ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Milý Vladimíre!

Je to tak pěkné, že skoro s každým Tvým psaním přijde nějaká radost. Teď jsi poslal podobiznu a slovenské pohádky. Tak nyní již vím, jak vypadáš. Maminka mi udělala sametový rámeček a zavěsila podobiznu na stěnu. Chlapci se chodí na Tebe dívat. Posílám Ti také podobiznu; fotografoval mne tatínek v zahrádce. My jsme jen tři, kolik je Vás?

Pohádky jsou krásné. Čte se mi to pomaloučku, některým slovům nerozumím, ale obsah pochopuji. Kdybych měl nějakého tátoše,^[1] vsedl bych si na něho a hý! jel bych do Ružomberka. Tam si to myslím tak: dole teče Váh, široký a prudký, nad ním jsou hory, na horách se pasou ovce, ovčáci je dojí a dělají sýr, a Vy děláte ze sýra brynzu, a nad horami krouží orli. Je to tak?

Zrovna, když jsem toto psaní psal, přišel tatínek a pravil, že se rozhodl jeti na Palackého slavnost do Hodslavic a že mne vezme s sebou.^[2] Pomysli si, jakou mám radost! Tatínek praví, že bys tam Ty také mohl se svým tatínkem přijet, že máte blízko. Když je Tvůj tatínek továrníkem, jistě má peníze na cestu.

S Bohem!

Tvůj Neklan.

Když už byl Neklan s otcem odcestoval, přišel mu do Bernardic tento dopis Vladimírův:

Milý Neklane!

My do Hodslavic nepojedeme. Tatínek byl už v červnu s ujkem Salvou na Palackého slavnosti v Praze.

Do Ružomberka přijely na letní byt české učitelky, je jich 13. Jedna se jmenuje Ludiše a píše básně. Každý den jdou někam na hory, na cestě zastavují lidi a dávají se s nimi do řeči a v lese zpívají a baví se. Byly také u nás a prohlížely si, jak se dělá brynza. Potom si prohlížely, kam všude tatínek brynzu posílá, a zajímalo je, že bývá objednávána i pro tabuli císaře německého.

Naši krajinu si představuješ dosti dobře. Když sem české učitelky přišly, překvapilo je, že je ve Váhu voda zelenavá. Po obou březích Váhu je cesta a na pravém břehu je železnice. Po Váhu plují často pltě. A tak je při Váhu živo. Co chvilka hrčí vůz nebo ujíždí vlak, a pltě potichoučku plynou. Na horách lidí není, jen tu a tam nějaký pasák s dobytkem. Na Mnichu (to je hora proti ružomberskému nádraží) je salaš, a bača tam pase velké stádo ovec.

Až budeš v Hodslavicích, tak si na mne vzpomeň.

Tvoj Vladimír.

Z Hodslavic poslal Neklan Vladimírovi pohlednici se slovy: Tento lístek píši v malé jizbičce, kde se před sto léty narodil otec národa, Frant. Palacký. Stojí tu kolébka, v níž byl kolébán. Ach, jizbičko malá! Tvůj Neklan.

Navrátiv se zase domů do Bernardic, psal Neklan Vladimírovi tento dlouhý list:

Milý Vladimíre!

Viděl jsem Slovensko! Napíši Ti všecko od začátku.

Z Bernardic jsme jeli do Tábora. Tam jsme se zastavili, to tatínek udělal k vůli mně. Šli jsme na náměstí. Tatínek pravil: „Dítě moje, kráčíme po stopách husitův, po stopách Žižkových.“ A takový byl vážný, a přece šťastný. Toužil jsem první zahlédnout Žižkův pomník. „Tam je!“ vzkřikl jsem. Spěchali jsme rovnou k pomníku. Já měl kytičku na kabátě, co mi maminka doma připíchla. Položil jsem ji k pomníku. Tatínek mi stiskl ruku a pravil mi pomaloučku a takovým měkkým hlasem: „Synáčku můj, sem by měl každý český otec své dítě přivésti a říci mu tady: Ten bojoval za statky duchovní, totiž za svobodu svědomí a za národnost.“ Já řku: „Tatínku, Vladimír mi psal, že mají na stěně obraz Husa a Žižky; my nemáme.“ Otec řekl: „Je to pravda; český národ se odcizil Husovi a Žižkovi, teprv nyní se k nim pomaloučku navracíme. Koupíme si jejich obrazy, koupíme.“

Když jsme šli na nádraží, tatínek mi ukázal lesy, ve kterých stál Kozí Hrádek. Tam se mistr Jan Hus skrýval, když byl dán do klatby, a napsal tam Postillu. Tatínek tam stále hleděl a pravil, že se tam též spolu jednou podíváme; jsou tam zříceniny hradu.

