ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Král Dabželim, obeslav si poznovu mudrce Bidpaje, řekl k němu: „Nacházím ve světě mnoho nepřízně a málo lásky. Jak tedy možná, že obstojí svět, když nenávist všechno ruší a rozmetává a jen láska zachovává a staví? Vypravuj mi tedy podobenství o člověku, který má na všech stranách mnoho nepřátel a málem byl by již zahynul, kdyby mu nepomohl jeden z nich, s nímž se potom smíří.“

Mudrc odpověděl: „Láska a nenávist jsou arci dvě rozdílná slova, ale znamenají-li také věci rozličné, o tom málo kdo uvažuje. Arci zdá se zcela jasným, že láska, a nenávist navzájem se vylučují, a o čem nikdo nepochybuje, že máme za pravdu. Pravda jest jako starý pelech, byť se již dosti nepohodlně v něm leželo, ano již do něho zatékalo, přece jej neradi opouštíme a horšíme se na toho, kdo by jej haněl aneb snad nás z něho vyháněl. Láska a nenávist považují se již od starodávna za protivníky. Nuže, jsou protivy. — Přátelství a nepřátelství nestojí pevně za jedno; často mění se přátelství v nepřátelství a z nepřátel stanou se často přátelé, jak to příhody svedou.“

Řekl na to král Dabželim: „Mnoho důvěřuji v moudrost tvou, avšak příčí se v mysli mé považovati lásku a nenávist za jedno. Hleď mi vysvětliti tuto neobyčejnou myšlenku.“

Řekl na to Bidpaj: „Zda-li nastává noc dříve nežli slunce zapadlo? Není-li jedno říci: Ubývá světla čili tmí se? — Zajisté, že to jedno. Nuže, co jest temnost nežli nedostatek světla čili světlo umenšené? Je tedy světlo a tma dvojí nebo jen více méně ta samá věc?“

Král Dabželim potvrdil, že to věc jedna.

Bidpaj pokračoval, řka: „Podobně jest jedno teplo a zima. Zima o sobě nic není, leda teplo, jenže nepostačuje naší potřebě.“

Král Dabželim pravil: „Již rozumím. Také nenávist o sobě nic není, leda ponížená láska; avšak přesvědčen nejsem a žádám podobenství o tomto tvém náhledu.

Bidpaj počal vykládati takto: „Každý miluje to, co se mu hodí, buď tělesně nebo duševně. Co se mu staví do cesty, příčí se mu a odporuje, to nenávidí. Co by tedy bylo milého a nemilého o sobě říci nelze proto, že to každému vždy a všudy jiným bývá. Ale to jest jisté, kdyby někdo říkal a třeba se dušoval, že tomu tak není, pravda jest, že každý miluje sebe. To proto, že jest sobě samému vždy roven. Zkrátka, bytost a milování sebe samého jest jedno; kořen a původ jakékoli jiné lásky a nenávisti jest láska k sobě. Co ale v původu svém jedno jest, rozlučuje se později a vídáme, jak láska a nenávist přecházívají a střídají se. Co dnes miluji, nenávidím zítra a naopak.

Rozumný umí si pomoci ve všem, co se mu stane. Potká-li ho nějaké protivenství z nepřátelské strany, jde mu statně vstříc. K příteli svému, udělal-li mu něco, s upřímnou útulností. Opatrný neváhá, ačkoliv v srdci svém chová nepřátelství, přiblížiti se k nepříteli a hledat u něho podpory, když snaží se odvrátit od sebe, čeho se obává, nebo dosíci něčeho, po čem touží. Kdo v takovém případě jedná s pevnou rozvahou, tomu splní se jeho přání.“

Král Dabželim pravil: „Jest ale přece to ono, co vždy na každém vymáhá si vážnosti, nerci-li lásky, byť se nám třeba nikterak nehodilo. Ku př.: Pravda, byť byla i trpka, musí být uznána.

