E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

XXI

„Gut,“ kývá pan Hansen. (Copak tu dělá dvě šichty?) Je nahý po pás, a parta se rozpačitě dívá stranou; jaksi se nepasuje, aby koukali panu inžinýrovi na jeho lidskou nahotu.

Ale když i Hans si udělal pohodlí, tak jaképak cavyky, mládenci; celá parta odkládá kabáty a stahuje si košile přes hlavy, jako když se jdou kluci koupat. Jen prachaři Andresovi se do toho nějak nechce; pošilhává po panu Hansenovi, — inu, byla by to divná subordinace, aby dozorce zůstal v kabátě; a rychle rozhodnut shazuje Andres s kabátem a košilí i svou prachařskou důstojnost. Teď tu stojí polonahý jako všichni a špulí svůj drobný a pěkný hrudník se zajízveným průstřelem; pravda, kudla, ale vojáčka je na něm vidět. Tak, teď jen utáhnout řemeny a začít —

Parta okukuje, co se tu zatím udělalo; Standovi se toho zdá hodně, ale parta jako celek je nespokojena. „Helejte, moc jim toho nepřibylo!“ „Jo, to by každý doved!“ „Svrabaři, koukli se na to, a už hleděli mazat.“ „Hergot, takovou flákárnu jsem ještě neviděl!“ „No jo, mládenci, tady je jen to, co jsme udělali my.“ Není to sice zřejmě pravda, ale první parta má právo kritizovat ty druhé. Například celá osmnáctka, pokud byla zalámána, je hotový les nových podražců a rozpěr; i koleje jsou spraveny, na točné plotně pod křižákem je přistaven vozík, může se s ním už zajet i do té zmačklé chodby; pravda, musíš se hodně sehnout, abys projel, a tam hlouběji uvnitř, pokud Standa vidí, to vypadá všelijak: vyborcené stěny a prolomený strop, všechno narychlo podraženo sloupky a podvlaky a rozpínkami. Ale už tam běží i potrubí se stlačeným vzduchem a je slyšet, jak syčí namontované větrní lutny. To už je vyhráno, myslí si Standa a počíná si nemálo vážit té udělané práce; co všechno se muselo nejdřív nachystat, aby šlo zachránit ty tři lidi! Ono se řekne, statečnost a podobně; ale co k tomu musí být všelijaké té šikovnosti a přípravy, pořádku a takových věcí, — jaképak hrdinství, člověče; musí být na to rozum.

Andres už dostal své rozkazy od Hanse. „Tak, mládenci,“ řekl, „musíme honem dělat, dokud se nám zase nevybortí počva. Kdo půjde první na předek?“

„Třeba já,“ hučí Adam a shýbá se pro jakousi hromádku gumových a plechových věcí.

„Budete se střídat se Suchánkem po deseti minutách. Falta bude prohazovat materiál sem a Standa si přistaví vozík. Martínek!“

„Zde.“

„Druhý a třetí pár podvlíknout. Osmý, devátý, desátý vyměnit. Pak vydřevit prorážku.“

„Jo.“

„Tak dělejte, hoši!“

Adam jen přikývl a pomalu si připíná něco jako plechovou torbu na záda; teď si nasazuje na hlavu gumovou kuklu s dlouhým sloním chobotem — kyslíková maska, pochopil Standa, a srdce mu zatlouklo; tak tedy vážně jsou tu důlní plyny! Adam už to má nasazeno a připásáno řemením kolem těla; vypadá to dost divně, ten gumový čenich a sloní rypák na dlouhém, hubeném těle člověka, — na mou duši, jen strašit. Z kukly to zabublalo, to snad Adam něco povídá, ale není mu rozumět; ještě zkouší nějaké kohoutky na plechové výstroji, a už leze po čtyřech pod zabořený strop a vtahuje za sebou dlouhánské nohy.

„Tak, Falto, nasadit drégerku,“ pobízí Andres.

