E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

XI

Když Standa s Pepkem vylezli na třídu, stojí tam s panem Hansenem a dozorcem Andresem nějaký zavalitý člověk a rozkládá rukama. Tesař Martínek si už přetahuje košili přes hlavu, Adam odkládá pečlivě špic a popotahuje si kalhoty — Podsaditý člověk se čile obrátil, byl to šichtmajstr Pastyřík. „Zdař bůh, hoši,“ řekl, „jdeme vás vystřídat. Jak to tam vypadá?“

Standa se silně rozmrzel. Tak, teď nám to přijde vyžrat druhá parta, když my jsme udělali tu nejhorší práci; teď nám vytáhnou ty tři, to by každý dovedl! Ale já bych jim to řekl; řekl bych jim, můžete jít do háje, my jsme tu byli první a my svou práci doděláme až do konce; první parta si své zasypané vyndá sama. Ještě to tu vydržíme třeba do rána…

Standa se ohlíží po druhých; ale Adam se lhostejně souká dlouhými pažemi do rukávů košile, Pepek si utírá podolkem zpocená prsa a Martínek se marně pokouší zapnout si pod bradou knoflíček; jeho mladá, široká tvář je jasná a ospalá.

Najednou je tu zaschlý človíček se smutnými plavými kníry; sráží paty před panem Hansenem a směnmistrem, v levé ruce kahan, pravou připaženou. „Zdař bůh,“ melduje hrkotavě. „Hlásí se revírní dozorce Kazimour se svým mužstvem. Faltys Jan, lamač, Grygar Cyril, lamač, Wagenbauer Jan, tesař, Králík František, mladolamač, Kadlec Josef, tesařský pomocník, Pivoda Karel, vozač.“ Šest mužů se jakž takž narovnává, pan Hansen dělá očima krátkou přehlídku, kývá hlavou a zvedá ruku ke kožené čepičce. „Gut. Gut.“ Vypadá strašně unaven, má pod očima černé kruhy…

„Jak to tam vypadá?“ ptá se potichu Grygar Adama.

Adam zamžikal z podelbí, chtěl by něco říci, ale jaksi mu to nemluví; zachrchlal jen a mávl rukou.

„Blbě, člověče,“ brumlal Pepek. „Samý mydlák. Ti povím, tak blbou díru jsem ještě nelezl. Mládenci, pozor na padesátý metr.“

„Suchánka to zasypalo,“ vyhrkl Standa s jakousi pýchou.

„Jo?“ řekl Grygar netečně a začal si svlékat kabát.

Zatím Martínek ukazuje druhému tesaři něco na dřevení; oba se drbají v týle a horlivě pošupují placatými čepicemi na hlavách, asi je to nesmírně zajímavý hovor.

„Tak jdeme,“ zakrákoral Pepek a vykročil do černé chodby, houpaje nějak chabě kahanem. Děda Suchánek ani nedutal a cupal za ním. „Já jdu taky,“ zavolal Martínek a zase se obrátil k druhému tesaři. „Koukej, tady ten pár by chtěl tuhle podvlíknout —“ Matula tupě klopýtá třídou a funí; Adam se pomalu klátí a shýbá se pod zlomenými dveřejemi; vzadu stěží motá nohama pan Hansen a krok za ním pes Andres, vypjatý a v pozoru jako vždycky. Standa zčistajasna cítí tu hroznou únavu, ani hlavu nemůže udržet; to že jsme tam byli jenom tři hodiny? Ještě že ty nohy šlapou samy od sebe, ještě že hlava má sama ten rozum a bez dívání se sehne pod prokleslými kopnami. Sedm třesavých světýlek putuje v potrhaném řádku nekonečnou černou chodbou. Pozdrav bůh, tohle je parádní parta; brady tomu padají vysílením, sotva to nohy vleče, maminka by je mohla táhnout za ručičku, pozor, nehapej! Když už ani ten Pepek hubu neotevře — Zaklopit na chvilku oči, a už bys je, člověče, nerozlepil; tak to s námi vypadá. To by nikdo nevěřil, jak takové tři hodiny člověka oddělají. Standa jde, překračuje kolejky a vyhýbá se stojícím vozíkům, ale ani o tom neví; je mu únavou smutno, jako do pláče. Dohonil ho Martínek a jde beze slova po jeho boku; oči má přivřeny, jako by už spal. „Ale že nám to dalo,“ ozval se konečně a položil Standovi širokou pracku na rameno. Standa se narovnal a vykročil trochu silněji. Jako když byl maličký — to šli tenkrát odněkud z pouti; klouček Standa už stěží plete nožičkami a zůstává pozadu; tatínek… tatínek ho bere za ruku, hezky pojď… Tatínek trochu kulhá, a Standa se ho drží pevně a pyšně za prst. To se nám to jde, viď, to se nám to jde…

