E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

VI

Konečně tamhle ze správní budovy vychází hrstka lidí. Ten malý, růžový pán s bílou bradičkou, co jde napřed, to je sám ředitel uhelné pánve, řečený starý pán; má nějak divně naražený světlý klobouček, na tváři uhelnou čmouhu a bílá vousiska ušňupaná mourem, — asi sfáral dolů, tak jak byl, a ani se ještě neměl kdy opláchnout. Ten druhý, ten umouněný v havířských šatech, je pan závodní; a za ním se klátí pan Hansen, má na sobě kožený kabát a koženou přilbu na hlavě, půl čela do krve odřeno a kolem nosu je ukoptěn jako ten černý vzadu, když kluci chodí koledou; jen modré oči mu plavou ve světlých důlkách, jako by se mu roztékaly. Pak ještě jeden brejlatý a poněkud umazaný pán, asi od revírního úřadu, a nějaký černý dozorce utírající si čelo nesmírně špinavým kapesníkem — pěkná společnost, jen co je pravda; kdyby se takhle ukázali na rynku, myslili by si lidé, že se dnes rojí kominíci. Jenže tady to vypadá jináč, nějak slavnostně nebo jak by se to řeklo; hlučící zástup u mříže utichá a natahuje krky; a závodní vrata se široce otvírají.

Dav u vchodu se rázem roztřídil. Ti, co teď vstupují do dvora, jsou jenom mužové z Kristiny; ti druzí se tlačí u vchodu, jako by tam byl napříč napjat provaz, natahují krky a stavějí se na špičky. Standa kráčí do nádvoří a je mu jaksi důležitě a hrdě. Ano, já patřím sem, vy lidé, taky já jsem jeden z Kristiny! Je jich tam asi padesát nebo šedesát, a ještě přijíždějí horníci z vesnic na kolech; už to není zástup, ale něco jako černý baťák, který nastupuje na své místo. Standa stojí v první řadě a hledá očima Hansena; tamhle sedí na hromadě pražců a utírá si rukama obličej; jenomže si tím víc rozmazává po tváři mour a krev, teče mu to z odřených kloubů, hrůza se podívat. Standa se za to stydí, že nemůže vidět krev, má pocit, že omdlí a bude ostuda; ale zatím se ten vousatý starý pán postavil před havíře a sundal si zlaté brejličky.

„Zdař bůh,“ řekl, rozhlédl se krátkozrace kolem a začal si horlivě čistit ty brejle.

„Zdař bůh,“ zahučelo to tu a tam v černém bataliónu.

„Horníci, stalo se nám vážné neštěstí,“ začal nejistě starý pán. „Nastala… nastala detonace při ražení větrní spojky mezi vtažnou chodbou číslo šedesát tři a výdušnou číslo osmnáct. Bohužel tato detonace… si vyžádala několik obětí. Lamač Brzobohatý František… zasypán a velmi těžce raněn. Bleha Jan… poraněn dosti vážně. Kolman Rudolf, vozač, poraněn lehce. Tři lidé nám tam bohužel ještě zůstali. Jsou to… jsou to Mádr Josef, revírní dozorce, Ramas Jan, důlní tesař, a narážeč Kulda… Kulda…“

„Antonín,“ napověděl někdo.

„Kulda Antonín, otec sedmi dětí. Naštěstí… naštěstí se zdá, že jsou ještě živi, aspoň někdo z nich. Bylo slyšet, jak dávají znamení… Hoši, my je tam nemůžeme nechat.“

„To víš, že ne,“ ozval se někdo v černém baťáku.

Starý pán se rychle podíval tím směrem a nasadil si brejličky. „Správně. Tak koukejte, lidi,“ pokračoval nějak lehčeji. „Ta nová větrní prorážka odbočuje skoro v pravém úhlu od osmnáctky a běží asi sedmdesát metrů směrem na chodbu číslo šedesát tři. Na tom průčelí jsme museli ražení chodby zastavit, protože… protože při té délce se nám tam zvedaly spodky. Zkrátka mohla by přijít větší detonace, a byl by malér. Tak jsme začali s ražením protičelby z té vtažné chodby číslo třiašedesát. Z té strany je už proraženo asi dvaatřicet metrů a mělo se kopat dál — Teda tam dnes pracovala v druhé šichtě Mádrova parta; zbývalo prorazit už jenom tři nebo čtyři metry celiny, aby se spojila obě průčelí — A v té kratší chodbě právě nastala detonace.“

„Však se tam ta třída nemusela kopat,“ vyhrkl někdo z havířů. „Beztoho je tam uhlí samý proplástek.“

Starý pán zrudl pohoršením. „Co? Že nemusela?“ zakoktal se podrážděně. „Kdo to řekl? Pojďte sem, když tomu tak rozumíte!“

„Všichni to říkali,“ trval hlas na svém. „Říkali tomu mrcha třída.“

„Drž hubu,“ hučeli jiní.

