Zlatý fond > Diela > Co si dva hoši dopisovali


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Co si dva hoši dopisovali

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Jaroslav Geňo, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 3 čitateľov

Oba na slovenské půdě

Vladimír, jsa nyní na Moravě, v dopisech svých málo jen se o Slovensku zmiňuje. Z listů jeho vidím, že víc a více věci české poznává, a Neklan zase je Slovensku bližší a bližší. Ani by tak na Slovensko nemyslil, kdyby se neznal s Vladimírem. Vlastně se dosud neznali, jen z podobizny a dopisů. Z listů jejich poznávám, že byli na sebe velmi zvědavi. Povím vám to hned z kraje, že tito dva hoši se konečně sešli.

Milý Vladimíre!

Pojedu na Slovensko!!!

Jsem s vyznamenáním, sedm výborných! Maminka píše, že mi na cestu sama ušetří. Přepustila Zuzku paní Hrubšové a všecko si sama udělá. Potom koupila lacino dvě malá prasátka, ta do prázdnin povyrostou, maminka je prodá a vydělá. Tak mi uhospodaří na cestu. Tedy se konečně uvidíme! Tatínek pojede se mnou, již žádného piva nepije, také si na cestu šetří. Na Tatry, juchuchu!

Na zdar!

Neklan.

Milý Neklane!

Těším se na Tebe náramně! Vždyť je mi to takové divné: píšeme si a neznáme se. Já s vyznamenáním nejsem; jednu výbornou, tři chvalitebné, ostatní dobré. Fedorovi schází jen jeden stupeň do vyznamenání. Pan profesor Kůrka mu pravil, aby se usiloval, že bude maturovat s vyznamenáním. Já prý také musím být na konci roku s vyznamenáním. Přece jen je na českých školách jiný život. Takto se musíme hodně učit, více než na maďarských, ale rozumíme, čemu se učíme, proto se rádi učíme.

Pořád na to myslím, jaký jsi, jestli tě poznám, až Tě uvidím.

Na zdar!

Tvůj Vladimír.

I mně pan Červenka již v zimě dopsal, že se o prázdninách podívá s Neklanem na Slovensko. „Půjdeš s nimi,“ řekl jsem si; „tak jako tak na Slovensko putuji každé prázdniny, půjdu tedy s krajany.“ Na začátku července dostal jsem telegram od pana profesora Kůrky z Místku, že Fedor vykonal maturitní zkoušku s vyznamenáním. Juchuchu! zavýskl jsem si. A 16. července přišel lístek od Vladimíra, že se též naň vyznamenání usmálo. České vyznamenání Slovákovi! Neklan měl devět výborných. Otec si proň do Tábora dojel; když syn odevzdal doma matce vysvědčení, ta mu dala vyzdobenou krabici a v ní bylo 50, pravím padesát, stříbrných běloučkých korun! Neklan líbal matčinu ruku po obou stranách, a tu zpozoroval, že ruka je plna mozolů. A tyto mozoly promluvily k srdci synovu účinněji než tlustá kniha. Mozoly na dlani a slza v oku, to jsou velcí kazatelé, ač nemluví. Chtějme mít všickni mozoly na dlani a každého ctěme, kdo je má.

Však zkraťme rozjímání a držme se našich milých hochů.

