E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

XVIII

Nejdřív k Pepkovi, Pepek bydlí tamhle v nájmu u Tomšů. Standa strčí hlavu do jeho brlohu, a div se nezalkne, jak to tam čpí dětmi a bídou. Ančka cumploch sedí na stoličce a krmí lžičkou usmrkané děcko; druhé, ještě usoplenější, sedí na zemi a vážně si hraje s vařečkou.

„Pepek není doma?“

„Ještě spí.“

V koutě v posteli to zahekalo a zapraskalo, Pepek zvedá ježatou palici. „Co? Co je?“

„Já ti něco nesu.“

„Jo, počkej venku, já hned přijdu.“

Pepek vychází na zápraží v kalhotech a košili a zívá. „Nazdar, Stando! Co máš?“

„Tady si přečti tohle,“ ukazuje Standa.

Pepek zívá a škrabe se na chlupatých prsou. „Jsem si dnes ještě noviny nekoupil. Tak ukaž!“ Načež si to rychle a zamračeně přečetl. „No, a co?“

„Co tomu říkáš?“

„Se s tím nadělají,“ cedí Falta pohrdavě. „Kdyby radši kápli remundu!“

„Jakou remundu?“

„No, prachy. Za takový melouch, člověče — to se nemá platit od hodiny.“

„Nechceš to ukázat Ančce? Že jsi v novinách?“

Pepek zase tak zlobně potrhává hlavou, jako by ho škrtila košile. „A, načpak! Ženská tomu houby rozumí.“ Pepek se mračí. „Tady řeknou, nebezpečný úsek! Jim se to mluví! Poslat je tam, ty hrdiny, jo!“

„Jaké hrdiny?“

„Ale ty, co to píšou. Nemůžu vystát, aby mně pak někdo klepal na rameno a říkal, chlapík! Buď ať to zaplatí, nebo nic: ale dávat to do novin, to si můžou nechat. Bude jim to někdo dělat pro tu slávu, no ne? Leda Andres,“ uchechtl se Pepek, „a toho do novin just nedali! — Člověče, mně se o tom celou noc zdálo, o té chodbě; pořád že strop padá…“

Standa je silně zklamán tím, jak Pepek reaguje na tu slávu v novinách. „Ale včera u Málků, to bylo pěkné,“ obrací řeč jinam.

„Jo, prima,“ oživl Pepek. „S tím Andresem, to byla legrace.“

„A Hans že přišel.“

„Copak Hans,“ mínil Pepek. „Když ten jako má uznání, to si člověk nechá líbit; ten tam byl s náma se všema a viděl tu práci. Jo, kdyby ten uměl česky, s tím by byla řeč.“

„A viděls, jak i Adam zpíval?“

„Jo, viděl. Copak Adam, to on je dobrý kamarád.“ Pepek se nad tím zamyslil. „Poslouchej, Stando, — neviděls nic, jak to teď u nich vypadá? Já myslím, jako s Adamem a s tou jeho Mařenkou.“

„Já nevím,“ řekl Standa vyhýbavě. „Pořád si po mně něco jako vzkazují.“

„Ale jdi! Copak oni spolu nemluví?“

„Mluví, ale… nějak jim to nechce z krku. Člověče, jako by se… ostýchali nebo co.“

„Hm,“ hloubá nad tím Pepek. „Koukej, Stando, ty bys je moh dát nějak dohromady. Ty jsi vzdělaný člověk, na tebe třeba Marie dá. Kdybys jim řek, neblbněte, lidi, nebo tak. — Jo, viděla Marie, že je Adam v novinách?“

„Viděla. A hned si to chtěla schovat na památku.“

„To je dobře,“ potěšil se Pepek. „Ještě jí ukaž, že tam jmenujou Adama přede všema na prvním místě.“

„To snad je podle abecedy,“ namítal Standa.

„To je jedno, to ona třeba nepozná. Víš, aby viděla, že Adam je jako… nejlepší ze všech, rozumíš? To někdy ženská potřebuje,“ řekl Pepek zkušeně. „A vidíš, takový je to hrdina, ten Adam. Žít tolik let vedle takové pěkné čisté majdalény, být po ní jako posedlý, a přitom nic, ani šáhnout, — kdo by tohle, člověče, vydržel! A přitom jenom Mařenko sem, Mařenko tam — Jo, Stando, to není žádná sláva, ale — hergot, to já bych nedoved!“

Standa mlčí, neboť tohle zná sám: být po Marii jako posedlý, a přitom nemoci nic, nic — například pohladit její skloněnou hlavu; nebo vzít ji za ty silné, hladké paže. — Co ty víš, Pepku, jaká je to trýzeň!