Z Tábora jsme jeli do Jihlavy. Ta je už na Moravě, město veliké, věže vysoké. Jsou tam Němci a kol Jihlavy jsou také Němci. Uviděli jsme z vlaku sloup; na tom místě přísahal král Ferdinand I., že všecka práva Čechům ponechá, a potom teprv překročil hranice. Z Jihlavy jsme jeli do Brna. To byla cesta zdlouhavá. Kraj pahorkovitý, někde krásný. Tatínek vyčkával, až přijedeme ke Kralicím, kde byla vytištěna Kralická bible. V noci jsme přijeli do Brna. Tam jsme spali v hostinci „U tří kohoutů“ a mnoho jsme za nocleh platili. Doma se spí lépe a zadarmo. Ráno jsme jeli dále. Ale to ti popíši příště. Dnes Ti ještě píši, co tatínek v novinách četl. Ta malinká holčička Berta Beroušková z Tábora, co s otcem po provaze chodila, už je mrtva. V Náměšti na Moravě spadla s provazu do sítě a zlámala si vaz.

Brzy mi piš a hodně!

Tvůj Neklan.

Milý Neklane!

Tak to děvčátko z Tábora už je mrtvo! Všickni jsme ho litovali, maminka nejvíc.

Každé Tvoje psaní přečítám našemu starému dědouškovi. Poslední se mu líbilo, nejvíc to o Táboře, o Žižkovi, o Husovi, o Kralické bibli. Dědoušek pravil: „Tábor je náš, Hus je náš, Žižka je náš a Kralická bible je také naše. Vida, vida, tu to máme: Češi i Slováci pijí z jedné studnice. Já vždycky říkám, že Češi a Slováci jsou jedno. To vám pravím, moje děti, až umru, tak mi na pomník dejte vyryt Jiří Vlkolinský, Jiří, ne Juraj, i ten měkčeň (háček) nad r chci mít, aby každý věděl, že jsem se držel Kralické bible a Tranovského.“ Při tom dědoušek stál a tak rozkládal jako na kazatelně. Tatínek i ujko Petr slíbili, že tak dají dědouškovi na pomník vyryt. Tatínek i ujko mají též Čechy rádi, ale tolik ne jako dědoušek.

Fedorovi Kadavému se cosi přihodilo. Jeho tatínek je národovec, a Fedor má slovenské i české knihy. Kdosi to na něj pověděl, tož přišel ředitel se školníkem ke Kadavým. Musili mu otevřít Fedorův kufřík, ředitel vybíral knihu po knize, a byly tři slovenské a tři české. Tak je vzal, a školník je zanesl do gymnasia. Teta Kadavá velmi pana ředitele po maďarsku prosila, aby mu to odpustil, ale ředitel křičel, že je to vlastizrada a tak se bojíme, že Fedor bude vyloučen. On chodí už do VI. třídy.

Piš mi dále, jak jsi cestoval a kde jsi viděl Slovensko.

Sláva Husovi a Žižkovi!

Tvoj verný priateľ Vladimír.

Milý Vladimíre!

Brno je město veliké, viděl jsem je z vlaku. Nad městem je kopec a na něm Špilberk. Tam bydlívali knížata. V zemi hluboko jsou vězení a v nich strašlivě lidi mučili. Jeli jsme krajem úrodným. U Vyškova počíná Haná. Rovina a pořád rovina, země na polích je černá, úrodná a nejvíc je tam vidět řepu. V Kojetíně jsme přesedli a jeli ke Kroměříži. V těch místech už jsme viděli horu Hostýn a na něm se bělal kostel. Od Hostýna je krajina pahorkovitá. Od Valašského Meziříčí jeli jsme samým lesem a i ve vlaku jsme cítili vůni smrků. Viděli jsme Radhošť a na něm bílou kapli. Tatínek věděl, že se blížíme k Hodslavicům. Uprostřed lesa vlak zastavil a konduktér hlásil: Hodslavice! Mnou trhlo, ale Hodslavic jsem neviděl, ty jsou půl hodiny od nádraží.