Standa se podivil a otevřel oči dokořán. To už jsme u klecí? Čeká tu nějaký člověk a ptá se, jak to tam vypadá? — Nádhera, čéčé, bručí Pepek a hrne se do klece. Co je těch lidí namačkaných v kleci, Standa se jich nějak nemůže dopočítat; hlava se mu bimbá, jen ji někomu opřít o rameno a spát ve stoje. Martínek už taky spí, Adam zhluboka mrká a chudákovi Hansovi plavou únavou oči, div se mu neroztečou; a klec letí nahoru tou černou šachtou, tou černou nocí; snad bude pořád tak stoupat s těmi sedmi unavenými lidmi, nikdo ani nepromluví, a klec s lidmi bude bez konce padat někam nahoru.

*

Už se svlékají, beze slova a tápavými pohyby. „Sakra,“ bručí nehlasně Pepek a dívá se na své rozbité ponožky; Adam upírá oči do země a zapomněl zouvat se; Martínek si hladí týl a široce zívá — A tu přichází starý Tomšík, řečený Vinca, takto uklízeč v umývárnách, a něčím cinká.

„Co to máš, Vincku?“ ptá se Pepek, zvedaje hlavu od svých ponožek.

„To vám posílá pan ředitel,“ pšuká bezzubě Vincek. „Koňak. Koňak.“

„A sakra,“ podivil se Pepek. „Mládenci, to je. — Ukaž to sem!“

Pepek prohlíží vinětu a čuchá zkoumavě k zátce. „Tak vám řeknu. — Lidi, starý je pašák. Ví, co se patří. — Nalej ty, Vinco, já mám prsty jako rohlíky.“ Pepek už nazvedá tlustou sklenku s koňakem proti světlu, ale vtom si to nějak rozmyslil. „Koukej, Vincku, jdi s tím k Hansovi, ať se napije první.“

„Ale pan inženýr už bude ve vaně,“ brání se starý Tomšík skoro zděšeně.

„Tak mu to dones do vany a hleď mazat. Když náš starý může být kavalír, tak my taky, že jo. A řekni, že mu to posílá první parta.“

Tomšík tedy šel a vyjádřil svůj hluboký nesouhlas aspoň zády.

„Co myslíte,“ ozval se tesař Martínek, „neměli bysme poslat skleničku Andresovi? Co bys ty, Adame…“

Adam pokrčil jedním ramenem. „Když tam byl s námi…“

„Suchánku!“

„No, jako prachařovi, že jo,“ zabreptal děda. „Já myslím, že bysme mu měli tu poctu vzdát, ne?“

„Mu na to kašleme, že je prachař,“ prohlásil Pepek. „My jsme tady náhodou jako dobrovolná parta, rozumíš? Prachař neprachař, to na nás neplatí.“

„Já bych mu poslal,“ řekl tesař rozvážně. „Pes on je, ale výdřevě rozumí. A strachy se taky nepodělal.“

„No jo,“ brumlal Pepek. „Ale tady jde o to, že to třeba odmítne. A to by si naše parta nemohla nechat líbit, že jo.“

„Však on neodmítne,“ mínil tesař mírně. „Proč by měl odmítnout?“

„Aby se vytahoval. Já nevím, to není jen tak,“ chmuřil se Pepek. „Co ty myslíš, Matulo?“

Matula zachrochtal na znamení protestu.

