ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Řekl král Dabželim k mudrci Bidpajovi: „Vyslechl jsem podobenství tvé o holubech a sovách a vzal jsem si z něho mnohé poučení o lidském životě. Pověz mně nyní podobenství o člověku, který statku hledá a naleznuv jej, opět ztratí.

Odpověděl na to mudrc Bidpaj:

„Na tomto pravidlu založena jest historie vůbec; děje se vše, co jest možné, jen nemožné nestane se. Avšak jedna možnost protiví se druhé, jest ustavičný boj všeho se vším a odtud to neustálé přetvařováni, rození a umírání. V této povšechnosti každý nepořádek stane se brzy pořádkem a naopak. Věčným vítězstvím této všemožnosti jest: osud. On jest všeho otcem i zhoubcem. — Žádáš-li, králi, podobenství na ono přísloví, ukládáš mi přemnoho nebo málo, poněvadž tato pravda jeví se i v nejnepatrnější maličkosti.

Odpověděl na to král Dabželim: „Nejvíce zajímá mysl mou věc malá, ve které jeví se velká pravda. Řekni mi tedy takovou věc na pohled malou.“

Řekl mudrc Bidpaj: „Vím něco, co se sem hodí, o opičákovi a želvě.“

Král Dabželim dal si to vypravovat a Bidpaj počal následovně:

Opičák a želva

Byl jednou jeden opičák jménem Maher (chytrák). Byl králem svého národa, panoval dlouho dle zemských zákonův a mnoho dělal po jiných, jak opice vůbec dělávají. Konečně sestárnul a seslábl. Zpozorovav to mladší opičák, také z královského rodu, povstal proti němu, porazil ho a nastoupil sám na jeho trůn.

Starý přemožený opičák utíkal do pouště, kde — zašed dosti daleko — přišel k řece, na jejímž břehu bylo mnoho ovocných stromův a zvláště velmi úrodný fík rozkládal se nad vodou. Tento strom přijal ihned pohostinsku do svého stínu opičáka, který si tu pohověl, ale proto, že byl starý a v neštěstí postavený, také rozjímal a mudroval. Zachovalo se až na naše časy mnoho jeho průpovídek, kterými se — ovšem jen opičímu národu — dávaly rozličné rady, ku př.:

Takových a jiných průpovídek osamělého Opičáka zachovalo se prý velké množství.

On tedy seděl na fíkovém stromě a mlsal dle chuti a když měl již, co hrdlo ráčilo, počal hýřiti, trhal svévolně fíky a házel je do vody, maje velkou radost, když to žblunklo a dělala se kola větší a větší, méně a méně patrná, až zmizela.

Na blízku přebývala želva. Vidouc Opičáka házeti fíky se stromu, pomyslila si: „Zajisté se do mne zamiloval tento švihák a chce těmito dárky získati mou přízeň. Moje srdce není z kamene.“

Dávala rozličným způsobem na jevo svou náklonnost, ale opičák neznamenal ničeho. Pro radost a žblunkání házel fíky, které želva chutě sbírala, říkajíc v srdci svém:

Začala plovati a houpati se po vodě, aby se líbila; zkrátka, chovala se, jako by měla smysl a zkušenost jistých paniček, o nichž praví se:

Musím totiž podotknouti, že želva byla již vdaná a při letech. Proto tím více teda dělala, aby ji svět měl za krásnou a milostnou. Tenkráte radovala se již skoro s pevným přesvědčením projevům Opičákova srdce a snila o sladké budoucnosti.

