E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

XXVI

Standa leží v posteli, ne že by to muselo být, ale aby se mu líp přemýšlelo; mimoto je tak hrozně najeden, že mu je leno. Slavně ho v poledne nakrmili, jen co je pravda; kuřátko měl, závin a kdeco; ta drobná sestra mu všechno nakrájela a talíř mu držela až u nosu, zatímco ta tlustá se uvelebila na židli, zkřížila ruce pod mateřskými prsy a chtěla vědět všechno možné: odkud a jak, co nebožka maminka, co teta, co paní Hansenová a tak. Na nočním stolku stojí ve velké porculánové odměrce ohromná kytice rudých růží a láhev s červeným vínem — to prý jde na krev. A taky jen tak náhodou to číslo novin, co v něm je článek o jednom mladistvém hrdinovi. Třeba se ta drobná sestřička zeptá, co to tu máte za noviny? — To nic není, řekl by mladistvý hrdina zamračeně, je tam něco o Kristině, ale ani jsem to ještě nečetl; nechcete se na to podívat? — A ona by tady stála a četla by to, pozorně by mžikala těmi dlouhými řasami, mrk, mrk…

Inu, nezeptala se, a Standa leží příjemně na znaku, dívá se do stropu a přemýšlí o svém osudu. Tak tedy mrzák, myslí si odevzdaně, ani za vozače se už nehodím. Co dělat, musím teda do kanceláře. Taky už jsem býval v kanceláři, nad modráky jsem se hrbil a ještě po celé večery dřel doma z učebnic. — Ono se řekne, privátně dostudovat! Já už jsem si toho líznul, pane; a nic z toho nebylo. Já vím, jaká je to radost. A ještě dva tři roky se s tím otravovat, — copak, já to vydržím, myslí si Standa smutně a rozumně; ale nebude to žádný med. Budu se muset pořádně našpuntit, přemítá Standa; budu dřít jako mourovatý, — to ti, člověče, přestane, courat a okukovat, jak někde kvetou růže; doma budeš sedět na zadnici, hlavu v pěstích, a vejřit do knížek, až zblbneš. Musíte k nám někdy přijít, řekla paní Helga. Tak vidíš, jako študent… to bys klidně mohl. študent není nic, i takový vozač je vlastně víc, ale přece jen je tu, člověče, nějaký rozdíl. Řekněme takový Martínek by tam dobře nemohl jít; takhle v hospodě, to ho může pan Hansen držet třeba kolem krku, ale kdyby ho pozvala paní Helga, to by chudák tesař seděl na krajíčku židle, pěsti na kolenou, a koukal by, aby už vypadl ven. A jaký je to silák! Takový študent — nic to není, a vidíš, třeba už může i tenis hrát a říkat redy a gejm. Jenže s tou levičkou, já nevím. (Ale aspoň švédsky bych se mohl učit, myslí si Standa trochu méně jistě.)

Standovi je smutno, protože vlastně už je všechno rozhodnuto; teď jen opisuje jako kruhy kolem té rozhodnuté věci. Například parta. To je konec s partou, uvědomuje si. To už teda mezi ně nebude patřit. Pepek by se vyškleboval — študent jsi, pán; ale i Jenda Martínek — už by mi asi neřekl: tak vidíš, ty vole, a tak. A Suchánek, Matula, Adam, všichni — už by to nikdy nebylo to. Copak, mládenci to pochopí; vidí přece, že jsem jednou mrzák a že už bych nemohl na ort. Go mám dělat, ne? Měli by vidět tady tu ruku, jak ji mám v sádře a na prkýnku! Řekli by, inu, Stando, musíš vzít, co je; a na nás se nekoukej. — Pravda, škoda je to; a Standa se steskem cítí, že už teď se vkrádá něco jako dálka nebo cizota mezi něho a první partu.