Pepek přemýšlí a škrábe se na prsou, až to chrastí; tohle je něco pro něho, neboť Pepek má vždycky ohromný zájem, pokud se týče ženských; takový kozel je to.

„No, abych šel,“ řekl Standa honem. „Nevíš, kde bydlí Suchánek?“

„Dědek? Tomu to chceš taky ukázat? Tak to musíš tady dolů, a pak tou cestou až za železnici — a tam už ti řeknou, kde je u Faltysů. A řekni mu,“ uculuje se Pepek, „že to kladivo už našli a že je donesli s muzikou na direkci. Tak tě bůh, Stando!“ A Pepek se pro změnu drbe na zádech a zívá.

U Faltysů je pěkně a čisto jako v Adamově domku; před domem zahrádka s fazolemi a rajčaty, záhon macešek obložený struskou, cestičky vysypané červeným pískem, — hezké to tu mají. Z okna vykoukl děda Suchánek. „Jo,“ volá tiše, „já přijdu hned.“

Suchánek vyšel ven ve vestě a košili, zřejmě je to sváteční košile, taková škrobená. „Já jsem tam u děcek,“ hrkota, jako by se omlouval. „On Faltys, jako zeť, ještě spí, měl v noci šichtu, a Lojzička někam odběhla. — Chceš se podívat?“

„Nač?“

„No, na děti.“ Děda Suchánek vede Standu po špičkách dovnitř. Je tam dusno a čistě, na plotně se vaří prádlo; u okna sedí děvče, má nožičky jako hůlky a překrásné, polekané oči, a pokouší se vstát. „To je Anýžka,“ šeptá děda Suchánek. Asi to je něco s páteří, že je tak křivá, myslí si Standa a přátelsky na ni kývá. Anýžka se začervenala a klesla zpátky na svůj polštář. Na zemi si hraje holčička, má stejně krásné a polekané oči jako Anýžka, upírá je široce na Standu a schovává za záda usmolenou panenku. „Bojí se tě,“ směje se bezzubě děda Suchánek. „On k ní teď chodil doktor skrz krtičky, a tak se nyčko bojí. Ten nejstarší, jako Jeníček, po zetovi, už chodí do školy. Ale tady se podívej, v kočárku!“

Standa se sklonil nad kočárek; spalo tam děcko se zaťatými pěstičkami, takové hrozně droboučké, jenom s velkým, vypouklým čelem; bylo to z něho cítit zvlhlými faldíčky a zásypem. „To je náš Toníček,“ šeptá děda Suchánek pyšně a prstem mu odtahuje uslintanou pěstičku od pootevřené pusy. Dítě zavrnělo, a děda honem „š-š-š“, a houpe vozíčkem. Standovi tu je nějak hloupě a stísněně, nu, není to nic pro něho, proč mu to zrovna ukazují! „Něco jsem vám přinesl,“ bručí a jde po špičkách ven. „Tady si to přečtěte.“

Nic platno, děda si musí jít pro brejličky; a teď to pomalu na lavičce čte, žmoulaje bradou. Standa se mu naklání přes rameno a čte to s ním znova. „Tady dole, vidíte?“

Děda Suchánek skládá pečlivě noviny; vypadá najednou neobyčejně důstojně a skoro slavnostně. „Tak vidíš. A to já si musím koupit taky, aby to viděla Anýžka a Lojzička. Já dnes ještě nebyl venku. — Ale o Faltysovi, jako o zetovi, tam nic není,“ vzpomněl si najednou. „A ten se taky dobrovolně hlásil!“

„Jenže ten je až v druhé partě,“ vysvětluje Standa.

„A jo, to jo. To snad bude o něm v novinách až zejtra. Počkej, něco ti ukážu.“

Děda po špičkách přináší tlustou modlitební knihu. „To je po nebožce, jako po mé ženě,“ omlouvá se honem. „Já tam mám své papíry, aby se mi neztratily. Tady, koukej,“ a podává Standovi zežloutlý výstřižek novin.

„Volby do závodní rady,“ čte Standa. „Do závodní rady na dole Kristině byli zvoleni soudruzi: Bidlo Fr., Mužík Jos., Suchánek Ant.…“

Děda Suchánek mu kouká brejličkami přes rameno. „Tuhle, vidíš, Suchánek Antonín," upozorňuje ho. „A tady mám jiný článek o sobě…“

„Volby do bratrské pokladny havířské,“ čte Standa, a dál, podtrženo červenou tužkou: „Za náhradníky zvoleni Al. Michl a Ant. Suchánek.“

Standa vrací dědovi zažloutlé výstřižky. „Kdyby tě to snad zajímalo,“ brouká Suchánek nejistě, „tady mám ještě nějaké papíry…“

