ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když Neklan odešel do Tábora, Zuzka šla za několik neděl do služby k paní kupcové Hrubšové. Ta totiž přišla jednou k paní Červenkové a pravila: „Neklan vám odešel, jste jen dva, vždyť služky ani nepotřebujete: přepusťte mi Zuzku. Já mám děti, Zuzka jim bude zpívat a pohádky vyprávět, a to je moc dobrá věc.“ „Je pravda,“ řekl pan Červenka, „písničky a pohádky jsou kus národní poesie, to je potrava dětí.“ A Zuzka šla po měsíci k Hrubšovým. Plakala ona i paní Červenková. Ale pan Červenka je upokojil: „Zuzka bude pořád naše, bude k nám docházet, kdykoli bude mít chvíli.“

Paní Červenkové stýskalo se po Neklanovi náramně. Ráda prohlížela staré šaty Neklanovy, co visely ve skříni, a když Neklan poslal domů prádlo, sama vyprala a krásně vyžehlila, a posílajíc je zpět do Tábora, vždy něco přidala, buď buchtu nebo koláče, několik hrušek a jablek a ku psaníčku obyčejně i běloučkou korunu. Krabici s prádlem sama na poštu pěkně vypravila a sama na poštu donášela.

Když od Neklana přišlo psaníčko, matička vždy je napřed políbila, kraj obálky opatrně ostřihla a psaníčko přečítala. Napřed jen tak spěšně, jestli se synáčkovi něco zlého nepřihodilo, a potom znova důkladně. A když nebyl nikdo v kuchyni, sepiala ruce a zvolala vroucně: „Bože můj, dej mému dítěti síly, ať je z něho hodný člověk. Hodný člověk!“ To řekla nahlas a v srdci mateřském rostla tužba další, kterou nikomu nepověděla. Toužila tajně v srdci svém, aby její jediný synáček rozvíjel vlohy své a ducha vzdělával, až by byl z něho dobrý český spisovatel. Čísti knihu od svého syna, ach, lidé, lidé, vy netušíte, jakou radost procítilo by srdce matčino! Anebo kdyby byl Neklan učencem, snad universitním profesorem, nebo znamenitým lékařem, jenž objevuje léky proti souchotinám a rakovině, jenž zachraňuje rodičům děti, manželkám muže…

Paní Červenková vycházela nyní častěji na procházku, a to vždy na stranu k Táboru. Pan Červenka s ní a vždy hleděli v ta místa, kde je Tábor. V rozmluvách probírali celý život Neklanův. Jednou se jim ztratil, hledali jej po polích i po lesích a nenašli ho. Až tu najednou vylezl ze psí boudy, kdež asi tři hodiny spal. Když byl větší, koupili mu ovečku, dali jí na krk mašličku a na mašličku zvoneček. Neklan ji pásal a tak běhal hodně na čerstvém vzduchu. Jednou daleko zašel, pustil ovečku, a ona kdo ví kam zaběhla. Plakal v lese, lidé jej našli a domů dovedli. Babička dala mu dvě hrdličky v kleci, a ty cukrovaly až radost. V každém psaní ptal se na hrdličky. Když pan Stejskal jel do Tábora s obilím na trh, paní Červenková dala mu klec s hrdličkami, aby je zavezl Neklanovi. Ten se z nich velmi potěšil a psal, kdykoli hrdličky zacukrují, že si vzpomene na kuchyni, co doma visely, a hned také na maminku a na tatínka. Když se do Tábora nastěhoval, a stýskalo se mu, sedal si na svůj kufr a hned mu bylo lépe. Kufr byl kus jeho domova a nyní měl k tomu klec s hrdličkami. Jednou paní Červenková vyšla na dvorek a co uviděla? Pan Červenka dělal stříšku nad koutkem, do kterého paní Červenková odkládala nerosty, lastury, ulity, plody a jiné drobnosti, co pan Červenka s Neklanem přinášeli s výletů. Paní Červenková všecky ty drobnosti nyní probrala, a co se jí zdálo býti lepší, vybrala a uložila do sucha na polici v kuchyni a častěji to oprašovala a těšila se tím. Jednou v létě oba si zajeli za Neklanem do Tábora. Tam si najali drožku a dali se zavézti na Kozí Hrádek. Sem se r. 1412 uchýlil Mistr Jan Hus, když byl dán do klatby. Tu se hluboce zamyslil v život Ježíšův a sepsal tu nejslavnější dílo, Postillu. U Červenků ji mají, pěkně vyvázánu po starém způsobu a leží na stole, aby do ní nahlédl, kdokoli přijde. „Vidíš, synáčku můj, tady kráčel Mistr Jan, jdeme po jeho stopách,“ řekl otec tiskna Neklanovi ruku a řekl to hlasem tak měkkým, že Neklan i maminka měli slzy v očích. Otec se rozhlédl, není-li tu lidí, přitiskl hlavu Neklanovu na hruď svou a řekl vroucně: „Synáčku můj, následuj Ho, ten zářivý karakter, ten příklad lásky a pravdy.“ Všickni měli slzy v očích a nikdo v té chvíli nepromluvil. Obcházeli zříceniny, vstoupili do nich a v duchu se tázali, kde asi Mistr Jan bydlil a kde psal. Je posud viděti, kde byly hradby a kde příkop. Paní Červenková zdvihla se pro květinu, po ní otec i syn a řekli si, že je usuší a pěkně uloží. „Pošleš kvítek Vladimírovi,“ řekla matka. „Ano, a ještě dnes mu pošleme pohlednici s těmito zříceninami.“ „A paní Vlkolinské také,“ dodala paní Červenková. Neklan odloupl se zříceniny kámen s kouskem malby. „Maminko, to jednou přijde do koutka na dvorek.“ „Nepřijde; uvidíš, až přijdeš domů.“

