ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ushovorili sa (umluvili se) tí traja (tři), že pôjdu do vrchov tam po salašoch a dedinách medzi sprostými (hloupými) ľudmi šťastie zkúšať.

Keď ta (tam) šli, svietilo slnko a hrialo. I radi teda boli, keď došli k jednomu prameňu, z ktorého čerstvá vodička vyvierala. Tam si v tôni (stínu) pod strom posadali a oddychovali si pri speve vtáčencov.

Tu naraz (najednou) vyskočí s kŕdľom (stádem) rozohnatý valach (pasák ovec) a ten akonáhle zbadal pocestných, s krikom na nich volal: „Utekajte, lebo vás hneď príval zachytí.“

Na nebi nebolo videť ani mráčika.

„Tebe (tobě) je vari (snad) v hlave mračno, alebo sa ti azdaj (snad) rozum čistí. Kde, čo? Veď nieto ani obláčika, ani marného znaku na dážď,“ porúhal sa valachovi hvezdár, kukajúci cez akúsi cievku na všetky strany do neba.

„Ba, na moju dušu mi verte, keď vám, hľaďteže ho, ten cap (kozel) tak bäkoce a chvostom nespokojne mrská, to je vám istý znak, že sa hrmavica (bouřka) blíži,“ riekol a š—š—š! prč! s krikom preč uháňal.

Smiali sa mu, bláznovi, ale nestačili prejsť (přejít) pár krokov, keď ti tu hrom udrie, vichor zahučí, sa zatmie, a v tom začali padať kropäje, napokon (nakonec) spustil sa dážď, len (jen) sa tak lialo s oblakov.

Do tej niti premoknutí a od chôdze celí utrmácaní s horkou (hořkou) núdzou doškriabali sa do najbližšieho stavänia. Chudobní ľudia vďačne (rádi) prijali hosťov, bolo jim jich žial neborákov, dali sa im osušiť a čo mali, tým jich ponúkli, chliebom a mliekom.

Ale z toho, čo na ceste v tej hrúze vystáli, zle prišlo aj hvezdárovi aj hodinárovi, prvnímu ťažoba (těžko), druhému štípanie v žalúdku.

„Dobre, že som tu,“ ohlásil sa lekár a dával chorým kvapky aj niečo ešte inšieho užívať, ale to všetko nič neosožilo (neprospělo) a teda čo robiť (dělat), museli zavolať babu a tá s božou pomocou obom pomohla.

Bolo už neskoro (pozdě) v noci, i spytovali sa hodinára, koľko je hodín. Ale v tom dáždi presiakly mu hodinky a zastaly (zastavily se), nuž nevedel milý hodinár, koľko je hodín.

A v tom kohút na podvrchu zaspieval.

„Prvý raz hlási kohút, hodina s polnoci,“ ozve se domáci hlas.

Po chvili opät zaspieval kohút.

„Hodina druhá,“ zase sa ozval domáci hlas.

Na tretí spev kohútov už vstávali domáci.

„No, páni,“ prerečie jeden z tých troch, „už vieme, koľko bilo. Darobná ta naša hodina. Tu z nás, kde je cap hvezdárom, baba lekárom a kohút hodinárom, tu nenie z nás nič.“

I vrátili sa, zkadiaľ (odkud) boli prišli, do mesta.

Milý Vladimíre!

Když jste nám tenkrát poslali brynzu, tak tatínek zanesl jí kousek do hostince Komárkova a pánům, co tam byli, velmi zachutnala. Tož ji pan Komárek od Tvého tatínka už dvakrát objednal; jestli pak ti to tatínek pověděl? Já mám z toho radost, že v Bernardicích jedí slovenskou brynzu.

Lipka se ujala? Co dělá Fedor? Už se zase…? Rozumíš?