Standa opatrně rozvírá rozpadávající se listiny. Křestní list, jméno dítěte, nomen filii, Suchánek Antonín. Vysvědčení, že Suchánek Antonín, rozený tam a tam, se podrobil zkoušce lamačské. Oddací list, Suchánek Antonín a Broumarová Aloisie…

„Tak to je všecko,“ brumlá Suchánek Antonín a pečlivě ukládá papíry do modlící knihy po nebožce ženě. „No, moc toho není.“

Ne, není toho moc, myslí si Standa, ale zato samé důležité věci, dědečku Suchánku. Že se někdo narodil a pojal manželku Aloisii, i zkoušku lamačskou složil a dožil se té cti, že byl zvolen do závodní rady a za náhradníka do bratrské pokladny; a to je celý život, těch pět nebo kolik událostí. A pak si někdo myslí, kdo ví na čem že záleží!

„Dědo,“ začal váhavě, „co vy myslíte, — hlásil se Pepek do party jenom pro ty prachy? — On to totiž říká…“

„Ale ne, kdepak,“ rozhořčoval se děda. „To on je jen taková držka. To mu nesmíš věřit.“

„Tak proč se hlásil?“

„Jo,“ zamyslil se nad tím starý Suchánek. „To ti ani nepovím. Kdybys mu řek, že chtěl jako pomáhat těm zavaleným kamarádům, tak si na tebe otevře klapačku — jejej, to je huba nectná! Víš, on Pepek — to už je taková nátura; musí ho být všude plno, víš? A už dostal ledaskde řezu — no, a zas všudyž vleze. To je pro něj jako psina. Musí při všem být, takhle když je stávka nebo v hospodě kravál — to holt má kápo. Taková nepokojná krev, to je Pepek. Ale jináč pracant a kamarád, to on je, i když musí houpat a dožírat, kde koho potká. Copak o to, legrace s ním je…“

„A je… statečný?“

„A jo, to on je,“ míní děda. „S celou hospodou se sepere, ať je bit. A třeba do ohně by vlez, to mu je jedno. A vidíš, nic se mu nestane; někdy je dodělaný, že to je hrůza — a ráno jako nic, zas mele hubou. Statečný, to jo; on se tak utrácí, víš?“

„A co Martínek?“

„No Martínek,“ zmátl se děda. „To zas není přirovnání. Kdepak Martínek! Ten se nepere a nic. — Jo, jenom jednou, ale to, sakra, to šlo o život. Však z toho byl taky soud, ale Martínek to dostal podmíněně. To byl nějaký řezník — já nevím, jak se to semlelo, ale ten šel na lidi s nožem a nějaké dva popíchal. Ale on se tam nahodil Martínek, a hned, hergot, pusťte mě na něj, ale ten ti ho oddělal, jako toho řezníka, já už nevím, kolik to bylo tehda žeber — Jo, nač ses to ptal?“

„Proč se hlásil Martínek, když má ženu a děti?“

Děda Suchánek zamyšleně mžikal. „No, on je voják — a sílu má, holenku, to ti je síla — A on se víc drží doma, jako u dětí; nebo sedí na prahu a spokojeně kouká, jako mějte mě všichni rádi. Tak já si jako myslím, víš, ona sem tam ta síla musí ven. Jako tehdy s tím řezníkem. To on se Martínek do ničeho nežene, ale když něco je, tak si řekne, ale jo, proč bych do toho nešel, a jde. Že by nějak uvažoval, proč, to já nevím; nebo že by měl nějakou ctižádost, to ne. On má jenom ty děti, no — a někdy na něj přijde ta síla. Moc hodný člověk.“

„A co Matula?“

„A, Matula. Co ty toho chceš vědět! Matula je přece chudák.“

„Proč chudák?“

„Tak. Nemá vůbec žádnou vůli. Tomu se musí poručit, a pak jde. Nebo když na něj přijde pití — tak jde, a nemůže si pomoct.“

„A proč se teda sám hlásil?“

„Ale má vztek na Andrese. Za to on nemůže, to je jako pominutý. Však dáváme všichni pozor, aby na Andrese nemoh. Ale kdyby mu někdo řek, Matulo, tady padá dům, opři se, tak jo, jde jako hovado a opře se. Děsná síla, člověče; ale na práci, to Matula není. Na nitce ho můžeš vodit, ale aby sám něco dělal, to nemůže. Tak to máš takovou těžkou věc.“