Podle tatínkova plánu jeli jsme napřed do Frenštátu. Viděl jsem ponejprv velké hory z blízka. Z Bernardic je vidět Šumavu, ale ve velké dálce, a tu jsem byl pod samými horami. Ve Frenštátě nás očekával pan Kálal, přítel mého tatínka. Kol dokola jsou hory a na nich lesy. Tatínkovi bylo líto, že nevzal také maminku. Spali jsme u pana Kálala. Ve Frenštátě bylo množství hasičů a Sokolů. Druhý den ráno jsme jeli zpět do Hodslavic, lidí na sta. Tak jsme přišli do dědinky, kde se narodil František Palacký. Tatínek mě zase chytil za ruku jako u pomníku Žižkova. Já už vím, tak dělává, když je dojat a chce mi něco pěkného říci. Pravil: „Můj synáčku, Palacký byl vesnický chlapec, tak pásal, jako tady ti chlapci, a vidíš, vyvinul se z něho první muž v národě, otec národa.“ Čekal jsem, kdy jen tu chaloupku uvidíme. „Tam je!“ zvolal jsem. Ale do chaloupky jsme nemohli, byla obstoupena zástupy lidu, Sokoli byli po širém prostranství rozstoupeni. Nade všemi Sokoly byl Podlipný, starosta Prahy, toho jsem tam také viděl a slyšel řečnit. Dále řečnil profesor Prasek z Moravy a ze Slezska kněz Gruda. Pan Kálal byl přistrojen za Sokola, zavedl nás blízko podia, co byli řečníci, a pravil, že by měl řečnit též některý Slovák. Teprv po obědě jsme se dostali do chaloupky. Z ní jsem ti poslal pohlednici.

Papír mi nestačí, ostatní Ti napíši příště.

Piš mi, jestli byl Kadavý pro české a slovenské knihy vyloučen. Tatínek náš se zlobil, celý večer na to myslil a druhý den to každému vypravoval.

Rád bych uviděl toho Tvého dědouška. To je zlatý dědoušek.

Na zdar!

Tvůj Neklan Červenka.

Drahý Neklane!

Věř mi, když přijde Tvoje psaní, tak máme všickni radost. Dědoušek dříve říkal, že máš divné jméno. Neklan, Neklan. Nyní už nic na Tvé jméno nepraví. Když jsem mu z Tvého listu četl: To je zlatý dědoušek, tak mu slzy vytryskly z očí. O Palackém rád slyšel a pravil, že Palacký patří nejen Čechům, nýbrž i Slovákům. Po večeři nám vykládal, jak Palacký chodil do evangelického gymnasia v Trenčíně a potom do lycea v Prešpurku. Jednou po prázdninách šel z Hodslavic pěšky přes Trenčín do Prešpurka. Když se blížil Trenčínu, strhl se veliký déšť. V Trenčíně šel na noc k měšťanu Bakošovi, neboť se přátelil s jeho chlapcem. Celou noc jen se lilo, Váh se rozvodnil, odnášel chalupy a mlýny. Palacký vyšel si s mladým Bakošem na vrch a odtud pozíral na to strašné divadlo. Váh byl po několik dní rozvodněn, a Palacký nemohl na silnici na druhou stranu. Tak pobyl u Bakoše. Ten mu dal číst Labyrint světa a ráj srdce od Komenského a pak nějaký článek od Jungmanna. Tento článek Palackého probudil, od té chvíle byl Palacký národovcem. Dědoušek je na to hrdý, že se Palacký probudil na Slovensku a že má o to zásluhu slovenský měšťan Bakoš.

Pořád ještě nevím, kde jsi viděl Slovensko; to je divné, že jsi to napověděl a nedopověděl.

Piš brzy!

Tvoj Vladimír.

Milý Vladimíre!

V Hodslavicích jsme byli také na evangelické faře. Pan Kálal se dobře zná s panem farářem, a pomysli si: mluvili spolu slovensky. Pan farář se jmenuje Štúr a je Slovák. To nás velmi zajímalo. Pravil, že zná Tvého dědouška, a že všickni Vlkolinští jsou dobří národovci.

Na noc jsme jeli zpět do Frenštátu. Pan Kálal nám ukazoval slovenské knihy a pravil, že každý Čech má mít také několik knih slovenských. Mnoho o Slovensku vypravoval. Druhý den jsme šli na horu Radhošť a odtud jsem viděl Slovensko. Tak to konečně víš. Byly to blažené chvíle na krásném Radhošti! Na severní stranu viděli jsme rovinu, na východní, na jižní a západní hory. Pomysli si, byl jsem ve výši 1130 metrů! Tatínek měl radost z mé radosti a zase litoval, že nevzal také maminku. Dívali jsme se na pohoří, které činí hranici mezi Moravou a Slovenskem, a za tímto pohraničním pohořím viděli jsme hory ještě vyšší. A to byly hory slovenské. Pan Kálal nám ukázal Kriváň ve Fatře a pravil, že pod ním teče Váh a jde železnice do Ružomberka. Tak se ty vaše hory černaly a tak mě to k nim táhlo! Tatínek pravil, že budeme šetřit a že se též někdy na Slovensko podíváme, prý až na Tatry! Pan Kálal slíbil jeti s námi. Božínku můj, kéž se to vyplní! Tatínek nás vždy napomíná: šetřit, šetřit! ale na knihy nešetří a vždy mi sliboval, až budu větší, že budeme cestovati a na cestách že mi celou svou duši vypoví.

