E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

XIII

Standa hltavě jedl, nakloněn nad talířem polévky. Vedle u stolu seděl jeden kopáč z Murnau, vrtěl sebou a hlavu si mohl ukroutit; ale Pepek mlčky přežvykoval a hasil žízeň.

„Tak vy jste z Kristiny?“ nezdržel se konečně havíř z Murnau.

„Jo,“ uryl Pepek.

„Prý se u vás stalo neštěstí.“

„Jo, něco jsme slyšeli,“ odpovídal Falta odměřeně.

„Prý to tam zasypalo tři lidi.“

„Ale jděte,“ divil se Pepek. „Koukej, Stando, co všechno lidi nevědí!“

Ten z Murnau se poněkud urazil, ale za chvíli mu to nedalo. „Toho tesaře Ramase já znám, býval u nás, na Murnau; a já mu říkal, nechoď na Kristinu, to je dnes nejhorší šachta; tam už nikdo nejde, leda koho jinde nechtějí.“

Cvrnk, Pepek položil vidličku. „A ještě něco?“

Havíř z Murnau se napil. „Já jenom říkám, že Kristina je jáma třetího řádu. To je, co já říkám.“

„No jo,“ děl Pepek melancholicky. „Nemůže být každá šachta jako Murnau. Tam berou holt jenom ty, co hrajou na hornu. A dolujou tam holuby z nosu, že jo, protože tam už nemají uhlí.“

Ten z Murnau se opravdu urazil. „Povídám, Málku,“ řekl hostinskému, „já nevím, jak to je teď, ale dřív, když se něco stalo, tak to bývala věc celé pánve. To třeba přijelo záchranné mužstvo z Kristiny na Murnau nebo na Rudolfku — Teď už aby se člověk ani nezeptal. A pak se řekne, dělnická solidarita! Budu platit!“

Pepek se za ním šklebil. „Žádná starost, my tě potom pozveme na funus. — On je z havířské kapely,“ vykládal Standovi. „Troubí na hornu a hraje na všech našich pohřbech. Proto si myslí, že musí být při každém neštěstí; to už obchází a počítá, jak bude slavný funus a kolikrát zatroubí havířskou tuš — Tady je Suchánek. Nazdar, dědku.“

„Zdař bůh,“ zdravil děda Suchánek důstojně a obřadně; vzal si na to dokonce sváteční havířskou čepici od uniformy se zkříženými kladívky.

„Jdeš zapít to kladívko?“ dožíral ho Pepek.

Děda se zarmoutil. „Ale, ani mi to neříkej! To se mně nestalo dvacet pět let, abych někde zapomněl nářadí.“

„Jo?“ řekl Pepek. „Tys býval dřív na Murnau, že? Teď tu byl jeden z Murnau a povídal, že tam dnes našli rezavý mlátek. Prý nejmíň dvacet let tam ležel. Tak si s tím lámou hlavu, kdo tam to kladivo mohl nechat.“

„Koukej, Pepku,“ žbrblal Suchánek. „Proč mi nedáš pokoj!“

Pepek se naklonil k nešťastnému dědkovi. „Vždyť já jsem mu nic neřek,“ hučel důvěrně. „Bodeť, budu někomu povídat, co se děje u nás na Kristině, ne? Aby se nám smála celá pánev.“

Starý Suchánek zamyšleně mrkal. „Tak ten Brzobohatý — prý je ještě živ.“

„Jo?“

„Páteř… páteř prý mu to přerazilo. To on teď bude pobírat penzi.“

„Kolik může mít?“ zajímal se Pepek živě.

„Ani ti neřeknu. A toho Kolmana taky odvezli do špitálu. Nejdřív se zdálo, že nic, a sám došel domů, ale pak začal zvracet a byl bez sebe — Asi to bude něco s hlavou.“ Děda Suchánek zaklepal odspodu na stůl. „To musím říct, mně se teda ještě nic na dole nestalo, a fárám už pětadvacet let.“

„Jenom to kladivo dnes, že jo,“ utrousil Pepek. „Zato sis přines dvě na čepici.“ A nalil do sebe sklenici piva, ani to nežbluňklo. „Hergot, já dnes vypotil nejmíň vědro vody.“

„A vidíš,“ řekl děda, „to já se nepotím. Dřív jo, takhle před dvaceti lety, to jsem se taky potil; ale tehdy nebyly doly tak větrané jako teď. Však taky žádný havíř nemíval regma. Všecko vypotil. A těch kantýn co se uživilo,“ vzpomínal starý Suchánek. „Teď už to dávno tak není. Kdepak, když jsem byl malý kluk, to ještě byla havířská sláva!“

„Měl by přijít Martínek,“ děl Pepek. „Ten umí pěkně zpívat.“

Děda Suchánek se zamyslil. „Jo, tehdy se zpívalo — počkej, jak to bylo? ,Už sbohem, milko má, já musím dolů sfárat —‘“

Pepek zakýval hlavou. „A víš, proč tam musel sfárat? Protože tam zapomněl nářadí. Tak to bylo.“

„No tak koukej, Pepíčku,“ řekl dědek lítostivě. „Tak už s tím přestaň. Zeptej se koho chceš, a každý ti řekne, Suchánek, ten ještě nikdy nic nezapomněl. Vždyť já tam byl do půl těla zasypaný, člověče, už jsem myslel, že je se mnou konec —“

„A jak vám při tom bylo?“ zeptal se Standa.

