E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

XIX

Tesař Martínek bydlí až tamhle v polích. Půjdu k němu po poledni, rozhodl se Standa, a jde si na oběd jako pán. Říká se tomu dokonce zahradní restaurace, pár stolů s velkými červenými ubrusy stojí pod stromy za prořídlým a uprášeným hlohovým plotem; a u jednoho toho stolu se rozložil Standa se svými novinami, aby si to ještě jednou přečetl. „K práci na těžce poškozeném a zvláště nebezpečném severním úseku se první dobrovolně přihlásili —“

„Co poroučí pán?“ ptá se přísně číšník a mává ubrouskem po vose.

Pán se začervenal a zamračil, neví honem, co si poručit; pěkný pán, jen co je pravda, — plné noviny ho jsou, a červená se před sklepníkem. Standa se silně mrzí na sebe i na dědu Suchánka. Co mu je taky po tom, dědkovi, myslí si Standa. Bude mně radit, abych se stěhoval! Vždyť není proč; to přece je vyloučeno, že by někdy něco bylo — mezi mnou a Marií — (Tak když je to vyloučeno, nač bys tam bydlel?) (No počkej, tak docela vyloučeno to není, to zas si nemysli!) (Ale to bys přece Adamovi neudělal, nemyslíš? Teď, když je to tvůj kamarád z party —) (Však ono by Adama neubylo, kdybych s ní tu a tam pár slov…) (A nic víc?) (Kuš!) Standa před sebou energicky rozkládá noviny, bude se číst a konec! „K práci na těžce poškozeném a zvláště nebezpečném úseku —" Nač bych se stěhoval, namítá Standa; mně přece stačí… aspoň ji vidět; co jiného já na světě mám!

U vedlejšího stolu jedí chvatně dva lidé, taky asi horníci; ten, co sedí zády k Standovi, má před sebou rozloženy tytéž noviny a čte je na téže stránce. Standovi se rozbouchalo srdce a chtěl by se raději propadnout: teď bude ten člověk číst o něm — a třeba se najednou obrátí: Nejsi ty ten V. Půlpán? — To je chyba, má tam být S. Půlpán, S., S., jako Stanislav, chtěl by křičet Standa; vší silou se přemáhá, aby se choval jakoby nic, docela lhostejně a nenápadně, — ve skutečnosti přestal jíst a díval se vytřeštěně k tomu vedlejšímu stolu. Ten druhý horník si toho všiml a ohlíží se po Standovi dílem nejistě a dílem káravě.

„Ten Martínek,“ ozval se čtoucí, „to bude ten tesař Martínek nebo ten Martínek lhotecký?“

„To bude snad ten tesař,“ řekl druhý bez zájmu. „Ten lhotecký je marod.“

„Aha. Toho tesaře já znám.“

A dost. Čtoucí člověk obrátil v novinách list a díval se do inzerátů. Tak to je všecko. Aha, toho já znám. A ti, kteří ho neznají, ani neřeknou Aha a obrátí list —

Standovi je najednou trapno a zklamaně. Ani už nebude Martínkovi ty noviny ukazovat.

*

Martínek vítá Standu širokým úsměvem; sedí na zápraží své chalupy a mezi koleny má modrookou holčičku se dvěma zlatými copánky, — celý táta, ale v tak drobném a jemném, že je to k smíchu: takový obr, a něco tak capartího se mu troufá podobat!

„Jak ti říkají?“

„No tak řekni, Verunko,“ ponouká táta a poplácává děcko po bříšku.

„Verunka,“ šeptá dítě bezhlase a nespouští vyjevené oči z toho pána v límečku.

„Já tě čekal už ráno,“ povídá tesař přívětivě. „Byl takový pěkný den —“

„Cos dělal?“

„Nic. To víš, když je člověk s dětmi — Ani jsem si pro tabák nebyl. Tady jsme s Verunkou něco četli, viď, Verunko?“

Holčička kývla a pověsila se tátovi na kolena.

„Taky ti nesu něco ke čtení,“ vzpomíná si Standa pokud možno ledabyle a podává Martínkovi ty noviny.

Tesař čte a v jeho pokojné tváři se nic nehne. „No tak,“ povídá nakonec a dloube tlustým prstem do novin. „Koukej, Verunko, umíš tohle přečíst?“

„Jan… Mar-tí-nek,“ slabikuje dítě.

„A víš, kdo to je?“

„Táta,“ vydechla holčička a zvedla k němu celý obličej.

