E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

XXVII

Pravda, mnoho má Standa o čem přemýšlet; chová na prsou tu levičku jako nemocné dítě a krabatí čelo samým hloubáním. Ale když se blíží pátá hodina, nechá všechno ležet a běžet, uvelebí se na posteli s koleny pod bradou a přivírá oči. Teď už se první parta chystá sfárat. Teď se asi převlékají, stahují si košile přes hlavu a spouštějí kalhoty; je to tu silně cítit mužskou tělesností. Pepek jistě na něco nadává, děda Suchánek brebentí, Matula funí a Adam mlčky a vážně mrká z těch zapadlých očí, jako bubák. Martínek se mírně usmívá, jo, mládenci, to vám je krása, ten špitál, nebo tak něco. Standa počítá minuty. Teď už tam asi přijde Andres, má na hlavě propocený klobouk a v ruce kahan, a počítá očima svou partu. Jeden, dva, tři, čtyři — kde je ten pátý? — „Tady,“ hlásí se Standa šeptem, „tady jsem!“ — Tak dělejte, ať už jdeme, hubuje prachař Andres. — No jo, my hned…

Teď asi jdou řádkou ke klecím a bimbají kahany; nějak jim není do řeči. Zdař bůh, mládenci! Klec se rozjíždí do té černé šachty; Andresovi tvrdne tvář, děda Suchánek ševelí rty, jako by se modlil, Matula supí, Pepek křečovitě zívá a dlouhý Adam chrání rukou kahan a mrká do prázdna; jen Martínek mírně a trochu ospale září. A pořád, bez konce běží nahoru ty černé stěny, první parta zapadá jako do bezedné studny — mládenci, chtěl by křičet Standa za nimi, zdař bůh; a přitom jako by sjížděl s nimi a díval se nahoru, kam pořád ubíhají ty černé potící se stěny.

Ryc, klec se nárazem zastavuje, a parta se kymácí tou nekonečnou klenutou chodbou pod šňůrou žárovek; napřed si vyšlapuje Andres, jen šavli mu do ruky dát, jedna, dvě, jedna, dvě, vlevo bok, a první parta mašíruje řádkou do černé těžné třídy. Standa se dívá za nimi jako z dálky; pět kahanů se kolací a třepetá pořád dál, už se vrtí docela na dně té nekonečné tmy; teď zase doleva, ten dlouhý bledý člověk jim otvírá prkenná vrátka, zdař bůh! Dusný, těžký vzduch osmnáctky zalil Standu tak, že musí vdechovat otevřenými ústy. „Horko, že?“ povídá Martínek s úsměvem, jako by šli po mezi v polích. Už je to jen kousíček, — už jsou asi tam, kde Martínek s Matulou spravovali výdřevu; těch nových podražců co tu je, a nové rozpěry jako hrom. — Tamhle už je vidět kahan a koženou čepičku pana Hansena. Andres vypíná prsa a po vojensku sráží paty: Hlásí se první parta: dozorce Andres, lamači Adam a Suchánek, tesař Martínek, zedník Matula, mladolamač Falta a vozač Půlpán. — Co, Standa je tu taky? — „To víte, že je,“ šeptá Standa s očima zavřenýma. „Kde jinde bych byl než s vámi!“

Teď asi parta shazuje kabáty a košile, odhaduje Standa, — jen plivnout do dlaní a může se začít. Tak vida, ti svrabaři z druhých part dali aspoň tu zavalenou chodbu do pořádku, ale jinač to zůstalo, jak jsme to tu nechali my; bude se prorážet, mládenci! Dlouhý Adam si nasazuje na hlavu kyslíkovou masku se sloním chobotem a opíná se řemením; už klečí na zemi a šup, souká se pod zalomený strop; teď začne z dálky rachat jeho sbíječka. Pepek asi kušní a taky si navléká masku; potom si klekne, smýkne zadkem a bude uvnitř. Za chvíli začne rachotit jeho lopata v rubanině. Tak teď ty, Stando! Honem nakládat, ať tu nic neleží v cestě!