Opičák, vida ji proháněti se po vodě a loviti fíky, usmíval se blaženě, mysle si v srdci svém: „Kdo by do nemotory řekl, že ví, co jest dobrého.“ Dal se s želvou do řeči, ano konečně nebylo mu naproti mysli ani jakési takési přátelství s ní. Stává se:

Pravdivý jest dávný výrok:

Zkrátka, Opičák stal se přítelem paní želvy a ona ho často navštěvovala. On jí házel fíky do vody, ona tomu byla ráda, ale manžel její vrtěl mrzutě hlavou, slyše o tomto novém přátelství, neboť věděl:

Ale co měl dělati? Vaditi se? — Ve vádě vítězívá žena. Dělati se rozhněvaným, uraženým? — Žena tomu nevěří. Zapověděti ženě takové návštěvy? — Toť horší nežli pobízení. Dáti se rozvésti? — Pro Opičáka by to bylo hanbou. Trestati ji? — Tu teprve dáváš právo ženě, aby tě nenáviděla. Hověti tomu? — Staneš se pometlem. Dělej, co dělej, zle jest, jednáš-li se ženou upřímně. Úskočně musíš lásku zničiti, sic jen olejem rozněcuješ plamen. — Potom však doložil v mysli: „Nač pomýšleti? Lépe jest čekat, až přijde čas a naskytne se vhodná příležitost. Říká se:

Čekal tedy želvin manžel na vhodnou chvíli, aby se sprostil protivného přítele svého, ale zatím choval se velmi přívětivě k manželce, chválil opičáka pro jeho panické mravy, vtip a dary ducha, ano doprovázel manželku k němu a při tom si nejednou pochutnal na shozeném fíku. Želva byla ráda tomuto rozumu svého muže, neboť

Bylo také pro domácnost dobře, že muž žil na fatky. Co na fatky?! Měl k tomu jisté právo, arci ne psané, ale přirozené.

Jednou stalo se, že paní želva — jak se často paničkám stává — onemocněla a nesměla z domu.

Znamenaje tuto příhodu manžel, hleděl ji hned využitkovati pro své záměry. Pravil k ženě: „Dušičko má, dnes nesmíš z domu. Chceš-li, sdělím příteli Opičákovi, že jsi nemocna. Čekaje marně na tebe, dělal by si snad trapné myšlenky. Vyřídím mu, že jsi jen tak trochu slabá, ale že se brzy zase zotavíš, i přinesu ti domů fíky, jež tak ráda jídáš.“

Želva pochválila starostlivého svého manžela, řkouc: „Učiň tak, srdečko mé; ty jsi přece jen hodné stvoření a víš, co se sluší a patří.“

Manžel odešel. Poměrně dle přirozené rychlosti své dostal se pod fíkový strom, přeplavav dvě ramena tamější řeky a přelez jimi zavřený ostrov, a vyřídil Opičákovi od své ženy pěkné pozdravení a vše ostatní.

Opičák litoval ubohou želvu; ale manžel pravil: „Ach, kterak bys obveselil její churavé srdce, kdyby se ti chtělo jíti se mnou a zůstal jsi u nás, až by se pozdravila, nebo jisto jest, že

Opičák odpověděl: „Jest to ovšem možné, ale jak já pěšák mohl bych se dostati na vaši stranu, neuměje plovati. Vodě není co věřiti, nepřeje obyvatelům pevné země.“

I řekl manžel nemocné želvy: „To jest snadná pomoc. Stoupni si na můj vrchní štít a já tě donesu na náš šťastný břeh, kde jest mnoho ovocných stromů a sladký pokrm pro toho, kdo nelení si ho trhati dle chuti.“

Opičák odpověděl: „Učiň teda, jak pravíš.“

Bez okolků a rozpaků postavil se Opičák na štít potměšilé želvy a tato odrazila od břehu. Již byla hodně daleko a mohla posouditi, že Opičák nemůže skočiti do vody, aby se neutopil. Měla z toho velkou radost.