Sokol náš už cvičí, tatínek je náčelníkem. Maminka ráda vidí, když se tatínek obleče do sokolského kroje. Teď jsme samý tělocvik. Tatínek náš ryje v zahradě, spravuje plot, a já dělám s ním. Chodíváme po lesích a někdy tatínek sám řekne, abych vylezl na vysokou sosnu. I v zimě chodíváme po lesích, ploužíváme se sněhem, až se maminka s námi vadí, že kazíme boty. V létě ve všech rybnících se koupáváme, v potoku se brodíváme a z každé procházky neseme plné kapsy kamenů, květin, listů, šišek, mušlí, ulit, a maminka nám to po čase zase všecko vyhází do koutka na dvorečku. Když se učím přírodopisu, často si jdu do koutka vyhledat kámen nebo něco jiného. Tam už je věcí!

Brzy mi piš!

Na zdar!

Tvůj upřímný Neklan.

Milý Neklane!

Už se zase scházíme, neboť jsme se přesvědčili, že profesoři o našem spolku nic nevědí. Také Ti píši, že tatínek o spolku našem už ví a nebrání mi do něho chodit. Svěřil jsem to dědouškovi a prosil ho, aby to tatínkovi a mamince nepověděl. Ale dědoušek pravil, že číst slovenské a české knihy není nic zlého, abych se nikoho nebál. A sám to tatínkovi pověděl. Tatínek se ulekl, chtěl mi to zakázat, ale dědoušek mu to rozmluvil. Maminka se také bála, ale už také nic nepraví.

Ta lipka se ujala, už i povyrostla. Lístek, co Ti do psaní vkládám, je s ní.

Ve spolku nám přibyly nové knihy. Já jsem koupil „Tatry“ od Drože; to je kniha česká, vyšla u Salvy a stojí pěkně vázaná K 3.—, poštou K 3.40, kup si ji. Jestli pak jsem Ti už psal, že je z Ružomberka vidět Kriváň v Tatrách? Když vystoupíme kousek nad domek paní Šimkové, tak jej vidíme. Nad Ružomberkem je Kalvárie; to se stoupá do kopce, kaplička na levo, kaplička na pravo, dohromady čtrnáct kapliček a nejvýše je kostelík. My chodíme za kostelík do lesa. Odtud je vidět na Tatry, a tam zpíváme slovenské písně. Kdyby nás profesoři slyšeli, vyloučili by nás. Ale my jsme chytří, zpíváme v horách, a kdyby kdo šel, rozprchneme se. Húúú, my se nedáme! Křičíme, až se v horách rozléhá.

Při zpěvu díváme se na maďarské gymnasium a myslíme si, kéž by se sesulo jako zdi Jericha!

Budem Ti zase často písať. Keď sa vo spolku schádzame, je vo mne iná krv. Teraz už môžeš, až mi budeš písať, aj o Sitne hovoriť.

Nech žije Sitno!

Nech raste slovanská lipka!

Zdrávstvuj!

Tvoj brat Kukuluku.

Na Vladimírových listech je vidět, co zmůže mateřská řeč. Když se ke slovenskému čtení nescházeli, ani do psaní chuti neměl. Člověk se podiví, co je pěkného obsahu v listech Vladimírových. Je v nich ovšem i duch Fedorův, na některýcn listech je patrno, že Vladimírovi diktoval otec nebo dědoušek, ale i to, co jest jeho vlastní, je obsažné. Milý šuhajík je můj Vladík! Jsou lidé, kteří by mu vytýkali, že chodil do tajného spolku. Ale to vlastně nebyl žádný spolek. Kdyby vám někdo zakázal jíst veřejně, budete jíst tajně, a nebyl by to čin špatný. Kdyby vám někdo zakázal hlásiti se k milovanému otci, budete ho vyhledávati tajně; a dobře tak, chce to lidská přirozenost, chce to Bůh! Zakazovati lidem, aby mluvili jazykem mateřským, to je čin přímo zvířecí. Nikoli Vladík, nýbrž maďarské školy jednají zločinně. Styďte se všickni, kdož vháníte české děti do německých škol a slovenské děti do škol maďarských! Každý hřích táhne za sebou trest: dojde i na vás, kdož nám odcizujete děti, neboť kdo koná zlo, hubí především sama sebe.

