ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Zdař bůh, parto.“

„Zdař bůh,“ vybleptl Suchánek a chtěl povstat; ale Pepek ho stáhl za kabát na židli.

„Jen seďte, Suchánku,“ brání se Andres horlivě a přistupuje blíž ke stolu. „Nevyrušujte se; já jsem jen tak na skok… abychom si promluvili, co zítra —“

„Ale jo,“ povídá tesař Martínek klidně a odsunuje svou židli stranou, aby si mohl prachař přisednout.

„Dejte mi… dejte mi třeba pivo,“ řekl dozorce roztržitě a přisedá mezi chlapy; proti němu sedí Matula, má sevřené pěsti položené na stole, žere psa Andrese krvavýma očima a temně chrčí. Děda Suchánek rozčileně mrká. Pepek se uvnitř baví a tesař upírá modré oči na Matulu; Andres dělá, jako by nic neviděl, ale je zřejmě napjat, jeho drobné tělíčko se pořád nějak tyčí a vytahuje —

„Nejdřív jsem vám chtěl říci,“ začal trochu překotně, „totiž… je to má povinnost říci vám všem… že jste dnes pracovali… přímo vzorně. Budu to taky hlásit nahoře,“ vyhrkl s úlevou. „Dělali jste pro své… pro naše zavalené kamarády, co jste mohli. Já doufám, že taky zítra my všichni tady… že naše první parta zase ukáže, že je na svém místě… svýma rukama… i svým srdcem. Tak to jsem vám chtěl říci… jako váš soudruh.“

Bylo chvilku ticho. „No, to víte,“ ozval se tesař konečně, „my budeme koukat, že jo.“

„Pro naše kamarády,“ opakoval prachař. „Naše parta se hlásila první, a musí zůstat první… až do konce. Svým výkonem… a svou obětavostí.“

„Ale jo,“ řekl tesař za všechny. „Nám je to jedno; když to musí být, tak beze všeho.“

Pepek vstal a loudal se k orchestrionu, aby si na něm důkladně prohlédl vymalovanou bohyni s lyrou v ruce.

„Děkuju vám,“ pronesl vřele prachař. „Zítra teda nastoupíme znova do boje —“

Klik, a orchestrion spustil Castaldo marš, jen to břinčelo. Andres pohoršené umlkl; a Pepek se obrátil od orchestrionu, blbě se šklebě. „Jo tak, já myslel, že už pan dozorce domluvil. Teď už se to holt nedá zastavit,“ omlouval se a šel si zase sednout.

„Sakra, k tomu se to mašírovalo,“ vydechl tesař. „Tram tára ram tam táda! Ach, kluci!“

Prachař se uvnitř vztekal, ale začal podupávat nohou. „Byl jste rád na vojně?“ řekl najednou Martínkovi.

„No jej.“

„U kterých?“

„U pionýrů. Já byl kaprál.“

„Já taky, u osmadvacátých v Praze. A ty?“

„V Pardubicích, mostní pluk.“

Andres rázem roztál, zvedl sklenici a mrkl na Martínka. Tesař s pochopením zamžoural a taky se napil. Pepek lítě zafrkal; to tu máme, pes Andres bude mít spojence, — tohle nám chybělo! Snaží se zachytit Martínkovy modré oči a dává mu hlavou znamení, člověče, prr, s tím si nic nezačínej; ale tesař se tiše usmívá a myslí si své; a Castaldo si to řinčí k svému slavnému konci.

Vtom Pepek skoro ztuhl. „A kruci,“ vyjelo mu, „Adam!“ Ve dveřích hospody opravdu stojí dlouhý Adam; rozhlíží se zapadlýma očima po výčepu, a když vidí Andrese, vrtí s podivem hlavou —

„Adame, pocem, člověče!“

„Co? Adam? No tohle!“

„Hergot, to je chyba,“ vyhrkl Pepek potichu. „To zas s Mařenkou nic nebylo.“ A hned zase hlaholně: „No tak si pojď sednout, Adame! Kde se tu bereš?“

Adam se matně pokouší o cosi jako úsměv. „Když je tu celá parta. — Zdař bůh,“ zdraví směrem k Andresovi a neví, kam si sednout; všichni by mu chtěli dělat místo, ale Adam si staví židli k rohu a rozpačitě se na ni skládá.

„Adame, byls už někdy vůbec v hospodě?“

„Co?“

„Že jsi dnes poprvé v hospodě?“

„Poprvé ne, ale —“ Adam jen mávl rukou.