Také v Opičákově duši bylo patrno pohnutí. Viděl, že jest vydán na milost i nemilost želvě, jež k útrpnosti neměla právě příčiny. Trpce litoval své nerozvážnosti a lekal se tím více, znamenaje radost svého převozníka. Přišlo mu na mysl pravidlo:

Nabyv rozvažováním smělosti, Opičák postavil se ihned hrději na hřbetě svého falešného přítele, který byl právě zabrán v myšlenkách, jak by nejslušněji zahubil Opičáka, ale nikoli ze msty nebo žehravosti, nýbrž z pověry. Slyšel totiž o zkušeném prý prostředku, že lid nosívá na krku na prášek utřené opičí srdce, s tím prý všudy projde, stane se všudy oblíbeným, dosáhne cti, hodnosti a blahobytu. Lidské srdce svou nemotorností a ctižádostí bývá na překážku i dobrému životu a spůsobuje pád dnes nebo zítra. Říká se bez ostychu:

Proto přál si želvák opičího srdce, ale chtěl ho získati slušným způsobem, aby nemusil sobě obtížiti svědomí. Bývá v povaze jistých hovádek, že

Také manžel nemocné želvy a Opičákův převozník nechtěl dopustiti se hříchu, nýbrž chtěl dobrým právem dobýti opičího srdce a těšil se nadějí, jež jest ukryta v jisté básni.

Pravila želva takřka k sobě: „Vždyť já si jen přeji opičího srdce. Opice a zvlášť Opičák ho nepotřebují. Vždyť i lidem líbívá se více cizí než vlastní. Tak ku př. člověk nejí lidského masa, ale za to jídá maso mnohých zvířat. To platí i o duši. Není divu, že vepř má srdce vepřové, ale kdyby vepř, osel a pod. zvířata měla srdce člověčí — jaký by tu byl zmatek! — Proto důkladné jest světské pravidlo:

Takto rozmýšlel Opičákův převozník, ale Opičák, znamenaje něco takového, rozvažoval v duši jiná pravidla, mezi nimi toto:

Jiné zní:

I řekl potom v srdci svém: „Staň se cokoliv; jsem připraven a odhodlán. Od jakživa slýchával jsem:

Na to pravil nahlas k želvě: „O, příteli, zdá se mi, že jsi zamyšlen. Pověz příčinu svého zármutku. Jsem ti příliš těžký? Odpočiň si na tomto ostrůvku.“

Zrádný převozník odpověděl: „Nevíš, že psáno jest:

Avšak chceš-li, odpočineme a pohovoříme si.“ Připluli k ostrůvku. Opičák rychle seskočil se želvího štítu a hned cítil se silnějším, neboť jest věčná pravda:

Za to želva stala se mnohem nemotornější, ač v obojím živlu, na zemi i ve vodě byla domovem. Avšak obyčejně bývá, že

Vida tuto neobratnost, usmál se samolibě a pravil Opičák: „Jak, příteli, vážně kráčíš? Jistě, že duše tvá je zabavena těžkou myšlenkou a jen tak ledabylo vleče tělo s sebou. Pravda jest:

Odpověděl potměšilý přítel:

Vahavost jest má povaha, ale taková vahavost nebývá, příteli Opičáku, špatnou vlastností. Praví se:

Vídával jsem na své oči, že

A tu očkem tak potutelným zašilhala želva na Opičáka, že ho až bodlo u srdce. Rozuměl tomuto slovu; věděl, co a jak obmýšlela želva, a nejen strachem chvěla se duše jeho, ale zvláště zlostí nad touto hrdou samolibostí, s jakou želva pronášela svá pichlavá slova. Opičák zakusil zajisté tu chvíli, co psáno jest:

Touto myšlénkou nabyl Opičák smělosti a naděje i řekl v srdci svém: „Jsem na pevné zemi, proč bych se nepostavil naproti svému nepříteli a netázal se nejprve: „Co ty, hanebníku, se mnou obmýšlíš? Ty, ničemníče, mně chceš škoditi za to, že jsem byl tvým dobrodincem? Co, ty zákeřníku…? Zastavil se najednou proud myšlenek myšlenkou, která mu přišla teď na pamět:

Tato slova vzbudila v jeho duši úmysl postaviti se hned proti želvě a započíti s ní boj. Vida však, že nesnadno jí ublížiti, doufal, že ji přemůže velkým kamenem, a proto konal k tomu přípravy.

