Zlatý fond > Diela > Co si dva hoši dopisovali


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Co si dva hoši dopisovali

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Jaroslav Geňo, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 3 čitateľov

Skrývali bibli

Milý Neklane!

Píši Ti veliké tajemství, nesmíš to nikomu povědět, a až mi budeš psát, tak se o tom ani slovíčkem nezmiň, protože naši chtí Tvoje psaní číst.

Založili jsme si tajný spolek a dali jsme mu jméno Sitno.[3] Fedor Kadavý je předsedou, potom jsem já, Bohúň, Slimák, Šimko a Burian. Kadavý nás všecky zpřísahal, že nic neprozradíme. Scházíme se u Šimka ve středu a v sobotu večer. Šimko má jen matku, ta nedoslýchá a skoro nic nevidí. Zůstávají pod Kalvárií na kraji města. V kolně jsme vykopali jámu a tam si pod velikým kamenem skrýváme knihy, samé slovenské a české, také Kralickou bibli.

Všecky jsou tam, co mi Tvůj tatínek poslal. Pro knihu jdou vždycky dva, a třetí číhá u vrat, jestli nikdo nejde. Jeden předčítá, ostatní posloucháme. První jsme četli Chalúpkovu báseň Mor ho! Potom od Svatopluka Čecha Jitřní písně, potom od Sládkoviče Dětvana. Pokaždé složíme krejcar na knihy. Ty nám budeš objednávat knihy české, hodně národní a zakázané…[4]

Ať žije spolek Sitno!

Nevyzraď!

Tvoj Kukuluku.

U Červenků měli z tohoto psaní starosti. Pan Červenka se domníval, že sám dal podnět k založení spolku, když připomenul, kterak Čeští bratří svou bibli skrývali. Zprvu chtěl o věci psáti Vladimírovu otci, ale v tom ho přemlouval velmi Neklan. Později si Červenka myslil: Což se jim může stát za to, že čtou slovenské a české knihy? To přece není žádný zločin. A jestli se jim co stane, Bohu poručeno, spravedlivá věc často žádá oběti. Vyloučí-li je z maďarských škol, ať jdou na české a budou z nich potom tím pevnější národovci.

Neklan byl tajným spolkem velmi zaujat. Přál si být v Ružomberku, též by do toho spolku vstoupil, knihy do jámy v kolně skrýval, deklamoval by a řečnil… Přemýšlel, kterou knížku by Vladimírovi poslal. Měli maličkou knížečku „Tyrolské elegie“ od Karla Havlíčka. „Ano, pošli mu je,“ řekl pan Červenka, „od Havlíčka se mohou Slováci učit.“ V elegiích je, jak v noci přišli k Havlíčkovi četníci s vládním komisařem Dederou, Havlíčka zatkli a vezli jej do vyhnanství, až do Brixenu v Tyrolích. Neklan nevěděl, jak psát, aby v psaní nic nevyzradil. Podivně jeho dopisy vypadaly.

Milý Vladimíre!

To se mi to líbí! Posílám Ti „Tyrolské elegie“ od Havlíčka. Založil jsem spolek. Já a několik chlapců chodíme do lesa za Ovčín a tam si přečítáme. Přečítal jsem „Tyrolské elegie“ a křičel jsem. Do toho lesa chodívává na procházku pan učitel Prášek, tak mě zaslechl, přišel k nám a ptal se, co čteme? Ukázal jsem mu „Tyrolské elegie“. Měl radost a pravil: „Tak, tak, chlapci, držte se Havlíčka, budou z vás celí muži a vlastenci činem.“

Brzy mi piš a všecko mi to vypiš!

Sláva Havlíčkovi! On měl heslo:

Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu. Moje barva: červená a bílá, dědictví mé: poctivost a síla — varte, Němci: já jsem Čech! hr, já jsem Čech!

Na zdar!

Tvůj Neklan.

Drahý priateľu!

Žádná knížka se mi ještě tak nelíbila jako „Tyrolské elegie“; stojí jenom 3 kr., ale je to knížka! Když dědoušek uviděl obrázek, jak četník stojí u lůžka Havlíčkova, tak zaplakal; on je takový měkký, hned pláče. Vzal jsem knížku do spolku a tam jsem ji přečítal a ukazoval obrázky. Chlapci byli uveličeni (rozradostněni) a četli ji znova. Hoj, byl to muž!

Náš spolek čítá již deset chlapcův, osm evangelíkův a dva katolíky. Ve škole a na ulici mluvíme všickni jen maďarsky, a Kadavý nás napomíná, abychom se jen hodně učili, co by profesoři na nás nic nepoznali. Pomysli si, Kmeť dělal vždy Maďara, podpisoval se Kmety, Slovákům nadával buta tót (hloupý Slovák), zabrincsa (houně) a nyní už je mezi námi. Kadavý ho dvakrát zpřísahal, tož mu již věříme. Přivede do spolku ještě i jiné odrodilce. Posud o nás nikdo nic neví. Já mám sto chutí přiznati se starému otci (dědouškovi), ale to by musil svolit Fedor.

Piš mi, co ve vašem spolku děláte. Ale u vás je jinak: vy smíte česky mluvit, česky číst, ještě vás pan učitel pochválí.

Posílám Ti mluvnici od Zátureckého a prosím Tě pěkně, pošli mi zase takovou pěknou knížku, jako jsou „Tyrolské elegie“.

Starý otec pravil, jestli vás to neurazí, že vám pošleme trošku slovenské brynzy, když jste nám tolik pěkných knih poslali.

S Bohom!

Tvoj Kukuluku.

Milý Vláďo!