Děda Suchánek kýval mlčky holou a vymydlenou hlavičkou. „A když se tak pořád ptáš,“ vyhrkl najednou, „tak proč jako jsem se já hlásil s těma prvníma. To bylo pro tu havířskou čest. Aby se jako neřeklo, tadyhle starý Suchánek, v závodní radě jednou byl, a teď se chce ulejvat. To jako člověk musí na sebe vzít tu povinnost. Pravda, já jsem na Kristině kopáčem dvacet let a znám na ní každý kámen — A taky si myslím, až mě jednou ponesou na krchov a já budu naposled fárat pod zem, tak aby se mohlo po právu říct, jo, Suchánek Antonín, to byl pravý starý horník, co ještě pamatuje havířskou slávu; ten nezůstal Kristině nic dlužen —“ Starý Suchánek se zarazil. „Ale s tím kladívkem,“ zabreptal, „to mě, člověče, mrzí; celou noc jsem na to myslel. To se mi ještě nestalo, abych někde potratil své nářadí.“

„A co… Adam?“

„Jo, Adam,“ zamyslil se děda Suchánek. „Počkej, chlapče, jakpak bych ti to řek — Podívej se, vždyť se nás hlásilo plno, že jo; a kdyby nám nechali čas rozmyslet si to, tak by se byli přihlásili všichni, co tam stáli, to já je zase znám. A kdyby ses mne ptal, proč, tak ti řeknu, protože jsou havíři. Taková pohroma v dole, to je hornická věc, a když jsi pořádný havíř, tak do ní jdeš, víš, jako odborník. To je ta nejprvnější příčina, a ty ostatní jsou až potom. Toť se ví, taky nevíš, kdy tam můžeš zůstat ty a kdo zas bude vyhrabávat tebe. U nás holt platí, jak se říká, jeden za všecky a všichni za jednoho; to už je takový havířský mrav. Jo, cos to chtěl vědět?“

„Proč se taky hlásil Adam.“

„Vždyť ti říkám, protože je havíř. A já ti řeknu, že to je tak dobrý kopáč jako málokdo.“

„Jenže mně Adam říkal, že nerad fárá.“

„Nerad?“ podivil se děda Suchánek. „A vidíš, to mi je nové. No jo, on toho Adam moc nenamluví. — Takový šikovný člověk,“ kroutil děda hlavou. „Vždycky dávají Adama za příklad, a on zatím nerad — Jo, to jsou věci!“

„Myslíte, že to Adam udělal… kvůli své ženě… protože ona ho nechce?“

Děda Suchánek zahloubaně mžikal a neřekl nic. „Koukej, Stando,“ ozval se po chvíli, „co ti je vlastně po tom! Kdo se stará o cizí věci, tak… neuvidí moc radosti. A na to jsi ještě mladý.“

Mladý, mrzí se Standa. Milý dědo, já jsem té mladosti tak moc neužil.

„To se řekne — kvůli ženské,“ bručí děda nespokojeně. „Jo, mladý a svobodný člověk, ten si myslí, třeba do vody skočím, abych se zalíbil své holce. A třeba i skočí, že jo — u mladých se to tak nebere. Život nebo smrt, to je jim jedno. Ale starší člověk,“ vrtí děda povážlivě hlavou, „to mně ani neříkej. To by mi ho bylo líto, člověče.“

„Proč?“

„A,“ odkývl děda žilnatou ručičkou. „Však on Adam ví, co a proč dělá! Ale to ti řeknu — i kdyby to měl doma v pořádku a třeba šest dětí, tak by šel taky. Adam jo. Adam má, holenku, všechno rozmyšleno a vidí, Stando, vidí hloub než každý z nás. A nepovídá nikomu, co si myslí. Víš, tak mu dej pokoj.“

Standa vstal. „Inu, člověk vidí, co vidí. Pepek si toho taky všimnul.“

„No jo, Pepek,“ zlobil se děda Suchánek. „Protože v tom je sukně. To víš, Pepek! Ti řeknu, taky byste mohli nechat Marii na pokoji, ty a Pepek.“

Standa se urazil. „Copak jí něco děláme?“

„Moc vás zajímá,“ bručel děda. „Dej si pozor, Stando; a jestli se cejtíš sám, tak tady kvete holek, jej!“

Standa rudne až po vlasy, vztekaje se za to na sebe i na dědu Suchánka. „Prosím vás, koho by ve snu napadlo — Člověk jenom vidí, že ti dva… nejsou spolu šťastni. To je to celé. A vy hned — já nevím co.“

Děda Suchánek kývá moudrou hlavičkou. „Tak je nech, Stando, nač by sis dělal těžkou hlavu. Tamhle prý u Pokorných by pronajali pěkný pokoj, moh by ses tam třeba podívat —“

„Abych se jako stěhoval?“ vyjel si Standa hrubě.

„Jo, ono to bude lepší,“ řekl děda Suchánek a zasmál se bezzubě na Standu. „Ale že jsme si pěkně popovídali, viď?“





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.