Opičák řekl na to: „Blázínku! a pro tuto malichernost přál jsi si snad mé smrti? Což nevíš, že my opice dostáváme každý den nové srdce a staré odhazujeme? To jest právě to milkování, o němž jsi se dříve zmínil. Opičí srdce! To je bezcenná věc, můžeš je míti každý den. Proč jsi mi to již dříve neřekl? Mám doma několik srdcí, škoda té zpáteční cesty. My, opice, jdouce do společnosti, odkládáme srdce, zachovávajíce staré pravidlo:

U nás jest zvykem, že opičák, jde-li na návštěvu k příteli, nechává vždycky srdce doma, aby je neztratil, kdyby u něho spatřil hezkou ženskou. Do společnosti nehodí se láska ani nenávist. Milující drží se pohromadě, nevšímají se sousedův a takové jednání uráží. Ještě více protiví se schůzkám nenávist, ač pravda jest, že chytří nepřátelé nejvíce se hledají, aby, zkoumajíce na vzájem své úmysly, mohli se míti na pozoru. Proto říká se:

Potměšilostí jest jisté milkování a proto podivy nebéře do společnosti srdce, jež jest zdrojem lásky a nenávisti. Opičí národ jest nad míru poctivý a proto nechává srdce doma.

Z toho snadno poznáš, proč já, poctivý opičák, dle nejlepšího svého svědomí nemám srdce s sebou. Nemaje ženy ani dětí, nechávám srdce vůbec doma. Tím získám více místa pro žaludek. Znám nejstarší i nejnovější přísloví:

Vrať se tedy se mnou nazpátek a vezmi si mé srdce, visí tam na fíkovém stromě a nalož s ním dle libosti. Já již dávno si zpívám:

Želva, slyšíc to, radovala se velmi a těšila se nadějí, že bez hříchu dostane opičí srdce, skrýš velikého kouzla, jímž chytrý stává se zámožným a slavným. I řekla k Opičákovi: „Velebím velkomyslnost tvou, příteli, který máš sice místo pro srdce prázdné, ale přece jsi laskavější než jiní, kteří se chlubí, že srdce s sebou nosí. Jaké to musí býti srdce?! Zajisté nic jiného než zhustlá, ssedlá láska! Jaký div, že majetník takového pokladu má klíč ku každé blaženosti, na niž si lze pomysliti. — Příteličku, vstup tedy zase na má záda a já tě milerád zanesu tam, kde máš své srdce, na němž ti nezáleží.“

Opičák odpověděl: „Ovšem nehrubě si všímám toho kousku svého těla, kterýž u nás již dávno, nyní však i u lidí jest v nevážnosti, ale přece jest mi velkou obětí odříci se ho, neb jest — buď jak buď — částí mé bytosti a proto milým. Co je naše, milujeme vždy, byť bychom i na oko na to žehrali. Dobře říká se:

Já však již stárnu a nač srdce starému? Proč bych si nechával hračku, kterou se mohu zavděčiti tobě i tvé manželce. Vezmi si je a dělej, co chceš s tímto potměšilým odbojníkem. Jsem věru žádostiv, jak tě bude poslouchati. Mně dělalo vždy vzdory. Věř mně, milá želvo, dočká se každý rozumný chvíle, kdy řekne s upřímnou štiplavostí:

Želva však chválila bez ustání opičí srdce, řkouc: „Není srdce jako srdce, brachu! Opičí srdce má prospěch bezděčnosti i přece podobu srdečnosti a to jest doposud dobrá věc, nebo stojí v písmě:

Ach opičí srdce! Ty poklade nynějšího pokolení, jak budu tebou blažena!“

To vyřknuvši, hnula sebou v radostné dychtivosti, Opičák skočil jí na záda i plouli tito protichůdci k cíli na oko jednomu, ale v pravdě rozličnému — dle písma, jež praví:

Vraceli se řekou. Oběma krátil se dech dychtivostí, ale naděje poháněla k většímu spěchu. Želva pilně veslovala. Opičák šklebil se, okusoval nehty a přešlapoval radostí i bázní. Jsou dva plaménky na krbu naděje.