Milý Vladimíre!

To mám radost, že zase do spolku chodíte. Lístek s lipky, co jste v noci vsadili, je mi tuze milý. Tatínek je také rád, že se zase ke čtení scházíte, a že jsi to Vašim pověděl. Sejde celé Bernardice a sesbírá prý hromadu knih a pošle Vám je. Mne zajímá, že je schováváte do jámy v kolně. Nevlhnou Vám tam a nehnijí? Jak bych já rád uviděl Kriváň! Od nás je vidět Šumavu a v ní Boubín a pod Boubínem je Husinec. Když jdeme s tatínkem do lesa, on se vždy obrací na pravo, kde je Šumava, a já už čekám, až řekne: „Vidíš, tam je Boubín a před ním je Husinec; také se tam někdy podíváme.“ Když tatínek mluví o Husovi, tak mi to připadá, jakoby se modlil. Byl jsem ještě malý, a tatínek mě učil odříkávat Husova slova: Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.

Mně se zdá, co máme Husa na stěně, že ho ještě více miluji. Tak mi to připadá, jakoby mi každým pohledem na obraz přibyla kapka lásky. Maminka dřív tak ráda Husa neměla, hádala se s tatínkem, ale dnes je jí to líto. Také pojede do Husince. Maminka sama si přečítala o Husovi z Palackého Dějin národu českého, a od té doby ho ctí jako tatínek.

Ještě umím jeden Husův výrok: Stojtež v poznané pravdě, kteráž nade vším vítězí a mocna jest až na věky.

Sláva Husovi!

Tvůj věrný Neklan.

Milý Neklane!

Srdečná vďaka Tvému otci za knihy, co na dědouškovu adresu poslal.

Dědoušek balík otevřel a knihy prohlížel. Říkal: Češi jsou Češi, ti mají knihy; a ti jejich učitelé! To je radost! Kdež jsme my!

Knihy v kolně nám nehnijí, neboť jsme jámu obložili prkny. Navrch dáme kámen a na něj slámu nebo všeliké haraburdí.

Eště raz ďakujem.

S Bohom!

Tvoj Kukuluku.

Dříve, než Neklan odpověděl, poslal Vladimír nový zajímavý dopis.

Milý Neklane!

Píši Ti, že jsme se dali, my ze spolku, vyfotografovat. Fedor je v prostředku a dvanáct je nás při něm. Všecko tajně. Fotograf nám všem podal ruku, že nás nevyzradí. Každý si objednal obrázek, já dva, jeden pro sebe, druhý pro tebe.

Naše maminka Ti pošle jednu mou novou košili s vyšívanou náprsenkou, co sama vyšila. To za ty knihy, co nám Tvůj otec poslal. Já nesmím vyšívanou košili nosit, leda když jedeme pryč.

To, co jsi psal o Husovi, bylo pěkné.

Dědoušek od té doby častěji si opakuje slova: Stojtež v poznané pravdě.

Na fotografii čekej!

Tvoj Kukuluku.

Za krátko došla na bernardickou poštu krabice z Ružomberka. Byla adresována na paní Červenkovou. Poštovská průvodní adresa byla maďarská, paní Červenková nevěděla ani, kam se má podepsat. Otevřela krabici, a v ní byla košile s krásným slovenským vyšíváním. To je krásné! zvolali všichni tři u Červenků. Neklan se chopil košile, svého to majetku, a z ní vypadlo malinké psaníčko. Na vrchu bylo napsáno: Veľactená pani Červenková v Bernardiciach. Ta ostřihla obálku a vytáhla navštívenku.

Veľactená pani!

Neznáma priateľka dovoluje si Vám poslať pre Vášho synčoka vyšívanú košieľku. Vladíček moj miluje Vášho Neklana celým srdcom; daj dobrý Boh obom svojho požehnania.

