ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Milý Neklane!

Oznamujem Ti, že náš spolok Sitno je v nebezpečenstvu. V stredu večer chodil pod oblokmi profesor Gyula (čte se: Ďula). Uzrel ho Bohúň, keď šiel do spolku. Prišiel taký naľakaný. Fedor mal pred sebou dve knihy, hneď s nimi bežal na pôjd a skryl jich pod seno. S pôjdu pozeral oblôčkom dolu a uzrel, že sa Gyula prechádza vedľa domčeku panej Šimkovej. Možno, že sa len tak prechádzal, a že o nás nič nevie. Fedor kázal nám spievať maďarskú pieseň a trpli jsme strachom, že profesor vstúpi. Ale nevstúpil. Fedor ustanovil, že sa štvrť roka nebudeme schádzať. Máme si doma čítať a ticho byť. Ve škole sme sa báli, že bude nejaké vyšetrovanie, ale nebolo nič. Tak sa mi obľahčilo. Ale slovenské i české knihy budem čítať ďalej. Prislibujte si mne, porúčajte si mne, vyhrážajte si mne, predsa zrádcom nebudem!

Sláva Havlíčkovi!

S rodáckym pozdravom

Tvoj verný Vladimír.

Poslední dopis uveřejnil jsem po slovensku. Mám úmysl naučit čtenáře své slovensky.

Chlapci se na delší dobu odmlčeli, nepsali si, my se v tom čase poučíme ve slovenštině.

Slovenští evangelíci modlí se česky, jako my; katolíci modlí se slovensky, takto:

Otče náš, ktorý si na nebesiach, posväť sa meno tvoje; prijď královstvo tvoje; buď vôľa tvoja jako v nebi, tak i na zemi. Chlieb náš vezdejší daj nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpúšťame svojim vinníkom, a neuvoď nás v pokušenie, ale zbav nás od zlého.

Čtěte: na nebesiach, v nebi, dnes, neuvoď nás.

Slabika ne čte se ně, ačkoli se háček nad e nedělá. Čte se tedy: na něbesiach, v něbi, dněs, něuvoď nás.

Také slabiky te, de čtou se tě, dě.

Teta prinesla deťom ovocinu; čte se: těta priněsla děťom…

Čtěte ještě: nebezpečenstvo, hneď, panej, nevie, nebudeme, teplo, v Brode, vo Frenštáte, pozdravte.

Toliko ve slovech ten, teda, vtedy (tehdy), temer, teraz (teď), jeden, žiaden a teprv je e tvrdé a slabiky de, te čtou se tvrdě. Také v příponách přídavných jmen a určitých příčestích trpných je é (e) tvrdé; mladé obilie, vyvinuté telo, pravidelné teleso; v cizích slovech (december) jsou slabiky de, te, ne též tvrdé.

V otčenáši jsme četli: posväť sa meno tvoje; ä se čte jako široké e (ae), ale nechybíš příliš, když je čteš jako obyčejné e; mäso, päsť, hovädo, žriebäťa (hříběte).

Buď vôľa tvoja; ô čte se uo (vuoľa) a bývá obyčejně tam, kde v češtině kmenové ů; kôň, vôňa (vuoňa), vôz, nôž, pôjd, oblôček.

Buď vôľa tvoja; ľ měkké; ľan, ľavý, ľúbiť (milovat), učiteľ; ve východní Moravě umějí dobře měkké ľ vyslovit, v Čechách čtěte si je jako obyčejné l.

Slovenština má i dlouhé ĺ; tĺcť (tlouci), tĺk (tlouk), stĺp (sloup), vĺn (2. pád množ.), sĺz.

Tŕpli sme; tu je dlouhé ŕ; vŕba, kŕdeľ (hejno).

Vladimír psal Neklanoví, že se nebudou schádzať; dz je zvláštní slovenská souhláska, vzniklá z dj, na př. hrádza, schôdzka, medzi.

Ve slovech džáňať (kejklati), džavkať (hafati) je souhláska dž.

Ve Vladimírově listě čteme: šiel, pieseň; dvojhláska ie čte se je; šiel — šjel, pieseň — pjeseň.

Dvojhláska ia čte se ja; na nebesiach — něbesjach; iu čte se ju; prosím lístok pre tretiu (treťju) triedu (trjedu); uzrel som cudziu osobu; božiu vôľu, husaciu kožu.

Slovák ako repa; Slováci nemají hlásky ř a tím hlavně se liší slovenština od češtiny. Rím, remeň, remeslo, rieka, riecť (říci), rad.

Aj — i; bol — byl; čo — co; kto — kdo; niekto, dakto — někdo; niečo, dačo — něco; daaký, dáky — nějaký; hora — les; keď — když; kedy — kdy; mal — měl; mať — míti; mávať — mívati; nenie (čti něňje), niet, nieto — není; raz — jednou; odrazu, zrazu — najednou; teraz — teď; veď — vždyť; veľa — velmi, mnoho, příliš; viac, viacej — víc, více; vraj — prý, pravil.