Tesař Martínek se nadšeně rozzářil. „No tak vidíš, jak dovedeš číst! — Nemoh bys mi to dát, Stando? Abych už nemusel pro noviny. Já bych to schoval pro děti.“

„Beze všeho,“ souhlasí Standa velkomyslně; ani si už nevzpomněl, že ty noviny slíbil Marii.

Martínek vstává, je ho málem na dva metry, a holčička se ho drží za nohu jako sloupu. „Pojď se podívat na kluka, nechceš?“

Kluka chová paní Martínková v náručí, zdá se být na ni až nepřiměřeně veliký; je spíš drobná, a žádná krasavice, — nu, bude asi milá, rozhoduje se Standa. Kluk se dívá na Standu vážně a skoro zarputile. „Honzo, Honzíku, kuk,“ šklebí se obr Martínek, a pucek se po něm otáčí kulatou hlavou a skřehotá nadšeným smíchem. Paní Martínková se dívá šťastnýma očima na svého velikého chlapa; bože, co na tom, že není hezká! Standovi se tu líbí, cítí se jako na venkově. „Co bude z kluka? Havíř?“ ptá se tesaře.

„Kdepak,“ usmívá se Martínek, „já bych ho tam nedal. Takhle myslivcem, to jo. A když tesař, tak stavět domy. To je pěkná práce. Člověče, kdybych já zas moh tesařit venku — Víš, já mám rád vzduch a hodně místa. Takhle sedlačit, jo — s koňma —“ Martínek už nestojí v malé kuchyňce, ale dívá se modře a jasně na korec polí; a tady — pár koní u pluhu. Co že s klukem? Posadit ho tou holou prcinkou na podsedního valacha — to by Honza hýkal radostí! Mladý obr mávl širokou tlapou. „Tak půjdeme ven, Stando?“

Sedí spolu na zápraží, holčička se drápe po tátových zádech na jeho silný růžový krk a sváží se po bříšku dolů, až se jí sukýnky vyhrnují. „Ty říkáš Adam,“ povídá tesař a mžourá pokojně do slunce. „No, já nevím, ale má žena se zná s tou Marií — Ona sem Marie někdy chodí za dětmi. Měla by mít děti, co je to platné; já myslím, že to jí nejvíc chybí. Třeba je ani nemohla mít — to se taky stává.“

„Ale Pepek říká,“ brání se zrudlý Standa proti čemusi, „že s ní Adam… vlastně… nikdy nežil.“

„Lidi toho vědí,“ usmívá se Martínek. „Žil nežil, o tom on nikomu neřekne. Však má rozum a čeká, — ono se to někdy v ženských změní, ani samy nevědí, proč. Tuhle naznačovala cosi Marie mé ženě, — prý co nebylo, by mohlo být. To víš, co si ženské mezi sebou neřeknou! Moje měla dojem, že jako Marie myslí, že by teď mohla mít děti. A včera byla moje u ní — běžela se shánět, kde jsem — a Marie prý jako v horečce, co on Adam, aby se mu nic nestalo, a že dřív nevěděla, jaký je, a že si bude do smrti vyčítat — no prý jako blázen. Někdo jí řek, že tam Adama nechtěli jako ženáče vzít, a on že just šel — Říkala moje, to že ještě neviděla: prý jako ztuhlá, jen slzy jí tekly, a všecko na sebe řekla: jak nikdy Adama nechtěla, že měla jen jednu lásku — že odpřisáhla věrnost tomu prvnímu, a teď prý teprve vidí — No, tak to s ní teda je, abys věděl.“

Standa si zatíná nehty do dlaní bolestí a — nu, něčím jako hanbou. „A co… Adam?“

Teď sedí holčička tátovi na krku jako na koni a tesař jí nastavuje dlaně jako třmeny. „Jo, co Adam — to je právě to. Takový moudrý člověk — a v tomhle jako slepý. Já nevím, jestli sis toho všimnul: nikdy se na Marii nepodívá, mrká do země a bručí, jako by se bál zvednout oči nebo co. Však zrovna včera, když jsme vyfárali, — oči na něm mohla nechat, a on kouká do země jako vrtohlavý. Mně se nechtělo líbit, že včera za náma přišel do hospody. To nemělo být; ale Pepek má vždycky takové hloupé nápady — Všichni jsme mohli být doma, vždyť ty ženské mají na nás taky právo, no ne? Ale když Pepek řek parta, tak holt, co se dá dělat; i Adam teda šel, třebaže nepije — Si říkám, jak to muselo Marii mrzet. Však moje taky — ta už má z toho rozum; ale taky říkala, to jsem nevěděla, že tobě jsou chlapi přednější. To víš, tomu zas ženská nerozumí. No, chyba. Kdyby byl Adam zůstal doma — tak já nevím. Ale možná taky, že by jen mrkal do země jako kakabus, no, a pak by řek, dobrou noc, Mařenko, a vlez do duchen. To je těžká věc, když jsou oba tak hrdí; žádný pak nechce a — nemůže začít…“

Holčička se svezla po tátových zádech, objala ho kolem krku a položila tvář na jeho šíji.

