E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

X

Tak už Standa objevuje jakýsi pořádek v té práci. Tadyhle Martínek s Matulou postupují pořád blíž ke křižáku, podražec za podražcem, dobré je to, člověče, a tady by se to mělo rozepřít. Pan Hansen se přijde podívat, potřese spokojeně hlavou a jde zase dál; hned tu, hned tam zvedá lesklý, ušmouraný nos k výdřevě a starostlivě pozoruje, zda se ty stropnice dál neprolamují. Nebo se zastaví a napjatě poslouchá. Nebo si svítí větérkou u počvy, není-li tam plyn; a když potká Standovy oči, zamrká, jako by říkal, nic, nic, gut, zatím je všechno v pořádku.

Děda Suchánek přestal brebentit a prohazuje závalek; nožičky má křivé a třepotavé, ale co toho taková droboť človíček nadělá! Adam pracuje mlčky a pomalu, ale jako by se před ním ta zalámaná chodba otvírala; už pracuje kus uvnitř, kleče na kolenou, a vyklízí další metr chodby. Co se Andrese týče, asi ho omrzelo, že nemá komu nadávat, a vlezl do díry za Pepkem; teď tam na sebe v hloubi země podrážděně vrčí a štěkají, jako když se sejdou dva jezevci v noře. Jinak je tu vlastně klid, žádný shon nebo zmatek; jenom se pracuje, že člověk ruce necítí. Tak vidíš, takhle se bojuje za lidské životy; není to žádné hrdinství, ale jenom pořádná dřina.

Přišel se na křižák podívat tesař Martínek. „Tak jak vám to jde?“ ptá se pokojně. „Nám vezou nové dříví.“ Mladý obr si sedl na ten překocený vozík, spokojeně si hladil širokou prackou nahé paže a modrýma, usměvavýma očima se díval na tichou a pomalou práci Adamovu. „Taky to dá fušku,“ mínil po chvíli.

Z nory zadkem napřed vylézá dozorce Andres; už na zadnici mu je vidět, že to v něm vaří vztekem. Jen se postavil na nohy, a už se div nezakousl do Martínka. „Co,“ vyjekl, „vy tady jenom kibicujete?“

„No jo,“ řekl klidně tesař a ani nespustil oči z Adamovy práce.

„Jděte na své místo,“ zařval pes Andres, až mu hlas přeskakoval. „Tady nejste proto, abyste se flákali, vy — vy…“

Za zády mu to zachrčelo, a Andres se otočil jako na obrtlíku. Stojí za ním Matula, nakloněný jako gorila, oči zalité krví, a hrozivě funí. „Co? Kdo že se fláká?“

Prachař se přitočil zády ke stěně. „Co chcete?“ vyhrkl ostře a zaťal pěstičky. „Hergot,“ vydechl děda Suchánek a leknutím si dal prsty na rty jako holčička.

Mladý obr se ani nehnul. „Nech ho, Matulo,“ řekl dobrácky, jako by šlo o hafajícího psíka. „Ono ho to přejde samo.“

Andres se oddělil od stěny. „Však já se podívám, jak jste daleko,“ řekl napjatě a šel, na nikoho se nedívaje. Zedník Matula se za ním otáčí jako býk a rozvírá pracky, jen rdousit. „Teď ho nech,“ opakuje kliďas tesař a hladí si dál nahé paže. Zvláštní, i tady v dole vypadá Martínek nějak čistě a nazlátle, člověk musí myslet na zralé obilí. Dívá se vlídně a trochu ospale na Adamovu pomalou práci. Adam se zavrtává do té chodby, ani se neobrátí; kalhoty mu pomalu kloužou dolů po úzkých bocích, páteř se mu ježí, ale ty dlouhé, nespěchavé ruce pracují s takovou jistotou, že bys nejraději otevřel hubu a koukal.

Andres se vrací, tuhý a zamračený. „Měly by se dát ještě krovy do posledního páru,“ povídá neosobně. „A pořádně vyskobit.“

„Jo,“ řekl tesař s nevyrušenou přívětivostí. „Kolik je vlastně hodin?“

Prachař vyndal hodinky ve žlutém slídovém pouzdře. „Bude půl deváté,“ bručel zase tak neosobně a odvráceně.

„Já bych ti to tady zadřevil, Adame,“ povídá tesař Martínek a spokojeně zívá.

Adam se narovnal a povytáhl si kalhoty na holou a zpocenou zadnici. „Mohlo by se,“ huhlal lhostejně.