Bidpaj odpověděl: „Králi můj! volil jsi nešťastný příklad. Ve slově pravda skrývá se tolik smyslu, že nelze na ně odpověděti. O tom, čemu se obyčejně říká pravda, jest známo, že nenávidí se nejvíc, ano přemnohým jest solí v očích. Ba tať jedinká jest stálá pravda v dějinách, že pro „pravdu“ od jakživa nejvíce srdcí krvácelo. Svět nenávidí pravdu a bojí se jí jako raracha.“

Tázal se opět král Dabželim: „Zakládáš-li však všechno lidské jednání na lásce k sobě samému, jak jest a bylo možná, býti dobrotivým, smířlivým, pobožným, jak možná zapříti sebe samého a obětovati se pro přítele, pro vlast, pro osvětu, ano jak mohou praví sebemilci v nějakém spolku žíti, důvěřovati si a spolu jednati? Jaký by to nastal zmatek v obcování, kdyby občané poslechli toho, kdo by hlásal: „Neohlížejte se více na žádný zákon, ať Bohem nebo člověkem daný, nevaž vás žádné dané slovo, žádná smlouva, přestaň všeliké přátelství, každý chovej se jen tak, jak mu káže jeho samolibost, miluj každý sebe samého a nedbej na jiné, ať děje se cokoliv.“

Mudrc Bidpaj odpověděl: „Bylo-li posavade zákonem: „Zapírej se, obětuj se“ — přestalo proto zlodějství, šibalství, utiskování, vraždy a jiné zločiny? Nepřestalo. A měl snad člověk dobrotivý, velkomyslný, vlastenecký zapotřebí, aby ho někdo pobízel ku skutkům aneb konal je s vnitřním zalíbením, pro spokojenost sobě samému, nebo zkrátka z lásky k sobě? Láska k sobě samému jest všechen život člověka, má rozličné stupně a přechody, jest necvičená, avšak dospívá do rozumu. Tento rozum lásky k sobě jmenujeme právem a mravností; rozdíl jest jen v poznání. Jemu nelze upírati, že takový základ pro uspořádání života jest nevyvratný, obecný a úplně pochopitelný. Přízeň a nepřízeň musí mizeti, když vychází slunce rozumu. Také myška přestala nenáviděti kočky, když jí rozum kázal, aby hledala u ní ochrany.“

Ptal se král Dabželim: „O jaké myšce a kočce to mluvíš? Co spolu měly?“

Bidpaj vypravoval takto:

Myš a kočka

Jest to stará povídka. V doupnatém dubu vyhlídla si byt kočka, říkali jí Rumi. Pod stromem měla již dříve hnízdo a příbytek svůj také myška jménem Feriduna. Dub stál na místě, kde lovci a střelci číhávali na zvěř.

Jedenkráte, když Rumi nebyla doma, přišel myslivec, nalíčil oka — nevím zrovna, co chytal — a odešel.

Rumi, jdouc domů, aniž by se nadála nějakého nebezpečí, chytila se. Ubohá pachtila se, pachtila, aby vyvázla, ale marně. Oko zadrhovalo se pevněji. Kočce bylo zle a velice krušno.

Feriduna, vidouc, že kočka usadila se v doupěti nad ní, dlouho netroufala si vylézti, ale konečně nabyla smělosti a vyhlédla, může-li vyklouznout a jíti tajně po svém zaměstnání.

Jak zaplesalo srdečko v ní, když viděla, že Rumi již na věky zaopatřena jest, i hned směle běžela ku předu. Ale jak se ulekla, když ohlédnouc se, spatřila za sebou kolčavu, jak na ni číhá, nad sebou pak na dubě sovu, která, klátíc semotam hlavou, pokukuje po kořisti. Bylo konec radosti. Tak bývá ve světě:

Řekla myška ve své úzkosti: „Neštěstí obklíčilo mne ze všech stran, když jsem plesala nad štěstím ze strany jedné. Jsem dosti potrestána, že radovala jsem se z nehody svého nepřítele. Buďsi! Jen kdyby zůstalo při leknutí. Co si mám teď počíti? Půjdu-li nazpět, zakousne mne kolčava, dám-li se na pravo nebo na levo, popadne mne sova svými drápy, a půjdu-li dál, může mne kočka zadáviti. — Jak si pomoci? Váháním a naříkáním jistě se tomu neučí malý žáček.

Pomáhej teda rozoumku! Rozumný neostaví tak brzy svůj náhled a rozum od něho neodejde. Podobá se moři, jehož tůně vyzkoumati nelze. Neštěstí nezmůže ničeho proti snahám rozumného, nezničí, ale přílišné naději a jistotě nesmí se také oddávati, protože dělají člověka odvážlivým, opojeným a slepým.

