E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

V

Asi to je láska. (To předtím… ta pitominka, když byl kresličem… to vlastně nebyla láska. Kdepak!) Standa si zrovna prohlíží nový puchýř, který se mu udělal na dlani při dnešní šichtě, a vrací se k tomu věčnému tématu: co by bylo, kdyby Marie byla dole sama. Šel by rozhodně za ní — nějaká záminka by se už našla, myslí si Standa nejistě; a zčistajasna by jí řekl: Chtěl bych vědět, co vás trápí. — Ruce by jí klesly do klína. Proč to chcete vědět? — Protože jsem tak sám, Marie. Když s vámi nemohu a nesmím mluvit, chtěl bych s vámi aspoň cítit. —

Dole je tak ticho, jen kanárek skáče a čiřiká nad Mariinou hlavou, — snad že není Adam doma! — Standa se vyklonil z okna. Ne, je pořád na zahrádce, skrčený na bobku, a dloubá se prstem v půdě kolem nějakých sazeniček; ani nezvedne ty zapadlé oči, tak je ponořen do své piplačky nebo do nějakého předlouhého žalu. Najednou pozvedl hlavu, jako by něčemu naslouchal. Ne, nic; a Standa se už chtěl vrátit k svým dlaním a myšlenkám, když se tu Adam vztyčil a díval se napjatě k silnici. Nic tam není, jenom nějaké auto táhle troubí a žene si to ke Kristině. Najednou se Adam celý nějak rozklátil spěchem a běží domů; už je zase venku, v běhu si obléká kabát a utíká, ani vrátka za sebou nepřirazil. Tá-dá, dole po silnici uhání ambulance, a za ní druhá. Ve Standovi vzrušeně hrklo. Něco se stalo. Tuhle, tamhle vybíhá havíř z domku, utahuje si řemen kolem boků, vyskakuje na kolo a už si to sviští tudy dolů, nejspíš ke Kristině. Divné, když taková ulička dostane tak jednosměrný pohyb; i ženské vybíhají na zápraží a všechny se dívají tam dolů, kde mezi stromy je vidět komíny a těžnou věž jámy Kristiny. Něco se stalo, cítí Standa a žasne, jak to tady všichni tak najednou vědí a jak je toho hned všude plno.

Dole na zápraží vychází Marie a dívá se taky tam dolů, tiskne k prsoum nějaké šití a stojí bez hnutí. V Standovi se rozbouchalo srdce, krev se mu valí do hlavy, musí se odvrátit od okna, aby mohl dýchat. Tak tady to máme. Teď je Marie sama doma. Teď je sama. A už nestojí dole na zápraží, zašla asi domů a jistě si znovu rozkládá své šití po klíně. Kdybych tam zaklepal — co bych jí řekl? Standovi se spékají ústa, nedostane ze sebe slova, ale to je jedno: Marie je sama! Zimničně si rovná u krku límec a ještě vykoukne oknem: nevrací se Adam? Ne, ale po ulici sviští na kolech celé hloučky havířů, jsou nakloněni až k řídítkům a všichni chvatně míří tam dolů; nějaká ženská běží a vzlyká, skoro až vyje — Standa se řítí dolů po schodech, dupe jako kůň, ale teď mu to je jedno; dole na chodbě to v něm ještě hrozně zahrkalo, najednou taková slabost v kolenou nebo co, ale už je venku, chválabohu, už je na ulici a pádí tam dolů, kam se ženou všichni; uhání dlouhými skoky, samo ho to nese, ještě nikdy se mu tak ohromně neběželo; Standa zrovna letí a cítí se silný, lehký a rychlý jako nikdy.

