosíhat, zapříhat, uzíbnút, ozíbe mne, vzít, dvacítka, dvacíti a peňze, jež vzniklo z peňíze;

e) ’a, a: přaza, přazka, řetaz, ťa, devaterý; 3. os. množ. umíja, hoříja, klečíja, prosíja, bójíja sa, smíja; inf. pat, žat, začat, ťat, jat; partic. praes. veda, seda, młáťa, nesa atd, obzvláště pozoruhodné nechca, sněza; partic. praeter. act. vzało, vzała, vzaľi; partic. praeter. pass. najat, žat, uťat;

f) ’á, á: prádło, pořád, vtáhła, vzácné, inf. třást, mňáct; partic. vzáł, napáł, třásło.

Ostatní slovenština moravská zachovala ještě více hlásku a: ťažký, makký, ľakat, pásť, pamat, hovazí (Bartoš, Dial 7., bez přesného udání teľací, knížací ibidem; hříb’a, hříb’ate, hříb’ati (v okolí Zlinském).

O Slovácích na Uherskobrodsku Bartoš v Dial. (str. 27. a násl.) nic nepodotýká, co by se na střídnice za nosovku ę vztahovalo: následovně můžeme předpokládati, že tam odchylek od slovenštiny zlinské není.

V nejjižnějším cípě Moravy převládá střídnice ’a, a: makký, past, po pamati, pamatlivý, lahký, ťažký, lakat, zábło ma, díta, knížací, telací, zapřahł, přást, přádła (Bartoš 29.), 3. plur. ležá, bežá, chodá atd., jinde leží, běží, chodí atd., jinde opět analogické tvary ležíja, běžíja, chodíja a ležíjú, běžíjú, chodíjú (str. 32.); dále nacházím hlásku e: imperat. sedněte a sednite, klekněte a kleknite (str. 32. a 33.).

Z toho srovnání vysvítá, že pokud se týče střídnic za nosové ę mezi nářečím skalickým a sousední slovenštinou moravskou zrovna žádného podstatného rozdílu není. Skalice řadí se k městům moravsko-slovenským, v nichž přehláska poněkud více pronikla, než na dědinách, které vůkol leží.

4. Střídnice za původní ě jsou:

a) je: pribjehél, objed, na svaďbje; pjesňički, povjedet, povjez, mjesíc, mjech, nemjeli zme, za mjestem, slamjenéj (dat.); svjet, zavjesil, v dávnovjekosti. Výjimkou je na veži; odchylka tato je známa i na sousední Moravě, ba i v Čechách, a objevuje se i v starých památkách českých. Gebauer, Hist. mluv. jaz. českého I., 200 — 201.

b) ’e: delat, nevidel a videl, na ceste, časťejší, pjekňejší, vlastně, hňev, jedél. Jako v sousední Moravě vyslovuje se též v Skalici: nekolik, nekerí, neco, negde, deideš. Srovn. Bartošovu Dial. str. 14.

c) ’é, é: chléb, poléfka, oblékél, vlézli; réka (řeka);

d) í: bílí, spívá, písečné jazero, kvítí, svíčka, nevím a nevim, povím, povidál, otpovidáš, povidajú — krátké i vzniklo tu všude z dlouhého — smích a smít sa, diťa (s krátkým i), neíte (ne jete), rítki (redѣkѣ), fstríbre, síťama.

Střídnice za pôvodní ě v skalickém nářečí jsou tytéž, jako na Moravě a v české řeči spisovné: v krátké slabice měkké ’e, v délce í, až na skupiny lé a snad i ré. Z dlouhého í vzniklo někdy krátké i.

5. Původní i zachovalo se věrně. Pozoruhodno je zvláště, že i nezměněno v participiích i-kmenů: trápilo, choďilo, obuďili, nesaďils atd.; dále že verba iterativa zůstala při starém í: zbírali, umírá, ríká.

