Zlatý fond > Diela > Co si dva hoši dopisovali


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Co si dva hoši dopisovali

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Jaroslav Geňo, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 3 čitateľov

Do nitra Tater

Nenechal jsem přátele rozhlížeti se. Vedl jsem je před kavárnu a zasedli jsme ke stolu vedle cikánské hudby; hrají na samé housle, na basu a cymbál. Káva byla drahá, porce za 70 hal., ale pochutnala nám. Lidé chodili sem a tam a všickni byli veselí; ranec starostí nechali doma.

„Tak nyní pojďme na divadlo,“ řekl jsem osvěžené a rozveselené společnosti naší a vedl jsem ji na místo, odkudž byl krásný rozhled.

Zadívejte se opět na obrázek: jezero, za ním les a za lesem příkré lysé hory, kol jezera je chodník. Řekli jsme si, že obejdeme celé jezero. Voda je čistá, průhledná a hluboká, někde vyčnívají z ní žulové skály. Rybka vymrštila se nad vodu, za ní hned druhá. Na druhé straně plesa plují na loďce pán a paní. To se chlapcům zalíbilo a zatoužili také plouti. Za chvíli jsme byli všickni na pramici, veselí, hovorní, juchuchu! Neklan, naučený už tak ze školy, chtěl věděti, jak se jednotlivé hory jmenují. Pan Vlkolinský jmenoval: To je Kriváň, to Ostrá, to Krotká, to Solisko, to Štrbský vrch, to Bašta, to Tatranský štít, to Tupá, to Končistá. Další Tatry odtud nevidět. Začali jsme si potichoučku zpívat Kde domov můj? a vprostřed písně byli jsme smělejší a zpívali jsme hlasitě. Se břehu na nás lidé hleděli a poslouchali. Ať poslouchají, mysleli jsme si a „Země česká domov můj!“ zpívali jsme nadšeně. V jednom koutě mávali klobouky a volali „Na zdar!“ Byli to Češi. „Na zdar!“ volali jsme i my, až se rozléhalo. Chvíle krásná, rád si na ni vzpomínám. Každému radím, aby cestoval s mládeží.

Po dvou stranách plesa jsou villy, je tu též velký hotel, kavárna, bazar a koupele. Někteří výletníci pobudou tu chvíli, někteří den, dva, někteří týden i měsíc. Je tu zdrávo, veselo, krásně jako v ráji, ale draho. Za tři koruny je oběd pro jednu osobu. My tady neobědvali, jdouce asi o desáté hodině k jezeru Popradskému.

To se jde lesem, po upraveném chodníčku, skoro po rovině. Potkáváme turisty, jdoucí od Popradského plesa. Někteří mluví maďarsky, jiní německy, jiní polsky. Pojednou slyšíme mluvit francouzsky. Pán a paní. Jakoby mnou jiskra proletěla; vždy rád Francouze, průkopníky svobody, uvidím. „Vive la France“ (Sláva Francii), pozdravili jsme a oni vlídně: „Na zdar!“ Stiskli jsme si ruce a tak se trošku domluvili. Já se v Tatrách s každým domluvím, kdo se na mne vlídně podívá. On mluví po svojsku, já také po svojsku, oba ukazujeme po horách, kýváme hlavami, na konec si podáme ruce a jdeme každý za svým cílem.

Za půl hodiny došli jsme k Mengusovskému údolí; jím se nám otevřel výhled z Tater ven, na Mengusovce, Lučivnu a j. Na dně údolí teče potok; jsou to začátky řeky Popradu. Když jsme došli k potoku, Vláďa hodil do něho dřívko. „Víte-li, hoši, kam to dřívko dopluje?“ otázal se pan Vlkolinský. „Do Dunaje,“ mínili oba. Zatím Poprad obrací se k severu do Haliče, vlévá se do Dunajce, s Dunajcem do Visly a Visla do Baltického moře. I my dospělí hodili jsme po třísce do vody; všecky starosti jsme nechali doma a omládli jsme.