Úprimný pozdrav zpod Tatier do krajov Husových a Žižkových.

Vaša Elena Vlkolinská.

Velectěná paní!

Radost velikou učinila jste nám všem. Netajím, že jsem zaslzela nad něžným dárkem Vaším. Vím, že každý steh na košilce posvěcen byl krůpějí lásky mateřské, že při každém stehu jakobyste vyslovila jméno svého Vladíčka. A tisíce těch něžných krůpějí a tisíce sladkých jmen svého drahého dítěte posíláte mně, přítelkyni neznámé! Ach, děti naše netuší, jak my, matky, je milujeme! Neklan můj raduje se z krásy Vašeho daru, já při té kráse cítím ještě i teplo matčina dechu a chvění mateřského srdce. Jestli můj Neklan líbá obě Vaše dovedné ruce, já líbám čelo Vladíčkovy matičky, Boha při tom prosíc, aby žehnal Vám i drahému dítěti.

Slibme si to, že děti své dobře vychováme, aby byly věrny svému národu, aby hledaly pravdu a milovaly všecko boží stvoření.

Děkuji Vám vroucně a jsem

Vám upřímně oddaná přítelkyně Rosálie Červenková.

Za krátký čas dostal Neklan od Vladíčka fotografii. Bylo na ní dvanáct šuhajcův. Neklan hledal nejprv Vláďu a hned potom Fedora Kadavého. Ten byl uprostřed, silný a pěkný šuhaj, tak trochu vzdorně hledící. Na spodní straně se všickni vlastnoručně podepsali, pěkně po slovensku. Neklan nesl obrázek do školy a živě svým kamarádům vykládal, jak se těch dvanáct slovenských šuhajcův schází ke čtení slovenských a českých knih, jež v kolně v jámě ukrývají. Po celých Bernardicích se o tom vypravovalo. Člověk by neřekl, že dopisování dvou chlapcův zaneslo slovenskou myšlenku do celých Bernardic. V hostinci u Komárků odebírali „Slovenský Týždenník“, chlapci na měšťanské škole měli slovenský zpěvník a také už na pastvách slyšeti bylo krásné slovenské písničky. U Komárků ovšem mnozí starší páni raději slovenskou brynzu než slovenské noviny. Když jim pan Červenka řekl: „Tu máte slovenské noviny,“ tož oni: „Pane Komárku, dejte slovenskou brynzu.“

Milý Vláďo!

Maminka mi udělala na fotografii rámeček ze zeleného plyše, a už to visí na stěně nad mým lůžkem. Když k nám někdo přijde, rádi to ukážeme každému. Maminka se dívá nejraději na Tebe a říkává: „Má hodnou maminku.“ Já zas mám rád Tvého dědouška, co na křesle sedí a vykládá o svobodě.

Už jsem Ti dlouho nepsal, čekal jsem, jak to skončí.

Byl u nás totiž dráteník a my jsme se ho ptali na jeho děti. Pravil, že má patnáctiletou dceru, a tu tatínkovi přišlo na mysl, že by ta dcera mohla u nás sloužit, aby si maminka trochu ulehčila. Dráteník byl rád, že jeho dcera bude u hodných lidí a že bude též zarábať (vydělávat). Potom přišlo tatínkovi na mysl, že by se slovenští hoši mohli učit řemeslu u českých mistrů. Hned zaskočil k panu Píseckému, krejčímu, to je vzdělaný člověk, a ten řekl, že by hned přijal hodného slovenského hocha do učení. Dráteník se škrábal za uchem, že prý cesta stojí mnoho peněz. Tatínek slíbil Zuzce cestu zaplatit, a pan Písecký pravil, jestli přijede hoch hodný, že mu zaplatí půl cesty. A pomysli si, za tři neděle tady byli Zuzka a Štefan, kterému je už sedmnáct let. Štefan je též dráteníkův syn, sloužil v Čaci u žida a pásl krávy. Tatínek jim popsal cestu. Jeli z Čace do Trenčína, potom Vlárským průsmyskem do Brna a přes Jihlavu do Tábora a k nám. Jeli den a noc a ještě půl dne. Celé Bernardice se chodily na ně dívat. Když přišli, nevěděli, jak do práce, ale už za týden byli obratnější. Jsou hodní, modlí se a večer pláčí. Nejraději jedí chléb; doma prý ho měli jen na svátky. Naše Zuzka vždy napřed ke krajíci přivoní a řekne: „Jaj, ten voní.“ Když jakési dítě čmáralo po zdi, vzkřikla na ně: „To něslobodno robiť,“ a to se tak zalíbilo, že to nyní všickni chlapci na měšťanské škole říkají.