„Tak, teď jsme všichni pohromadě,“ rozhlédl se Andres blahovolně, a narazil na cizí oči party, až zamžikal.

„My teda jo,“ řekl Pepek důrazně, a bylo ticho; prachař neklidně poposedl, snad vstane a odejde —

„Poslouchejte, Andresi,“ ozval se tesař pokojně, „proč vy jste vlastně takový pes?“

Kupodivu, jako by prachař na tohle skoro čekal; sedl si pevněji a vzal do ruky svou sklenici. „A sakra,“ zasykl Pepek a dychtivě se vyklonil; děda Suchánek vykulil polekaně oči, Adam pomalu a pozorně mrkal ze svých důlků, Matula povolil napjaté ruce a vzrušením funěl; všechny oči, kromě těch modrých Martínkových, zrovna visí na šedivé tváři Andresově.

Andres zvedl oči, vypadal zmučeně, ale klidně. „Já nejsem pes,“ řekl tiše. Všichni čekají, že řekne ještě něco; ale prachař jen bezradně krčí rameny. „No, nejsem.“

„No jo,“ povídá Martínek nespokojeně. „Ale na lidi jste pes.“

„Ukřivdil jsem někomu?“ vyhrkl Andres a dívá se z jednoho na druhého.

Tesař potrhl rameny. „Neukřivdil, to zas ne, ale… Vždyť to musíte vidět sám, že jo, co si o vás každý myslí.“

„Já jenom plním svou povinnost,“ namítl prachař a znovu pokrčil rameny. „Co mám dělat!“

„Jo, ale vy chcete, aby ji plnil každej. A to nejde, člověče, kdepak. Nemůžete žádat, aby byl každý sám na sebe takovej pes, jako jste vy. Vy jste zlej sám na sebe, Andresi, to je ta chyba. Moc se vytahujete… na sebe… a na všechny. — On za to nemůže,“ obrátil se tesař k druhým dobromyslně. „Je holt jako kudla, a tak se staví na špičky, že jo.“

„Jako kudla, jo,“ řekl prachař hořce. „Vám se to mluví. Mne nechtěli vzít ani na vojnu, až potřetí mě vzali; prý jakýpak voják, vždyť je jako kudla. Tak jsem jim ukázal, že jsem voják, člověče; a vidíš, už neříkali kudlička. Pes kaprál, to jo. Hergot, já to proháněl! A za války — malou zlatou mně dali. Pak říkali, Andres, zůstaňte na vojně, z vás bude roťák; ale já jsem se chtěl ženit… A holky se taky smály — prý kudla a mrňous, člověče, já to neměl lehký.“

„No jo, koukej,“ děl rozvážně mladý obr. „To já vím, ale na nás by ses nemusel vytahovat. My tadyhle víme, že jo, Andres svý věci rozumí, má na to hlavu, a když něco řekne, tak víme, no, pravdu má, a udělá se to. Ale hubu si nemusíš otvírat; čím víc křičíš, tím víc je na tobě vidět, že jsi mrňous. — Copak, nám je to jedno,“ dodal tesař smířlivě. „My to už s tebou vydržíme.“

Prachař byl kupodivu téměř dojat. „Tak vidíš,“ bručel. „My vojáci si to řekneme rovnou —“ Ale vtom to začalo křečovitě chrčet z Matuly. „Mrňous, kudlička,“ dusil se zedník chraptivým chechtem; patrně pochopil teprve teď, co se mluvilo.

Andres zbledl a vysunul bradu. „Co?“ vyštěkl.

„Drž hubu, Matulo,“ řekl tesař pomalu; Matula zvedl tupě oči a zůstal s otevřenou hubou. „A kdyby někdo, kluci, řekl na revíru kudlička,“ pokračoval Martínek, „tak si to vyřídí se mnou. Co se tady u stolu a v partě řeklo, to tu zůstane, že jo.“

Pepek byl zřejmě nespokojen a mračil se; ale děda Suchánek si oddechl a zamžikal s úlevou bledýma očkama. „A já vám řeknu,“ vybreptl horlivě, „že havíř ani nemá být velký. Líp všude proleze, když je jako kudla.“ Stařík se zarazil a zamrkal. „Totiž, já myslím, když je jako menší postavy. To byl u nás dřív jeden kopáč, mrňous a skrček mu říkali —“

Pepek vyprskl a musel jít zase k orchestrionu, aby se vyřehtal. Standa toho použil a ztratil se na záchod; nebyl zvyklý na pivo, hlava se mu trochu motala a byl hrozně ospalý. Na chodbě ho někdo dohonil; byl to dozorce Andres.