Ještě do oběda navrátili se do Tábora a to přes Starý Tábor, bývalé Sezimovo Ústí. Pospíchali do reálky, aby promluvili s ředitelem. Otci i matce, když po schodech k řediteli stoupali, tajil se dech. Co řekne pan ředitel o jejich dítěti? Zaklepali a dříve, než dali řediteli otázku, pravil: „Máte hodného syna, rád vám to oznamuji.“ Rodičům poskočilo srdce. Rozumí se, oběd byl tentokrát tuze dobrý. Červenkovi obědvali v hotelu. Mamimka pošeptala cosi sklepníkovi a ten přinesl Neklanovi smaženec, moučník jemu nejoblíbenější. Po obědě mu řekla, že mu přinesla velkou láhev malinové šťávy. Neklan má čtrnáct let a ještě lihoviny nelízl, paní Červenková také nepije, a pan Červenka jen když přijde ke Komárkovým, a to jen půl litru piva. Červenkovi vraceli se do Bernardic veselí a vědouce, že dítě jejich je hodné a na dobrém bytě, ani již tolik netesknili. Darmo je, děti nemohou býti při rodičích stále; tvrdší výchova cizí má také něco dobrého.

Co dělá Vladimír v Místku?

Je jako na jiném světě. Netřeba mu ukrývati slovenské knihy do jámy. Místek je na samých hranicích. Přejdeš most přes říčku Ostravici a jsi ve slezském městě Frýdku. Na nejvyšším místě je arcivévodský zámek se zahradou, a odtud je rozkošná vyhlídka do roviny i do hor. Sem si rád zašel Fedor s Vladimírem a rádi prý pohlíželi na staroslavný Radhošť, na jehož vrcholu bělá se kaple Cyrillo-methodějská. Na úpatí Radhoště, ve Frenštátě, bylo mé bydliště. Oba chlapci přijeli jednou v neděli ráno ke mně, a šli jsme na Radhošť. Odtud jsme viděli veliký kus Moravy, kus Slezska, ještě i kus Slezska Pruského, Čechy obydleného, a k jihovýchodu mnoho hor slovenských. Fedor byl šuhaj silný a krásný, nemluvil mnoho a ve tváři měl rys utrpení. Když Vladimír vzpomněl na Neklana v Táboře, Fedor pravil: „Jaká to radost: Vidím kus Moravy, kus Slezska a Slovenska a na Čechy vzpomínáme.“ Vladimír měl připravenu pohlednici pro Neklana. Fedor napsal na ni: Od Šumavy k Tatrám! A Vladimír pod to: To je jeden národ. A já pod to: Mám radost. S chutí pak zazpívali jsme si: Hej, Slované! S výše Radhoště daleko šly hlasy naše. —

*

Dráteník Hunčík přicházel do Bernardic dvakrát do roka. Jak se na to vždy těšil! Byl ošuchaný a umouněný, ale Zuzka zlíbala jej, jako kdyby měl tvář z alabastru, i černé a mozolovité ruce zlíbala jednu po druhé. On stejně dítě své tiskl k hrudi a líbal a radoval se, že je Zuzka jako slečinka. Měla novou zástěru, kterou z dobré polovice sama si ušila. V Bernardicích naučila se šíti i na stroji. Štefan přicházel a vyptával se, co robí mamka a otěcko jeho, co sousedé. Ukázal Hunčíkovi sokolský kroj, čapku s pérem; hoj, to v Čaci nemá nikdo. A když Hunčík odešel, Zuzce i Štefanovi zastesklo se po rodném kraji, po těch hladových horách trenčanských. Byli několik dní smutni a skoro ani nemluvili. Všecek lid z toho kraje tuze své rodné hnízdo miluje. Dráteníkům se někdy ve světě tak po rodném kraji zasteskne, že div neonemocňují, musí a musí domů — běží, letí dnem i nocí…