Kus dál tluče Martínek s Matulou do výdřevy jako datel; pan Hansen starostlivě svítí větérkou a obchází po třídě, Andres chodí za ním a děda Suchánek si už připíná masku, aby vystřídal Adama. Teď ukaž, Stando, co dovedeš! Neboť je tam nějaký Standa Půlpán, co chodil dřív na reálku, ale teď je vozačem první party. Tak ten Standa bere lopatu a nakládá forotu do vozíku; vládne tou lopatou jako pírkem, až děda Suchánek kroutí tím sloním chobotem. To ti to dnes jde, hochu, nějak od ruky! I Andres se zastaví a kouká, — tak, poslední lopatu, a už je hunt plný; a Standa jednou rukou, jen tak levičkou, tlačí ten hunt, běží s ním poklusem, hopla přes točnou plotnu a zabrzdit na druhé koleji; a už rachotí zpátky s novým prázdným vozíkem. Adam právě vylezl z díry, sundává si kuklu a opřen o stěnu si vytírá kostnatými klouby prstů pot z očních důlků. Standa bere lopatu a nakládá uhlím druhý hunt. Adam sleduje zapadlýma očima, jak ta lopata zrovna lítá. Ne tak rychle, Stando, mumlá s něčím jako úsměvem v očích, vždyť ti nestačíme rubat!

Pepek vylézá ven a strhuje si masku z huby; chce si zasakrovat, ale zatím střelí očima po Standově díle. Koukejme Standu, bručí; to abych zas mu šel přihodit rubaniny! — Standa si to už maže s druhým naloženým huntem, ani jej necítí v ruce. Tesař se za ním s úsměvem ohlíží, — že nám to dnes jde, co? To si musíme přichvátnout, mládenci, abysme mu stačili! — A všichni se začínají hýbat nějak rychleji, pořád rychleji; prachař Andres pobíhá po třídě jako šedá myš, kahan pana Hansena se třepetá jednou tady a hned zase až na druhém konci chodby, tesař s Matulou dělají jen takhle rukama, a už tam stojí nový detonační pár, stojky, kopná i krovy; tam z vnitřku se hrne uhlí jedním proudem, a Standa lítá s huntem sem tam, sem tam, teď už klikatě, křižuje po nějakých spletitých důlních chodbách a nemůže se zastavit. Vždyť už nenajdu cestu zpátky k partě, lekl se a procitl. Dřímal vsedě, s nosem nad tou bolavou rukou, trochu zpocen a se srdcem prudce tlukoucím.

Snad nemám horečku, myslí si Standa znepokojeně a hmatá si rukou na srdce. Ne, už zase bije pomaleji. Půl sedmé pryč — to už má parta půl šichty za sebou. Teď vyndá Martínek svůj krajíc chleba se sádlem, — on vůbec ukrutně rád jí. Tak co, mládenci, jak vám to tady přibývá? — Člověče, je to svinská práce, odplivuje Pepek; kdyby člověk nemusel mít na kušně tu blbou masku! Ale za chvíli budeme skrz; to musíme dodělat, hergot, to přece nenecháme druhé partě! — Z díry vylézá děda Suchánek. Hoši, už to bude, brebentí radostně, už to je slyšet dutě!

Tak počkejte, povídá Andres. Prorážka je to nejhorší; jak prorazíte ten pilíř, může se to nahoře uvolnit. To se musí rozhodnout, kdo tam půjde dobrovolně. Teda já bych šel, nabízí se Andres klidně.

To by nešlo, namítá Suchánek. Pak by se třeba řeklo, jo, to tam žádný z havířů nechtěl jít. To je práce pro kopáče.

Já to udělám, mumlá Adam a už si chce nasadit masku; ale najednou je tu Standa a postaví se před Adama. Vy tam nepůjdete, Adame. Vy nesmíte.

Proč — proč bych nesměl —

Protože vás Marie miluje! Copak to nevidíte, člověče — už jednou vylezte z té své černé šachty a řekněte, nu tak, Mařenko, snad to už dáme dohromady; málo-li let jsme se trápili! Vy, Adame, koukejte, abyste už byl jednou doma.

Standa má pravdu, přisvědčuje parta; koukejme kluka, kdo by to do něho řekl! Ty tam nepůjdeš, Adame, to je jednou vyřízená věc. Mládenci, kdo z nás tam vleze?