„Poslyšte, Stando,“ vysypal ze sebe polohlasem, „já bych se vás chtěl na něco zeptat. Co myslíte, mohl bych… mohl bych první partu něčím počastovat? Když jste mi poslali ten koňak, tak… já nevím… jako na revanš. Co myslíte, přijali by to ode mne?“

Standovi bylo najednou Andrese až líto, jak se tak rozechvěně ptal. Pravda, je to vážná otázka, to se musí řádně rozmyslit. „Já nevím, pane palní,“ začal váhavě, „ale… já bych to snad nedělal. Třeba by pak někdo řekl, že nechce —“

„To je právě to,“ chmuřil se dozorce. „A já bych tak rád… Já měl… radost, když jste si na mne vzpomněli. Prosím vás, kdo to navrhl?“

„Všichni,“ lhal Standa. „Pepek — a Martínek — všichni.“

Prachař skoro zazářil. „Jistě? Tak co já bych pro ně… co myslíte —“

„Snad… nechat na stole cigarety,“ navrhl Standa. „To už se tak nebere. Kdo nechce, nemusí si vzít —“

„To máte pravdu,“ zaradoval se prachař.

„A ještě něco,“ dodal Standa vážně. „Jděte domů dřív než oni, pane palní.“

„Proč?“

„Aby si mohli… tak ledacos ještě říci.“

Andres se maličko zamyslil. „Máte pravdu,“ řekl a chvatně stiskl Standovu ruku. „Děkuju vám!“

Standa se vracel s pocitem úspěšného diplomata. „Co ti chtěl?“ ptal se Pepek podezíravě.

„Nic,“ řekl Standa nevinně. „Jenom netrefil.“

Andres se vrací a hmatá si nápadně po kapsách. „Kdepak mám… Pane Málku, dejte mně cigarety. Stovku.“

Otevřená krabice cigaret leží okázale uprostřed stolu a zrovna se sama nabízí svou narovnanou plností. Zedník Matula odvrátil těžké oči od Andrese a kouká upřeně na tu bílou hromádku.

„Vemte si,“ povídá prachař a na nikoho se nedívá.

Rozbité prsty Matulovy sebou cukly. „Děkuju, já mám,“ bručí Pepek a ostentativně si naklepává svou vlastní cigaretu o stůl. Martínek se opřel pohodlně loktem. „Jo, mládenci,“ začínal zvolna, „tak bych chtěl vědět, co tam teď dělá ta druhá parta. Kdyby oni dali do pořádku kolej, aby se mohla ta forota odvážet, viď, Stando?“ A při tom jeho silné prsty jako mimochodem a roztržitě, ale pomalu, aby to každý viděl, vylovily první cigaretu z Andresovy krabice. Standa si skoro oddychl; Martínek je pašák!

„Já o tom mluvil s Kazimourem,“ navazoval Andres s povděkem. „Ale Kazimour říká, jo, kolej, ale když ona je tu zvednutá počva a bude se muset přibírat —“

Několik párů očí se obrátilo na dědu Suchánka, který zrovna sahal do Andresovy krabice. Děda se zarazil a lekl. „No jo, počva,“ breptl jako přistižený a honem schoval ulovenou cigaretu do kapsy.

„Tam vždycky byla prevít počva, na osmnáctce. Suchá, moc suchá.“

„To máte pravdu,“ děl prachař uznale. „A zakuřte si, Suchánku.“

„Děkuju, já už mám,“ bránil se dědek a mžikal nejistě po ostatních.

„Jen si zakuřte!“

Děda Suchánek, celý nešťastný, si bere ještě jednu cigaretu. „No tak děkuju mockrát, ale já vlastně nekouřím, leda fajfku. To já pro zeta, jako Faltyse. Pepku, nechceš?“

„Nechci.“ Pepek se mračí a bání pohrdavě na své smradlavé retce. Nedá se nic dělat, nálada je všivá, i Andres se kouše do rtů a obličej mu tvrdne a popelaví; jen tesař září sám pro sebe, a Adam — jako by tu ani nebyl; má před sebou netknutou sklenici a mrká z těch hlubokých důlků —

Najednou Pepek zamáčkl rychle cigaretu a narovnal se jako školák. „Mládenci,“ vydechl, „Hans je tu.“

A do dveří vešel pan Hansen, kývl na partu nosem a sedl si k vedlejšímu stolu.