6. Za dlouhé o objevuje se v úplné shodě s moravštinou a češtinou dlouhé ú: múj, o púlnoci, vúz, súl, v lúňí, kompar. skúr, neporústla, dúkazem; někdy, jako při dlouhém í, nastoupila slabika krátká: buch, dum, nepujdeš. Později, když tento vývin dávno byl ukončen, nastoupilo nové prodlužování hlásky o, ale kvalitativní změny nezpůsobilo: řeč začala process jakoby znova. Máme tedy: móže, zvóní, stójí, bójíme sa, bója sa. Podobně na sousední Moravě: hónit, strójit atd. Bartoš, Dial. 8, dójit 29, stójíja 32, atd.

7. Za nosovku ą nastoupilo, jako vůbec v českoslovenštině krátké a dlouhé u: 3. plur. chrchlú. Pozoruhodný je tu instrumental sing. dolinú, nad vežú, s tebú, za ňú; tak vyslovuje se i na sousední Moravě.

8. Dvojhlásky ja a aj nepodléhají přehlásce: jazero, čaja (člúnek), plur. gen. vajec, gen. sing. dňa, do jedeňá, z kúpaňá, verba iter. svážat, ponáhlali sme sa, zapíjali sme, zakričál, stavjajú; dále zajtra, imperat. netrhaj, počkajte, též grajcarú gen. plur.

Sloveso čekat není odchylka, nýbrž kvantitativně rozdílná tvorba vedle čakat, viz Gebauer, Hist. mluv. 148.

9. Za původní ѣ máme, tak jako v sousední moravštině a dále i v češtině, tvrdé e: posel, ven, ten, teda; v popoledňe, dem. kúsek, domek, Janek, mlíneček; v predložkách semnú, odemňa, odehnal; instrum. mlékem, medem, déščem; konečně sem (jsem); sedem (sedm), oheň; partic. rekél, stretél, sedél si, kdež ъ = e nápodobením později vniklo a prodlouženo bylo, jako v slově rež (rъžь). Též v slově hnet (ze starého in-hed) je tvrdé e původem ъ: in-gъdъ.

10. Dvojhláska ju se nepřehlasuje: nemožu, k jedeňú, ďúrka. Některé odchylky vysvětlují se vlivem českým: tak sme sa cítili; snad i fčíl. Vp. far. Novák píše taková participia: následujícé sing., nalezajícé sa lastúry, padajíce odtisky, rovnajícé sa vody. Vliv spisovné češtiny je na takových knižných formách obzvláště patrný.

11. Od samohláskových r a l jen málo je odchylek: dlúhí, jabek plur. gen., užičku (lъžičьka). Dlouhé r též nacházím: vytŕčál. Na konci slov r též zůstává: vjetr.

12. Skalické nářečí zachovává délky po sobě jdoucí: napádá, natrápí, delníkú. Rozličnosti pozorovati lze ve slovích: no viďiš, nemožu, pomože, fčil, neňi í pomoci, ešče né, ná (při odpovědi), partic. nebíl, ozvál sa atd.

II. Souhlásky

1. ř není známo: starenka, viríd (vyříď), tak ríkajúc. Jen ve dvou slovech: horškí a uršknút (tak se vyslovuje) = hořký, uřknúť, pronikla tato Slovákovi velmi nesympatická hláska, ovšem u výslovnosti trochu pozměněné. Dále vyslovují takoška (české takořka).

2. Měkké souhlásky ť, ď, ň vznikají jen následujícími souhláskami ę, ě, i, pak dvojhláskami je, jo, ju: ťaško, časťejší, na cesťe, pusťili; neďelali, poďívat, vlastňe, hodňí plur.; omasťeňí, chuďera, na loďách, od jeďeňá, ňemu, zaháňal atd. Též před původním jъ: naň.

