ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Milý Neklane!

Budeme ze škol vyloučeni! Pomysli si, Fedor ztratil notes, našel jej jeho spolužák Medvecký a dal jej profesorům. Medvecký je kamarád Fedorův, zůstávají vedle sebe, ale on drží s Maďary, tož Fedora zradil.

Budeme vyloučeni! Fedor není v notesu podepsán, ale profesoři poznali jeho písmo. Zavolali ho, ptali se, je-li to jeho knížka, a on nezapřel. V notesu má naše jména: Kukuluku, Targo, Raž, Žiar atd. Ptali se, kdo to jsou, ale on nevyzradil. V noci nás obešel a všecko nám pověděl. Ve škole profesoři nás vyvolávali: Kukuluku, Žiar, Raž! A my jsme sebou ani nepohnuli. V notesu je heslo Havlíčkovo: Přislibujte si mně atd., potom kyrilice, básnička z Písní otroka, jména českých a ruských spisovatelů, chorvatská píseň, ruská hymna… Budeme vyloučeni! Maminka naše pláče, tatínek se zlobí, jen dědoušek je klidný. „Nechť trpí pro pravdu, otvrdne,“ pravil, a mně se tak ulehčilo. Paní Kadavá je zoufalá, neboť Fedor je právě před maturitou. Kadaví zůstávají na náměstí, tož paní Kadavá otevřela okna a hrála a zpívala hlasitě maďarskou hymnu, ale to Fedora nezachrání. Fedor ví, že bude vyloučen, už ho ani do školy nepustili, jen ho do sborovny volají a vyzvídají, kdo je Kukuluku, Targo atd.

Hanba zrádcům!

Tvoj Vladimír.

V Bernardicích nastalo vzrušení jako v Ružomberku. Trpí-li Slovák, bolí to i Čecha. Když paní Červenková četla, že paní Vlkolinská pláče, plakala též. Pan Červenka si vyčítal, že slovenským šuhajcům posílal knihy a že tak přispěl k jejich neštěstí. Budou vyloučeni! Ubozí hoši, ubozí rodiče jejich! Zpropadení Maďaři! Večer u Komárkův o tom vypravovali, a pan Červenka již po několik dní usíná až po půlnoci. Neklan však přijal zprávu Vladimírovu klidně. Vidíme to na jeho listu.

Drahý Vladimíre!

Nic si z toho nedělám, že Tě vyloučí, půjdeš do škol českých. Co je po takových školách, v nichž nesmí žáci mluvit jazykem mateřským! Trestají vás za to, že čtete české a slovenské knihy! To je škola pro tygry, hyeny, medvědy, koně, vepře a krávy. Utíkej z ní!

Teď si teprv těch slovenských a českých knih nakoupíte, viď?

Ať žije dědoušek na křesle, ten se jistě nebojí!

Tvůj věrný Neklan.

Drahý Neklane!

Už budeme jistě vyloučeni! Pomysli si, druhý zrádce! K Ražovi přišel Odnoga a uviděl tam naši podobiznu. Odnoga je slabý žák, měl by propadnout. Aby nepropadl, běžel hned ke třídnímu a zradil nás. Pověděl mu, kteří jsme na obrázku a že jsme se dole po slovensku podepsali. Všecky nás předvolali najednou do sborovny. Piaristi hleděli na nás jako na zbojníky. Ředitel vzal se stolu obrázek a ukázal nám jej — byla to naše podobizna. Ražova matka ji vydala ředitelovi, neboť musila, došel si pro ni, vyhledal ji na dně kufru. Poznali jsme, že je zle. Fedor pošeptal heslo: Nezapírat!

Kázali Fedorovi předstoupit a řekli mu po maďarsku: „Zradil jste maďarskou vlast; chcete se polepšit?“ Fedor po Slovensku: „Vlasť som nezradil; čítal som slovenské a české knihy a budem jich čítať ďalej. Je-li to hriech, tu stojim, trestajte mňa!“ Profesoři se zděsili: Húúú! Ředitel vzkřikl madarsky: „Pryč, vlastizrádce!“ a ukázal na dvéře. Fedor slovensky: „Nie som vlastizrádca; milujem vlasť a som Slovák!“ Při slovech „som Slovák“ položil ruku na prsa a nepokloniv se odešel. Mně se nohy třásly, ale když Fedor tak zmužile mluvil, vjela do mne srdnatost a nebál jsem se. Potom předstoupil Raž. Ředitel se ptal maďarsky: „Četl jste panslavské knihy?“