Prosím Tě, pošlete nám brynzu, já se na ni tolik těším, jakživ jsem ji nejedl, ta je jistě dobrá. Tatínek i maminka také se na ni těší.

Posílám Ti „Písně otroka“ od Svatopluka Čecha. Stojí jen 20 kr., to by si všickni chlapci ve vašem spolku mohli koupit. Mně to tak připadá, že ten pán v „Písních otroka“ je Maďar, a otroci jsou Slováci. V našem spolku přednášíme básně, zpíváme sokolské písně a provádíme tělocvik. Každý máme Sokolský zpěvník. Jeden pochod začíná:

Ku předu, ku předu, zpátky ni krok! sokolí heslo je stálé; znělo už k pochodu mnohý tak rok, znít bude na věky dále. Ku předu, ku předu, dokud je dech, pro slávu, blaho a zdar našich Čech! Kde vlasti nepřítel, kde že tu sok? Pochodem přes něho dále!

Já jsem teď celý Sokol. Tatínek říkává, že už dávno měl být v Bernardicích sokolský spolek.

Na zdar!

Tvůj Sokol Neklan.

Drahý Neklane!

To je zas knížka, ty „Písně otroka“! A jak krásné jméno má básník: Svatopluk Čech! Fedor rozkázal, že musíme umět zpaměti!:

Jsme otroci. Jsme cizí zvůle loutky, v nás bez trestu smí bušit každá pěst atd.

To je tak skládáno jako na Slováky.

Jsme lájí bez práva, jsme bídným stádem — jsme otroci.

Už nám zase přibyli dva šuhajci, kteří dříve dělali Maďary. Teraz vravia (teď praví): Som Slovák ako repa.

Len (jen) si pomysli, čo pekného sme urobili! U Ružomberka na druhé straně Váhu je vysoká hora Čebrat. Pod ní nad samým Váhem je malý kopeček. Na tom jsme zasadili krásnou mladou lipku. Byla při plotě v zahradě Kadavých. Všecko jsme urobili v noci, kol jedenácté hodiny. Dva lipku vykopali, dva kopali jámu, ostatní jsme dávali pozor, jestli nikdo nejde. Když už pěkně lipka stála, přivázali jsme na ni slovanskou trikoloru. Kadavý potichu řečnil, Váh hučel, Čebrat šuměl, na nebi bylo tisíc hvězd. Než jsme se rozešli, pravil Kadavý: Tady u té slovanské lipky mi přísahejte, že budete povždy věrnými Slováky. Všickni jsme mu podali ruku a po dvou prchali jsme domů. Já jsem dlouho neusínal, pořád jsem na to myslil.

Je to krásné, jen jestli nás nikdo nevyzradí! A jestli se nám ta lipka ujme! Budeme ji v noci zalívat. Kdyby nám lipka uschla, to by bylo špatné znamení…

S rodáckým pozdravom

Tvoj Kukuluku.

Vladimír Vlkolinský měl ve spolku jméno Kukuluku. Jeho listy četli v Bernardicích u Červenků s velikou zaujatostí. Pan Červenka rád by byl ružomberským studentům poradil, aby kromě čtení nic jiného nedělali; obával se, že lipka s trikolorou je vyzradí. Ale Vladimír zakázal Neklanovi o tajném spolku se zmínit. A tak pan Červenka nemohl jich varovati a uklidnil se myšlenkou, že čtení slovenských a českých knih a zasazení lipky nejsou činy špatné. Trpěti za činy nevinné nebo za činy dobré — tu stojím, trestejte. Takovou měl pan Červenka zásadu.

Neklan v příštím listě poděkoval za brynzu, chutnala všem velice. Jinak byl jeho list neobsažný, proto ho ani neuvádím. Čtenář si snad povšiml, že Neklan v jednom listě požádal Vladimíra za nějaké slovenské hry, ale Vladimír na to nevzpomněl. Byl zaujat tajným spolkem, obsahem knih, žil hodně duchovně, takže i učení maďarské mu šlo lépe.

Následující jeho list byl:

Drahý priateľu!

Fedor je chlapík, má znamenité myšlenky. Přišli jsme do schůze a on rozkázal: Vstaňte! Když jsme vstali, tak zpaměti říkal:

Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu! Moje barva: červená a bílá, dědictví mé: poctivost a síla — hoj, Maďaři: som Slovák, hr, som Slovák!

Od té doby každou schůzi tak začínáme.

Nyní se učíme správně slovensky psát. Ať nám Tvůj tatínek poradí nějakou knihu, ze které bychom se učili rusky.

Sláva Rusům!

Tvoj Kukuluku.

Drahý Vladimíre!

Pro ruštinu Ti radí tatínek čítanku od Josefa Sokola „Učme se rusky!“ Já jsem se také podle ní začal učit, ale brzy jsem přestal. Potom Ruský Slovník od Jana Váni. Protože se Ty budeš učit, i já jsem dostal chuť a znova začnu.

To, co mi píšeš, náramně se mi líbí. Rád bych byl v Ružomberku, rád! A což ta lipka? Ujala se? Ach, to bylo krásné!

V Bernardicích je ta novinka, že tatínek zakládá sokolskou jednotu. Víš, to je takový spolek, že se tam dělá tělocvik. Všickni Sokoli si tykají, pozdravují se: Na zdar! a říkají si: Bratře!

To znamená, že pěstují rovnost a bratrství. Venku a všude musí se chovati slušně, všude zastávati českou řeč. Nosí červenou košili a čapku s perem.

Ať žijí Sokoli!

Na zdar!

Tvůj Neklan.



[3] Sitno je hora jižně Šťávnice. V Sitně prý spí rytíři jako v Blaníku.

[4] Vladimírovi zdála se té doby býti zakázanou každá kniha v duchu národním.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.