A tu jí rozoumek radil: „Jdi k ubohé Rumi, slib jí, že překousáš oka, do nichž se chytila, vezme-li tě pod ochranu před sovou a kolčavou.“ Avšak srdce se tomu vzpouzelo, řkouc: „Jak můžeš hledati ochrany u té, kterou nade všechno nenávidíš?“ — Rozoumek zase pravil: „Nenávist sem, nenávist tam. Jest spíše možné, že kočka, vysvobodím-li ji, učiní, k čemu by se kolčava a sova pro nic za nic neodhodlaly. Něco za něco.“

Srdečko reptalo, ale myška, nedbajíc na ně, přistoupila k Rumi, řkouc: „Jak se ti vede, sousedko?“

Rumi mrzutě odpověděla: „Jak vidíš, dle tvé libosti.“

Myška pravila: „Mně se nevede lépe, avšak uvěríš-li a chceš-li, vyvázneme obě.“

Rumi zase řekla: „Mluv srozumitelně, ať mohu rozvážiti tvá slova. Vím zajisté, že často i nepřátelé mohou si býti nápomocni, kde jejich zisk nebo škoda toho žádá. Nepřátelé jsou nepřáteli, pokud si jsou v cestě nebo jeden druhého chce zničiti. Nepřízeň přestane, jakmile přestane její příčina.“

Myška odpověděla: „Mluvíš rozumně a rozum, třeba nepřítelův, zasluhuje důvěry. Tam hle! číhá na mne kolčava, onde sova; nemohu nazpět ani k předu. Můj život jest tak jako tak napolo ztracen. U tebe kyne mi ještě nejspíše spása, protože ti mohu odplatiti tvou ochranu.“

Myška vypravovala potom, co jí rozum poradil.

Kočka Rumi odpověděla na tento návrh: „Myško, jsi malá, ale máš velký rozum. Učiním dle tvé rady. Život za život. Nezůstaneme si ničeho dlužny. Naší přirozené nepřízni nic do toho není.“

„Přijímáš tedy můj návrh?“ tázala se myška. „Takovým způsobem zachráníme se obě, vysvobodíme jedna druhou. Právě tak loď a lodníci na moři vzájemně se zachraňují: loď pomáhá lodníkům a lodníci lodi.“

Na to blížila se myška ostýchavě dost a s jakousi vahavostí a začala překusovati provázek po provázku.

Kolčava a sova, vidouce, že myška smířila se s kočkou, pomyslily si: „Tu již nedostaneme!“ a vzdálily se.

Myška z radostí, že již odvrátila nebezpečenství ze dvou stran, a za jakousi tajnou pobídkou ustávala ve své práci.

Pozorujíc to kočka Rumi, pravila: „Feriduno, Feriduno, zdá se, že jsi změnila svou mysl! Váháš dokonati dílo s takou vůlí, jakou jsme spolu umluvily. Zdá se, že povoluješ ve svém svědomí většího práva staré nenávisti než novému slibu. Věz, že nevěra se špatně vyplácí. Arci nemám ti za zlé, že, vidouc lepšiti se okolnosti, přála bys si, nejen abys nebyla u mne, ale abych i já, tvá nepřítelkyně, zůstala vězeti v oku. Na slovo pravda jest, co se u nás vůbec říkává:

Šlechetný jest pilným ve věci svého přítele. Dříve jsi shledávala v mém přátelství vlastní užitek a prospěch, nuže! nyní by ti slušelo, abys mně je splatila a nemyslila více na nepřátelství, jež mezi námi bývalo. Na ně musíš zapomenouti; tak toho vyžaduje mír, jejž jsme spolu uzavřely. Kdo jest věrným, dochází odměny za své zásluhy, nevěrníka nemine zlý konec. Kdo šlechetně smýšlí, zná jen dík, ale žádnou nenávist, a prokáže-li nepřítel třeba jen jednou něco dobrého, zapomíná na vše dřívější spáchané zlo. Říkává se: Nejrychlejší trest stíhá věrolomnost. Věrolomný jest již ten, kdo nezná smilování, neodpouští tomu, kdo poníženě a pokorně prosí ho za odpuštění. — Já jsem kočka, ty jsi myš. Mne pobádá přirozený pud, abych stíhala tvé plémě; avšak také vy od přirozenosti nás nenávidíte a nám se vyhýbáte. Jedna i druhá strana jedná správně a nevím, kdo by se nad tím horšil. — „Tak jest!“ — „Tedy dobře!“ toť heslo rozumného tvora pozorujícího podivný ruch a melu tohoto světa. Něco podobného praví také staré přísloví:

