ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Není mým úmyslem mluviti o škole vůbec, chci pronésti jen několik slov o tom, čím je škola národu nesamostatnému, nesvobodnému, potlačenému. Před válkou třicítiletou byl národ Český na vysokém stupni vzdělání. Nejen že vědcové jeho ovládali obor vědomostí těch, kterých do té doby domohli se učencové zemí cizích, ale vrstvy lidové byly u nás stravou duševní prosycenější než jinde. Zvláště biblický svět byl jim bližší a známější než kdy po tom.

Když po bitvě bělohorské vzata byla národu Českému samostatnost, svoboda a hmotné jeho jmění; když od národního kmene odťata byla šlechta, intelligence, měšťanstvo, duchovenstvo: tu pro dovršení té národní zbědovanosti učiněn útok i na duševní majetek lidu poddaného. Co kdo věděl, to se mu ovšem nemohlo vzíti, za to však tím více pečováno bylo o to, aby národní dorost nenabyl takového vzdělání, které by mu bylo dodalo posily proti jeho utiskovatelům.

V nic obrátily se u nás zásady velikého našeho reformatora školství Jana Amosa Komenského. Koniašové pálili v knihách starého českého ducha a děsili potomky bojovníků za pravdu boží mukami pekelnými. Samsonova síla záležela ve vlasech, síla národu Českého v jeho myšlení. Tou ve středověku vyvrátil panství tmářů. Proto ono úsilí, když opět moci nabyli, aby jej učinili slabým na mysli. Bohužel, podařilo se jim to do veľké míry. Národ Český přestal býti Vídni předmětem závisti a obavy, stal se jí předmětem posměchu. Vždyť byl tak zvráceným na rozumu i v povaze, že žehnal těm, kteří jej zotročili a klnul těm, kteří se proň obětovali. Ale nebyl to národ Český, bylo to jen několik Římem hypnotisovaných jeho pokolení, pokleslých snad proto tak hluboko, aby pokolení příští měla nezvratný důkaz, jaký jest rozdíl mezi národem osvíceným a zatemnělým.

Teprve císařovna Marie Terezie nabyla přesvědčení, že vzdělání lidu má důležitost i pro panovníky, a že jim tedy vlastní užitek ukládá za povinnost, aby se o ně starali. Na počátku panování této císařovny bylo v celých Čechách asi 1000 škol, do kterých chodilo asi 30.000 dětí. Zákonem nikdo k chození do školy přidržován. Posílal děti do školy, kdo chtěl a jak chtěl. Na venkovských školách učilo se jen náboženství a čtení, na městských také psaní a počítání. Učitel zastával zároveň službu kostelní a často i nějaké řemeslo. Škola sama ho neživila. Podle toho pak většinou dopadalo i učení. O paedagogické vzdělání učitelů nebylo postaráno. Císařovna Marie Terezie umínila si, že ve školství učiní nápravu. K tomu konci povolala do Vídně z pruského Slezska opata Jana Ig. Felbingra, který ve Slezsku velikých zásluh o zvelebení škol si získal a též se zásadami Komenského seznámen byl. Tak slavný exulant český oklikou přes Slezsko připuštěn byl do zemí habsburských.

Avšak jen částečně, nikoli úplně. Co Komenskému v opravě školství tanulo na mysli, toho Felbingrem ani z daleka dosaženo nebylo. Zvláště pak hřešilo se proti přednímu požadavku našeho veleducha, učiti mládež, aby všemu dokonale rozuměti mohla, jazykem mateřským. Školy trivialní o jedné neb dvou třídách, zřízené při každém farním kostele, byly sice v krajinách českých české, ale od škol hlavních v krajských městech všecko vyšší vzdělání dostupno bylo jen jazykem německým, tak že v těch dobách žádný Čech v rodném svém jazyce nemohl se dodělati takového vzdělání, jakého bylo třeba ve kterémkoli úřadě veřejném.

Teprve od r. 1848 začala si čeština klestiti průchod do hlavních škol, které již hojněji i po jiných městech kromě krajských zřizovány byly, ač nejpřednějším požadavkem na nich zůstávala přece jen němčina, zvláště za úřadování školního rady Mareše, pověstného svými snahami poněmčovacími, jakož i nástupce jeho Pátka.

Poněmčovací snahy vládních kruhů dlouho bránily zásadám Komenského vniknouti do škol, a to i když učitelstvo české vydáním Didaktiky jeho plně je bylo seznalo. Co mezi léty 50. a 60. učitelstvo české pro uskutečnění zásad těch činilo, podnikalo více o své vlastní ujmě, namnoze proti vůlí strážců škol. Může se říci právem, že, nestala-li se tehdáž škola hlavní ve městech českých ústrojím na prosto germanisačním, zásluhu o to mělo tehdejší v národním směru valně probuzené učitelstvo. Několik mužů, odchovanců Amerlíngových, udržovalo v těch smutných pro nás letech učitelstvo v nadšení pro zájmy národní.

Rok 60. přinesl ústavu, a tu škole české poněkud se uvolnilo, ne hned najednou, neboť ještě nepřátelé českého ducha měli v ní velké slovo, ale národ Český s nastalým ruchem politickým počal horlivěji než dotud přihlédati ke své škole, aby byla česká, ač to, v čem byla celá pokolení odchována, mínění o důležitosti jazyka německého, houževnatě se udržovalo.