Jelikož máme tvrdé souhlásky před e za ъ v slovích: deň (dъnь), ode dneška, tma (tъma), v číslovkách pjet, dvacet, v infin. poďívat, ít, bit atd.: zdá se, že i měkké ň v slovích: deň, oheň, kázeň, měkké ť v slovích: svaťba (svaďba), radosť, žalosť, ňiť, síť nevznikla působením hlásky ь, nýbrž celé měkké sklonby těchto slov. Tak vysvětluje věc též Gebauer, Hist. mluvn. 371. 386. 403.

Před původním e zůstávají tyto souhlásky nezměkčeny: neíte, nepujdeš, nevezne. Skalické nářečí shoduje se v měkčení souhlásek t, d, n úplně s moravštinou a češtinou, i v některých odchylkách, jako de (kъde). Nápadná odchylka je ďicki = vždycky, neboť jinak i za původní y neměkčí.

3. Vsuté ň pozorovati lze v slovese iměti: mňeli (měli), mňej sa dobre. Tvrdé n vsuto v slovese printi: prindúc, donde.

4. „Obalování“ tvrdého ł v Skalici samé se nevyskytuje, ale v sousedních obcích, jako v Radimově, Uníně, Lekničím, Petrové vsi, Gbelách, Brodském, Kútech atd. Tam vyslovují suatkí atd. Z toho okolí pochází svrchu uvedené slovo užica (= łžica), užička.

5. Starobylého dz v nářečí skalickém není: hovjezí, cuzí, mezi, imperat. povjes (pověz), infin. házat, procházali sme sa. Myslím, že dz vypuzeno bylo řečí českou. Záhodno vystopovati, jak daleko oblast takových nářečí sahá, v nichž starobylé dz zaniklo. Nemám dosud dostatečných ukázek, abych o věci spolehlivých zpráv podal. V Holíči a ve Vrbovcích vyslovují též spoza mezi a tak i předložku mezi s pouhým z.

6. Jako na sousední Moravě a dále v Čechách mění se i v Skalici ch v nominativu množ. na š: lenoši, valaši.

7. V Skalici panuje šč: ešče, do ščepňice, ščípat, na píščelku, ščekat, ščesťí, preneščasná, deščem.

8. Často pozorovati lze odsouvání souhlásky j na začátku slov: enem (jenom), esli (jestli), inší, idu, zaisťe, neíte (nejíte), ked ich bilo dost, neňi í pomoci, že on í pomože, ďi (jdi), výde (vyjde), menuje sa (jmenuje se).

9. Změny souhláskových skupin jsou dosti skrovné, aspoň pokud mé zprávy sahají. Všeobecná je spodoba: zvážat (sъ-važati), zežaté, všecko, na manébre atd. Někdy se výslovnost usnadňuje odsouváním: dicki (vždycky), de (kъde), Pámbo, šak (však), štvrtá a podobně snad i v zájmeně kerí (který). Jiná změna objevuje se v slově fták (pták).

III. Skloňování

1. Povšimnutí zasluhují následující jmenné tvary: Sing. nom. mati; potešeňí, avšak zelé a ovocé; gen. dňa, skúpaňá (z koupání); dat. gjeďeňú; lok. na vozi, na nosi, pri stoli, na Podhori, na lúce, v ruce, adv. velice, na plťce. Dual: do ušú, z očú, rukama, pred očama. Plur. nom. ludé, súsedé, rodičé; dvera (dvéře); gen. chlapú, rokú; s krátkou koncovkou při ženských: hrušek, ovec; analogický tvar do svojich búdí (boud); dat. učitelom, rodičom; lok. f potokoch, v ribňíkoch, v balvánoch, f kameňoch, f peňezoch; instrum. timato slovma, pred dvacet rokma, z mrtvýma, síťama, uďicama, horama, vrchama, mezi ludma, z mlínečkama, s chlapcama, ale též s chlapci.

2. V skloňování zájmenném vytknouti třeba: akkus. mňa, dat. mje: odpusť mje. Zájmeno ten skloňuje se: teho, temu, po tem, avšak tej a tíchto, podle skloňování složeného. Dále skrácené zaňho.