„Co Standa?“ řekl Martínek, a Standa se potěšil. Tak vida, taky se ho zeptali! „Já myslím,“ začal s prodlevou, aby udělal místo pro názor spravedlivý a pojatý jaksi z vyššího stanoviska. „Andres se hlásil stejně dobrovolně jako my.“

„Dozorce musí, ty nádivo,“ poučil ho Pepek. „Jakýpak by to byl dozorce, kdyby se nehlásil! Ten to má jako povinné, víš? Například ty ses nemusel vůbec hlásit, protože jsi jenom vozač a cápek, a taky nejsi tak placený. — Ale zrovna první ses taky meldovat nemusel,“ dodal Pepek nespokojeně. „Nejsi žádný havíř nebo tesařský mistr, člověče.“

„To on tak Standa nemyslel,“ ozval se Martínek smířlivě. „Takýs někdy šlápnul vedle, když jsi byl takový kluk jako on.“

„Já dělal horší voloviny,“ bručel Pepek, „ale abych se takhle vytahoval před staršími kopáči na špičky, to zas ne, to se nedělá. Kruci, to bych byl od nich dostal pohlavek!“

Standa byl studem jako opařený. Hrkalo v něm deset odpovědí, například že jako vzdělaný člověk zná svou povinnost lip než někdo jiný, nebo že tady nešlo o nějaké vytahování, nýbrž o záchranu lidských životů; ale mlčel, protože měl krk sevřený tím pokořením. „Jen to zkus, s tím pohlavkem,“ vyhrožoval temně Pepkovi a sklonil se hluboce nad svým střevícem, aby mu nebylo vidět slzy v očích.

Tesař se podíval na Pepka a ukázal hlavou na Standu. „Když je vůl,“ řekl Pepek přátelsky. „Tak Standa je taky pro, abysme poslali skleničku prachařovi. No, jak chcete, mládenci; já už jsem si to s Andresem náhodou vyřídil.“

„Pan inžinýr se nechá mockrát děkovat,“ hlásí staroch Tomšík už ve dveřích radostně a horlivě.

„A pil?“

„Pil. Celou ji vypil naráz.“

„A co řek?“

„Nic. Rek něco jako skol a zamlaskal.“

„A byl ve vaně?“

„Byl. Zrovna se mydlil.“

„A chutnalo mu?“

„Chutnalo. Dank fylmas, povídal.“

„A řeks mu, že se z té sklenice ještě nikdo nenapil?“ staral se Pepek.

„Ne, to jsem mu neřek.“

„Ale tak vidíš,“ mrzel se Pepek. „Třeba se mu to ošklivělo, že pije po nás! Ty jsi taky — To jsi mu měl říct, člověče, že je čistá!“

„Tak nalej ještě jednu, Vinco,“ pravil tesař, „a dones ji Andresovi. Že mu ji posílá první parta na jeho zdraví.“

Parta se pomalu svléká, ale jen tak, aby se neřeklo; ve skutečnosti čekají vzrušeně jako chlapci. Je ticho, jen voda odkapává ze sprchy, a Matula funí a škrábe se téměř hlučně na prsou.

„Tak to jsem zvědavý,“ vydechuje Pepek. „Musí přece vědět, že nikdo tady ho nemůže ani cejtit.“

„Co by nepil,“ míní tesař po delším přemýšlení. „Koňak je koňak.“

„Když je pes!“

„To je. Ale oči má všude.“

„To má.“

„A naparuje se,“ odplivl Pepek. „Lidi, toho já nerad vidím!“

Adam už je svlečený a jde potichu pod sprchu, aby začal se svým nekonečným umýváním. Martínek, nahý po pás, sedí s rukama v klíně a přivírá ospale oči. Dědovi Suchánkovi je nejspíš zima, i sedí s rukama na prsou zkříženýma jako stydlivá holčička —

„Pil, pil,“ vyhrkuje ve dveřích starý Tomšík s překotnou důležitostí.