V roce 1868 vydány byly nové školní zákony, mající stav školství rázem přeměniti. Jakkoli bylo patrno, že změna ta v nejednom ohledu přináší zlepšení, však národ Český právem obával se ducha centralisačního, který z nových těch zákonů zavíval. Nicméně vida nezbytí, po nedlouhém odporu, přistoupil na ně a jal se dle nich školy opravovati. Do obecné školy zavedeny realie, tělocvik a zpěv, a povinnosť choditi do školy rozšířena na 8 let. V krátkém čase jevily se toho blahodárné účinky. Vědomosti rychle pronikaly do širších vrstev lidu a nabyté vzdělání základní budilo chuť po vzdělání vyšším. Když v letech 80. podal kníže Lichtenstein na říšské radě návrh na změnu školních zákonů ve smyslu zpátečnickém, ukázalo se, že národ Český zlepšené učení na školách obecných již dobře postihl a že si ho váží. Stal se nejhorlivějším obráncem nové školy, ač ovšem nepřestal domáhati se v ní větší míry samosprávy.

Důležitost školy obecné pochopil i v jiném ohledu. Němci na odnárodňování mládeže české založili Šulfrajn, spolek za uspořádaných národních poměrů zhola nemožný a toliko o tom svědčící, že touha po zněmčení Českého národu ve vládních kruzích neustala, ale dosud v staré síle trvá. Šulfrajn, vládna hojnými prostředky hmotnými, nadělal nám škod nesmírných; nicméně narazil přece na odpor zřízené proti němu Útřední Matice školské, již národ Český na uhájení své mládeže v pohraničných valně poněmčených městech s uznání hodnou obětovností udržuje.

Národ Český stará se o zvelebení svých škol obecných, jak mu toho okolnosti jeho dovolují, věda dobře, jakou sílu poskytuje vyšší vzdělanost národu nesamostatnému. Vždyť židé po svém rozmetení do širého světa, které se podobalo národnímu zničení, udrželi se ano i velké moci nabyli tím, že si mezi národy nevyvinuté a ve stavu nevyvinutosti úmyselně držené přinesli vyšší vzdělanost.

Jest sice u nás těžko školstvím vyniknouti nad Němce, kteří v každém ohledu jsou mnohem více podporováni vládou než my, ale o to státi musíme, abychom se jim aspoň vyrovnali.

Že při hojnějším počtu dobře roztříděných škol učení lépe prospívá, jest na bílém dni, ale vzdělanost pravá řídí se více duchem škol nez počtem jejich. Národu potlačenému však je třeba též takových vědomostí, které by jej sílily proti pokusům odnárodňovacím. Škole české, má-li býti opravdovou školou národní, třeba je, aby pokolení jí svěřené směla bez překážky seznamovati s velikou, významnou národa Českého minulostí. Který Čech proniknut jest duchem svých dějin, zejména dějin husitských, nemůže se odnárodniti.

Ve směru tomto dějí se české škole překážky jak se strany vládní tak se strany katolického duchovenstva, které si v ní svůj dávný vliv téměř nezkrácený udržeti dovedlo.

Nemá-li národ školy své vlastní jak po jazyku tak po duchu, upadá v nebezpečenství odnárodnění. V národě takovém je odpadlictví neřestí všední a nákazou bujně se šířící. Kde vláda tak daleko proti národu postoupila, že mládeži jeho uzavřela školu základní, anebo kde školy té užívá proti němu, aby jej rozežrala a rozdrobila, tam nastává svatá povinnost všem, kteří se národu dosud uchovali, aby zhoubnému vlivu školy ze všech sil se opírali. Může pak se to státi jednak rodinou, která zkouší a opravuje názory škodné, školou šířené, jednak pečlivě pěstovanou dětskou literaturou. Ale má-li rodina velkému tomu úkolu dostáti, třeba jest jí vyššího stupně vzdělání i knih pomocných. Kde tedy škola působí ve směru protinárodním, tam třeba je obrátiti zřetel k literatuře. Ve mládeži nech ať se budí láska ke čtení a nech ať se jí poskytuje duševní stravy vybrané, hojné.

Kde místo národní školy zaujala škola odnárodňovací, tam v plném slova smyslu platí to, nač žaluje tklivá píseň našeho lidu:

Národ však nesmí dopustiti, aby všecky děti osiřely. Na nás jest, postarati se o to, aby děti naše za školu národní dostaly náhradu, jak jen se to dá dělati. Přihlédáme-li nečinně, jak se nám mládež školou odnárodňuje, uvalujeme na se těžkou vinu národní netečnosti a zbabělosti. Co o nás napíší dějiny? „Ještě na samém konci století XIX. byla jedna větev slovanského velestromu tak zchátralá, že si dala odníti všechen svůj dorost.“ — I ti zpěvní ptáčkové starají se o svůj dorost; jakým bychom to byli pokolením, nechtějíce se odvážiti všeho, abychom si svou mládež zachovali? Budoucnost národu v dorostu jeho!

Jos. Sokol