Již bylo viděti strom, již i fíky na něm, již i místo na břehu, kde Opičák chtěl vyskočiti. Ještě třikrát udělala se vlna a vrátila a Opičák byl na svém milém stromě a seděl tak pohodlně, nevšímavě, blaze, jako by nebyl ničeho zakusil, jak by ani želvy nebylo. Jediná tato myšlenka byla patrná v jeho oku:

A věru! není hodno ani radostí ani žalem kormoutiti jasnou mysl. Její lhostejnost a nečitelnost jest nejlepší pomstou za ošemetnou klopotivost našeho světa.

Arci neví se, seděl-li Opičák lhostejně na stromě z přetvářlivého šelmovství neb z moudrosti, nabyté častým uvažováním životních případů. Buď tak neb jinak, seděl jako pravý mudrc, kterýž řídí se potěšným pravidlem :

Opičák zasmál se konečně hlasitě, řka: „Želva šelma, já šelma a všickni, všickrá jistou mírou měření jsou šelmy, avšak žádný nechce se přiznali a staví se tím oným, jen ne tím, čím jest. A když to vidí zdravé oko a poví to duši ve zdravém těle, jakby se nesmála nad takovou pošetilostí a přetvářkou. Kdybychom tak odhodili všecko přetvářky a kukly a byli tím, čím jsme — jaká by ty byla ve světě mela!

Opičák chtěl mudrovati ještě dál, ale želva netrpělivě volala na něho z vody: „Což příteli, nemůžeš nalézli své srdce? Čekám již velmi dlouho a víš, že

Vyplň, co jsi slíbil a šťastně přeplujeme řeku, abychom potěšili ubohou manželku mou, přítelkyni tobě zvláště milostivou. Vezmi srdce své a neváhej způsobiti naše štěstí.“

Výslech Opičák tato slova, dal se do hlasitého smíchu a potom pravil užaslému, srdce žádostivému příteli: „Aj ty, nemotorný blbe, což jsi ještě nepochopil staré příslovi:

Jen samotná smrt jest bez srdce a proto závidí blažený tlukot živého srdce. Kdo jest bez srdce, jest bez života a teda i beze světa, nebo praví se:

Ve starém písmě čteme tato slova:

Pamatuji si dobře, jak vypravovával můj praděd mnoho o srdci, vždy na konci dokládaje:

Nalezl jsem starým písmem vryto na kameně porostlém mechem:

Kterak bych já tedy mohl dáti srdce své želvě? Chvilku jsi naháněla mému srdci strachu, teď jsi hračkou. Já v tobě nemohu býti, já a srdce mé jsme věc jedna. Co myslíš snad, že jsem jako osel, o němž řekl šakal, že nemá srdce ani uší?“

Želva na to nevrle pravila: „Jak to bylo?“

Opičák vece: „Slyš a vyber si z toho, co se hodí pro tebe.“

Lev, osel a šakal

Byl jednou v jednom lese lev a měl u sebe vyzvědače šakala, který za svou službu dostával zbytky z královského stolu, — dle starého obyčeje, neboť již nejstarší letopisové praví:

Byl tedy i zde při králi lvu šakal a ten vyčenichával co, kde a jak, a za to se u dvora jakž takž živil.

Jednou však lev onemocněl. Dostal závratě a prašivku a byl tak malomocný v údech, že nemohl uloviti ani toho nejmenšího.