U zavřených mříží Kristiny je už lidí jako u česna včel: horníci se svými bicykly, flákači, ženské — někde u mříže jedna hlasitě kvílí. Standa se tlačí kupředu. „Co se stalo?“ Starý havíř se na něho mračně ohlédl a neřekl nic. „Něco tam vybuchlo,“ povídá druhý. — „A jsou tam dole lidé?“ — „Jo, lidi tam budou, ale jenom druhá šichta, co dělá na překopu. Moc jich tam nebude.“ — Standa se dere dopředu, aby aspoň viděl do dvora. Je tam prázdno a hrozně ticho, jen hlouček lidí čeká u ambulančních vozů; od těžné věže dva strejci někoho odvádějí, plete nohama jako ožralý a klátí hlavou — teď ho strkají do nějakých dveří, asi je tam doktor. „To je Pešta?“ ptají se lidé a natahují krky. Ne, Kolman je to. „Tak Kolman to má dobré.“ — Ze známkovny vychází havíř. — „Tě bůh, Ferdo! Zdař bůh, Purkyte,“ volají lidé, „tys byl tam dole?“ — „Jo, byl.“ — „A co se tam stalo?“ — „Ale detonace, člověče. Zavalilo to tu novou směrnou, víš? U třiašedesátky. Franta tam zůstal.“ — „Který Franta?“ — „Ale Brzobohatý. Já mu viděl jenom nohu.“ — „A Mádr tam není?“ — „Mádr? Ten už je venku, ne?“ — „Je tam Ramas?“ ječí ženský hlas. „Viděli jste tam Ramase?“ — „Ale přestaňte, Ramasová,“ domlouvají lidé; „vždyť ještě nikdo nic neví!“ — Teď se to na dvoře pohnulo trochu víc, nesou někoho na nosítkách k ambulančnímu vozu. Který to je? — Bleha, povídají lidé. — „Kdo?“ ptají se ti vzadu. „Nějaký Bleha,“ odpovídá zklamaný hlas, „toho ani neznám.“ — Standovi tluče srdce vzrušením. Tedy takhle vypadá důlní neštěstí; člověk by si myslel, že ze šachty se bude valit oheň a dým, a ono zatím nic. Ambulanční vůz se rozjíždí k vratům, mříž se otevírá, místo! místo! a do té tlačenice zavál z vozu zápach karbolu nebo čeho. Standovi se z toho dělá mdlo, chtěl by se vytratit, ale už nemůže, stojí v první řadě; nějaká ženská vedle něho lomcuje mříží a řve, pusťte mě tam, pusťte mě, já tam mám muže! — „Ale tak nekřičte, Kuldová,“ domlouvá jí vrátný z druhé strany mříže, „třeba ještě přijde.“

„Kristina je svině šachta,“ rozkládá někdo za Standou. „Co já vím, tak nemine týdne, aby na ní někde nehořelo.“ — „Murnau je horší,“ ozval se jiný hlas, „tam se pořád dělají plyny.“ — „Dej se vycpat s Murnau,“ namítl někdo. „Taková paseka tam nikdy nebyla jako tady před patnácti lety. Člověče, Kristina je největší prevít, to ti řekne každý.“ — „Jen počkej,“ bručel člověk z Murnau. „Murnau ti ještě ukáže, co dovede!“ — A najednou se roznesly bůhví odkud bližší zprávy. Tak tam zůstali Mádr, Ramas a Kulda; prý jsou naživu, ale nemůže se k nim, chodba se zabořila. — „A co Franta Brzobohatý?“ — „A jo, ten. Franta to má odbyto. Chtěli ho vyhrabat, ještě mu koukala noha —“ Ale tak přestaňte, lidi! tamhle je jeho žena. — „Nu co, však ho uvidí, až jí ho přinesou. Chtěli ho vyhrabat, ale padají jim shora kameny.“ — Tak ho tam nechají chcípat, ne? začali se rozčilovat lidé. Třeba má ještě kousek života — Hergot, ať nás tam pustí! To bychom se podívali! Psi zatracení, pusťte nás dovnitř! — „Vraťte mi muže,“ křičí ženský hlas. — To je Brzobohatá, říkají si lidé. Nenechte si to líbit, ženská! — Standovi tluče srdce rozčilením; nějak ho to zvedá a nese, chtěl by taky volat: Pusťte nás tam, vy vrazi! My tam své kamarády nenecháme! — „Pusťte nás tam,“ zakřičel, ale hlas mu nějak selhal; jen to tak zbytečně vyjeklo. „To víš, tebe tam nejvíc potřebují,“ vysmíval se někdo za ním; je to skrček Baďura, ta filcka. Standa by mu něco řekl, co by si Baďura nezapsal, ale najednou je tu nový rozruch. Frantu nesou! Tak ho přece jen, chudáka, vytáhli! — Dva lidé vlekou od těžné věže něco na nosítkách s jakousi náramnou opatrností. Po dvoře běží kvílející ženská, někdo ji zadržuje, pojedete s ním, paní, pojedete s ním, jenom buďte tiše! Pomalu, pomalu vsunují ta nosítka do záchranného vozu, dvoje ruce pomáhají vzlykající ženě dovnitř; a druhá ambulance se zvolna rozjela k závodním vratům. „Kruci, toho to zřídilo,“ lituje někdo uvnitř dvora a utírá si pot, „ale ještě je živ.“ A nemocniční vůz krokem projíždí ustupujícím a tichým zástupem.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.