3. Složené skloňování zní: dobrého, dobrému, v dobrém, cuzího, cuzímu, f cuzím a podle toho též jedného, jednému, jedném a také našého, našému, našém, po fšeckém; gen. dat. lok. ženského rodu vyznívá na -ej, -éj: z cełej dedini, do búdki pokritej, jednéj; v množném počtu má nominativ dlouhé -í: fšetcí a akkus. všeobecně dlouhé -é: velké vodi, tvorifšé sa vodi.

IV. Časování

V 1. osobě jedn. jsou koncovky jako na Moravě a v Čechách, nebudu, nedondu, slezu, chcu, su, avšak sem (jsem), musím a mosím, vidím, bježím, učím, prosím. Z ostatních osob vynímám: 3. sing. nevezne, 1. plur. abisme, 3. plur. sú; dále imperat. poď, nech, di; infinit ít, bit (býti) pomoct (pomoci).

Partic. na -l má v jedn. počtu mužského rodu dlouhou samohlásku před -l: nebil (nebyl), ozvál sa, vidél, pribjehél, rekél, neprihorál (hořeti). Slovesa i-kmenová zachovávají tuto hlásku: zabavíl, vihlásíl, nesaďíl’s, trápilo, choďilo, obuďili. Vedle chceli a nechcél nacházím též scelo.

V participiu na -en zanikl přechod zubných v sykavky: opusťení, omasťení, subst. jeďeňí, choďeňí.

V. Skladba

Se jménem otce a matky spojuje se množný počet: taťiček chrchlú, mamička už málo jeďá, bár nejsú (mamička) aj tak stará. Předložka do s genitivem: išli zme do súsedú; pak od s genitivem: vartéri od súsedú (sousedovi), že nejzme pjekňejší od nich (než oni).

Spojka co v otázné větě znamená „jak“ nebo „kde pak“: co bi ťi bil doma?, jindy uvozuje větu časovou: uš pjet tídňú co ležá (od té doby, co leží); spojka jak ve větě podmínkové: jak je to pravda (je-li to pravda). Adjectivu rád se spojuje s partic.: to bich rád viďel.

VI. Slova a rčení, pro nářečí skalické významná:

aj: také, též

akkurát fčíl: právě nyní; pofčil: dosud

bár nejsú: ač nejsou, bár sme veďeli: ač jsme věděli

blafkat: pes blafká

brečka: „stala sa s teho taká řídká brečka“

cigáňit: lháti: „cígáňiť sem nechcél, poveďél sem pravdu“

cintér: hřbitov; hrobári: hrobaři

čaja, čajka, čajovat sa: člúnek, na člúnku jezditi

čuč!: ticho! „čuč, ty si mrtvý, tebja pochováme“

dom: musím ít dom, ked nedondu dom, večér dojdeme dom

drak s ohnivým ocasem lítá v noci

duchna: velká peřina

erteple: zemáky

fagan: nadávka dětem: „ty fagan, darebák atd.“

fajčit, fajčení: kouřiti z dýmky

firhanek: záclona

friško: rýchlo; kompar. friščí

fúkat: jinde na Slovensku dúchať

gombík: knoflík

habán: míč

hajtman: hejtman, setník

hasačert: zlý duch

hastrman: vodní muž

holenky: jinde na Slovensku „sáry“ (na čižmách)

holoplúšča: škriatok, malé, zle operené čierne kura; „zabite ho, lebo neni po dobrém“

hrubý: veliký, „potreba byla hrubá“

hubová poléfka: „že na sňídaňí dostaneme hubovej poléfky“

chalan: „nekerí z ňich už byli hodňí chalaňi“ (velicí hoši)

kabela: „zavjesil sem jemu kabelu na krk“

keby: „keby byli bývali doma“ (= kdyby)