Za podobiznu děkuji Ti mnohokrát a všecky hochy, co na ní jsou, pozdravuji.

Tvůj upřímný Neklan.

Milý Neklane!

Byli jsme daleko! Na svatodušní svátky šest šuhajcův ze Sitna, já mezi nimi, podnikli jsme daleký výlet. Najdi si na mapě řeku Revúci, co se u Ružomberka vlévá do Váhu. Ta prýští jižně Ružomberka ve vysokých horách, kde je rozházena vesnice Revúce. Do té vesnice jeli naši skoupit brynzu. Přišlo mi, že pojedeme s nimi. Fedor byl hned pohotov a a ještě čtyři kamarádi ze Sitna. Cestou jsme húkali a zpívali. Úhuhúúú! Tak se v horách rozléhalo! Fedor vždy rozmýšlí a tak mu připadlo, že dojdeme až do Baňské Bystřice. Vzkázali jsme po Jankovi, čeledínovi, že se navrátíme až třetí den, aby se naši nebáli. Měli jsme brynzu a koupili jsme si bochník chleba. Cesta byla strašná, už jsme nechtěli dále, ale Fedor nám sliboval vykonat cosi tajného. A to nás vzpružovalo. Udělali jsme veliký věnec z lipových listů a pořád jsme nevěděli, nač je. Jen jsme se plazili, tak jsme byli unaveni. Po půl noci jsme došli do Baňské Bystřice. Fedor pořád tajil, co zamýšlí. Za městem jsme si odpočinuli; měsíček svítil a byla teplá noc. Hron hučel. Čekali jsme, co Fedor vymyslil. Jal se vypravovati o básníku Sládkovičovi a řekl nám, že půjdeme na jeho hrob. Tak mne zamrazilo! V noci na hrob! Šli jsme a jen tak šeptali. O půl druhé v noci přelízali jsme nízkou zeď cintorínu (hřbitovu) v Radvani a podle lípy poznali jsme hrob básníkův. Fedor klekl a hlavu zabořil do hrobu. Věř, to je zvláštní člověk, z něho bude velký muž. Všickni jsme klekli, a Fedor potichu říkal: „Otče náš na nebesích, Ty víš, že chtějí národ náš shladiti s povrchu země. Na hrobě největšího slovenského básníka Tě úpěnlivě prosíme, nedej zahynouti nám ni budoucím. Tobě pak, zlatoústý pěvče, přísaháme, že nikdy rodného jazyka svého neopustíme.“ Potom položil věnec na hrob a s lípy, co je nad hrobem, všickni jsme si utrhli ratolístku. Byla to krásná chvíle, jen jsme se chvěli. Potom jsme nevěděli, co dělat. Tak Fedor zaklepal na okénko v jedné chaloupce a zeptal se, kde je fara. Pověděli nám a potom jsme zaklepali na faru. Pan farář se vyptal, kdo jsme a všecky nás vzal k sobě; byliť jsme samí evangelíci. Ráno nás dal dovézti na vozíku do Revúce a pak jsme šli pěšky domů. Doma se na mne zlobili, ale když jsem dal dědouškovi ratolístku se Sladkovičovy lípy, tak se všickni usmířili.

Veru to bol pekný výlet.

Sláva Sládkovičovi!

Tvoj Vladimír.