E-mail (povinné):

Karel Čapek:
První parta

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Darina Kotlárová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 35 čitateľov


 

XVI

Někdo třese Standou. „Vstávej, jde se domů.“ Standa se probudil a nevěděl chvíli, kde je. Parta už stojí, povytahuje si kalhoty a bere čepice. Standa se stydí, že tak usnul, a křečovitě zívá.

„Kde je pan Hansen?“

„Ten už šel, a Andres taky.“

Tak dobrou noc, mládenci, dobrou noc, Stando, teda zítra v pět, a jde se; a parta se hlučně valí ven do tmy. Standovi se trochu pletou nohy zdřevěnělé rozespalostí, a nevidí, nevidí ani na krok, taková černá tma. Ale někdo na něho čeká a připojuje se k němu, je to Adam. „Máme společnou cestu, že jo,“ hučí a vykročil do té tmy. Standa už začíná rozeznávat něco jako cestu; zatřásl se chladem a probudil se docela. Adam jde po jeho boku, dlouhý a nahrbený, a neříká nic; o čem s ním mluvit?

„Bylo to pěkné,“ vydechl Standa vděčně.

Adam polkl. „Pěkné… moc,“ mumlal.

„Jak je pozdě?“

„… Jedna hodina.“

Tak pozdě už? Standa si vzpomíná, jak Adam s těma truchlivýma očima dělal pompompom, když Martínek zpíval; musel se tiše zasmát. Co by asi udělal Adam, kdybych mu řekl, že ho mám rád? Standa to má vlastně na jazyku, ale raději to spolkl. „Máte rád pana Hansena?“ zeptal se najednou.

„— — Jo,“ řekl Adam.

„Prima od něho, že za námi přišel. Ženu nechá doma a jde k partě. Viděl jste někdy jeho paní?“

„N-ne. Neviděl.“

„Pěkná ženská. Víte, jak se ti dva k sobě hodí — to se tak hned nevidí. Hrozně šťastni musejí být. Když se dva mají tak rádi…“ Adam nic, jenom je slyšet, jak těžce dýchá. Standa se zarazil a byl by se kousl do jazyka; pravda, o tomhle by se před Adamem nemuselo — „Jakou ženu má Martínek?“ otáčel honem řeč jinam.

„— — Já nevím.“

„To je táta, ten Martínek! Pořád jen děti, děti, děti. — To musí být radost, když má někdo tak ukrutně rád haranty,“ vyžbleptl Standa, a už zase toho litoval, — kdyby se to dalo vzít zpátky! Adam neřekl nic, už ani nedýchl, jako by se v něm všechno zastavilo. Takové pitomé slovo — jako bys hodil kámen do propasti; je strašně ticho, to ten kámen pořád padá, konce to nebere, bože, jaká hloubka! Konečně to zašramotí, kámen dopadl na dno; konečně Adam vydechl a vykročil rychleji. Standa už neví, o čem by mluvil; kluše celý nešťastný vedle dlouhého Adama a kouše se do rtů.

„Myslíte, že to půjde, ty tři zachránit?“ zeptal se, když už to mlčení nemohl unést.

Adam o tom nějak dlouho přemítá. „To nevím,“ zamumlal po chvíli.

„Bych chtěl vidět,“ navazuje Standa, „co se tam zatím udělalo.“

„— — Snad už budou dělat prorážku,“ souká ze sebe Adam.

„Je-li tam vzduchovod v pořádku. — Fáráte — fáráš rád?“

„Jak to myslíte?“ podivil se Standa. „Tam k tomu závalu?“

„Já myslím vůbec,“ huhlá Adam roztržitě. „Vůbec fárat dolů.“

„No, už jsem si zvykl,“ odpovídá Standa chlapsky; není to sice tak docela pravda, ale to nemusí nikdo vědět.

„Já — nerad,“ vypravil ze sebe Adam. „Jako by to vždycky na mne padalo.“

„Vy máte strach, když fáráte?“ užasl Standa.