„Já žádnou nepotřebuju,“ vyjelo z Pepka. „Já v tom nebudu pracovat!“

Prachař se prudce otočil, — teď začne na Pepka řvát, lekl se Standa. Ale ne, nezařval. „Jo tak,“ řekl rozvážně. „Ale zkušený lamač by si ji vzal.“ A obrátil se na patě a šel za tesařem, který tamhle u křižáků zvedá s Matulou nos k výdřevě a o něčem se radí.

Pepek se shýbnul pro masku. „To víš,“ bručel neochotně. „Zkus v tom jednou pracovat, ty chytrej! A člověk ani neslyší, když něco praská — Však já bych se ti neudusil,“ zuří Pepek a nasazuje si kuklu na hlavu. „Hergot, to smrdí gumou!“ Vypadá v tom jako zavalitý brouk s tlustým sosákem a ohromnými kukadly. Z kukly to ještě chvíli přidušeně bublá, to asi Pepek nadává dál; ale už kleká pod ten promáčklý strop.

Vtom to začalo z hloubky rachotivě řehtat a drnčet. Tohle už Standa zná, to je pneumatická sbíječka. Tak už Adam rubá na předku! Chválabohu! to teda už se opravdu dělá prorážka k těm třem za živa pohřbeným!

Pepek sebou mrskl a zmizel mezi vzpěrami a podražci. Děda Suchánek si vážně a téměř obřadně nasazuje kuklu.

„Mám si taky vzít masku?“ ptá se Standa nejistě.

„Ty ne, ty zůstaneš tady venku. Dyť bys v tom ani neuměl dýchat.“ — Děda Suchánek je hrozně legrační s tím sloním chobotem nad lišejníkovým porostem svých hubených prsíček; ale Standa je zklamán, — proč jenom on nemá mít masku! třeba by mohl být první, kdo by prolezl k těm třem. — I sedá si na bobek, aby se aspoň podíval, jak to tam uvnitř vypadá; ale vidí jen, jak se Pepek prodírá dál ve zvířených kotoučích uhelného prachu; tlačí se to sem ventilací, dýmá to mourem, až se hrdlo stahuje —

Děda Suchánek mu důtklivě klepe na rameno a vrtí gumovým chobotem. To ne, Stando, to se nesmí. „Co je?“ diví se Standa, a děda ukazuje prstem k počvě. Aha, plyny. Standa se rozkašlal mourem, až mu oči slzí; není tu už pro zvířený prach skoro nic vidět, leda ty vyboulené broučí oči a bimbající se sosák dědkovy kukly. Uvnitř prudce rachotí Pepkova lopata, a šups, ven letí kámen a uhlí.

Z jaké dálky to Pepek dohodí, žasne Standa, ale už se z oblak mouru vynořuje Andres. „Tak honem,“ hartusí, „lopatu a nakládat na vozík! A dělejte s tím, jo? Ať tu nic neleží v cestě!“

Děda Suchánek kývá gumovým čumákem, tak tady máš svou práci, Stando; a Standa, najednou pln horlivosti, kašlaje a oslepen prachem, nakládá lopatou uhlí a kameny do huntu.

*

Když se uřícen vracel s prázdným vozíkem, vystřídal už děda Suchánek Adama; Adam se vysíleně opírá o kůl, kuklu má sundanou a stírá si dlaní s čela a očí pot, až mu s prstů cáká; Pepek si strhuje masku a odplivuje, je svlečen do naha, jen škorně si nechal; mour po něm stéká stružkami potu a lepí se mu na říčné tělo, div že se z Pepka nekouří. „Jsem musel přivřít kohouty,“ bručí k Andresovi. „Prach.“ Pepek odchrchlal. „Hergot, mně se to dnes nechce líbit!“

Andres krčí rameny a kope do natroušených kusů hlušiny a uhlí. „Koukejte,“ říká suše Standovi, „tohle není žádná práce; takhle by to dovedla taky jiná parta. Počva má být čistá jako na bále.“

Pěkný bál, myslí si Standa; jsme všichni černí tím mourem jako vrány. Těžce se mu dýchá a bolí ho hlava, chtěl by se opřít a zhluboka vydechnout, ale nedá se to nějak dýchat; a tma je tu, tma, kahany stěží mžourají třesavými narudlými plamínky. Ale když čisto, tak čisto; a Standa se chápe lopaty a vrávoravě nakládá forotu. Je slyšet, jak tamhle u křižáků bouchá Martínek do podvlaků a jak z hloubi zalámané chodby rachá a rachotí sbíječka dědy Suchánka. Pepek si ještě jednou odplivl a zasakroval, asi do zásoby, a nasazuje si znovu kuklu na hubu. Adam vážně, soustředěně hantýruje na kyslíkovém aparátu, patrně tam nemá něco v pořádku.