Dozorce Andres přešlapuje a mračí se; vida, dávají mu najevo, že ho nepotřebují. „Půlpáne,“ vyštěkl podrážděně, „vlezte tam za Faltou a řekněte mu, že už se může vystřídat!“

„Prosím,“ vyhrkl Standa, ale bylo mu najednou nějak měkko v břiše a kdesi u žaludku ho sevřel ohavný tlak. Jak to, vlézt do té zmačklé chodby? — Ale vždyť tam už ti druzí taky byli, ne? — Pravda že byli, a vysmáli by se Standovi, kdyby tam nešel, tak vidíš, ty utřinose, nač jsi se hlásil první? — Kdyby se tu aspoň vyskytl pan Hansen a podíval se — jistě by pokývl, a už by to šlo.

„No tak, bude to?“ vrčí prachař Andres.

Standa strká hlavu do té černé díry, srdce mu tluče až v krku, ale někdo ho šťouchá nohou. „Kahan, člověče!“

Standa prolézá po čtyřech pod ty trosky a svítí si kahanem; plazí se po hromadách šutru, někdy po kolenou, někdy se může skoro postavit; se stropu visí zpřelámaná dřeva, každou chvíli do nich narazí hlavou nebo rameny. Najednou ztuhl hrůzou: teď mu to zašramotilo těsně nad hlavou. „Pepku,“ volá zoufale, „Pepku, padá to! Máš jít zpátky, Pepku!“ Já se už vrátím, já dál nemůžu, cítí Standa zalit potem a leží připláclý na ostrých kamenech. Ne, já to musím Pepkovi vyřídit, nebo ho to zasype! Standa se smýká dál, jen kdyby se mu tak netřásly nohy, kdyby mu tak neměkly kosti, má je už chabé jako z nití. — „Pepku,“ volá slabým a plačtivým hlasem. Tak, ještě ke všemu si převrhl kahan, pšuk, a zhaslo to. Standa leží na zemi v černočerné tmě a jíká strachem. Teď musí opravdu zpátky, pokouší se vycouvat, ale naráží nohama na samou rozvalenou stěnu. Standa by skoro řval o pomoc. Ježíši Kriste, Ježíši, kdybych měl aspoň světlo! Pepku! Slyšíš, Pepku! — Standa šátrá rukou do té hrozné tmy, nahmatává nějaké prázdno před sebou a leze dál; teď nahmátl jenom změť třísek a dřeva, tak to je nadobro konec, dál se nemůže. Standa s rostoucím děsem sahá po těch dřevech — a teď to před ním šramotí, ale nějak pravidelně. „Pepku,“ řve Standa a tápe dál; ano, ne, ano, tady je škvíra a za ní jako širší otvor; Standa se tam prodírá odřenými rameny, leze po kolenou a naráží hlavou o strop; už to šramotí a tluče trochu blíž a kmitá to tam matným světlem.

„Pepku,“ křičí Standa.

Šramot ustal. „Co je?“

Standovi se ulevilo. Teď už je všechno jedno, hlava nehlava, jen když tam je Pepek. Už to čpí Pepkovým silným potem, už je vidět chvějivý plamínek jeho kahanu; teď teprve si uvědomuje, jak křečovitě drží ve zpocené dlani zhaslý kahan, ani prsty nemůže uvolnit.

„Pepku,“ vydechl, „mně zhasl kahan.“

„Tak mi ho sem podej,“ povídá Pepek a odsunuje zadnici trochu stranou, aby mohl prostrčit ruku dozadu; tak těsno tu je mezi podraženými sloupky.

„Pepku, vzkazuje ti prachař, že se máš vystřídat.“

„Jo?“ bručí Pepek. „Tak mu můžeš říct, aby se dal vycpat. Já si to tu dodělám. Tu máš.“

Standa bere svůj rozžatý kahan; je mu skoro blaženě, že má zase světlo. „Pohádal se s tesařem,“ sděluje ze samé radosti.