„Jo, strach. Divně je mi. Když už jsem dole na práci, …to už tak člověku nepřijde, víš? To jen když se rozjíždí klec — Jako bych padal.“

„A jak dlouho už jste…“

„Dvanáct… dvanáct let. Já myslel, že to jednou přejde.“ Adam si hladí dlouhou rukou týl. „Já jen… máš-li taky ten hloupý pocit.“

Standovi je divné, že Adam mluví o sobě; snad bych mu taky něco mohl říci — například, že jsem vlastně študovaný člověk a že to bylo jen takové neštěstí, že jsem se dostal sem. Adam by to jistě pochopil. — Standa cítí zvláštní náklonnost k tomu dlouhému, tichému člověku; rád by před ním řekl něco krásného a vážného, co už mezi dvěma muži zůstane navždycky.

„Jak máš ty knížky, Stando,“ vyhrkává pomalu Adam. „Já jsem taky dřív čítal; ale pak má člověk své…“ Adam s něčím váhá. „Ale kdybys chtěl některou půjčit Mařence…“

„Moc rád,“ řekl Standa honem, to aby Adam nepozoroval, jak v něm hrklo.

„Ona… hodně čte,“ huhlá Adam zahloubané. „To víš, já — Taky jsem se na ty její knížky podíval, ale… já tomu nemůžu rozumět.“ Adam se zastavil. „Jak to všecko možou vědět, co tam je psáno! Člověk se třeba kouká na někoho… po celý život… a neví o něm nic, i kdyby se rozkrájel. Jak máš taky vědět… například… co si někdo myslí, nebo jak mu je! Ale v románech… vědí všechno. Tak já opravdu nevím —“ Adam zakroutil hlavou a dal se zase na cestu. „Copak ty! Ty jsi študovaný člověk —“

„Jak to víte?“

„Říkali to. Ale nic si z toho nedělej, taky to jednou zapomeneš. Víš, důl… z toho už nevylezeš.“

„Proč?“

„— — Já nevím. Taková cizota. Koukáš na druhé lidi… jako na cizí, jako by byli odjinud nebo co. Vždycky si myslím — sáhnu na něco, a ono se to zamaže od uhlí. A ne se toho zbavit. To víš, toho šití u nás doma… Radši tam ani nejdu, abych to Mařence neumazal. Já nevím… nepřipadá ti taky, jako bys byl samý mour?“

„Připadá,“ přisvědčil Standa spěšně, a srdce se mu sevřelo lítostí. Chudák Adam! Chudák Adam, jak tady chce něco zamluvit nebo vysvětlit! Ubohý rozpačitý Adam…

Adam si oddychl. „Tak vidíš. A člověk se z toho nikdy neuměje. Někomu to třeba nevadí — já nevím.“ Adam umlkl a vykročil nějak rychleji, Standa mu stěží stačí v kroku. Chudák Adam! Ještě před chvílí dělal hubou pompompom a celým tělem klátil do taktu; a teď tady běží a jenom se hrbí pod svým křížem. Už není žádná parta, ale je zase Adam a je Marie, je zase Standa se svou opuštěností; každý je zase sám sebou, každý sám se sebou, každý tak hrozně sám. Možná, že pes Andres je teď taky tak sám, i Pepek, i zedník Matula, i Suchánek; každý přežvykuje svou vlastní starost nebo bolest a běží domů, hlavu mezi nahrbenými rameny…

Adam se zastavuje u vrátek svého domku. „Byl jsem… moc rád,“ dostal ze sebe. „Tak dobrou noc.“ A jeho kostnaté, suché, horké prsty silně svírají Standovu ruku. Standovi je zase tak nesmírně unaveně — a vlastně smutno. Po paměti stoupá po špičkách do svého podkroví; ani se mu nechce svlékat se, a sedí na kraji postele — najednou tak smutno. Dole ještě cvakla klika; zdalipak tam někdo promluví, budou-li tam spolu mluvit dva lidé, copak si nemají co říci? Je ticho, někde daleko píská a rachotí vlak s uhlím. Zdola je slyšet kradmé kroky, těžce zaskřípěla Adamova postel, a pak se to mlčení zavřelo jako černá tůň. Chudák Adam, myslí si ještě Standa lítostivě, chudák, chudák! A pak už nemyslí na nic.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.