ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ze škvíry vylézá pozpátku pan Hansen a oprašuje si šaty. „Is gut,“ kývne na tázavý Standův pohled a dětsky se usměje. Teď vylézá pozpátku pes Andres; tvář mu povolila, je najednou až houbovitě měkká. „Dědek je venku,“ povídá nedívaje se na nikoho. „Padá tam strop, nemohl zpátky —“ A už se jde podívat na Standovu hromadu, ale nenadává, jen hubou potrhne. „Tak dělejte, ať se to tady vyklidí!“

Standa to cítí skoro jako pochvalu; vlastně se už na prachaře nezlobí. Pes je, to se mu musí nechat; ale když vidí pořádnou práci, tak má aspoň uznání a neřekne nic.

Z díry se soukají Adamovy dlouhé hnáty; už je tu celý Adam a namáhavě vstává, jako by se musel celý dávat dohromady. Je mokrý potem a stěží se drží na nohou. „Teď si odpočiňte, člověče,“ bručí pes Andres nějakým jiným hlasem; a pan Hansen něco povídá Adamovi po švédsku a vypadá, jako by ho chtěl poplácat po rameni. Adam si mne oční důlky, tolik se mu do nich nabralo potu a prachu. „Málo… místa tam bylo,“ vypravil ze sebe, a musel se opřít o ten převržený hunt, jak mu klesaly nohy.

Teď se šátrají ven z díry ještě jedny střevíce, a pomalu, tápavě se vysunují ven vychrtlé nohy dědy Suchánka; už asi nemůže dál a zůstal ležet půlí těla v té díře. „No tak, dědku,“ pobízí Pepek hrubě a tahá dědu Suchánka za nohu ze zmačklé chodby. Už je venku, sedí na počvě a hladí si lysé temeno hlavy, celý nějak plihý a bez vlády; jen zardělé tvářičky se mu nafukují a splaskují rychlým dechem, „Vidíš, cos tam lezl,“ povídá mu Pepek znechuceně. „Pojď, já tě odvedu.“

„Co — co jsem tam lezl?“ brání se děda Suchánek matně. „Já jenom chtěl na tě zaťukat, víš? Já to tady znám.“

„A mohl jste se tam zadusit,“ hubuje prachař Andres.

„Když to za mnou spadlo,“ namítá tenkým hláskem děda. „Lidi, já nemohl zpátky. Kopu nohama, kruci, tady přece musí být díra… a ona tam už nebyla.“ Děda Suchánek se zasmál bezzubými dásněmi. „Nebyla tam, no.“

Pes Andres se k němu naklonil. „Koukejte, Suchánku, Falta se Standou vás odvedou.“

„Proč?“ podivil se dědek. „Dyť já můžu dělat. Já jsem se tam jenom dusil.“ Děda Suchánek se nejistě zvedá na ochablé nožičky. „A kde mám kahan?“

„Tam.“

„A jej,“ diví se děda. „Tak to mně tam zůstal.“ Už zase klečí a strká hlavičku do té škvíry.

„Kampak?“

„Pro ten kahan,“ brumlá Suchánek a už mu kouká jenom jedna noha; ale Pepek ho táhne zpátky. „Zatracený dědku!“

„Co?“

„Vždyť se tam boří strop! Tady si sedni a dej pokoj.“

Děda Suchánek sedí na zemi jako hromádka neštěstí a kroutí nechápavě hlavou. „Já tam nechal kahan,“ šeptá, „Pepku, mně tam zůstal kahan!“

Zatím se prachař Andres pokouší domluvit se s panem Hansenem po německu, ale jde jim to nějak těžko, soudíc podle toho, jak si pomáhají rukama. Mohl bych vám překládat, myslí si Standa, ale když mě na to nezavoláte, taky dobře; budu nosit kameny. Hansen horlivě kývá hlavou a povídá to teď po švédsku; ale čert ví, nějak si ti dva nakonec rozumějí. Kus dál na třídě je slyšet, jak Martínek podráží a kramluje výdřevu.