„Já,“ říká Standa polohlasem a kolébá se na své posteli. „Mládenci, pusťte mě tam! Já jsem ještě nic pořádně neudělal — Co na mně záleží! Koukejte, já jediný z vás nikoho nemám! No tak, prosím vás, pane Andres, prosím vás, hoši —“

Standa vidí docela zblízka zapadlé a divné oči Adamovy. Stando, huhlá Adam, je to pravda… že mě má Marie ráda? Víš to jistě?

„Vím. Vždyť já sám jsem ji miloval, člověče — Jdi, jdi k ní, ať už mám jednou svatý pokoj!“

A oni mě tam pustí, usmívá se Standa se zavřenýma očima. Prolezu až na konec… po břiše… a teď nasadit oškrt; pozor, aby se nezaklínil! Pořádně se opřít… vidíte, vždyť to nic není! Tata-tata, rrrtatata, už ten pilíř povoluje, drobí se, rozpadá se, už to praská, už je na rukou cítit průvan z druhé strany. Rup! pilíř se prolomil, — mládenci, parto, už jsme skrz! Haló, jste tam ještě živi, vy tři? Je ještě živ Josef Mádr, Jan Ramas a Kulda Antonín, otec sedmi dětí? Hlásí se první parta: Axel Hansen, prachař Andres, lamač Adam, děda Suchánek, tesař Martínek, zedník Matula, Falta Pepek a poslední na konci Půlpán Stanislav, s odpuštěním vozač. — Jenže někdo teď tahá Standu za nohu a křičí, zpátky! Co je? Nic, jenom shora se tiše a pomalu sváží ohromný kámen, vyklesá a svírá Standovu levičku hrozným tlakem. To je konec. Nad hlavou to rachotí, a ta skála neodvratně padá a drtí vozači Půlpánovi hrudník a srdce. „To je konec,“ šeptá Standa a otvírá vytřeštěné oči. Vidí bílý pokoj, bílé a holé stěny, bílý a pokojný strop, a jíkavě oddychuje. Najednou takový tlak na prsou nebo co. Z ničeho nic taková strašná tíha!

Je sedm hodin. Standa vyskakuje z postele a zvoní, — kam mi dali mé šaty! Musím přece jít za partou, musím na ně počkat, až budou mít po šichtě! „Kde mám šaty,“ drtí mezi zuby na tu drobnou, uděšenou ošetřovatelku. „Já musím jít ven!“

Konečně mu místo šatů přivedla toho mladého doktora. Standa mu horečně vysvětluje, že musí ven, za partou, ale doktor mu mlčky vsunuje teploměr do podpaží. „Mně už nic není,“ drkotá Standa, „prosím vás, prosím vás, pusťte mě za naší partou!“

Mladý doktor krčí rameny, horečka žádná není, ale musí být pořádek; nemocnice není holubník. „Tak víte co,“ rozhodl po delších námitkách, „já budu dnes večer v závodním hotelu. Jděte si teď, kam chcete, ale před jedenáctou se tam pro mne stavte. Vezmu vás s sebou, až půjdu zpátky do špitálu, abyste se nemusel hlásit u portýra. Dobře se bavte,“ řekl mladý doktor zádumčivě; patrně si myslel, že v tom je nějaké děvče.

Jenže šaty, to je právě ta potíž; Standa se nemůže dostat tou levičkou do rukávu. Malá sestřička pozorně mrká a sešpendluje mu kabát pod bradou, aby vypadal jakž takž oblečeně; ruku má pod kabátem na pásce, límec vyhrnutý, tak, a teď už může, doprovázen až za vrata, vypadnout ze špitálu.

