E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

VIII

Už ho bolí v kříži a ruce má rozbité od těch kamenů; mezi lopatkami mu stéká pramének potu, pot ho štípe do očí, šimrá na nozdrách a pálí v ústech; pil by, pil by, až by řičel. Už dávno shodil propocenou košili, a teď se mu lepí kalhoty na hubenou zadnici; určitě bude mít vlka, jak běhá uřícen s těmi hlušinami. Copak pan Hansen nevidí, jak se dřu? A to ještě přijde pes Andres, kopne do těch kamenů a řve: „Tohle že je hranice? To je hromada hnoje! Hezky metr na metr, ať to má rovné rohy —“

Zatím se Adam s Pepkem potichu domlouvají u té kupy trosek: „Počkej, já ti to podeberu.“ — „Už se to hnulo? Tak počkej —“ — „Jen dělej, já to držím,“ supí Pepek a svaly mu naskakují jako boule. Adam zrovna navrtává těma zapadlýma očima zaklíněné sutky a roztříštěná dřeva; už to vypadá jinak, už tam je díra, že se dá do ní po čtyřech vlézt. Z dálky je slyšet rány, jak se tluče do dřev a kramlí, to asi Martínek s Matulou. Pes Andres horlivě přebíhá od Martínka k Adamovi, postojí nad Pepkem a jde zase kušnit na Standovu hromadu kamene, aby měl co dělat; pan Hansen se opírá o prasklou stojku, oči přivřeny — asi poslouchá; někdy to tak divně haraší nad hlavou, jako když se kameny sesouvají a slehají. Jen aby se mu nic nestalo, myslí si Standa starostlivě jako ženská; neboť sám na sebe už jaksi zapomněl. Člověk si zvykne.

„Počkej,“ hučí Adam a obrací se po Andresovi, „Suchánek nejde.“

Prachař Andres se zastavil jako přibitý, pan Hansen se odlepil od stěny a poslouchají. Ticho; je slyšet jen řezání pily, a zase to zaharašilo, jako když se kamení sype.

„Já bych tam třeba vlezl,“ mumlá Adam a starostlivě mrká. „Už by tu měl být.“

Andresovi zase tak tvrdne obličej. „Jděte se podívat, co s ním je.“

Adam po čtyřech leze do té díry, už za sebou vsoukal dlouhé nohy, už ho je jen slyšet, jak tam někde hluboko šramotí. Standa se znovu shýbá pro kámen, ale Andres po něm přísně střelil očima. „Ticho,“ sykl. — Inu, když ticho, tak ticho; Standa se vysíleně opřel o stěnu a zavřel oči. Tak tohle je to celé. Žádná statečnost, žádné nasadit život; jenom nosit kámen jako otrok —

Zase to zašramotilo blíž, ze štěrbiny mezi vzpříčenými kleštinami vyčouhla Adamova škorně. „Podej mně špic,“ bručí to z vnitřku přidušeně. Pepek skokem podává krumpáč, a škorně se zase zatáhla dovnitř. Standa se nejistě dívá s pana Hansena na Andrese; snad se něco stalo. A Martínek zatím pokojně tluče sekyrou. Tam z vnitřku to nějak opatrně ťuká a šramotí; pes Andres klečí na bobku u té díry a poslouchá s tvrdě napjatou tváří.

„Snad by měl Standa skočit pro nosítka,“ vyhrkuje Pepek, ale Andres vrtí hlavou a poslouchá; a najednou leze do té škvíry rychle jako jezevec. Jen zatáhl nohy, a už za ním prolézá po čtyřech pan Hansen —

„Něco se stalo?“ vydechl Standa.

„Asi to zasypalo dědka,“ cedí Pepek mezi zuby. „Nač tam takový poprda leze!“ Pepek zlostně utrhl třísku ze zlomené stojky a stáhl si na břiše řemen. „Se tam musím podívat. Počkej tady.“ A pak se protlačil tou dírou za druhými.