„A co řek?“

„Že mockrát děkuje, a že prý teda na zdraví první partě.“

„A měl vztek?“

„Neměl. Řek, Vincku, jistě mně to posílá parta? Jistě, prý?“

„A cos řek ty?“

„Já mu řek, jo, pane palní, parta, a prý na vaše zdraví. To jim poslal sám pan ředitel, tu flašku.“

„A co říkal on?“

„No, zamrkal, a povídá, jistě, Tomšíku?“

„A co dělal?“

„Co by dělal! Jako se zasmál, a to prý je dobře…“

„A pil?“

„Pil. Jenom ruka se mu klepala, a tak si to rozlil po kalhotech. A pak povídá, řekněte jim, Tomšíku, že děkuju celé partě. Jo, řekl pak, Vincku, kluci dělali jako čerti. Povídal prý pan Hansen, to prý jsou horníci, radost se podívat.“

Celá parta se tlačí kolem Tomšíka; nemůže se jaksi nabažit těch novinek; jenom zedník Matula sedí, škrabe se a krvavě vejří do země, a Adam pod sprchou vážně poslouchá.

„A jak při tom vypadal, Vinco?“

Starý Tomšík neví, jak by to řekl. „No, jak — Jako kdyby to nečekal. A ptal se, nevíte, Tomšiku, koho to napadlo? — To já nevím, pane palní, ale asi všem.“

„Tos řek dobře, Vinco.“

Parta nápadně oživla a rozhlaholila se. „No tak vidíš!“

„Koukejme Andresa! Ještě bude z ruky žrát!“

„Mládenci, teď my.“

Pepek si přehodil přes ruku košili místo servítku a podává tlustou sklenku dědovi Suchánkovi. „Tak, dědku, ty jsi nejstarší. A můžeš být rád, že jsi ještě tady.“ To bylo poprvé, co se o tom někdo zmínil.

Dědovi Suchánkovi se třese ruka, když bere sklenku. „Ale to kladívko, to mě mrzí,“ breptá a olizuje koňak. „Tak na zdraví!“ Převrátil do sebe koňak a rozkašlal se. „Panenko Maria, ta je!“

Pepek nese sklenku Adamovi. „Ted ty.“

Adam dlouze čichl ke sklence a podává ji plnou zpátky. „Na zdraví,“ povídá a utírá si ústa. Standa nevěřil svým očím: Adam se usmál! Pravda, byl to jenom stín úsměvu, ale přec — najednou jako by to ani Adam nebyl.

Teď vzal sklenku tesař, pozvedl ji proti světlu a překlopil ji do sebe. „Dobrá je,“ vydechl spokojeně a tiše se rozzářil.

„Matulo!“

„Já nechci,“ bručí zedník.

„No tak, Franto, nedělej drahoty…“

„Po Andresovi… já… nepiju!“

„Ale nekaz nám partu, člověče!“

Matula bere sklenku do opuchlých prstů. „Já ho zabiju,“ hučí, „já ho zabiju —“

„To si s ním vyřiď jinde, ale tady dej sakra pokoj!“

Zedník Matula se podrobil a převrátil do sebe sklenku. „Dej mi ještě,“ zachrchlal a utřel si dlaní fialovou hubu.

„Teď já.“ A Pepek, široce rozkročen, vrhl si koňak do chřtánu a zařičel rozkoší: „Teď ty, Stando!“

Standa to ještě nikdy nepil; olízl nejdřív koňak, a pak do sebe zvrátil celou sklenku jako ti druzí. Zamrkal a hrozně se zakuckal; byl rázem opilý a nesmírně blažený; oči mu plavaly v rose, umývárna se kolem něho točila, nevěděl, co si samým nadšením počít. Postavil se před Martínka a divil se, jak se s ním kymácí podlaha. „Martínku, já tě mám rád,“ vyhrkl vřele.