Raž po slovensku: „Áno, čítal.“ „Jste Maďar anebo Slovák?“ Raž vypjal prsa a ruku na ně položiv pravil hrdě: „Som Slovák!“ „Pryč, vlastizrádce!“ Všickni řekli hrdě: „Som Slovák!“ Mně nejmladšího, předvolali naposled. Přiznal jsem se, že jsme ukrývali knihy v kolně, že nám jich poslal bednu český učitel, že jsme byli v noci na hrobě Sládkovičově atd. Na mne tolik nekřičeli, jeden piarista se dělal, že mne lituje, že prý jsem ubohý svedený chlapec. Také jsem řekl, ruku na prsa položiv: „Som Slovák!“

Paní Kadavá pláče; za čtrnáct dní bude maturita, Fedor mohl být s vyznamenáním, zatím bude vyloučen. Všickni budeme vyloučeni, ale ať, je to za tú našu drahú slovenštinu.

Sláva slovenštině! Kdyby mi piaristi jazyk kleštěmi z úst vytáhli, já bych i bez jazyka slovensky mluvil.

Přislibujte si mně…

Tvoj Vladimír.

V Ružomberku bylo žalu dost. Více se trápili rodiče než stíhaní synové. Otcové i matky docházeli k Vlkolinským, zvláště ke starému pánovi. Ten uměl potěšit. „Keby vám vylúčili syna pre huncútstvo, áno, to bych aj ja plakal, ale vylúčia-li jich za tú našu slovenštinu, to veru nebudem plakať. Za pravdu šiel Ježíš na kríž, Hus do plameňov. Bez utrpenia nezvíťazíme.“

Otec Vladimírův byl pozván k ředitelovi. Ale starý pan Vlkolinský si vymínil, že půjde sám. Tenkráte bylo mu už 82 let, těžko chodil. Syn Petr vedl jej za samy dvéře ředitelny. Starý pán zaklepal a vstoupil. „Dobré ráno prajem.“ Ředitel poděkoval po maďarsku a vyzval pana Vlkolinského, aby si sedl. „Neviem maďarsky,“ řekl ředitelovi. Ten promluvil po německu. „Nemecky viem, ale chcem hovoriť slovensky.“ Na jiného by se byl ředitel rozkřikl, ale na starého pána, kterého si celé město váží, si netroufal. Poněvadž slovensky neumí, zavolal profesora Zsilinszkého (Žilinského), aby řeč jeho tlumočil. Pravil panu Vlkolinskému, že Vladík upadl do špatné společnosti, ve které četli panslavské knihy, že v noci byli na hrobě panslavského básníka… Takoví nezdární synové nehodí se maďarské vlasti. Všichni budou vyloučeni, jen s Vladimírem, nejmladším, chtějí mít milosrdenství, nechají ho na škole do konce roku a na vysvědčení mu napíší, že na radu profesorského sboru z ústavu vystupuje. „Nie, to nechcem; žiadnych milostí! Keď má byť vnuk moj vylúčený za tú našu drahú slovenštinu, nech je vylúčený, bude ju tým viac milovať.“ Potom vstal se židle a v bolestném rozechvění pokračoval: „Aj mrzký cigán hovorí si rečou svojou a chráni si ju, černoch v Afrike rovno, aj pes šteká si hlasom psím, takým, aký mu príroda dala, len Slovák, horšie než ten pes, nesmie hovoriť rečou svojou, rečou krásnou, ktorú mu dal sám Tvôrca jeho. Neprerábajte dielo božie, síce vás Boh ztrestá; nechajte národov, ako jich stvoril Boh. Chcem, aby bol moj vnuk vylúčený. S Bohom!“

Ředitel, kněz piarista, byl trochu zaražen, ale jen trochu, méně, než kdyby se mu byl převalil kalamář na stole. Maďaři promarnili cit, jsou pyšní, jsou sobečtí, neschopní poznati pravdu a jednati spravedlivě. Kdyby byl náš národ takový, plakal bych. Starý pán odešel, nohy se pod ním třásly; syn Petr jej uchopil a vedl po schodech dolů. V ředitelně byl stařeček zmužilý, ale na schodech jej překonal žal a dal se do hlasitého pláče. „Neplač, otecko moj,“ těšil stařečka syn Petr; „či ťa direktor obrazil?“ „Vravel som mu, že s námi narábajú horšie než so psami; ti brešú hlasom svojim, naše deti nesmia hovoriť svojou rečou. Je tak a že je tak, som dojatý — pláčem.“ Zastavil se, položil synovi ruku na rameno a vravel: „Peterko moj, to tak byť nemôže; my starí zaspali, vy mladí prebdite a preborte to! Pre slovenské děti musia byť školy slovenské. Chtejte, hodne chtejte a bude! A kým nám nedajú škol slovenských, posielajme deti svoje do škol českých. Až by stá a stá slovenských šuhajcov putovalo na študie za hranice, Maďarmi by trhlo a boli by veru donutení dáť nám školy vo vlasti. Este dnes túto myšlienku napísaj do „Slovenského Týždenníka“. Je rozhodnuto, Vlaďko pôjde do škol českých, tam ho rádi prijmú.“