Starý pán se nějak uklidnil. „Člověče, byla to větrací chodba, ražená v zájmu vaší bezpečnosti, s úplnou detonační výstrojí. Nám se nemůže nic vytýkat, mládenci, byla to vyšší moc; však on to revírní úřad vyšetří. — Tedy v té kratší chodbě se nám to podvalilo v délce asi patnácti metrů, a Mádrova parta zůstala za tím závalem. To se rozumí, hned se začalo se zmáháním závalu… pracuje tam záchranné mužstvo s revírním inženýrem, ale —“ Starý pán se zarazil, sundal si brejle a začal je znovu horlivě čistit. „Jak tím hnou, sype se jim shora nový kámen. Celé nadloží je tam rozrušeno. Tou stranou se k těm třem tak hned nedostaneme,“ bručel do bílých vousů. „Zatracená práce!“

„Tak co bude,“ ozval se hlas z černého baťáku.

„Hned,“ řekl starý pán a nasadil si brejličky. „Pak tam zbývá ta druhá, delší chodba z osmnáctky, co se v ní přestalo razit. Tu ta detonace zmačkla taky, výdřevu to v ní polámalo jako sirky, ale dá se tamtudy ještě prolézt až na konec. Inženýr Hansen tam byl a… zřetelně slyšel, jak tam ti tři dávají znamení. Ťukají na stěnu. Odtamtud k nim nemůže být dál než tři nebo čtyři metry, ale je to čistá prorážka…“ Starý pán si znovu strhl brýle. „Tudy by snad šlo dostat ty tři ven. Jenže my tam nemůžeme… a nesmíme nikoho poslat. Všechny stropnice jsou ve dví… vrstvy v nadloží jsou otřeseny, a kdyby roubení ještě trochu povolilo. — Tady pan inženýr Hansen myslí, že by se to přece jen mohlo zkusit; má povinnost je každého před tím varovat, ale… kdyby se někdo hlásil dobrovolně, tak… já bych si to vzal na svědomí, rozuměli jste?“

„Rozuměli,“ mručelo několik hlasů.

„Tak si to rozmyslete, lidi,“ děl starý pán a nasadil si brejle. „Ale ať se mi tam nehlásí nikdo… kdo má doma ženu a haranty, víme? Ono to tam nebude jako na porubišti. Já vám tu nechám poddůlního Vojtu, můžete si s ním ještě promluvit. První parta, kterou povede inženýr v poli Hansen, by sfárala hned; dali jsme připravit nářadí… Hoši, já vím, že vy sami budete hledět…“ Starý pán si dojatě narovnal brejle. „Tak zdař bůh, Kristiňáci.“

„Zdař bůh,“ zahučelo to kolem; a starý pán, najednou jaksi rozčilený, běží zpátky do kanceláří.

Tak, teď jsou páni pryč, jen inženýr v poli Hansen sedí na břevnech a kouří mrkaje do země; a ten umouněný poddůlní vytahuje notes a loví v kapse po nějaké tužce. Černý baťák se svírá do kruhu.

„Tak, Vojto, teď nám to pověz ještě jednou, ale po našem.“

„Tak, kluci,“ řekl poddůlní, „kdo se dobrovolně hlásí. Šichta tři hodiny. Budete muset podepsat revers, že tam jdete dobrovolně. Je to na té chodbě moc šeredné, to vám říkám. Visí to tam člověku nad hlavou, hergot sakra —“

„Ty tam půjdeš?“

„Ne, já mám doma fakany. Pět kusů.“

„Vždyťs tam už byl!“

„Byl, co bych nebyl. Ale podruhé bych tam, člověče, nešel.“

„A kolik nám za to dají?“

„Trojnásobný plat za hodinu. A hodinky s vodotryskem, ty hlade. Tak honem, mládenci, kdo tam chce jít s inženýrem Hansenem?“

Ticho, někdo odchrchlává. Leda bych byl blázen, říká někdo sám sobě. A Standa najednou cítí, jak se mu přesilně svírá hrdlo, je to strach nebo co — Kriste pane, co to je s těma nohama? Zčistajasna jdou samy od sebe, jdou do středu toho kruhu, živou mocí je nemůže zastavit; už stojí před poddůlním Vojtou a klátí bezradně rukama —

„Ty se hlásíš dobrovolně?“

Všichni kolem se dívají, i ti tam u vrat natahují krky; ale Standovi to všechno splývá a slyší jen, jak nějaký sevřený hlas vyhrkává „Ano“.

