ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Šest vyloučených šuhajcův rozhodlo se jíti na školy české, čtyři na školy chorvatské a dva oddali se řemeslu svých otcův. Sledujme prvních šest; s ostatními se loučíme, vzdáváme jim čest za lásku k jazyku mateřskému a přejeme štěstí do celého života.

Pan Vlkolinský, otec Vláďův, psal jménem svým a pěti otcův na jedno gymnasium na Moravě, žádaje, aby ředitel šest nevinně vyloučených šuhajcův přijal. Těšil se, že český ředitel tuto slovenskou žádost rád vyslyší. Vždyť Češi tak často vybízejí Slováky, aby své syny posílali do škol českých. Uplynulo sedm, deset dní a český ředitel neodpovídal. Já právě přijel do Ružomberka. Tam mi celou událost vyloučených šuhajcův vypověděli, jak jsem ji vylíčil vám, a smutně dodali, že jim český ředitel neodpovídá. Poradil jsem panu Vlkolinskému, aby dopsal všem ředitelům českých gymnasií na Moravě i v Čechách. Učinil tak a já odjel na cestu za Tatry, do stolice Spišské, Šarišské a Zemplínské. V Ružomberku byl zase houfec českých učitelek na letním bytě; ty objednaly šuhajcům české učebnice a byly jim při učení dobrými rádkyněmi. Jak se to nyní chlapcům hodilo, že už po delší čas četli knihy české! Navykali si i na české ř, jen to řinčelo. Já byl na cestách zatatranských stále zamyšlen nad ředitelem, který panu Vlkolinskému ani neodpověděl. Po čtrnácti dnech jsem se navrátil do Ružomberka, a tu mi starý pan Vlkolinský, do hloubky duše zarmoucen a zklamán, oznámil, že šest českých ředitelů odpovědělo, že vyloučených šuhajcův nepřijmou. A ti ostatní ani neodpověděli.

„Vidíte, vidíte,“ pravil vyčítavě starý pán, „vy nás vždy ubezpečujete, jak Češi mají Slováky rádi a pobízíte nás posílati děti do českých škol…“

„Naši ředitelé se bojí přijmouti vyloučené žáky,“ vysvětloval jsem rozhněvanému pánovi.

„Hle, hle, potomci husitův, jste samý strach… Maďarský ředitel je jako kníže, nebojí se nikoho…“ Rozumí se, hanbil jsem se dost. Povstal jsem, uchopil se rukou starcových: „Buďte bez starosti, Vaši šuhajci se na české školy dostanou, jen ať se hodně učí.“ Jeda domů, na úpatí Radhoště, zastavil jsem se v Místku; tam je gymnasium (tenkráte je vydržovala ještě Ústřední Matice školská) a ředitelem je Nebuška, rodák z Tábora. Ten byl nakloněn slovenské mladíky k přijímací zkoušce přijmouti. Než řekl „ano“, zajel do Brna k zemskému inspektoru Slavíkovi, rodáku z Přelouče, a ten vyslovil souhlas. Nerozkládám celé jednání, neboť by mladé čtenáře nezajímalo; řeknu jen, že Fedor vykonal zkoušku do VIII. třídy, Vladík do IV., dva šuhajci šli na vyšší obchodní školu do Brna a dva na obchodní akademii do Prostějova.

A kde je Neklan, jenž byl dokončil školu měšťanskou? Kdysi mínil pan Červenka dáti jej na ústav učitelský, ale když se nyní rozpomenul na všecka svá utrpení v úřadě učitelském, rozhodl se jinak. I paní Červenková toužila, aby její syn vyvolil si povolání, ve kterém by se nemusil báti mluvit a jednat dle svého přesvědčení. Ať má mé dítě svobodu, toužila. Po dobrém rozvážení dali Neklana do Tábora, kdež složil zkoušku do IV. třídy reálné školy.

Milý Vláďo!

Tak vidíš, už jsi na škole české. Dobře udělali, že Tě vyloučili. A já jsem v Táboře, kde žil Hus a Žižka. Už víš, jaký je náš tatínek; když jsme přijeli do Tábora — tentokráte i s maminkou — rovnou z nádraží jsme šli k Žižkovu pomníku. Já měl pořád na mysli zkoušku, ale šlo to dobře. Když maminka odjížděla, plakala. Už mi poslala buchtu, zimní punčochy, hrušky, střevíce do tělocviku a dvě vajíčka na tvrdo.

Na zdar!

Neklan.

Drahá moje mama!

Pomysli, čo sa mi dnes prihodilo. Bolo prvý raz učenie. Do školy vstúpil pán profesor Kůrka a ked urobil kríž, ja som už tak zo zvyku začal: Mi atyánk, ki vagy menynyekben… Ale oni všetci sa modlili Otče náš, jenž jsi na nebesích… práve tak, ako sa evanjelíci modlia. Mne sa nohy triasly, potom sa mi aj ruky triasly a modliac sa plakal som… Čosi čudného, nemohol som sa premôcť. Po modlitbe pristúpil ko mne pán profesor, uchopil mňa za obe ruky a vravel: „Povězte mi, Vlkolinský, proč pláčete?“ „Pane profesore, prvý raz počul som v škole: Otče náš, jenž jsi na nebesích… Mňa pre bibličtinu vytvorili zo škol a vy sa tu bibličtinou modlíte.“ A zase som plakal. Všetci šuhajci potichúčku na mňa hľadeli, pán profesor mi pritiskol hlavu k prsiam a veľmi milo ko mne prehovoril. Šuhajcom vravel: „Přemýšlejte o tom, co jste právě uviděli a uslyšeli. Mějte ho rádi, ať pocítí, že je mezi svými.“ Mne se potom ešte dlho hlava krútila. Ale mama, nikomu to nevrav, aby sa mi nevysmiali.

Všetkých Vás bozkáva

Vladimír.