ked: „ked zme sa približovali, ked ich bylo dost“

kmín: zloděj. „Kmíňi ich vykradli“

komín: jinde na Slovensku „koch“

kutáč: „s kutáčem zme rozhrabovali (oheň)“

kvelb: krám

lekvar varit: povidle (z trnek) vařiti

maga: „neboj sa, šak ťa maga nevezne“

majáles: „tak zme sa cítili jako na majálesi“

majír: dvůr

metat: „pes ocasem metál od radosti“

ná: „Ančo, des byla? Ná, u strýca“

nástraha: (tak se nadává): „ty nástraha, co vozy prekacuješ“

né enom fčil, ale i; ale né do kostela

nuž: „nuž ale nebýl g jeďeňú“

okoštovat: okusiti

omáčka: „až ťa krvavá omáčka obleje“

orodovat: „tam sem aj ja zaňho orodoval, enom aby ho pusťili“ — prosil

pakla tureckého tabáku

palach: šášina, šáší, šachovina

papula: „plesknu ťa po papuli“ (po ústech)

pekélko: pekelec

perútka: husí křídlo; „daj perútku za pekélko“

pjery lekvarové: kysané knedle, povidlemi (lekvarem) nadívané

plevajs: tužka

poledňica: polednice

postrižka: lovci, strelci choďá na čekanú, na postrižku

prčka: žabí zárodek

praj: prý

pres: „prez mej milej sad“

preč: pryč

pudmistr: starosta, „pulmistr.

putr: máslo

rarach: zlý duch, čert

rárohy: „dum chcu prodat a rárohy také prodám“ (harabouzí, val. Bartoš Dial. 159.)

ratúz: radnice: „keby enom teho ratúza nebylo“

ráz: druhý ráz, treťí ráz atd.

rováš: „už mám na rováši“

sak: síť

spravit oheň: udělati oheň

šíf: loď

škarúpky: skořápky

škvarenina: „navarili zme si trochu škvareniny (z vajec)“

špacirovat: procházeti se; špacírka

špitál: nemocnice

štrajhelcle: zápalky

štranky: provaze

šúlat: „ušúlali zme si cigaretle do kúska papíru“

talérek: talířek

tolko: „já f tolci peňezoch bývat nechcu“

topánky: druh obuvi

trajfús s kastrólem, s randlíkem

trnky: „karlátky a durancie“

tuším: „najvjetší zlé je tuším kolera“, „bylo to tuším v roku 1830“, „mamička tuším už pújdú“

varajka: vařecha

vartovat: hlídat, vartér: hlídač ovoce

vjerímboha: „enem tak na vjerímboha pustili zme sa na vodu“

virgas: „ked nedondu skoro dom, dostanu virgas“ (vyprask)

vypystvat: vypytvati

zabáhlo sa í: zachtělo se jí

zakát byli u nás: dokud; zakál: „zakál sa ovocé neobralo“; zatál (mezitím): „zatál zme sa my išli poďívat“

ze srpem žat, s kutáčem rozhrabovat

ždúrat sa: „co sa žduráš“ = strkáš, štucháš

žgolek: oklasek z kukurice

Jako na sousední Moravě, tak i ve Skalici, delajú a mluvjá, premlúvajú, domlúvajú; tážou se kam ideš a odpovídají kambich šél; chodí pro drevo, pro vodu; ukazujíce prstem užívají příslovce hen; mají žížeň. Takových shod se najde mnohem více.

*

Je-li nářečí toto na město Skalici obmezeno?

V nepatrných jednotlivostech ovšem, ale v celé podstatě nikoli. V městě Holíči mluví se, jak nyní z vlastního pozorování z ukázky rolníka Michala Ružičky mladého vidím, tak, jako ve Skalici, až na zvláštní způsob „obalování“, kterému podlehlo ł. Dále snad některá slova jsou v Holíči více oblíbena. V sousedních dědinách: v Kopčanech, v Kátově, v Trnovci a ve Vrádišti není jiného rozdílu, než opět známé též z moravského Slovenska „obalování“, tvrdého ł. V Kátově vyslovují: súnko svíťiuo, nat huavú, vouau (vołał), ďívau sa atd. Podobně v ostatních jmenovaných dědinách.