Plán byl, že pan Červenka s Neklanem pojedou na Slovensko přes Těšín. Dne 20. července před polednem vyjedou z Těšína. Já jsem si vyšel pěšky z Frenštátu pod Radhoštěm. Již 19. července šel jsem k východu mezi horou Smrkem a Kněhyní, samými lesy, a přenocoval jsem na Baraní, už blízko hranic slovenských. Časně ráno jsem vstal a vyšel si, čerstvý jako srnka, na další cestu. Už vidím Slovensko, to milé svoje Slovensko! Na samých hranicích, ještě na straně moravské, je škola; je dřevěná, celá šindeli pobitá, je to škola vysoká, jsouc 712 m nad mořem, tedy mnohem výše než vysoké školy pražské. Jsem na tom místě již po kolikáté, leží to přede mnou kraj drátenický, rodisko Zuzčino a Štefanovo. Pospíchám do Čace a tam, jak ujednáno, moji krajané vystoupí, aby si obhlédli drátenický kraj a navštívili dvě matky, Zuzčinu a Štefanovu. Před obědem dorazil jsem na čačanské nádraží a chystám se tam poobědvat. Rozhlídnu se a uvidím — Vladimíra. „Vladimíre!“ zvolám. „Ujko!“ zvolal on. Oblapili jsme se jako staří známí. Vladimír povyrostl, byl krásný šuhaj a měl košili s národním vyšíváním, právě takovou, jakou paní Vlkolinská poslala Neklanoví. Již včera na noc dojel do Žiliny k ujkovi Dušanovi a ráno přijechal s ním rušeň (vlak) do Čace. Tři hodiny již prochází se poblíž nádraží a stále vytahuje hodinky z vrecka a myslí na Neklana. Jaký bude, bude-li příjemný, dobrý? Bude-li se usmívat nebo mračit, bude-li hodně mluvit nebo málo? Je-li veliký nebo malý, má-li černé nebo světlé vlasy? Bude-li k Vladimírovi pyšný nebo kamarádský? Jaký asi je otec jeho? Přivezou-li nějaké knihy, neboť Češi jsou samá kniha… Vladík byl všecek rozechvělý; zas a zas dívá se na hodinky a stále obrací se ve stranu Jablunkovského průsmyku, odkudž vlaky přijíždějí. Najednou zaslechli jsme hukot, Vladík sebou trhl, a už se tu rušeň zjevil. Pozná-li jen Neklana? Držím Vladíka za ruku, vlak se zastavil. První vystoupil z něho mladíček asi čtrnáctiletý, v ruce nesa knihu většího formátu, a mně se již Vláďa z ruky vytrhl. Již jsou si v náručí. „Vláďo!“ „Neklane!“ A mně zaplesalo srdce: vždy tak rád vidím, když se Čech se Slovákem obejmou. Chlapci si hledí do očí, smějí se, nevědí, co si říci. Hm — hm — Už i pan Červenka přitulil k sobě milého Vladíčka. Já stál opodál, pozoroval a teprv po chvíli jsem se s milými krajany pozdravil. Neklan odevzdal Vláďovi obrázkovou knihu „Na krásném Slovensku“ a v obálce suché kvítí, co natrhal na Kozím Hrádku. Přijímaje kvítí zvolal Vláďa radostně: „Hus!“ Zadíval jsem se do Neklana. Hošík to rovněž hezký, prostředně veliký, prostředně silný, vlasy světlé, bílé krásné tváře červeně prokvétající, oči modré, rty červené, zuby bílé, tělo švižné. Na prsou bylo mu viděti slovenské vyšívání, mělť na sobě košili od paní Vlkolinské.

Dva dni putovali jsme po kraji drátenickém, v samých to horách… Jak ráda nás uviděla Štefanova matka v Čaci a Zuzčina v Turzovce. Tam jsou divné vesnice! Turzovka je rozházena při bystřině a po stráních; několik hodin uplynulo, než jsme ji přešli. Matka Zuzčina nám ukázala podobiznu Zuzčinu, co poslala z Bernardic. „Skoro jsem své Zuzky nepoznala,“ pravila matka, „taková je opěkněná, vycifrovaná (vyzdobená), i si maličko háby (šaty) pozměnila. Jaj, moje dieťa!“ radostně řekla a obrázek pobozkala. A hned zas obracela listy v knížkách a vyhledala podobiznu jinou. „To je moj starký“ (starý), a též ji pobozkala. Pan Červenka i Neklan poznali otce Zuzčina, jenže na obrázku byl v nedělním obleku; dalť se jednou v Čaci po kostele vyfotografovat, aby se stará jeho žena měla čím těšit, když jí odejde do světa.

Třetího dne jeli jsme po dráze do Ružomberka, napřed podle řeky Kysuce, od Žiliny podle Váhu, pořád mezi vysokými horami. Neklan, jakoby hory počítal a pan Červenka těšil se z krajiny a z radosti svého dítěte.

U Vlkolinských bylo uvítání tuze srdečné; paní Vlkolinské byl vedle jejího Vladíka nejvítanějším Neklan. Co chvíle chytila jej za ruce a políbila na čelo. Vymínila si, že jí musí říkat teta.

Kdož uhodnete, po čem Neklan nejvíc v Ružomberku toužil? Po — kolně, v níž v jámě knihy skrývali. A druhá byla lipka a teprv potom šli chlapci na Kalvarii, odkudž uviděli — Kriváň. Hoj, Kriváň!