Domů jsme jeli přes Prahu. Tatínek pravil, abych Ti zpáteční cestu nepopisoval, že by se psaní roztáhlo a že Ty touž cestou pojedeš do Prahy a Prahu sám poznáš.

Viděl jsem to veliký kus světa; roviny, hory, řeky, mnoho měst, Prahu… Pořád s tatínkem vzpomínáme. Utratili jsme mnoho peněz, 130 korun; maminka se toho čísla ulekla, ale tatínek pravil, že na tu cestu budeme vzpomínat po celý život. Hádej, co jsme si koupili v Praze? Obraz Husa, Žižky a Palackého a už je máme na stěně. Mně tatínek koupil mnoho pohlednic a album na ně. Mamince koupil tatínek na šaty, ale maminka se smála, že tatínek neumí vybírat, že je to jako pro slečinku.

Na zdar!

Tvůj upřímný Neklan.

Milý Neklane!

Tak už tedy vím, odkud jsi viděl Slovensko. Na Radhošti byl náš dědoušek také a ujko Dušan byl tam s panem Kálalem.

České učitelky už z Ružomberka odjely. My jsme měli nejraději slečnu Langovou (Ludiši) z Českého Brodu, co básně skládá. Ona chodila i s těmi ostatními do Bílého Potoka do továrny na lepenku. Tam je správcem pan Bohúň, a slečny si oblíbily jeho Pavlušku a vzali ji do Prahy. Pomysli si! Aby prý nemusila chodit do škol maďarských. V Praze bude chodit do měšťanské školy, a slečny učitelky se samy budou o ni starat.

Kadavý vyloučen nebyl, ale dostal šestnáct hodin karceru pro panslavismus. Matka jeho velmi prosila a slíbila, že Fedor už nikdy nebude panslavské knihy číst.

Maminka mi chtěla slovenské a české knihy schovat, ale dědoušek nedovolil. Přijde-li ředitel k nám prekutávať, dědoušek prý mu ukáže dvéře. Ať prý mne jen vyloučí, půjdu prý na české školy, tam Slováka rádi přijmou. Ujko Petr byl též ze škol vyloučen, protože slovensky mluvil a slovenské knihy četl.

Sláva slovenským a českým knihám! Čím víc nám je budou zakazovat, tím víc si jich nakoupím.

S rodáckým pozdravem

Tvoj Vladimír.

Milý Vlaďko!

To jsme se dopálili na toho maďarského ředitele! Posíláme Ti dvacet českých knih, abychom si shladili žáhu. Tatínek Ti vzkazuje, aby sis je schoval mezi knihy dědouškovy. Pozdravuj Kadavého. Tatínek můj mu vzkazuje, aby to dělal jako čeští bratří. Ti ukrývali Kralickou bibli, musili, ač je to Písmo svaté; ale oni ji tím více milovali a četli.

Stala se mi nehoda. Vylezl jsem na sosnu na jmelí a když jsem lezl dolů, tak jsem si roztrhl o suk nohavici a spadl. Zůstal jsem ležet, ani jsem nemohl vydechnouti. Doma jsem to nepověděl, jen nohavici jsem ukázal. Maminka se strašně zlobila; ona mi sama šaty šije a spravuje. Když jsem byl malý a zamazal se, tak maminka se vadila, ale tatínek řekl: „Jen když jsi si dušičku nezamazal, já se budu trápit, až poskvrníš duši.“ Když jsem večer usnul, tak maminka prý mi prohledávala kapsy a co v nich bylo, vykládala na stůl. Byly tam kamínky, hřebíky, knoflíky, fazole, jádra z tekvice, sklíčka, šňůrky, dřívka vyřezávaná, kroužky, zátky, křída, kousek tužky, vosk, ostřižky, plechová krabička od cukrátek, peří s krocana, květiny a kdo ví, co ještě. Maminka prý se zlobívala, že trhám kapsy, kdežto tatínek se na to rád díval a říkával: „To rád vidím, to všecko chlapce vzdělává.“ Druhý večer byly zase kapsy plné. Tatínek chtěl z toho vypozorovat, k čemu jevím vlohy. Já ničím jiným nebudu, než lékařem.

Napiš mi nějakou slovenskou hru, ale ne pro děti, nýbrž pro velké.

Na zdar!

Tvůj Neklan.