A nemýlím-li se, náleží i celá „Chvojnica“ do oblasti téhož nářečí. „Chvojnica“ nazývá se celý kraj okolo přítoku moravského Chvojnice, do něhož se počítají obce: Popudiny, Močidlany, Vlčkovany, Vidovany, Véska, Radošovce (lid vyslovuje Radočovce), Malý Koválov čili Koválovec, Chropov, Lopašov, Oreské. „Chvojnicí“ oblasť toho nářečí se neuzavírá. Panujeť zajisté i ve Vrbovcích, jak z krátké ukázky p. med. cand. Ivana Slobody doložiti mohu. Ve Vrbovcích též obalují tvrdé ł: v huavje (v hłavě), zaspívau (zaspívał), súnko svíťiuo (słúnko svítiło), též chuebem (chlebem), ačkoliv zde je l původně měkké, atd.

Postupme ještě o krok dále na východ a všímněme si Myjavy. Společných vlastností ještě vždy je mnoho. Spomenu jen takové výslovnosti, jako zatáhel s pltkú do šášini, naspátek, ešče atd. Na Kopanicách též obalují: zapuateu (zapłatił). Ale celkem převládají rázné rozdíly. Na Myjavě není více í za ie, nýbrž vyslovuje se djefča, v genitivu plur. je ôv: bratôv atd. V Myjavě máme tedy už přechod k jinému nářečí. A podobně v Brezové.

Mnohem více shody jeví se na jihu. Nářečí, panující na území stolice Nitranské i ve Gbelách, v Brockém, v Kútech, v Čárech, zajisté též v Stráži, v Šaštíně, dále v Dojčím, v Čáčově, v Senici, v Sobotišti, nehledě na několik méně důležitých odchylek, ukazuje všechny podstatné známky řeči skalicko-holícko-vrbovčanské, též obalování, jediné že t a d před původními i, ę, e atd. mění se v c a dz: dzifča, hledzá, s velikú radoscú, chodziua atd. Nářečí toto sahá hluboko do stolice Prešporské.

*

Naskytuje se ještě jedna důležitá otázka. Jak daleko do minulosti sahají doklady pro nářečí skalické?

V Sasinkově Slovenském Letopise máme několik písemných památek z obou měst. Skalické jsou: 1. Cechovní artikule mistrů ševčovských z r. 1615. (Sas. Slov. Let. II. 310 — 314). 2. Kus inventáru kostelního z let 1623 a 1663. (II: 83 — 84). 3. Učty městské od S. Filipa a Jakuba r. 1632 až do téhož dne r. 1633, jež složil zvolený toho času komoráš Gergel Temetveni. (IV. 139 — 161; 235 — 246 a 319 — 334). 4. List sester Vyšňovských z r. 1760. (IV. 164). 5. Cechovní artikule tovaryšů ševčovských: a) starší z r. 1637, v opise z r. 1798; b) novější, vydané r. 1798. (III. 41 — 47). 6. Cechovní artikule mistrů ševčovských, od cís. a král. Marie Terezie potvrzené, z r. 1777. (V. 141 — 146). V Holíči dán je: I. Mlynársky výučný list z r. 1699. (III. 224 — 225). 2. Artikule řemesla blanárského z r. 1723. (IV. 134 — 139).

Ne všechny tyto památky podávají nám stopy místních nářečí. Artikule z r. 1615 jsou ještě čistě české, s patrnými stopami nářečí českých. Mistři byli buď rození Čechové, anebo aspoň cechovní artikule věrně podle českých opsali. Čtemeť tam: weyhost (výhost), weysady (výsady), weyrok (výrok); ve skloňování objevují se takové tvary: dwa zlaty, každymu, chudymu, dobrymu, častěji przijpowiedniho, dále do kaznie richtarsky (do kázně rychtářské), bez slůssnij pržičzyny (bez slušné příčiny) atd.

