Od Šumavy k Tatrám

Jako starší bratr praví k sestře mladší: Rád mám tebe, dítě, měl bych ještě radši, kdyby, kdyby, kdyby rozumět mi chtěla duška tvoje sladká, písní rozšumělá! Jsi tak malá, milá v hor svých pestrém věnci, jsi tak sladká, zpěvná jak tví jarní ptenci, jsi tak plná něhy v kolébce své zlaté… nevím, nevím, nevím, co nás to jen mate! — Jako švarný šohaj praví k svému děcku: Rád mám tebe, dítě, máš mou lásku všecku, ale měl bych radši duši tvou i tělo, kdyby, kdyby, kdyby chápat jsi mne chtělo! Jsi tak snivá, tklivá, tisíc bájí v oku, tisíc zvěstí na rtech, jež se lkají v sloku, tisíc vděků každým údem tvým zřím hráti… nevím, nevím, nevím, jak tě milovati! — Jako šedý dědouš praví k vnučce svojí, s vínkem modré chrpy, která před ním stojí, děkuji ti, dítě, jsi tak dobrá, milá, kdybys, kdybys, kdybys jen mne pochopila! Vidíš, je to lehké, jak je rybka v řece, vidíš, je to sladké, vždyť jsme svoji přece, vidíš, — snad to půjde, chtějme oba pouze! Nevím, nevím, nevím — ale hynu v touze… Jaroslav Vrchlický.