Vtom to z té strany, kde pracoval tesař, zapraskalo, heklo a potom těžce žuchlo, jako by se svalil pytel s moukou. Andresem to trhlo. „Co je?“ vybreptl zmateně a běžel v tu stranu; Adam jenom vzhlédl, Pepek zvedl gumový rypák, poslouchal chvilku, zahudroval něco a lezl do díry. Standa nechal lopatu lopatou a utíkal za Andresem se srdcem tlukoucím. Stalo se něco?

Inu, patrně stalo, ale mnoho to nebude; jenom Martínek sedí na zemi mezi roztroušeným kamením a překvapeně mrká; vedle něho klečí Andres a svítí mu kahanem na temeno hlavy; nad nimi funí zedník Matula a drbe se v týle.

„Kruci,“ vydechl Martínek, „já chtěl vyměnit tu kopnu, a ono to na mne spadlo!“ Najednou zazářil šťastným úsměvem. „Ale byla to šupa, mládenci,“ řekl spokojeně.

„Můžeš vstát?“ stará se Andres.

„Ale jo,“ míní tesař a sbírá se s počvy. „Počkej, jen co přijdu k sobě.“

„Máš závrať?“

„Trochu jo.“

„A nechce se ti zvracet?“

„Ani ne.“ Tesař už stojí a dívá se s uznáním na visící kopnu. „No víš, ona to je pořádná síla!“

Prachař se obrátil k Matulovi. „Vás to taky praštilo?“

„Jo,“ bručel kolos a drbal se v chundelatých vlasech.

„Tak si můžete chvilku odpočnout, lidi,“ řekl prachař starostlivě, a otočil se k Standovi. „A co vy tady koukáte? Marš nakládat!“

Tesař Martínek jde pomalu k svému kabátu a vyndává z něho baňčičku a něco v papíře. „Musím to zajíst,“ povídá s chutí. Adam má už zase masku na hlavě a kývá na něho přátelsky tím sloním rypákem.

„Jistě ti nic není?“ ptá se chvatně Standa a chápe se lopaty.

„Kdepak!“ Mladý obr se uvelebil pod křižákem na zemi, staví před sebe kahan a s gustem vybaluje z hnědého papíru tlustý krajíc chleba se sádlem. „Jen se nezdržuj.“

Standa horempádem nakládá uhlí do prázdného vozíku a občas mrkne okem po kamarádu Martínkovi: sedí tam se svěšenou hlavou nad nenakousnutým krajícem a vraští čelo.

Standa přestane nakládat. „Je ti něco, Jendo?“

„To sádlo smrdí,“ bručí tesař a pečlivě balí krajíc do papíru. „Já to nebudu jíst.“

Standa se dal znovu do práce, i Matula už tluče do kramlí a funí. Od čela se vrací děda Suchánek a sundává si kuklu. „Ježíš, lidi,“ vydechne a mne si vyschlýma rukama tvář. „To je práce! To je práce!“

Teď je řada na Adamovi, aby se vsoukal do zabořené chodby; uvnitř Pepek rachotí lopatou a ráz naráz vyhazuje rubaninu, že Standa nestačí nakládat. Pepek je ohromný, myslí si; jak se tam tou lopatou rozmachuje v těch oblacích prachu, černý a lesklý jako ze žuly, — pacholek mizerná, jako nějaký kyklop; a uřícený Standa se zdvojeným úsilím zápasí se svou lopatou.

Už vyváží druhý naražený hunt a otáčí jej na plotně, ale točná plotna se nechce hnout.

„Já ti pomůžu,“ ozval se tesař.

„Nech mě,“ supí Standa a lomcuje vozíkem.