Stařičký dědoušek zajímal Neklana velmi; seděl na křesle, chválil Čechy, jak se vzdělávají a jak si brání svou národnost a v krátké chvíli došlo na Husa a Komenského. „Hus — Hus, to je studna hluboká, nedočerpatelná; národ, který z té studny pije, nikdy nezahyne, nikdy! jen třeba nabírat, hodně nabírat.“ Tak domluviv stařeček hlavou pokyvoval. Ještě něco myslil, ale nemluvil, až najednou praví s pláčem: „Jsem stár, už stojím nad hrobem a bojím se, aby nás Češi neopustili.“ Všickni jsme byli dojati, já a pan Červenka jsme uchopili stařečka za ruce. „Ani pomyšlení, Čech nikdy Slováka neopustí, pamatujte: nikdy!“ I Neklan a Vláďa přitulili se k starému pánovi. On je přitiskl k sobě. „Mějte se rádi, synáčkové moji.“ A položiv dlaně na jejich hlavy dodal stařeček: „Žehnám vašemu přátelství, milujte se až do smrti a povídejte všude, že od Tater k Šumavě jest národ jeden.“ „Jeden, ano jeden,“ přisvědčil pan Červenka i otec Vladimírův i paní Vlkolinská, která zatím přinesla na stůl olovrant (svačinu). Já, dávný pěstitel československé vzájemnosti, nestrhl jsem s chlapcův očí. Záleží mi nejvíc na mládeži, na chlapcích a dívkách; kdo tuto knížku čtete, každého vinu k srdci a prosím, dopisujte si také s někým na Slovensku, odebírejte slovenské časopisy a knihy, české knihy posílejte na Slovensko a hleďte na Slovensko cestovati. A Slováky zase volejte k nám, na Moravu, do Slezska a do Čech, do zlaté Prahy a v Praze je veďte do Národního, na radnici, na Betlémské náměstí, na královský hrad, na Vyšehradský hřbitov…

Druhého dne jsme jeli na Tatry. Měli jste vidět chlapce, jak zářili štěstím. Paní Vlkolinská napekla koláčů, kuřat, to uložila do turistického batožku, přidala dva oštěpky (ovčí syrce) a zavěsila Vladíčkovi na záda. Neklanovi dala dlouhou turistickou hůl a ploskou sklenku na vodu.

O šesté hodině ranní hnul se vlak z Ružomberského nádraží k Tatrám. Jeli jsme podle řeky Váhu. Neklan si vzpomněl na píseň Hore Váhom, dolu Váhom. Při Váhu jsou v těch místech pole po obou stranách, dosti úrodná. Za nimi pak zdvíhají se vysoká pohoří. Pohlédneš na pravo, uvidíš hory, pohlédneš na levo, zase hory. Na straně severní jsou vrcholy štítovité, na jižní kupovité. Hor je tolik, že vám nepřipadne se ptáti, jak se ta a ona jmenuje. Za Mikulášem znám místo, z kterého se objeví špička Kriváně. Sedl jsem si k oknu na levo a čekal. „Kriváň!“ zvolal jsem. Všickni přiskočili. Kriváň rostl a zdálo se nám, že je k nám nakloněn. Stojí jako by křivý, proto se mu říká Křivaň, slovensky Kriváň.

A zase nám zmizel. Hleděli jsme na Váh, který byl čím dál užší. U Královy Lhoty doléhá severní pohoří k samému Váhu, jižní je také na blízku, jen rukou dosáhnout. Jak je dobře v horách a lesích, tak v samých horách, v samých lesích… Hory, lesy! A hrčící voda k tomu. „Pozor!“ zvolal jsem a ukázal z vlaku, kde se spojují dva potoky, totiž Bílý Váh a Černý Váh. Bílý má pramen v Zeleném plese (jezeře) na svahu Kriváně, Černý na Králově Holi, vysoké a rozložité hoře naproti Tatrám.

Stočte si z papíru krátkou trubku a jí se dívejte na obrázek Kriváně. Dívejte se dlouho. Obrázek roste a roste, až uvidíte skutečnou horu, samou to žulovou skálu. To je Kriváň. A dole je horské jezírko, zvané Zelené pleso, z něhož na levo odtéká potůček, a to je Bílý Váh.

Na dlouhý výklad nebylo času, už už byli jsme na stanici Štrbské pod samými Tatrami. Vystoupili jsme z vlaku a všickni upřeli zraky k Tatrám; bylo jich vidět velkou část, od Kriváně ku Gerlachu. To je divadlo! Jděte tam všickni! Já, pan Vlkolinský a Vladík byli jsme tu po několikáté, — pan Červenka s Neklanem ponejprv, těm teprv oči zářily. „Kdyby tu byla maminka,“ řekl Neklan k otci se nakloniv. Chytli se za ruce. Přešli jsme po vysokém mostě přes trať. Za tratí je druhé nádraží. Tam jsme sedli do pěkného železničního vozu a po ozubené dráze jeli jsme pomaloučku výš a výše, stále majíce Tatry před sebou. Mířili jsme to ke Štrbskému plesu. Když jsme vystoupili z vlaku, zaslechli jsme hudbu. Cikáni hráli. A v tom se nám zalesklo velké Štrbské pleso. „To je krása!“





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.