*

„Nazdar, Stando,“ ozvalo se nesměle ve dveřích, a Standa vyletěl z dřímoty. Stojí tam tesař Martínek s čepicí v ruce a vypadá vážně a stísněně jako způsobný chlapeček. „Jak je ti?“

„Martínku,“ zaradoval se Standa, „pojď dál!“

„Jo, můžu?“ Mladý obr našlapuje po špičkách blíž k posteli. „Mně říkali mládenci, abych se tu přeptal. Vlastně mě jako zvolili; on chtěl jít Andres, ale hoši řekli, ať se jde za nás zeptat Martínek, jak mu je.“ Tesař si oddychl. „A že ti mám vyřídit pozdrav.“

„To jste hodní,“ mumlá dojatě Standa. „Sedni si tady!“

„Jo, můžu?“ Tesař se opatrně snáší na židli. „Máš to tu pěkné, panečku!“

„Koukej,“ ukazuje mu Standa zavázanou ruku.

„No,“ ocenil ji tesař. „To ti dělal náš primář? To je hned vidět, ten má zlatě ruce, člověče. Máš štěstí.“

„Dobrý doktor?“

„No jej. A na porody. — Nám rodil kluka. On ti má takovou šikovnost v těch krátkých ručičkách, a rámusit umí…“

Standa se usmál a čichl k těm fáčům. „Něco tu smrdí, pamatuješ se?“

„No jo,“ zašklebil se tesař potěšeně. „Však mně to smrdělo, ještě když jsme fárali nahoru.“

„Jak to vůbec bylo na šichtě?“ zajímá se Standa oživeně. „Co jste dělali? Nestalo se už nic?“

„Nic. Spravovali jsme tu výdřevu. — Jo, Matulu by to málem zabilo. Kámen, ale ti na vlas. Matula má štěstí, ani se nelek. To víš, že tu chodbu jim to znova zavalilo, ne?“

„A dostanou se tam?“

„Já nevím. Adam myslí, že jo. Ale jestli někdo se tam probourá skrz, tak to bude první parta. To víš, Andres tak hned nepovolí. Copak my, my beze všeho, když to půjde…“

„Co Pepek?“

„No, Pepek. Pepek kušní, ale dělá. To víš, děda Suchánek toho tolik nenadělá, ale zato má plno rozumů: že to půjde a že pamatuje horší případy a tak. To už máš tak rozděleno.“

„A co Adam?“

„Copak ten! Museli jsme ho skoro za nohu tahat z té díry, jako raka.“

„… Ťukají ještě… ti tři?“

„… Včera je už nebylo slyšet. To víš, mají-li tam taky dušáky jako na naší straně, tak to je těžká věc, člověče.“

„A přece se bude vrtat dál!“

„No jo. Aspoň je pochovat, dokud na nich něco drží pohromadě. Nemůžou je tam nechat.“ Tesař Martínek pokojně mrká do okna. „Dnes asi budeme vidět —“

Chvilku bylo ticho. „A co,“ vzpomněl si Standa, aby začal z jiného soudku, „co pan Hansen?“

„Nic. Chodil tam a čekal, až zas něco praskne.“

„Musíte na něho dávat pozor, mládenci,“ řekl vážně Standa.

„To víš. Jo,“ vzpomněl si tesař najednou a začal hledat po kapsách. „Tadyhle bylo něco v novinách — já jsem ti to přines —“

Standa se hluboce začervenal. „Já vím,“ mručel nešťastně. „Kdo tam dává takové nesmysly! Prosím tě, nech to. — Řekni, čekala zas Marie na Adama?“

„Čekala.“ Tesař se nad tím zachmuřil. „A pak ti Adam zas přišel za námi do hospody. Kruci, to nerad vidím! Takhle ubrečené oči měla,“ ukazoval tesař tlustým prstem kruh kolem očí, „a ten beran vrtohlavá to ne a ne vidět. My mu přece nebudeme říkat, jdi spát k své ženě, ne? Ti řeknu, já budu rád, až budu vidět Adama někde jinde než v té Hansově chodbě.“

„Proč?“

„Tak. Adam je taková nešťastná povaha, víš?“ Martínek se odmlčel; seděl vzpřímeně na židli, ani si netroufal opřít se, široké pěsti položeny na stehnech, a bloudil modrýma očima po nemocničním pokoji. „To je krása, ten špitál,“ vydechl s obdivem.