Takovou řečí zase se starý pán uklidnil a pomaloučku kráčel se synem domů. Matka Vladíčkova raději by viděla, kdyby synáček její vyloučen nebyl, nýbrž propuštěn s onou poznámkou, že na radu profesorů vystoupil, ale když dědoušek sám vyslovil přání, že má být vyloučen za tú našu slovenštinu, Bohu buď poručeno, nechť je tedy vyloučen. A při slově „vyloučen“ skanula jí slza s oka. Nechť je vyloučen, ona se postará, aby i s tím vypáleným znamením byl hodným člověkem. Hodný člověk, to je hlavní; bude-li Vladimír hodným člověkem, ať je čím je, Bůh ho neopustí. Tak rozjímala matka a uklidnila se.

Fedor Kadavý, oktaván, byl před samou maturitou ze všech uherských škol vyloučen. Rovněž tak tři septimáni. Ostatní byli vyloučeni toliko z gymnasia ružomberského, ale poněvadž byli vyloučeni pro tak zvaný panslavismus, věděl každý, že jich žádná maďarská škola nepřijme. Vladíkovi poslali vysvědčení o několik dní později, na konci roku, s poznámkou, že na radu profesorů z ústavu vystupuje. Zlobil se Vláďa, zlobil se i dědoušek, že není vyloučen jako ti druzí. Cítil, že je milo trpět za drahou mateřštinu.

Šuhajci přece jedno utajili — lipku nad Váhem. Báliť se, že by ji rozzuření profesoři zkazili. Byvše vyloučeni sešli se pod lipkou, posedali na břeh a bylo jim, v pěkném červencovém dni, tak volno, jako ptáku, jenž z těsné klece do volné přírody uletěl. Mluvili slovensky hlasitě, bez bázně, ať je slyší kdo nebo neslyší. Fedor dal otázku, budou-li profesory pozdravovat? Většina řekla: „Ne, jsou to hubitelé slovenského národa a zkazili naši existenci.“ Fedor mínil jinak: „Já smeknu, směle se jim podívám do očí a řeknu: ,Ať žijí Slováci!‘“ „Tak i já, to bude lepší,“ volali jeden po druhém. Od lipky šli pak na náměstí, tam si volně slovensky rozprávěli, každý měl v ruce knihu, rozumí se, že ne maďarskou, za klobouky měli po lístku s lípy — inu, bylo jim tak volno… V tom se zjevil profesor! Šel z hostince, oči se mu jiskřily od vína. Pohlédli naň vesele, zdvihli klobouky vzhůru a zřetelně pozdravili: „Ať žijí Slováci!“ Profesor sklopil hlavu a brblaje cosi maďarského uháněl do gymnasia. Za chvíli mnozí profesoři vyhlíželi z okna na vyloučené šuhajce. Ti pozdvihli k nim hlavy, zamávali vesele klobouky a pozdravili: „Ať žijí Slováci!“ Vladík měl tenkráte ještě tenoučký hlas a jeho pozdrav: „Ať žijí Slováci!“ zvláště vynikal. Profesoři nyní pochopili, že vlastně z dobrých Slováků udělali ještě lepší, pevnější, odhodlanější. Když se jedenkráte pravda ujme, čím víc ji pronásledují, ona tím víc mohutní. Když otrávili Sokrata, když ukřižovali Ježíše, když upálili Husa, pozdvihla a ozářila se pravda… Všickni vlažní Slováci v Ružomberku se nad pronásledovanými šuhajci rozehřáli; počali veřejně vyznávati, že jsou Slováci, nových dvacet měšťanů předplatilo si „Slovenský Týždenník“, nejlepší to slovenský časopis. A vyloučení hoši naplnili nitro své ode dna do vrchu národním citem a pevnými úmysly žíti mravně, hodně se vzdělat, nepit a nekouřit, nekarbanit a takoví potom postavit se do služeb národa…