Je už osm hodin, rychle se stmívá; a Standa běží k dolu Kristině. Teď asi nastupuje další parta, hlásí se revírní dozorce Kazimour se svým mužstvem. Mládenci si natahují košile a stěží utrousí slovo; a teď už se courají potrhanou řádkou, bimbají kahany a mlčí. Tuhle, tamhle vyskakuje večerní světélko, rozsvěcují se obloukovky nad Murnau a Rudolfovou šachtou, rudě šlehají koksárny, rozžíhají se šňůry žárovek nad černými cestami. Standa běží rychleji. Teď už snad jdou tou nekonečnou klenutou chodbou pod šňůrou žárovek. Co to šumí? Standa se zastavil a kouká nahoru. Stromy, koruny stromů! Kde se berou stromy tady v té těžné třídě? Teď už snad bude parta u klecí a fárá nahoru; hlavy se jim klátí únavou, oči se jim zavírají, a oni stoupají, pořád a bez konce stoupají; těch kahanů co bliká nahoře, plná obloha jich je, — celý svět, celý život jako by se propadal jako stěny v šachtě, když se díváš nahoru na hvězdy. Klec stoupá dál tou černou, nekonečnou šachtou hvězdné noci; Adam se rozhlíží zapadlýma očima, Pepek se mračí a potrhává hlavou, jako by ho límec škrtil, Matula těžce supí, Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek ševelí rty, jako by se modlil, a tesař ospale září. Teď klec zpomaluje až někde u Mléčné dráhy a zaráží, zdař bůh! A parta vychází do té nesmírné noci a komíhá maličkými světélky svých kahanů. Máme po šichtě, mládenci!

Standa se dává znovu na pochod černou alejí. Teď se už bude parta svlékat; Pepek čpí divoce potem, Matula se škrábe, děda Suchánek začíná žvatlat a Adam jde tiše pod sprchu, aby začal se svým nekonečným umýváním; drhne si rukama dlouhá stehna a vpadlý břich a vážně, nepřítomně mrká ze svých důlků. Jo, mládenci, zívne spokojeně tesař, to byla dnes šichta! Nad Kristinou září obloukovky, je už vidět planoucí okna strojovny a černou hmotu těžné věže. Standa přidává do kroku a běží poklusem k mřížovým vratům. Abych nepřišel pozdě, myslí si s náhlou úzkostí.

U vrat Kristiny není nikdo. Nečeká tam Marie ani paní Helga, není tam Ančka cumploch, nejsou tam ani ty tři ženy, co čekaly jako sochy; byla to žena Josefa Mádra, otce tří dětí, tesaře Jana Ramase, otce jednoho dítěte, a vozače Antonína Kuldy, otce sedmi dětí. V Standovi hrklo; divné, že tu nikdo není, vždyť ještě naše parta nemůže být pryč! Někde mezi černými budovami se kmitá kahan — asi noční hlídač nebo požární hlídka. Standa trpělivě čeká. Už vlastně nepatřím tam dovnitř, říká si; jenom prsty jsem tam nechal. Vypadám jako ženská s dítětem, myslí si, jak tady chovám na prsou tu hloupou ruku; měly by tu být ty ženské, abych čekal s nimi: Ančka cumploch se dvěma parchanty, paní Helga s dítětem pod srdcem, a Marie, Marie. — Co že tu nikdo není, trne Standa s rostoucím nepokojem a zívá chladem a rozčilením; neboť začíná mu být zima v tom spíchnutém kabátě. Už by tu dávno měli být! Teď se tamhle vyhrnou z té chodby a budou se klátit k vrátnici, aby odevzdali svá čísla; než napočítám sto —

Z vrátnice vychází člověk a hlasitě zívá. „Prosím vás,“ ptá se Standa chvějícím se hlasem, „je tam ještě Andresova parta?“

„Andresova parta?“ řekl člověk s podivem. „Ta už je dávno pryč. Není tam nikdo.“

„Jak to, nikdo,“ drkotá Standa, „copak se na osmnáctce nepracuje dál?“

„Jo, na osmnáctce,“ bručel člověk netečně. „Vždyť jim to spadlo. Museli zastavit práci, už se tam dál nedělá.“

Standu roztřásá prudká zima. „Prosím vás,“ jektá zuby, „prosím vás… vrátili se všichni… nezůstal tam někdo z první party?“

„Prý jeden,“ brumlal člověk. „Já při tom nebyl, já jsem tu teprve od osmi.“

„Kdo… kdo tam zůstal?“

„Jo,“ řekl člověk, zívl a loudal se do vrátnice. Standa stojí jako vyjevený, nemůže to jaksi pochopit. Jeden tam zůstal. Ten člověk zase vychází z vrátnice. „Chybí nám číslo sto devadesát dvě,“ povídá lhostejně, „ale kdo to je, to nevím. Zeptejte se ráno.“

A s rukama na zádech se loudá dál do černého dvora.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.