„Tak vy jste zas byli v hospodě?“ zeptal se Standa dychtivě. „Celá parta?“

Tesař se rozzářil. „No jo, člověče. Andres, my, Adam, všichni. Jenom tys nám chyběl.“

„A pan Hansen?“

„Taky tam byl, jako onehdy.“

„A o čem jste mluvili?“

„Jenom tak. To víš, Pepek dozíral — a Suchánek, ten má ty své staré časy. A Andres povídal o válce. Holenku, ten ti toho zažil; v Srbsku byl a v Haliči. — Člověk by ani nevěřil: taková kudla, a co všechno prodělal. Moc hezky jsme si popovídali, i Hans.“

„Co říkal?“

„Nic, jen poslouchal, a někdy ti docela, jako by nám rozuměl; tak mu to hrálo v očích, a smál se. — To víš, když se Pepek začne producírovat…“

„A zpívali jste?“

„No jej!“

„Adam taky?“

„Taky.“

„A pan Hansen?“

„Taky. Nějaké švédské písničky nám zpíval…“

„Pěkné?“

„Pěkné, ale on byl nějak s hlasem vedle, víš? Pepek měl s sebou harmoniku, no, a tak jsme tancovali…“

„Všichni? I Adam?“ vyptával se Standa okouzleně.

„Taky to zkoušel,“ řekl Martínek mírně, jako by ho omlouval.

„A pan Hansen taky?“

„Ne, ten se jenom díval, a tleskal nám.“

„A byly tam holky?“

„Co tě nemá,“ děl tesař mravně. „Nějaké dvě flundry se tam zvenku přitáhly, když slyšely ten kravál, ale my jsme je hnali, člověče! To bylo jen pro partu, víš? Nikdo jiný do lokálu nesměl. Tos měl vidět, když tancoval Matula! Víš, on Pepek moc krásně hraje na harmoniku…“ Martínek se usmíval ospalýma očima. „Prima to bylo, škoda, žes tam nebyl. Však jsme vzpomínali…“

Standa se nemohl nabažit toho líčení. „A kdy jste šli domů?“

„Asi ve dvě,“ řekl tesař skromně. „Víš, on si Pepek ještě vzpomněl, aby se zkusilo, kdo z nás je nejsilnější. Tak jsme jako zápasili…“

„A kdo byl nejsilnější?“

„No, Matula,“ uznával tesař loajálně. „Ale s Pepkem jsem se taky dost zpotil. To bys nevěřil, jakou má ten kluk paťatá mrštnost. Matula při tom porazil celý šenk i s trubkama. Já myslím,“ dodával schlíple, „že to bude muset Hans platit.“

„Proč?“

„Víš, on při tom jako soudcoval. Tak když se tam udělala ta paseka — taky nějaká kredenc spadla — tak Hans ukazoval Málkovi na sebe, že to jako bude platit. On ti je hrozně směšný, ten Hans,“ prohlásil Martínek uznale. „A víš ty, že i Adam má pořádnou silu? Hergot, když tě chytne těma dlouhýma rukama, tak máš co dělat, člověče. Je ti jako řemen. Se mnou ti točil —“

„A co Andres?“

„Copak ten, to je lehká váha; ale s Pepkem se, myslím, nějak válel po zemi. To bylo zrovna, když přišla ta patrola.“

„Jaká patrola?“

„No, policie,“ přiznával pomalu Martínek. „Skrz ten bengál, víš? Oni si mysleli, že tam je nějaká mela; ale jeden ten polda se s Andresem znal z vojny, a tak to nějak srovnali. Ale já už jsem s tím nechtěl nic mít, a šel jsem domů s Adamem. To víš, já na to nejsem,“ dodával zdrželivě a nějak jako hodný chlapeček. „Ale s Adamem jsme si moc hezky popovídali.“

„O čem?“

„No, tak obecně. O životě… a o smrti,“ vzpomínal Martínek poněkud neurčitě. „On ti to má Adam všecko ohromně zpečetěno. Umřít, to prý je — já už nevím, jak to říkal; ale myslel jsem na tebe, že bys měl být při tom. Ty máš na to školy.“

„Odkud víš, že mám školy?“

„To víš, to se pozná.“

„Co bys řekl, Jendo,“ ozval se Standa váhavě, „— měl bych ty školy dodělat?“

Tesař se tomu usmál jako samozřejmosti. „No to víš, že měl.“

„Proč?“

„Protože na havíře nejsi. Ty chytáš strop rukama, člověče. To se hned pozná, že tam nepatříš. Jako hrdina, to snad jo, ale jako havíř ne. Kdepak! — Jo, jak to máš s tou rukou?“

