ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po prázdninách byli oba naši chlapci v Praze, rozumí se, na jednom bytě. Už si nepsali, nemám co opisovati. Když byl Neklan v sedmé reálné třídě, častěji uvažoval, čím bude. Zatoužil už v dětství býti — lékařem. Avšak lékařství se studuje na universitě a na universitu přijímají jen z gymnasia. Co tedy dělat? Vykonav maturitu na reálce, přestoupil za mimořádného žáka do osmé třídy gymnasijní a za rok zdolal latinu a řečtinu a těmi předměty doplnil maturitu na gymnasiu. Téhož roku dokončil obchodní studia Vladimír. Fedor šel z Místku na pražskou universitu studovat lékařství; poněvadž by mu v Uhrách vysvědčení z pražské university neplatilo, přestoupil třetího roku na universitu v Budapešti. R. 1906 ukončil medicinu a je lékařem ve Zvolenu. Neklan studuje medicinu v Praze. Když přijdou Slováci do Prahy, vždy se k nim hned přidruží a provází je. V listopadu r. 1907 řečnil Hlinka v Praze o utrpení Slovákův; tisíce Pražanů ho poslouchalo na Žofíně. Neklan byl první, který z kočáru Hlinkova vypřahoval koně a s jinými studujícími táhl kočár se slovenským mučedníkem po Praze. Vladimír vykonává svému otci práce účetnické. Již ne chlapci, nýbrž muži.

A já, spisovatel této knížky, žiju od r. 1906 v Písku a mám blízko do Bernardic. Kdykoli se sejdu s Neklanem, s jakou chutí si porozprávíme o Tatrách a pokaždé pošleme pohlednici Vladimírovi. Starý dědoušek Vlkolinský dosud žije a je na to hrdý, že jeho vnuk Vladimír vystudoval v Praze. „Držte se Čechů,“ napomínává prý své syny a vnuky.

„Neopouštějte Slovákův,“ napomínám zase já své čtenáře.