ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Krutě vládl nad Indy v třetím stol. před Kristem král Dabželim. Nestrpěl on žádného odporu proti vůli své.

Vida národ trpěti, odvážil se Bidpaj (Pilpai), učený bramín, králi činiti proto předhůzky a vytýkal jemu skutky, které se nesluší na pána a správce národa. Dabželim rozhorliv se nad touto opovážlivostí, kázal mudrce ukřižovati, pak ale změnil ten trest v doživotní vazbu. Učenníci jeho rozprchli se po vlastech dalekých.

Král sám také toužil po vzdělání se, když potřeboval jednou výkladu o astronomických úkazech, vzpomněl sobě na učeného Bidpaje, jenž v žaláři uvažoval, že ve světě pravda a smělé slovo často škodívá, ale že to předce bude jednou národu jeho prospěšným.

Vypravoval král mudrci, že často nemůže spáti, pak že hlavně dívá se do velebné noci, pozoruje ty světy nesčíslné, tu nezměrnost nekonečnou, východ, západ, aneb stálost těles nebeských, a tu prý vidí moc a moudrost všemírem vládnoucí i cítí, že nechová se on jako ty hvězdy, kteréž na drahách svých šetrně jedna druhé se vyhýbají, ba laskavým světlem svým se hledají. I žádal panovník na mudrci vysvětlení toho všeho a kázal jemu též, aby opakoval ty výčitky, které jednou byly původem hněvu nespravedlivého.

V náhradu za utrpení a příkoří svěřil Dabželim Bidpajovi správu říše či vezírství. Nerad ujal se učený bramín vlády, ale řádně ji vedl. V zemi počalo vzkvétati blaho a štěstí, tak že všickni králové indičtí žádali Dabželima, aby jim byl vrchním pánem.

Na to vyzval panovník Bidpaje, aby sepsal knihu moudrých předpisů jako zrcadlo, jimiž by se měli spravovati nejen knížata ale i ostatní lidé v jednání svém, a aby poučení to bylo zachováno pro potomky.

Bidpaj zavolal opět učenníky své do země a s jedním jen pak v samotě uzavřené pracoval po celý rok, nepřipouštěje nikoho k sobě. Za dobu tu byl bramín moudrý připraven dokonale, aby mohl odpovídati na všecko, nač by panovník jej se tázal.

Tak povstala slavná po celém světě sbírka bájek Bidpajových, po bibli do nejvíce jazyků přeložená. O překladech těch zmíníme se na konci knihy.

Bidpaj přál si, aby kniha jeho pečlivě byla chráněna, aby nešla z Indie ven a jmenovitě aby se nedostala Peršanům do rukou. Tak se ale nestalo, jak vidíme z předcházejícího.

Prof. Wolff, jenž přeložil bájky ty do němčiny r. 1837, diví se, že jsou známy v Německu pouze odborníkům-učencům. U nás vyšly v tomto století v českém zdělání r. 1846 od Fr. Klácela Třebovského v Olomouci, pak 2. díl r. 1850 v Brně. Knihy ty jsou rozebrány, a ptejte se dnes, kdo je zná? —

Nikdo nečekej, že jsou to bájky jednotlivé, různé, jako Ezopovy, Krylova, Lafontaineovy. — Bidpajovy jsou umělecky a přirozeně spojené, jsoutě „filosofií života zobrazenou v půvabném rouchu bájek a parabol“.

Ibn Mokaffa, překladatel těchto bájek do arabštiny, žádal od krajanů svých, aby nezůstávali státi při zevnějšku jich, nýbrž aby spíše vyhledávali skrytý mravní úmysl. Teprve pak kniha ta že užitečnou bude.

E. V.