„Ale jdi,“ diví se Pepek náhle pln zájmu a přestal bouchat do svého špalíku. „A co mu řek Martínek?“

„Inu,“ vymýšlí si honem Standa. „Řekl mu… aby na nás tak neštěkal, že nám nemá dvakrát co poroučet.“

„Hm,“ zafrkal Pepek nespokojeně. „Držku mu měl roztrhnout.“ Náhle se začal chechtat, až se mu panímanda třásla. „Člověče Stando, já ho tady kopnul do té kušny! Strkal ti mně sem nos, a tohle prý není po havířsku uděláno, a tak — Tak jsem dělal, že jako lezu zpátky, a už měl kramflek v zubech. Člověče, ten prskal —“ Pepek sebou zmítal nadšením. „Ti řeknu, že tohle už mně stojí za to. — Kolik je hodin?“

„Půl deváté. Nebo už bude víc.“

„To už nás pomalu přijdou vyměnit,“ odhaduje Pepek. „Tak když už jsi tady, pojd si na ně zaťukat, nechceš?“

„Na koho?“

„Na ty tři.“ Pepek se plazí čile napřed. Standa mu nemůže stačit; už mu to nepřipadá tak hrozné, když vidí před sebou se posunovat Pepkovy nohy a zadek; je mu jen divné, jak je ta chodbička dlouhá. „Tady dej pozor,“ upozorňuje Pepek a leze po kolenou dál. „Tady by to chtělo spadnout.“ A pořád dál, po břiše, bokem a jak to zrovna jde. A teď se Pepek přestal hemžit. „Polez sem, blíž,“ povídá tajemně, jako když si kluci hrají. „To musíš prese mne, člověče, abys tam dosáhl.“ Standa přelézá po břiše přes tuhé a zpocené tělo Pepkovo; svítí před sebe — nic než závalek. „Tady ťukej,“ ukazuje Pepek. „Vem si nějaký šutrák a tluč na tohle místo.“

Standovi se třese ruka, div mu kámen nevypadl. „Slyšels?“ vydechl Pepek rozechvěně.

Standa slyší jenom, jak mu krev hučí v uších. „Neslyšel,“ supí se sevřeným hrdlem.

„Tak to zkus ještě jednou. — Teď — teď dávají znamení,“ šeptá Pepek vyjeveně. Tik — tik —- tik, jako by někde hodinky zatikaly. A zase: tik — tik — tik. Standa div nesklouzl rozčilením s beder Pepkových. Tedy jsou tam opravdu! Jsou tam živí lidé a odpovídají na Standovo znamení! Jako by jim ruku podával, jako by s nimi skoro mluvil — Tik — tik — tik. Standa buší šutrákem do toho průčelí, ano, jsem tady, jsme tady všichni, já a Pepek, pan Hansen a tesař Martínek, celá první parta! Buch, buch, buch, tluče Standa do čelby. Slyšíte nás? Jen se nebojte, my si pro vás přijdeme; i kdybych měl jenom holými nehty ty skály rozškrabat — Tik — tik — tik. „Slyšíš, Pepku, odpovídají nám,“ šeptá Standa uchváceně. „Řekni, že jim pomůžeme, Pepku, že je tam nenecháme!“

„Tak už slez, člověče,“ heká Pepek.

Standa se nerad sváží s Pepkových mokrých zad; ještě by chtěl jednou zatlouci na ty lidi, silně a pomalu, tak silně, aby to věděli, pomoc je tady, tady je první parta. Už jdou pro vás a budou se rvát s tím pilířem tady, kameny budou odnášet, třeba si dlaně až na kost sedřeli: tady, tuhle je naše ruka, kamarádi zaživa pohřbení; to by bylo, to by bylo, abychom vám nepomohli!

„Už lezeš zpátky?“ ptá se Pepek opatrně a šátrá za sebou nohama. „Abych ti nenaboural ksicht.“

„Počkej chvilku,“ vydechl Standa; klečí na kolenou a dívá se vyjevenýma očima na Pepkův zadek. „Řekni, Pepku, že ty taky uděláš všechno, abychom jim pomohli! Víš, my všichni, my, první parta — Vid, Pepku,… my jim to tady přisaháme… i kdyby nás to mělo život stát!“

„Jo,“ bručel Pepek a vložil nějak do své zadnice krajní výraz netrpělivosti. „A až docamráš, tak mi to řekni. Koukej mazat zpátky, ty —“

Standa se mlčky šine pozpátku z té úzké chodbičky. „Pepku,“ zeptal se po chvíli, „a mají tam světlo?“

„Mají kahany; ale to víš, taky jim dojdou.“

Standa ustrnul. „To je děsné! V takové tmě — Pepku, to musí být hrůza, když čekají v takové tmě!“

„Hm,“ řekl Pepek. „Poslouchej, polez kousek dál; tady to chce spadnout.“

Ale Standa to snad ani neslyší. „Pepku, Pepku, my je tam nesmíme nechat!“





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.