Jiné:

Toto ti pravím, abys poznala, že nemohu se horšiti nad přáním, vznikajícím — tuším — v mysli tvé, abych já zde za své vzala, ale na druhé straně pomni, jakým způsobem jsme se sešly na tomto místě. Považ, — byť i příroda měla své právo — že i rozum okolnostmi nabývá jistého práva, že potlačil naši nepřízeň a udělal z nás přátele. Přítel přítele neopustí, leč by mu dle možnosti pomohl. Popil si tedy, myško, a rozvaž mi pouta.“

Myška odpověděla: „Přátelství jest dvojí; jedno založené na přirozené příchylnosti a náklonnosti jednoho ku druhému, druhé na potřebě. Jest vroucí a obsahuje v sobě všechny záležitosti. Takoví přátelé spoléhají se na sebe ve všem všudy a nemají zapotřebí žádných úmluv a proseb. Vše rozumí se samo sebou. Jest to velmi krásné zdvojnásobení jedné osoby; všechno dobré stává se hojnějším a zlé lehčím, protože je snášejí dva. Jedenkaždý užívá všeliké rozkoše, jednou za přítele, jednou za sebe a hořkost života osladí si oba medem lásky, tak že trpkost proráží jen na polovic.

Přátelství vzniklé z potřeby samo v sobě bývá chladné, jako bez krve. Nejsou zde srdce srostlá, nýbrž jen svázaná provázkem užitku a proto kloní se jen tam, kde kyne prospěch. Důvěra mezi takovými jest jen na povrchu života. Kořínek vězí ve vrstvě mysli, kde obmýšlí se zvláštní užitek. Takové přátelství jest nyní mezi námi. Já vykonám věrně, co jsem slíbila, avšak jen prozřetelně, neboť nemohu s duše své střásti bázeň, že by u tebe hlas přirozené nepřízně přehlušil slabou ozvěnu nové smlouvy. Pravíť se:

Každé jednání má svůj čas, a které v čase svém se nevykonává, zůstává bez výsledku. Já jsem již překousala skoro všecky provázky, ale nechám jeden, který mne před tebou zabezpečí. Ten nepřekousnu, dokud nepřijde okamžik, kdy již jen na sebe musíš mysliti.

Dělané přátelství, nemá-li pominouti, vždy poznovu musí se navazovati, aby jeden závisel na druhém. Jak svazky povolí, srdce hned od sebe odpadnou. Moudrý proto vždy nechává něco za lubem.“

V tom se tu vyskytl myslivec.

Oběma to trhlo. Jako blesk, když srazí se dva mraky, tak naděje a bázeň kmitly jejich duší.

„Pospěš, myško!“ volala kočka.

Myška, zaťavši zoubky, překousla poslední provázek.

Kočka rázem vyhoupla se na strom; myška jak malá vlnka ztratila se svou brankou pod zemí.

Myslivec přišel na místo a vida, že marně líčil, zaklel a šel svou cestou dál.

Zatím oddechla si kočka, a rozmýšlejíc přestálou bídu a hrozivší smrt, obměkčila velice své srdce, tak že duše její naplnila se vděčností a uznalostí ku tvoru, od něhož se nejméně mohla očekávati její spása.

V takové náladě mysli sestoupila k brance, za níž se uschovala myška, a volala líbezným hlasem: „Zachranitelko má, přítelkyně má! vyjdi na boží světlo, abych viděla tvou dobrotivou a moudrou tvář a mohla ti osvědčiti svou vděčnost. Sprosť se vší nedůvěry, víš, že život, počátek a obsah všech slastí, jest nejlahodnější a váže nás k němu nejpevněji povinnost a cit. Buď mou sestrou. Dobrodiní jest kořenem i kmenem stromu přátelství, obcování jeho vonným květem a medovým ovocem. Vyjdi a přebývej se mnou. Za tak veliké a obětavé dobrodiní, věru zasluhuješ, aby se ti dostalo odplaty nejen ode mne, ale též od mých bratrů, sester a přátel. Neboj se mne; buď ubezpečena, že se ti odměním dle své možnosti.“