„Jak se jmenuješ?“

„Půlpán Stanislav, vozač,“ vypovídá ten cizí a mátožný hlas. Vždyť to mluvím já, uvědomuje si Standa, propána, jak to přijde! „Koukejme to mřeně,“ slyší odněkud skrčka Baďuru, „ten to vytrhne!“ Ale tamhle sedí pan Hansen, cucá cigaretu a maličko kývá hlavou. Standovi je teď docela jasně, cítí dokonce, jak mu vítr chladně načechrává vlasy; jen srdce mu ještě tluče, ale už je to dobré, už je to dobré, jen aby nikdo neviděl, jak se mu třesou nohy.

„Mne si tam taky zapiš,“ povídá někdo, a stojí tu vyschlý stařík a cení dásně skoro bezzubé. „Jen piš, Suchánek Antonín, havíř —“

„Bodeť, děda Suchánek,“ poznamenal někdo.

Stařík se zachechtl. „To víš, já tam budu chybět! Já znám Kristinu nejlíp, holenku. Před patnácti lety jsem při tom taky byl —“

Ze zástupu se vydírá nějaký ramenatý obr, záda má jako kůň a hezkou, kulatou tvář. „Já tam třeba půjdu,“ povídá nevinně. „Martínek Jan, důlní tesař.“

„Svobodný?“ ptá se poddůlní Vojta nejistě.

„No jo,“ řekl tesař. „Napište: svobodný.“

„Tady,“ ozvalo se ze zástupu. „Falta Josef, mladolamač.“

„Tak pojďte sem!“

„Máš tam jít, Pepku!“

V zástupu se to zahemžilo. „No tak, Pepku!“ Pepek se tlačí ven, ruce v kapsách. „Kolik dají mně?“

„Třikrát tři šedesát.“

„A kdybych natáhnul?“

„Funus s muzikou.“

„A co Ančka?“

„Vy jste se už vzali?“

„Nevzali. Dostala by něco?“

Poddůlní Vojta se škrabe tužkou na čele. „To já nevím. Já vás radši škrtnu, ne?“

„A to zas ne,“ postavil se Pepek. „Si z toho dělám legraci, člověče. A bude remunda, když je vyndáme?“

Poddůlní pokrčil rameny. „Tady jde o lidi,“ řekl suše.

Pepek mávl velkomyslně rukou. „Tak já se jich ujmu. A jede se.“ Falta Josef se rozhlíží, co by ještě řekl, ale za ním už stojí někdo dlouhý a upírá zapadlé oči někam mimo lidi.

„Vy se hlásíte?“

„Adam Josef. Lamač.“

„Vy jste přece ženatý,“ váhal poddůlní Vojta.

„Co?“ řekl Adam.

„Ženatí se nemají hlásit.“

Adam polkl a pohnul rukou. „Já bych šel,“ bručel zarytě.

„Jak chcete.“ Poddůlní Vojta počítal tužkou ve svém notesu. „To je vás pět. A dozorce žádný?“

Od zástupu se odlepil maličký člověk. „Já,“ řekl sebevědomě. „Andres Jan, palní dozorce.“

„Prachař pes,“ hodil někdo mezi havíři.

„Třeba pes,“ odsekl hbitě Andres. „Ale svou povinnost udělám.“

Poddůlní Vojta si ťukal tužkou na zuby. „Andresi, ty přece jsi taky…“

„Ženatý, já vím. A tři děti k tomu. Ale někdo tam musí jít s mužstvem,“ prohlásil velkolepě a div se nepostavil na špičky. „Kvůli pořádku.“

Z davu se tlačí někdo mohutný a upírá krví podlité oči na Andrese. „Tak já jdu taky.“

„Co chcete?“

„Já jdu taky.“ Z odulé tváře se upírají červené oči na psa Andresa, jak by ho sežrat chtěly. „Matula František, zedník.“

„To tam nemáte co dělat, když jste zedník,“ namítal poddůlní Vojta.

„S tesařem, dřevení dělat,“ chrčel ten kolos.

Poddůlní se obrátil po tesaři Martínkovi. „Ale jo,“ řekl mladý obr dobromyslně. „Tam bude práce i pro dva.“

„Tak jděte všichni do kanceláře podepsat revers,“ děl poddůlní Vojta. „Teď druhá parta. Kdo se hlásí?“

„Tady. Grygar Cyril, lamač.“

„Pivoda Karel, vozač.“

„Wagenbauer Jan, tesař.“

„Revírní dozorce Kazimour.“

„Vlček Jan, lamač.“

„Králík František, mladolamač.“

„Faltys Jan, lamač.“

„Rubeš Josef, lamač.“

„Sivák Josef, tesař.“

„Kratochvíl Jan, vozač.“

„Holý František, vozač.“

Černý baťák se sestupuje těsněji kolem poddůlního. „Tak už tam napiš všechny po pořádku, člověče. Budeš to mít rychlejší.“





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.