„Tady něco smrdí,“ bručí tesař. „Stando, co to je za smrad?“

„Se ti zdá,“ míní Suchánek. „Co by tu smrdělo?“

Martínek vraští nos. „Já nevím, ale něco tu je cejtit. — Krucinál, to mám tadyhle bouli,“ šklebí se, ohmatávaje si temeno.

„Na tebe něco spadlo?“

„Jo, kopna. Já ji chtěl vyměnit —“

„No jo,“ mínil děda Suchánek konejšivě. „Tak to máš od toho. To máš otřes mozku, člověče. Onehdy Faltysovi, jako zetovi, spadl na hlavu uhel, a pak se mu taky zdálo, že něco smrdí. Potom se mu udělalo špatně a pár dní si poležel, prý otřes mozku nebo co. Počkej, ono ti za chvíli taky přijde špatně.“

„Mně?“ podivil se Martínek. „Co tě nemá, mně ještě nikdy nebylo špatně. A co, tak já bych šel zas dělat.“

*

A pořád Pepek vyhazuje lopatami forotu z té prášivé díry; někdy vyleze, strhne si kuklu, oddychuje a sakruje nekřesťansky; je mokrý potem, černý od mouru jako tuha, a dychtivě, žbluňkavě pije sodovku, kterou sem nosí ten bledý člověk od větrních dveří. Každých deset minut se vynoří z kotoučů prachu děda Suchánek nebo Adam, ruce se jim klepou od pneumatické sbíječky, stěží si mohou sundat ty gumové čumáky; a pak jen uříceně pijí, oddychují vyčerpáním a není s nimi řeč. Cože, dávají-li ti tři ještě znamení? A, kdopak ví; když máš na hlavě tu kuklu, tak neslyšíš, člověče, nic, leda syčet vzduch a rachotit sbíječku.

„A tady už nejsou plyny?“ ptá se Standa nejistě.

Jsou, jakpak by nebyly, ale drží se u počvy, víš? A on Hans dává pozor, jak jdou vysoko. Asi po pás tu budou, to jo.

Standu mučivě bolí hlava; má tlučení srdce a dusí ho něco jako úzkost. Prachař taky — jako by na něco čekal; už ani nekušní, jen starostlivě obchází se sevřenou hubou a poslouchá. Pan Hansen, ten pořád zvedá svou větérku, postojí chvilku, nastaví ucho vzdálenému štěkání sbíječky, zakývá hlavou a jde zase dál; jde se svěšenou hlavou, s vráskou mezi očima a semknutými rty, a točí svou lampičkou, jako by si hrál se stíny. Jen Martínek s Matulou tlukou pokojně do svých dřev a pak se zase domlouvají. „Postrč to ke mně! Můžeš tam? No tak, ještě kousek!“ Standa nakládá už čtvrtý hunt; nohy mu poklesávají slabostí a hlava se mu točí. Ještě ten čtvrtý vozík, a pak snad padnu. Adam se opírá o stěnu, těžce vydechuje a stírá si dlaněmi pot; pojednou se shýbá pro lopatu a pomáhá Standovi nakládat.

„Tak už máš dost,“ hučí Adam a jde se zas opřít o stěnu. „Můžeš jet.“

Standa s posledním úsilím vytlačil vozík na točnou plotnu a teď se s ním potýká, aby jej vytočil; ale proti němu bliká světélko, pan Hansen se loudá se svěšenou hlavou a kmitá větérkou. Standa čeká, až Hans přejde; a vtom se mu zdá, že se za panem Hansem zčistajasna zvedá počva.

Těžce, široce to zadunělo, až se zatřásla chodba; a naráz zapraštěla výdřeva. Standu div neporazil hrozný náraz vzduchu, ale ještě vidí, jak se v letícím oblaku prachu točí pan Hansen a jak nad ním praská a klesá stropnice. „Pozor,“ zařval Standa a letí chytit tu stropnici holýma rukama. Pak najednou pronikavá bolest, Standa ještě slyší své vlastní nelidské zavřeštění, a pak konec, někam se padá; a Standa omdlel.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.