Myška, vyslechši tyto řeči, odpověděla: „Barva slupky nebývá barvou jádra, zvuk slova ozvěnou srdce, ani sladkost neručí za neškodnost jídla. Věřím ti, že nyní mluvíš upřímně a nedychtíš po mé záhubě. Též i já děkuji ti upřímně za ochranu. Znám však vrtkavost a křehkost srdcí pozemských tvorů. Vděčnost jest jako pára, zakrývá prvotnou nenávist, ale bude řídnouti čím dále víc, až konečně octne se na bíledni zase přirozené jádro. Co by se tenkráte se mnou dělo?

Přátelství bývá často pouze jen zevnější, v jeho vnitru skrývá se nepřátelství. Kdo se před ním nemá na pozoru, tomu může se státi, co stává se člověku, jenž sedne si na krk živého slona a usne, ale probudiv se, ociťuje se pod slonovou nohou, která ho do smrti zašlápne.

Právem zveme přítelem jen toho, od něhož můžeme se nadíti prospěchu, a nepřítelem toho, od koho se máme co báti škody. Doufá-li opatrný dosíci užitku u přítele, prokazuje mu přátelství, naproti tomu postaví se nepřátelsky, má-li se co obávati nějaké pohromy. Což nevidíš, že mláďata chodí za svými matkami jen tak dlouho, dokud jsou kojena, pak se od nich vzdálí? Přítel často odřekne příteli, co mu po delší dobu poskytoval, ale tento nebojí se od něho přece ničeho zlého, protože jejich poměr od prvopočátku nebyl nepřátelským. U těch, jejichž prvotný poměr byl nepřátelský a kteří jen z nouze a nějaké nutnosti se spřátelili, přestane přátelství hned, jak pomine potřeba přátelského svazku. Tak také voda, která ohněm se zahřála, vychladne, jsouc od něho vzdálena.

Nemám většího nepřítele nad tebe. Jen nouze a nebezpečenství nás spřátelilo; nouze a nebezpečenství, kde jsem já potřebovala tebe a ty mne. Nyní obojí pominulo a proto obávám se, že nepřátelství vyskytne se opět mezi námi. Slabému nebývá volno okolo srdce na blízku silného nepřítele, tak jako člověku nízkého stavu ve společnosti vznešeného nepřítele. Arci bych ani nevěděla, k čemu jinému bys mne potřebovala, než abys mne sežrala. Já ti nevěřím. Vím také, že slabý, který se má na pozoru před silným nepřítelem, lépe pochodí než silák blížící se bezstarostně k slabému nepříteli.

Opatrný uzavírá přátelství s nepřítelem z nouze a potřeby, hledí dosíci jeho přízně, dává mu zjevné důkazy své náklonnosti, chová se k němu důvěrně, dokud nemůže jinak, ale při nejbližší vhodné příležitosti odvrátí se rychle od něho a prchne. Kdo tuze brzy důvěřuje, nezasluhuje, aby mu jeho vina byla odpuštěna.

Opatrný dostojí vždy slovu danému nepříteli, s nímž uzavřel přátelství, avšak nevěnuje mu nikdy úplně svou důvěru; nesvěří se mu, ani když dlí na blízku něho, ano, straní se ho, jak jen může.

Doufám, že zachováš si v dobré paměti své osvobození a nebudeš mi škoditi. Avšak kdo zaručí se za vratkou chvilku a okamžité překypění? Spolehejme se tedy více na rozum než na srdce a dokažme, kdy třeba, že i nepřátelé mohou si dobře činiti, avšak mně bude lépe, budu-li se tě vzdalovati.

Vždyť i dobrým a přirozeným přátelům bývá časem nepohodlno, jsou-li stále u sebe.

Mám tě ráda, když ti nejsem na blízku, a přeji ti dlouhého živobytí i všeho dobrého, čeho jsem ti dříve nepřála. Ty však nesmíš jednání mé odměniti ničím jiným než tím, co jsem já učinila, neboť smír a pokoj jest úplně nemožný!“

Po těchto slovech zalezla myška do své díry a kočka, rozvažujíc myščiny řeči, poznala, že jsou rozumější než se zprvu podobalo.