E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

XVII

Ráno se Standa probudil s blahým pocitem: dnes nemusím do školy. Ještě se slastně protáhl a pak teprve si vzpomněl, kdepak škola, člověče; ale fárat nemusím, až v pět hodin. Až v pět hodin — to je celé moře času, jako školní prázdniny. Venku zářivý den, asi k ránu sprchlo; dole řičí kanár a cukrují hrdličky, u sousedů durdivě kdáká slípka; a Standa samou bujností vyskakuje z postele, aby nic z té krásy nezmeškal. Jen tak že si hlavu omočil ve vodě, a už běží ven, dupe po schodech jako kůň a stojí na prahu. Bože, to je krásný den!

V zahrádce klečí dlouhý Adam a dloubá se prstem v záhonku. Zvedl hlavu, a na jeho dlouhé, hubené tváři zatanulo něco jako úsměv.

„Dobré jitro,“ volá Standa.

Adam se narovnal. „Nazdar, Stando. Máš… máš tam snídani.“

To sice nebylo ujednáno, ale snad že je dnes takový den jako svátek — inu, dějí se to věci! Už jsem tu skoro jako doma, cítí Standa s radostí. „Já hned přijdu,“ volá, „jen co si přinesu noviny.“ Číst ráno noviny, to je taky jako svátek. Hornická kolonie jako vymetená, chlapi jsou na šichtě a jen my máme volno, — no, nádhera! „Mařenko, dej Standovi snídani,“ povídá Adam do okna, a Standa si jde pro noviny jako pán. Jako pán, bodejť; ale nejraději by skákal po jedné noze, jakou má ze všeho radost.

Teď sedí u Adamů v kuchyni a rozkládá před sebou noviny. Paní Marie mu nese na táce snídani, — Standa šilhá po jejích bílých pažích s nazlátlým pelem; co by asi řekla, kdyby ji políbil tady u lokte — snad by upustila tác a řekla polohlasem, co to děláte! — To já ze samé radosti, paní Marie, to se smí, dnes už je takový den.

Jenže teď už je na to pozdě; Marie postavila tác na stůl a rovná na tabuli bílý ubrus. Teprve teď Standa vidí — na táce je konvice kávy, tenké krajíčky chleba a talířek s plátky růžově prokvetlé slaniny. Standa je jako u vidění, tohle ještě nikdy nesnídal; je tím nesmírně poctěn a dojat, až se začervenal. „Děkuju,“ vypravil ze sebe a neví, co s hlasem, co s rukama a vůbec. Docela zbytečně odkašlal a zamračeně, téměř přísně vyhrkl: „Adam… Adam mně říkal… abych vám půjčil nějaké knihy.“ Tak, teď je to venku; a Standa si oddychl.

Ruce paní Marie se zastavily na ubruse. „Adam?“ vydechla užasle. „To vám řekl Adam?“

„Včera… včera večer to říkal. Že prý ráda čtete…“

„Vždyť se mnou o tom ani nemluvil,“ řekla nějak zmateně; nu, co to je, — rty se jí chvějí a dívá se očima dokořán někam za Standovu hlavu. „Mně… mně se ani nezmínil!“

„Můžete si vybrat, kterou chcete,“ bručí Standa, ale Marie snad neposlouchá; pořád tak vyjeveně zírá, a teď se jí najednou zalily oči slzami; rychle se odvrací, aby jí nebylo vidět do tváře.

„Jistě to sám řekl? Sám od sebe?“ vyhrkává nějakým zvlhlým a kolísavým hlasem. „Tak mu řekněte, že… že budu ráda…“ A bums! zabouchly za ní zasklené dveře do jejího pokojíčku, zavěšené z vnitřku bílou záclonkou. Standa se za ní překvapeně dívá a kroutí hlavou, — co tohle má být? Proč já mu mám říkat — jako by spolu ani nemluvili! Tak co, rozhrčí se tam šicí stroj a zakřičí tam kanár jako před chvílí? Ne, nikdo tam snad ani nedýchá; jen hrdličky venku se mohou udusit samým cukrováním. A co mi je po tom, myslí si nevolně Standa; já nebudu nikomu nic vyřizovat, řekněte si to sami. A Standa se vrhá s chutí na svou snídani a své noviny.

Tak tady to je v místních novinách: katastrofa na jámě Kristině. Standa se dychtivě naklání, aby mu neušlo ani slovo; neboť je jaksi účastníkem té pohromy a má právo na to, aby byla vylíčena podrobně a podle pravdy. Celkem je to tady správně popsáno, uznává Standa: krátce po zahájení druhé směny… detonace v nové směrné třídě… zpráva se roznesla rychlostí blesku. Správně. Oběti jsou… to asi dali do novin z ředitelství nebo ze závodní rady. Ihned byly zahájeny záchranné práce… a tuhle: „K práci na těžce poškozeném a zvláště nebezpečném severním úseku se první dobrovolně přihlásili tito horníci…“ Standovi zatlouklo srdce, musel na chvilku přestat číst. „… první se dobrovolně přihlásili tito horníci: Josef Adam, Josef Falta, Jan Martínek, František Matula, V. Půlpán a Antonín Suchánek, kteří ihned sfárali na pomoc zasypaným kamarádům. Záchranné práce v detonačním poli pokračují po celou noc…“ Standa to čte znovu: „…první se dobrovolně přihlásili tito horníci: Josef Adam, Josef Falta, Jan Martínek…“ Vynechali pana Hansena a prachaře Andrese; to snad udělali naschvál, ale spravedlivé to není, míní Standa pohoršeně; a jeho tam jmenují V. Půlpán! Standu to hrozně mrzí, celou radost má zkaženou; ale pak udělal nožem dírku tam, kde bylo to hloupé písmeno V., takže se už nedá přečíst, a ulevilo se mu. Teď je to dobře. „První se dobrovolně přihlásili tito horníci.“ Pane, to není jen tak; první a dobrovolně, — to bezmála je, jako by se řeklo, ze všech ti nejstatečnější. A ihned sfárali na pomoc zasypaným kamarádům. Na zvláště nebezpečném úseku. Tady to je, pane, a každý si to může přečíst. Standa to už umí zpaměti, ale čte to znovu a znovu. Říkejte si, co chcete, ale tohle vypadá slavně, jsou toho plné noviny; a Standa cítí až ve vlasech úchvatné mrazení slávy.