V kostelním inventáru z r. 1623 a 1663 domácí nářečí už proniká. Máme častěji r za ř: predne, kryz (kříž), strybrny (stříbrný); šč: neščasnem, šczedrosti. Pozoruhodná je výslovnost: v kralovstvy Uhrskem (místo Uherském). Vyslovuje se tak dosud ve Skalici?

Obecní účty voleného komoráše skalického, Gergela Temetveniho, „za jeden rok pořád přeběhlý“ od Filipa a Jakuba 1632 až zase do téhož svátku r. 1633, jsou památka nejen obsahem, nýbrž i řečí velmi zajímavá. Spisovný jazyk český ustupuje před nářečím domácím úplně do pozadí, ač snaha, přidržeti se jazyka spisovného, ještě dosti je patrna. Nikdá neobjevuje se sa na místo se, a ř ještě též nepodlehlo úplně svému soupeři r. Jinak ale převládá, naprotiv řídkému au, všeobecně ú: muky surziczneg (múky súržičnej), pod Ptzitrzsku horu (pod Přítržskú horú) atd.; vyniká šč: neboščík, z Liščích hor, v Hradišči, do Šaščína atd. Obzvláště pak jadrně znějí takové tvary, jako lokaly: v tom časi, na rathúzi, v lesi, na obecním vozi; dativy: paní Palfičce, staré Kopřivce, Mydlářce atd.; genitivy: od masařa, od Pavla Letovanca, ječmeňa; dativy množné: dvom obecním pastýřom, koňom, husarom, služebníkovi; instrumentály: spolu (s) svýma přísažnýma, smetačkama; infin.: hledat, kupovat, neměl odkud dat, měřa atd. Na těchto ukázkách přestávám, ačkoliv by též rázovitá fraseologie zasluhovala povšimnutí.

Nepatrné jsou stopy nářeční v listě Vyšňovských z roku 1760: z velikú nemocú navščívený, našíma jmény. Cechovní artikule podle staré předlohy z r. 1637 jsou skoro čistě české; novější však, z r. 1777 a 1798, oplývají tvary domácími. V těchto nacházím: (z r. 1777) obyčejně r: verejně, napred, tretí; akkusativy učňa, tovaryša; mšu; instrum. mocí našú, pečetí našú; dat. plur. majstrom, handlérom; v časování: 3. osoba jednotného počtu zvádá, dopúšťá, haňá; 3. os. množného čísla zložá, musá, patrá; partic. nemíšal, haňal atd.; (z r. 1798): pravidelně již sa namísto se; psaní takové: k službje, k správje, vjeci; pak tvary: ze zádnýma lidma neporádnýma, v mnohých vjecách; prindúce; tlúct; mosel atd. V obou těchto artikulích objevují se dále mňe na místo mje: v mněstě, mněšťanů, mněšťanství, mněsíc, mnět, nemněl, mněl. Taková výslovnost, v Čechách a na Moravě velmi oblíbená, panuje dosud ve Skalici.

Z obou památek holických je list výučný z r. 1699 skoro úplně český, za to však jsou artikule řemesla blanárského z r. 1723 psány pře vážně nářečím domácím. Čteme zde: muský kožuch, podle slobody, jedného půl groša, za prácu, u sebja, na jarmakoch, z dlúhýma rukávy, mohel, nemohel, privédél, bjehajú, mnět atd.

Písemné památky nářečí skalického nejsou tedy, pokud jich dosud známe, velmi staré. Tolik však je jisto, že asi na počátku XVII. století ve Skalici mluvili bezmála tak, jako nyní. Účty obecní z r. 1632 — 1633 nepodávají nám sice dokladů pro všechny znaky dnešního nárečí, avšak z podstatných vlastností málo pohřešujem. Můžeme tedy souditi, že během posledních asi tří sta let obecná řeč slovenská ve Skalici, a bez pochyby na celém svém území, podstatných proměn nevzala.