„Budu mrzák,“ řekl Standa s důstojným klidem. „Prsty jsou v tahu.“

„Nemáš je strkat mezi švartny,“ bručel tesař zachmuřeně. „Ale neboj se, oni tě někam dají. Pokud má člověk jednu ruku, tak ještě může na ně dřít. Ale fárat už asi nebudeš, člověče, s tím máš konec. Však jsi jako vozač za mnoho nestál.“

Standa se jasně, přívětivě dívá na kamaráda Martínka; tvrdý jsi, tvrdý, člověče; aie život je tvrdý. „Já půjdu do kanceláře, Jendo.“

„No jo. Kam bys jinam šel!“

„A budu študovat na inženýra. Potom budu fárat — třeba s jednou rukou.“

„To ti na poroučení stačí,“ míní tesař pokojně. „To víš, rubat bys jednou rukou nemoh. Jen si študuj!“

Standa se svezl nohama s postele. „Martínku, proč máš na mne vztek?“

„Nemám. Ale když teď budeš študovat, tak jaképak, že jo. — My jsme o tom včera mluvili,“ řekl znenadání, „a taky jsme si to tak vyložili. Že bys měl jako dostudovat. Tak jsme s tím poslali Andresa na ředitelství, jako jménem party, ale tam mu řekli, jo, to my už víme, to je ten Půlpán, co se hlásil první ze všech. Tak já nevím, kdo jim to už řek. Možná že Hans.“

Standa byl bez míry dojat. „Mládenci, vy jste mysleli i na tohle?“

„Inu,“ usmál se tesař. „To dá rozum, že mezi nás už patřit nebudeš. Jo, Verunka tě pozdravuje.“

Standa sedí na posteli se svěšenou hlavou. Tak tohle už je odbyto, — jako by se něco přetrhávalo, cítí s bolestí i úlevou. To dá rozum, že mezi nás už patřit nebudeš. Teď to ještě není tak vidět; ale až se dám do práce, až budu sedět nad knížkami — to bude mezi námi pořád větší dálka; přes knížky, lidi, na vás už nedosáhnu. Hergot, byli jsme takoví kamarádi; ale jak jednou přestane společná šichta, — už je tu nějaká cizota; už ani dobře nevíme, o čem spolu mluvit…

„Poslechni, Jendo,“ začal Standa váhavě. „Když teď budu na direkci. — Já bych tam měl od Adamů trochu daleko. Co myslíš, neměl bych se stěhovat blíž?“

„To bys měl. To jo.“

„Koukej, kdybys to Adamovi vyložil. — Mně říkal děda Suchánek, že mají pěkný pokoj u nějakých Pokorných. Nechtěl by ses tam podívat?“

„Ale jo,“ souhlasil tesař živě. „To bude ten poddůlní Pokorný; on jim šel syn na vojnu. — To já se stavím u Adama a hned ti tam tvé věci spolu odnesem. Aby ses už nemusel s tou rukou stěhovat.“

„To jsi hodný!“

„Ale copak,“ zazářil Martínek. „To já moc rád.“

Standa si oddychl. Tak tohle by bylo taky odbyto, a může se začít nový život. Pravda, ještě to uvnitř nějak krvácí, ale skoro příjemně; muselo to být, člověče, muselo to být. Standa vraští čelo usilovným přemýšlením. Nu co, zbývá ještě něco k přetržení? Ne, už nic vlastně; jak maličko toho zůstane, když jednou opustíš ten společný ort!

Tesař Martínek se zvedl a žmolil v rukách čepici. „No tak, Stando, byl jsem moc rád. — A někdy se zas přijď podívat na děti.“

„Děkuju ti mockrát — za všecko, Jendo. A pozdravuj celou první partu…“

„Jo. Já jim to vyřídím.“

Mladý obr jde po špičkách ke dveřím.

„A řekni jim, Martínku — řekni jim, že jim taky za všecko děkuju.“

Martínek kývá ve dveřích hlavou. „Řeknu.“ A souká se ven dveřmi jen pootevřenými. „Zdař bůh, Stando!“

Standa sedí na posteli a kouše se do prstů. Tak tedy mezi vás už nepatřím, že? A jinam taky ne. Co dělat, snad to tak musí být; ale člověk je hrozně sám.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.