Zlatý fond SME vzniká v spolupráci s Ústavom slovenskej literatúry SAV
RSS výstup diel Zlatého fondu (Viac informácii)
Karel Kálal:
Co si dva hoši dopisovali
Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Jaroslav Geňo, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)
| Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 15 | čitateľov |
Nezapomněli jste na Štefana a Zuzku?
Štefan se za tři roky vyučil. Když odcházel z Bernardic, bylo mu dvacet let. Krejčí bývají slabí, ale on byl silný; zesílil na stráních čačanských, když stádo pásal. Loučil se těžko. Pan Písecký najal mu vozík, a když naň kufr nakládali, divili se, že je tak těžký. „Věru těžký,“ usmíval se Štefan, „abyste věděli, to jsou knihy, české knihy, vezu je na Slovensko.“ Byly to knihy, které darovali Štefanovi bratři Sokoli. Potom naložili kufr Zuzčin, také těžký, plný šatu a prádla, i několik knih v něm bylo. Kol vozu stála hromada lidí, přátelé Štefanovi a kamarádky Zuzčiny. Byl tu i pan Stejskal, starosta Sokola, a před všemi lidmi takto promluvil: „Milý bratře! V tomto českém městečku vyučil jsi se náležitě řemeslu, ve večerní škole a v Sokolu nabyl jsi pěkného vzdělání, nabyl jsi u nás vědomí, že jsi Slovan, náš brat, a vezeš si hromadu knih. Tak tě vracíme Slovensku. Pověz svým, jak jsme tě milovali. Na zdar!“ K Zuzce promluvila po tichu paní Červenková: „Viděla’s mne vždycky v práci, vzpomínej na to a nikdy nezahálej. A poslední mé k tobě slovo: Buď hodná, hodná!“ Dívky i ženy slzely. Vůz se hnul k Veseličku na nádraží. Sokoli hleděli za Štefanem a přikyvovali hlavou: „Dobrý, poctivý Slovák.“ — Slovenskou poctivostí končí naše povídka.