„Mám tě nosit, Verunko?“

„Ne,“ vydechla ospale a blaženě.

„Hrdí, jo, to jsou oba,“ rozvažoval tesař po chvilce. „Víš, oni spolu asi nežili, to je to. Kdyby spolu žili, to by je hrdost přešla, o jej! Ona každá hrdost, to je taková dálka mezi lidma — to se těžko překročí, člověče. A čím dýl to trvá, tím víc ta dálka roste. To máš potom těžké řízení.“

„Myslíš, že ji Adam… pořád ještě miluje?“

„No jo. Přece vidí každý, jak se žere. A když se před ním něco kecá o ženských, tak se mu zkřiví huba a kouká, jako by ho natahovali na skřipec. Víš, kdyby on jednou doma zvěd tu beranskou hlavu a postavil se jako chlap, tak by, hergot, musel vidět — Marie měkká jako vosk — Vždyť je to docela pěkná ženská, člověče!“

„Krásná,“ mumlal Standa žalostně.

„Jak se to veme. Pro něj jistě — zrovna jako obraz na oltáři. To ani, Stando, nevíš, jak jsou havíři na ženské, to by ti moh povídat Pepek — to víš, já jsem víc venkovní člověk, já na to tak nejsem. A já taky mám svou ženu rád, copak. Ale Adam, jo, to člověk kouká, co taková láska dovede. — Podívej se, spí už?“

Standa mrknul na Verunku, ještě jí pod víčky svítají srpečky bělma. „Usíná,“ zašeptal.

Tesař počal mírně komíhat tělem, aby ji ukolébal. „Copak láska — to je nejsilnější, dokud ti dva k sobě nemožou; ale když se vezmou, to už pak není to hlavní. Jak přijdou děti, to už se ta láska musí rozdělit jako chleba. Měl by mít Adam děti, aby tu velikou lásku rozdal. Jestli sis všimnul, Stando, když se Adam někdy usměje — to člověk hned vidí, himl, ten by uměl být šťastný, kdyby to jen trochu šlo!“ Martínek se zachmuřil. „Ale teď je na něm, aby udělal krok. Marie ten krok udělala — přišla mu naproti a tak. To zas na ní nemůže žádat, aby mu řekla, tady mě máš. Po tolika letech, to je těžké. Měl by něco udělat —“

„Já myslím,“ řekl Standa váhavě a začervenal se vzrušením, „já myslím, že právě proto se Adam hlásil, víš, aby se jí ukázal… nějak jako hrdina nebo co. Víš, on se na ni dívá tak hrozně nahoru… a cítí se před ní pořád jako černý havíř, — sám mi to řekl. A proto on… jen kvůli ní, rozumíš? Aby si tím získal její vážnost a… lásku, nemyslíš?“

Tesař o tom uvažuje a mhouří oči. „No, něco by na tom mohlo být. Copak hrdina — nehrdina, na to člověk ani tak nemyslí; ale když je to kvůli ženské — Tak vidíš,“ oddychl si spokojeněji, „to teda by Adam udělal první krok, aby se s Marií jako sešel! To by teda bylo z obou stran — Víš, já bych byl moc rád, kvůli Adamovi. Proto on se, chudák, tam dole tak ukrutně činil! Helejse, to by mě ani nenapadlo! To já řeknu své ženě, aby se před Marií jako zmínila, jo, Adam, milá paní, to je — říkáš, hrdina. No, třeba hrdina,“ mumlal Martínek. „Jenže my to tak neberem.“

„Já bych jí to třeba taky řekl,“ vyhrkl Standa, okřídlen bolestnou a velkodušnou obětavostí. Ano, udělám to. Pro kamaráda.

„Ty ne,“ děl tesař rozvážně. „Ty vůbec koukej, Stando, aby ses od nich stěhoval.“

„Proč?“

Tesař Martínek se zasmál a přátelsky položil Standovi mohutnou pracku na rameno. „Protože jsi ještě hloupý chlapec, Stando.“





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.