Vida to šakal, spustil ohon, jak mohl nejvíc, a nejistým krokem přiloudal se ku králi, řka: „Milostivý pane, ráčíte býti ve smutku. Kéž by mně, nejponíženějšímu otroku, bylo nejmilostivěji dovoleno obětovati vše, co mám a jsem, na oltáři Vašeho blaha.“

Lev na tato slova zavrtěl ohonem na znamení své milosti a po chvíli řekl: „Nejspíše jsi, šakale, slyšel, že jsem poněkud churav.“

Šakal hned na to: „Nikoli! jen síla Vaší Milosti ráčí poněkud dřímati, aby tím více zmohutněla.“

Řekl lev: „Ano, tak jest, ale vím i pro tuto zdánlivou nemoc královský lék, totiž oslí srdce a uši. Jdi a přines mi tento lék.“

Pokloniv se, šakal řekl: „Blahoslavený osel, jemuž jest souzeno obětovati Vám své srdce i uši. Ach, kéž bych byl oslem.“

Král pravil na to blahosklonně: „Každý oslem býti nemůže. Buď spokojen se svým osudem, také šakalství je stav poctivý a nám zvláště milý.“

Šakal šel potom hledati toho nad jiné štastného osla. Šel, ohlížel se na vše strany, až nedaleko lidských příbytků potkal osla, který patřil valcháři a při své hubenosti i vyzáblosti musil nositi těžká břemena.

Pozdraviv ho, ptal se: „Příteli, pověz mi, jdu-li tudy dobře tam a tam?“

Osel odpověděl: „Jdi jen zrovna. Kam pak ale právě cestuješ?“

Šakal pravil: „Měl jsem těžké živobytí, pokud jsem sloužil svému dřívějšímu pánu, který mne velice týral. Poznav však svou bídu, pomyslil jsem si v duši: Co tu otročíš? Svět jest veliký a svoboda rozkošná věc; pust se do světa. Při tom mi napadlo staré přísloví:

Také na to jsem si vzpomněl:

Pustil jsem se do světa a věru! nelituji toho. Třeba se mi nevedlo vždycky dle libosti, jsem aspoň, co jsem — šakal. Víš, příteli, že stojí psáno:

Slyše to osel, vzdychnul si i pravil litostně: „Ach, kéž bych i já byl svobodným zvířetem! Ale mne jeden člověk prodává druhému a každému musím mnoho robotiti. Brzy nosím, brzy tahám a mám ustavičně hlad. Jsem v opovržení a beze vší přízně. Ach, jak zcela jinak byli živi praosli, naši praotcové — jak mi vypravuje strýc mezek, když si spolu rozprávkou konejšíme hlad a přehlušujeme upomínání svého žaludku. Ach, jak jsem záviděl těm, kteří jsou krmeni na pečínku. Jest to arci smutné vědomí, ale když to jeden rozumně rozváží, musí uznati, že jim jest přec jen lépe. Umříti musí každý a lepší jest hrob v žaludku než v jámě.“

Šakal pravil:

„Co ti zbraňuje, milý příteli, chceš-li opravdu vstoupiti na dráhu přiměřenější svým schopnostem? Shoď své břémě a následuj mne. Znám kraj úrodný, svobodě příznivý, kde i přítelkyně má, mladá, tučná, velmi vtipná a milá oslice napase se do sytosti na zdravé pastvě a napojí se z proudu vždy čerstvého.“

Slyše to osel, zvláště zmínku o přítelkyni, odhodil ihned své břémě a šel se šakalem.

Ten ho vedl do houště, kde bydlel lev, dav dříve znamení svému pánu, že vede osla. Lev vrhl se na osla, jenže s větší chutí než silou, neboť mu bránila málomocnost. Poděšený osel utekl.