Ani už nemůže dojíst a běží s tím ven, k Adamovi. „Koukněte se, tady,“ ukazuje udýchaně. „To si musíte přečíst!“ Adam pozvolna vstává — to mu to trvá, než se celý narovná! a utírá si ruce o kalhoty. „Co tam je?“ ptá se nechápavě a prohlíží ty noviny odshora dolů.

„Tady ten článek!“

Adam upírá vážné, zapadlé oči na ten kus papíru, a hýbe pomalu rty, jako by se modlil. Standa to nemůže vydržet a čte to s ním znovu; už dávno si nejmíň desetkrát přeříkal, že „první se dobrovolně přihlásili tito horníci,“ ale Adam pořád ještě hýbe rty a pozorně se pročítá někde doprostřed článku. Teď se zarazil a přestal hýbat rty; jeho zapadlé oči se vrátily kousek zpátky a pomalu, pomalu čtou dál. Ted už snad ani nečte, a jenom nehnutě kouká do těch novin.

„Tak co tomu říkáte?“ vyhrkl Standa nedočkavě.

„No… pěkné,“ hučí Adam a pořád brejlí zhluboka na ten list papíru.

„To bude parta koukat,“ nadýmá se Standa.

Adam nic, jeho dlouhá tvář je nehnuta jako maska, jen kouká a pomalu mrká. „Tu máš,“ ozve se konečně, podává Standovi ty noviny a obrací se k svému záhonku. „Snad… snad bys to mohl ukázat… taky Mařence,“ souká ze sebe a shýbá se k svým nočním fialám.

„Nechcete jí to ukázat sám?“ váhá Standa.

„Ale ne. Já… Nač já,“ mumlá Adam a sklání se ještě víc. „Já mám ruce od hlíny…“

Standa jde do bílé kuchyňky. Vedle je ticho, ledaže kanárek tíkne a přeskočí s bidýlka na bidýlko. Standovi se docela maličko zastavilo srdce, když zaklepal na ty skleněné dveře. „Dále,“ řekl sevřený hlas, a Standa poprvé vstupuje do Mariina pokoje. Marie sedí za šicím strojem, ale nemá v rukou žádné šití; je zardělá kolem očí a dívá se zmateně na Standu, — asi čekala, že přijde někdo jiný.

„Tady… byste si mohla přečíst… tohle,“ ukazuje Standa v novinách. Jak to přijde, že má vždycky tak hrubý a bručivý hlas, když promluví na Marii! Marie bere noviny a hledá. — „Tady ten článek,“ bručí Standa a ukazuje prstem; dotkl se při tom náhodou její ruky a honem ucukl. Marie čte. Teď se jí naklonit přes rameno a číst to s ní ještě jednou; jak by ho asi její vlasy šimraly po tváři, jak by to zavonělo mýdlíčkem a pletí; a bylo by slyšet, jak tiše a hluboce dýchá. „První se dobrovolně přihlásili tito horníci…“ Standa nejistě přešlapuje a dívá se na Mariinu skloněnou hlavu a ramena, na kanárka nad její hlavou, na bílé záclonky, na Mariinu bílou postel, na Mariiny bílé ruce; mračí se ze samých rozpaků a musí odkašlat, a sám se zhrozil, jak hrubě a násilně to zarachotilo. Marie čte, prsty se jí třesou a slabý ruměnec jí stéká s tváří až do výstřihu; taky to čte nějak dlouho a nehnutě. Teď zvedá hlavu; oči jí září a něco se v nich třese a rozlévá, taková veliká slza; a kolem pootevřených rtů jí to měkce a chvějivě cuká.

„Mohu… mohu si to schovat?“ ptá se roztřesený ženský hlas.

„Já vám to přinesu,“ vyhrkl Standa zamračeně. „Já… já to musím ještě ukázat kamarádům.“ Teď teprve ho napadá, že by ty noviny mohl koupit ještě jednou, ale už je pozdě. „Já to přinesu,“ opakuje ještě nevlídněji a neví, co by dál řekl; jen ještě zakopnout o ty skleněné dveře, tak, a už je venku a vzteká se sám na sebe. Ty troubo, měls jí ty noviny nechat!

Adam po něm obrací dlouhou tvář. „Já to ukážu partě,“ povídá Standa, aby něco řekl.

„Jo, tak počkej,“ řekl Adam, otírá si ruce o kalhoty a jde do kůlničky, kde má své nejrůznější nářadí. Za chvíli se vrací s tlustou modrou tužkou. „Ukaž,“ mumlá, „to by se mělo zatrhnout, aby to našli.“

Adam rozložil noviny na lavici, dřepl si na bobek jako dítě a pozorně mrkaje kreslí důkladný modrý rámeček kolem toho článku o katastrofě na jámě Kristině; teď se na to dívá vážně a uspokojeně, a ještě pečlivě opravuje jeden roh.

„Tak, teď jim to můžeš ukázat.“





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.