„Tak poslyšte, lidi,“ rozhlíží se dozorce Andres po svém mužstvu; ale má tu jen Adama, Standu a dědu Suchánka, který se ještě nesebral. „Pan inženýr říká, že se do té chodby takhle nemůže. Musíme ji pořádně prorazit, aby se uvolnila.“

„Mydláky jsou tam, mydláky,“ drmolí děda Suchánek. „Ani to nedá znamení, a šup, už to padá. Já nic neslyšel, a najednou se mi to sesypalo na panímandu. Kruci, říkám si, to budou mydláky!“

„Musí se to tu nejdřív uklidit a dát do pořádku vzduchovod,“ pokračoval Andres. „Aby tu bylo čisto jako na ortu, rozumíte? Tohle svinstvo se tady nemůže nechat, když se má razit dál.“

„Už to mám,“ vyhrkl děda Suchánek radostně. „Ťukali tam. Ťukali. Já jsem klepal kladivem na stěnu, a oni odpovídali“ — Suchánek se zarazil. „Kde mám ten mlátek? Já tam nechal to kladívko!“

Pes Andres se po něm otočil, vzrušený, až to v něm hrkalo. „Suchánku, víte to jistě, že ťukali?“

„Jo, ťukali,“ trval na svém děda. „Vždycky třikrát: klep klep klep. Ale já tam nechal kladivo.“

„Tak to jim tam jde vzduch,“ oddychl si Andres. „Hergot, to je dobře!“

„Ja,“ kývá Hans. „Gut.“

Ze zalámané chodby to šramotí a ven lezou Pepkovy nohy.

„Co jste tam měl co dělat?“ utrhl se na něho Andres.

„Jsem se tam byl podívat,“ ucezuje Pepek a vstává. „Tady máš ten kahan, dědku.“

Suchánkova tvář se svraskla radostí. „Zatracený kahan! A mlátek tam nebyl?“

„Jaký mlátek?“

„Poslouchejte, vy Falto,“ zuří prachař. „Jestli mně ještě jednou budete dělat takové fóry…“

Pepek po něm blýskl vzteklýma očima. „Já vám tu díru sežeru, ne?“ Ohlížel se po svém krumpáči. „Mělo by se to podepřít… za třicátým metrem. Klesá tam strop. — Už aby se tam lezlo jenom po břiše,“ chrchlal Pepek a dělal, že jako vyndává z trosek nějaké přeražené drvo a po ostatním že mu nic není.

„Mně bude někdo povídat, že tam klesá strop,“ soukal ze sebe Andres, jako by mluvil k někomu jinému. „Bude se to halt muset znova prorážet…“

„Kdyby se to tam zatím podrazilo,“ hučí Pepek někam do stěny, „tak by se mohlo razit až u té prorážky vzadu…“

„Jo,“ povídá Andres do stropu, „někdo mně tam vleze, a pak ho to shora sevře.“

Pepek odplivl a pořád se zabýval tím drvem. „Copak, já bych to podepřel,“ brumlal jako pro sebe a ukazoval psu Andresovi neuctivá záda. Aha, chlapi se poštěkali a teď spolu nemluví.

„— — Budu já každého hlídat, ne?“ uryl Andres na nikoho se nedívaje a šel okázale za Martínkem.

„Pes,“ zasykl Pepek hodně slyšitelně. „Tebe už mám plné zuby, ty moulo! Bude se na nás vytahovat…“

Bylo slyšet Andrese, jak si tamhle dál vyjíždí na tesaře; Martínkův hlas mu odpovídá tence a pokojně…

„Že jo,“ obrátil se Pepek na pana Hansena. „Ze to mám zatím podepřít?“

Hans pokývl lesklým nosem.

„Tak vidíš,“ broukl Pepek uznale. „Ten se taky nebojí,“ a mrkl vděčně na pana Hansena. „Stando, pilu! A strčíš tam za mnou nějaké dřevo, rozumíš?“ Načež si nalil na dlaň oleje z kahanu a natíral si tím šíji a ramena. „Tak já tam lezu, Adame. Kdyby prachař něco říkal, tak ať mně políbí —“

Adam potřásl hlavou a začal zase rozebírat zával.

Děda Suchánek ještě pořád kroutí zdrceně hlavičkou. „To se mně přihodilo poprvé, že jsem někde nechal nářadí. Třicet let se mi to nestalo, lidi. — Já ti pomůžu, Stando,“ dodal horlivě a počal odklízet sutky; chudák dědek, ze samé hanby se ponížil sám na běhače; teď tu nosí kameny, cupitá s nimi udýchaně —

„Kolik vám je let?“ nezdržel se Standa.

„Pětapadesát. Proč?“

„Jen tak.“ člověk by mu hádal skoro sedmdesát; copak to tady v dolech lidi tak vysušuje či co —?

Přišel zamračený prachař. „Poslouchejte, Andres,“ vyhrkl děda a pustil z rukou kámen. „Kdyby se ten mlátek nenašel, tak… ať mi to strhnou z platu.“

Pes Andres na to neřekl nic. „Tak dělejte, lidi,“ bručel unaveně, „ať už se dostaneme na ten vzduchovod.“ Potom poklekl u zabořené chodby a poslouchal. Ano, Pepek je tam. A prachař se mračí jako čert, jen kousat.