Mladý obr se pěkně radostně usmál. „No tak vidíš.“

„A na Pepka se vůbec nezlobím,“ tvrdil Standa rychle. „Vůbec ne. Pepek — Pepek přísahal, že jim pomůže. Pepek je pašák, já ho mám docela rád. A pan Hansen — člověče, ten je jako bůh. Viď, že je jako bůh?“

„No,“ přisvědčil tesař vážně. „Copak Hans!“

„Víš, pan Hansen — tomu já říkám hrdina. První tam byl a poslední odešel — Tesaři, já bych tam hned sfáral znova. Já jsem je slyšel, jak ťukali — Martínku, viď, že jim pomůžeme?“

„To víš,“ děl tesař. „A mně říkají Jenda. Jdi se umýt.“

Standa s rozkoší prská pod sprchou a jen tak chvatně přejíždí rukama svou hubenou nahotu. Před Martínkem se už nestydí. Ne, před Martínkem ne. „Jen aby nám je ti druzí nezachránili,“ drkotá zuby. „Člověče, to musí být, když je vytáhnou ven — Co myslíš, je Andres statečný?“

Martínek supí pod proudem vody a drhne si záda. „Co říkáš?“

„Je Andres správný chlap?“

Tesař o tom přemýšlí, krásný a silný jako socha ve fontáně. „Je,“ řekl konečně. „Práci on rozumí. A někdo musí poroučet,“ skončil jakousi oklikou.

„A když tak všude vleze — myslíš, že je to odvaha?“

„To on pro pořádek,“ vysvětluje Martínek rozvážně. „Musí si všechno změřit a zapsat a udělat o tom hlášení, víš? On hrozně rád dělá hlášení. To by vlezl třeba do ohně —“

„Po mně se pořád vozil,“ stěžoval si Standa. „Prý mám stavět kameny pěkně na hranici, a uhlí zvlášť. — Nač, prosím tě…“

„To je pro pořádek. To on si pak přeměří a zapíše do notesu, vozač ten a ten, tolik a tolik kubíků hlušiny a uhlí…“

„To se musí hlásit?“

„Třeba nemusí, ale Andres to má rád. Víš, já rád udělám kus práce, a on zas to rád přeměří. Já bych se s tím neměřil; to já cítím v rukou, udělal jsem dost práce, a je to.“ Mladý obr si utírá ručníkem klenutý hrudník a spokojeně, hluboce oddechuje. „Ale Andres nemá nikdy dost práce, protože jde na všechno s tím svým metrem — a pak se žere, proč toho jako není víc. Jo, dělat a měřit, to jsou dvě věci. — A taky by jednou chtěl být revírním nebo i důlním — Člověče, ten by kvůli tomu vlezl i do pekla.“ Tesař se zasmál. „Však tam dole, vid, Stando, tam to vypadalo!“

„Myslíš, že to tam je… že to bylo tak moc nebezpečné?“

„No jej,“ děl tesař pokojně. „To ještě uvidíš. Hans, Andres, Adam — všichni tam něco čekají, to je na nich vidět.“

„Co čekají?“

„Jo, to já nevím,“ řekl Martínek a utíral si růžový obličej. „Já jsem tesař. Copak, výdřeva tam bude dobrá; on Wagenbauer je šikovný člověk — Ale co, zatím to máme za sebou, že jo.“

Standovi se nějak točí hlava, snad je to po té sprše. „Jendo,“ vydechuje jako u vytržení, „já bych chtěl pro ty tři něco udělat. Něco… velikého, víš? Abych sám cítil, to je to pravé, co má člověk udělat… když jde o život. To ti je taková žízeň ve mně — Co myslíš, co mám dělat?“

Martínek chápavě přikyvuje. „To teda musíš pořádně stavět ty kameny na hranici, víš?“





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.