Tak, teď tu je Standa sám se svým tlukoucím srdcem. Dědka to zasypalo. Ještě před půl hodinkou se tady kasal. — Zase to někde ve stropě zarachotilo; vždyť nás to všechny zasype! Hrozně úzko je Standovi; poslouchá u té díry a svítí si do ní kahanem, — nic, jen taková změť dřev a kamení. Buch, buch, bouchá to temně z té strany, kde pracuje Martínek. Standa se tam rozběhl, už ani nemyslí na tu zpřelámanou výdřevu. Tesař Martínek vráží kladivem silný podražec pod prasklou kopnu; Matula ji nadzvedá tlustým ramenem a beraní hlavou a těžce supí; ještě kousek, povídá klidně tesař a bouchá velikým kladivem, až se kolem otřásají stropnice. „Suchánka to zasypalo,“ hlásí Standa bez dechu.

„Jo?“ diví se mírně tesař. „Tak ještě kousek.“ Odspodu ho ozařuje kahan, je vidět, jak se mu při každém rozmachu kladiva mocně nadzvedá hrudní koš. Matula funí a drží přeražené dřevo tučným závalem šíje; každým úderem kladiva se celý otřese a zaheká to v něm, nad hlavou mu praská dříví a chrupe drcený kámen, ale Matula drží, rozkročený a lesklý potem, ještě kousek, buch, a můžeš pustit. Tesař Martínek hladí dlaní vzepřený kuláč. „Tak, dobrý,“ povídá svým milým a jakoby moučným hlasem. Zedník Matula si mne opuchlou prackou mokrý zátylek a chraptivě oddechuje. „Ono to dá práci,“ vysvětluje tesař a ohlíží se s libostí na dva podražené páry výstroje. „Ale držet to bude.“ A otíraje si dlaně o kalhoty jde tesař Martínek pro nový kolouš.

„Suchánka to zasypalo,“ opakuje Standa Matulovi.

Zedník zvedl krvavé oči. „Jo, říkals.“

„Všechny nás to zasype!“

„Jo, a proč?“

Proč? Standa neví, jak by to vysvětlil tomu tupému hovadu; copak neslyší, jak to praská a rachotí nad hlavou? Celou třídu to zavalí —

„Celou třídu to zavalí,“ tvrdí Standa horečně.

Zrovna se vrací tesař a nese na rameně kus kulatiny. „Ale nezavalí, člověče,“ povídá spokojeně. „To už bude držet.“

„Vy neslyšíte, jak to pořád rachotí?“

„Já nemám kdy poslouchat,“ usmívá se Martínek. „Tak pojď, Matulo, teď tuhle.“

Standa se stísněně loudá k té zabořené chodbě. Je tam už Pepek a vyndává z vnitřku sesuté kameny.

„Tak co je?“ vyhrkl Standa.

„Já nevím,“ vrčí Pepek zamračeně. „On tam může jenom jeden za druhým — Láme se tam strop.“

„A co Suchánek?“

„Však tam šli za ním,“ děl Pepek neuspokojivě. „Podej mně špic!“

Tupci, tupci, myslí si Standa zoufale. Člověka to zavalí, a jim to nestojí ani za slovo. S nikým se nedá mluvit. — Bože, co mám dělat? Zase to zarachotilo v nadloží; ale Pepek ani nezvedl hlavu a páčil krumpáčem zakleslou skálu, až se mu záda zkrabatila úsilím.

Standa si sklíčeně vzdychl a shýbl se pro kámen, aby jej odnesl na hromadu. Tak, a pěkně na hranici, aby to mělo rovné rohy. Narovnat kámen na kámen. — Ať ten Andres ještě řekne, že to vypadá jako hromada hnoje! Standa pohlíží s jakýmsi uspokojením na své dílo. Ještě chvíli, a bude to metr na metr. A vozač Standa nosí kámen za kamenem a nemyslí už na nic jiného.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.