Vida šakal lva bez osla, tázal se: „Jak to, že Vaše Královská Milost neráčila popadnouti osla, jehož jsem dovedl chytře až sem?“

Král odpověděl: „Přiveď ho ještě jednou a doufám, že mi pak neujde.“

Řekl na to šakal: „Kdo ví, půjde-li po druhé se mnou; avšak důvěřuji v pohodlnost jeho mozku. Říkává se:

Pustil se teda po druhé za oslem a šťastně ho našed, pravil k němu: „Příteli, ty jsi přec jen podivín, poleká se vroucností mé přítelkyně a uteče. Což horlivost škodí lásce? Či se ti oslice nelíbila? Utržíš si posměch a podezření, nevrátíš-li se s pevným úmyslem, že se po druhé zachováš lépe.“

Podivil se osel, řka: „Aj, aj, vždyť já viděl, jak se na mne žene zvíře s ostrými pazoury, zuřivé, podobnější hroznému kocouru než oslici.

Šakal pravil: „Vždyť jsi přece dost učený a víš teda, že strach má velké oči a maluje všude jen strašidla. Byl jsi vlastně tuze rozčilen nadějí na blaženější život, na užívání nově nabyté svobody a octnuv se náhle na poušti, měl jsi na mysli mnohé nesrovnané obrazy. Bál jsi se možného nebezpečí a viděl jsi hned dravce a jejich pazoury. Ký div tedy, že jsi místo vroucí milenky viděl hrozného kocoura. Vrať se a záhy budeš se smáti svému útěku.

Osel se přece ještě divil, ale šel roznícen za šakalem, přemítaje na mysli, jak omluví se u milostivé oslice, již urazil svým útěkem, nebo

Šakal vedl osla opět do houště, kde bydlel lev, který na dané znamení, obořiv se šťastně na osla, roztrhal jej.

Pravil potom lev k šakalovi: „Lékaři mi nařídili, abych nejedl, dokud se nevykoupám a neočistím. Hlídej mi zde zatím osla. Až se vrátím, sním já srdce a uši a ty dostaneš ostatek za tvou věrnou a horlivou službu.“

Šakal, pokloniv se, slíbil učiniti dle královské vůle, ale — jak lev odešel — pravil sám k sobě: „Věř, kdo chceš, že mi lev nechá vše, krom srdce a uší. Sám jest rád, že něco má; naopak já sním dříve srdce a uši. Až lev přijde a neuvidí srdce ani uši, bude to považovati za znamení zlého a nechá tak všeho.“

Jak řekl, tak učinil.

Lev, vrátiv se očištěn, ptal se po srdci a uších, ale šakal odpověděl směle, jakoby měl nejčistší svědomí: „Milostivý králi! Kdyby tento osel býval měl srdce a uši, nebýval by zajisté šel podruhé se mnou, vyváznuv poprvé z milostivých pazourů Vašich.“

Lev na tuto odpověď zatřásl hřívou a lehl si hladový, přemítaje tak mnohou věc v mysli své. —

„Rozumíš, zrádče, tomuto podobenství? Pověděl jsem ti je, abys věděl, že nejsem jako ten osel bez srdce a uší, jak šakal udával. Ty jsi mne přelstil, oklamal; já oklamal tebe a tím jsem teda sám napravil, co jsem zkazil. Kdo svou dobromyslností přijde do nebezpečí, může z něho vyváznouti jen rozumnou rozvahou.“

Tak dokončil řeč svou Opičák a otočil se na stromě k želvě zády.

„Máš pravdu,“ pravila želva, „ale poctivý přizná se ku svým chybám a když spáchal nějaký zločin, za nějž musí trpěti trest, nestydí se proto. Kdo spadne do prohlubně, dovede si pomoci tak jako člověk, který na podlaze sklouzne a o podlahu se zase podepře, aby mohl vstáti.“

Po těch slovech kolébala se želva mrzutě domů.

Král Dabželim řekl pak k Bidpajovi mudrci: „Dobře jsi vykonal svou úlohu. Rozuměl jsem tvým slovům, mají se uskutečniti a žádné pravidlo nemá zůstati bez účinku. Chvála Bohu, který naplnil moudrostí ústa tvá!“