„No jak,“ zmátl se děda Suchánek. „Abych ti řekl, nijak. Myslel jsem si, když to půjde, však oni pro mne kluci přijdou. A pak jsem si říkal, co ono bude s Anýžkou; víš, ona je od narození mrzáček — Copak ta druhá dcera, Lojzička jako, ta je vdaná, však za toho Faltyse, co je v té druhé partě, víš? Tak ta už mně nedělá takovou starost; ale Anýžka, to už je takové neštěstí, on to byl těžký porod — Jo, nač ses to vlastně ptal?“

„Jak vám tam bylo, když jste tam ležel zasypaný.“

„A jo tak, to jo. Jak mně tam bylo — Ani ti, hochu, kloudně neřeknu. Jako když ležíš a nemůžeš usnout; tak ti přijdou na mysl všechny tvé starosti — Nač máš taky myslet, no ne?“ Děda Suchánek se odchrchlal. „Ale s tím kladivem, to mě mrzí.“

„Já se ti po něm zejtra podívám,“ řekl Pepek zamračeně.

„No jo,“ vyhrkl dědek potěšené. „To bys moh. Ale aby ten mlátek zatím nenašla jiná parta! Co by si o mně mysleli… mně se to jaktěživo nestalo —“

„Tak, tady je Matula,“ vítal Pepek. „Tě bůh, Matulo! Co ti říkala stará? Pustila tě?“

„Co by nepustila,“ chrčel Matula a zavalil židli svým těžkým tělem. „Pustila. Koukej,“ a vytáhl z kapsy plnou hrst peněz; nějaký šesták se mu při tom rozkutálel z těžkých prstů, tlustých a fialových jako jelita, ale zedník Matula se ani nepodíval na zem. Vypadal jako balvan, když se tak rozložil na stole lokty a tlapami; a Standa tiše sykl, když viděl jeho rozbité nehty, do černa podlité krví, — nebylo prstu na těch prackách, který by nebyl něčím zmrzačen.

„A kdes nechal čepici?“ vyptával se Pepek bezcitně.

„Čepici?“ blekotal Matula a nejistě mžikal zalitýma očima. „Já nepotřebuju žádnou čepici.“

„Tu ti vzala, viď?“ týral ho Pepek dál, „Abys nemohl do hospody, že jo?“

„Já se jí budu ptát,“ hučel Matula.

„A co ty vůbec říkáš ženským, Matulo?“ pokračoval Pepek s gustem ve své trapičské produkci, mrkaje na Standu.

„Co bych já říkal,“ brumlal kolos uhýbavě.

„Co myslíš, jsou hodné?“

„Jo, hodné.“

„Ale když přijdou pro někoho do hospody — To by neměly dělat, nemyslíš?“

„A proč ne,“ bručel Matula stísněně. „Však ony vědí —“

„Já myslím, že by při tom nemusely nadávat,“ poštíval Pepek dál.

„To jinač nejde,“ chroptěl Matula a zvedl buldočí oči. „Co mají dělat, ne? Co ty víš, člověče, jakou já mám ženu!“

„Hodnou?“

„Hodnou.“

„A je to pravda, že musíš doma klečet?“

Zedník Matula temně zbrunátněl. Teď poletí sklenice, lekl se Standa, a kopl pod stolem Pepka, aby už přestal dráždit.

„To není pravda,“ koktal Matula. „To… to jsem hledal na zemi knoflíček, víš? Knoflíček.“

„Aha. A paks nemoh vstát.“

„Jo. Pak jsem nemoh vstát. Já nemám v nohách tu sílu.“

Pepek vylovil pod stolem Matulův šesták a šel k orchestrionu. „Tak já ti zahraju, nechceš?“ Orchestr počal řinčet taliánskou píseň, hrnulo se to z něho jako proud; Matula kýval do taktu chundelatou, napuchlou palicí —

„Nazdar, mládenci,“ řekl do toho měkký, jakoby moučný hlas, a tesař Martínek klepl širokou pěstí do stolu.

„Tys přišel?“ potěšil se Standa.

„No jo.“ Tesař vsunul svůj silný dřík a hromská ramena mezi chlapy; teď tu sedí a září, ani se zády neopře, tak mu je lehko. „Tak co máte?“

„Co doma?“ vyptával se obřadně děda Suchánek.

„To víš, děti,“ řekl tesař potěšeně. „Než se člověk od nich dostane —“

„Ty máš děti?“ podivil se Standa.

„Dvě mám. Holku půl šesta roku, a kluka, teď bude rok —“

„Ale vždyť ses hlásil jako svobodný!“

„No jo, tam,“ mávl Martínek ledabyle rukou. „Co jim to budu povídat! Když chtějí svobodné, tak jo, tak jsem svobodný, no ne? A sedm let už jsem ženatý, člověče,“ chlubil se s očima svítícíma jako chlapec, který někoho napálil. „Holka už sama čte — Však by ses k nám moh někdy podívat.“

„Musíš nám zazpívat, Martínku,“ navrhoval Pepek.

„Zpívej si sám, když se ti chce,“ řekl tesař a čmáral tlustým prstem po orosené sklenici. „A kluk — třináct kilo ti má, toho bys měl vidět, Stando. To ti je kuliferda. — Však mu dáváme mrkev a špenát a všecko; a každý týden zapisuju jeho váhu, aby měl jednou památku —“

„To mě podržte,“ vyhrkl Pepek a mrkal překvapeně ke dveřím. Stál tam dozorce Andres, přátelsky se šklebil a zvedal ruku ke klobouku.

„Zdař bůh, parto.“





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.