Od Štrbského plesa k Popradskému je asi pět čtvrtí hodiny, ale my jsme šli déle, nic na nás nepospíchalo. Postáli jsme, rozhlížejíce se, neb i poseděli v horské trávě, v níž je tak milo se pováleti. Na jednom místě usedli jsme do stínu, abychom poobědvali. Vláďa sňal botožinu se zád, pan Vlkolinský vyňal kuřata, oštěpek a chléb a chlapci nosili z potůčku pramenitou vodu. Jej, to nám chutnalo. Neklan leže naznak, díval se do nebe. Cosi uviděl. „Co je to?“ Hledíme všickni a pan Vlkolinský ihned poznal — orla. Orel, orel! Ve výši veliké, sám si tam kroužil, tak lehce jako pápeří, neskřečel, nepištěl, nezpíval… pak rychlým švihem v prostoru nám zmizel. My potom rozjímali jsme o svobodě. Svoboda, svoboda, vyslovovali jsme jeden po druhém, a když slovo to pronáší utiskovaný Čech a Slovák, tam v Tatrách, v říši svobodného orla, hoj, to se srdce rozpálí! Všecky své útrapy národní jsme tam vyžalovali. Jděte tam a přesvědčíte se, jak Tatry člověkem zalomcují. Neumím to vysvětlit, ale pravda je, kdykoli jsem byl v Tatrách, vždy se mi rojily v hlavě myšlenky vzletnější a smělejší. Teď jsme to cítili všickni. Orel byl pryč, ale my zdvíhali hlavy do výše. Výš… výš…! I pěsti jsme zatínali. Nedejme se! Pan Červenka byl nejklidnější. „Co dělat?“ otázal se vážně. „Rusy na Maďary povolat,“ mínil Vladík. „Žižku vzkřísit,“ mínil Neklan. „Nikoli, ani Rusové, ani Žižka nám nepomohou, nýbrž mravný život a osvěta.“

Všickni jsme sklopili hlavy k zemi. Tak činí lidé, když se vážně zamyslí. Chlapcům nešlo na rozum, že jest ještě něco mocnější, než jsou Rusové a Žižka. Já a pan Vlkolinský jsme panu Červenkovi přisvědčili. „Mravný a vzdělaný národ si ubližovati nedá,“ dodal Červenka. A k chlapcům se obrátiv, řekl: „Hoši, buďte mravni a získejte si velké vzdělání, to nám, otcům, tady v Tatrách slibte.“ Chlapcům se zalíbilo, že mají vykonati slib v Tatrách. Neklan přistoupil k otci a ten jej přitiskl k srdci. Stejně přitulil se Vladimír k otci svému. To byly jejich sliby.

Potom jsme se hnuli dále a za malou chvíli se zalesklo pleso. „Tu je!“ zvolal kdosi. Popradské pleso je malé, ale má své zvláštní krásy. Hory vyrůstají hned z jeho břehů. Toliko na jedné straně je břeh nízký a tudy též odtéká potůčkem voda, do toho potůčku, do kterého jsme házeli dřívka. Při plese jest jen jedno stavení, pěkné, jednopatrové a v něm hostinec. Dlouhá pavlač je přímo nad vodou. Sem jsme si usedli.

Seděli jsme tiše, řeknu nesměle, jak to u Čechů a Slováků bývá, když přijdou mezi sebevědomé Němce a Maďary. Psali jsme pohlednice; Neklan první matce do Bernardic, další spolužákům do Tábora. Když je předložil také panu Vlkolinskému k podpisu, toho potěšilo, že přijde jeho podpis do Tábora. „To je mi jméno tak milé, jako na příklad Tatry. Vzpomínám si při něm na Husa. Tábor a Praha, to jsou Vaše nejpamátnější města. Dějiny Tábora, to je studnice mravnosti a Praha, to je zdroj osvěty. Tu to máte, pane Červenko, mravnost a osvětu. Pořád na ta slova myslím.“ Tak pěkně se rozpovídal pan Vlkolinský.

„Víte, pane Červenko, co udělám? Po prázdninách dám svého Vladimíra na obchodní akademii do Prahy.“

„Do Prahy?“

„Ano, do Prahy.“

„Dejte i vy svého Neklana do Prahy.“

Pan Červenka se zamyslil. Chlapci byli kousek dál. Kývnul jsem na ně a vmísil se v rozhovor: „Dejte; z Tábora je rychlíkem do Prahy jen půl druhé hodiny.“

„Dám,“ řekl pan Červenka pevně. „Praha ho ještě více vzdělá.“

„Chlapci, půjdete oba na studie do Prahy.“

„Do Prahy, do Prahy!“

Neklan to honem připsal na pohlednici matce. Otcové i synové byli plni radosti: Jaká to šťastná smlouva udála se na pavláčce Popradského plesa! Stál jsem stranou a tak jsem si ruce mnul, že se mi zase něco podařilo; vždyť celá léta na to myslím, jak to zařídit, aby Češi a Slováci srostli v jedno tělo.

*

Nyní bych měl vypravovat o dalším cestování po Tatrách a po Slovensku, ale knížka by se zdvojnásobila. Zakončme na pavlači plesa Popradského, a jindy Vám popíši pouť po celém Slovensku a přidám hojnost obrázků. Tentokrát jsem jen napověděl, abych Vás na Tatry namlsal…





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.