ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Král Dabželim pravil k mudrci Bidpajovi: „Vyslechl jsem žádané podobenství; ale nyní mi vypravuj také podobenství o mstivých lidech, kteří bojí se jeden druhého.“

Bidpaj počal vypravovati:

Král a pták

Jeden indický král, jménem Beridun, měl prý ptáka zvaného Fencem, a ten měl jedno mládě.

Oba tito ptáci uměli mluviti velice krásně a proto král měl z nich veliké potěšení. Dal je přinésti do pokoje své choti, která je měla opatrovat a ošetřovati.

Stalo se, že královna porodila syna, který, povyrost trochu, hrával si s mladým ptákem, který si ho velice zamiloval.

Pták Fenc létal každý den do hor, odkud přinášel neznámý plod, z něhož jednu polovici dával ku snědku královskému synu, druhou polovici svému mláděti. Touto potravou vyrostli oba velmi rychle a sesílili tak, že je král za krátký čas nemohl ani poznati. Pták Fenc získal si proto u krále veliké vážnosti, úcty i lásky.

Jednoho dne, právě když pták Fenc vyletěl, aby přinesl opět ovoce, udělalo jeho mládě nečistotu v pokoji královského syna, který se nad tím tak rozzlobil, že popadl ptáče, uhodil jím o zem a zabil je.

Vrátiv se pták Fenc a uviděv své mládě zabité, bědoval velice a pravil: „Prokletí buďte, kdo nemáte věrnosti ani víry. Běda tomu, kdo má neštěstí a přijde do styku s takovými lidmi, kteří myslí, že mohou dělati, co si zamanou a není jim nic zapovězeno; kteří nikoho nemilují, nikoho si neváží, leda toho, z jehož bohatství neb vzdělanosti mohou pro sebe kořistiti. Dosáhše svého cíle, nemají pro ně více lásky ani přátelství, neprokazují více nic dobrého, neodpustí jim ani ten nejmenší přestupek, ba neuznají ani jejich právo. Tak lidé jsou pokrytečtí a bezbožní. Velké zločiny, jichž se dopustí, považují za malicherné, za veliké však nepatrné poklesky, jimiž jednáno proti jejich vášním nebo libůstkám. K těmto patří i tento nevděčník nemilosrdný, věrolomný naproti svému příteli a bratru.“

Na to vletěl Fenc chlapci do tváře, vyklovnul mu jedno oko a vyletěv rychle ven, posadil se na hřeben domu.

Když se to dozvěděl král, zarmoutil se neobyčejně a umínil si, že zmocní se lstí ptáka Fence. Postaviv se nedaleko něho, promluvil k němu: „Buď ubezpečen, nestane se ti nic, pojď jen dolů, Fenci!“

Tento odpověděl: „Zrádce, o králi, pro věrolomnost neujde trestu, a nestihne-li ho trest v zápětí, zastihne ho později buď v dětech aneb vnucích. Tvůj syn jednal zrádně proti mému synu a proto jsem ho hned potrestal.“

„Opravdu,“ odpověděl král, „jednali jsme zrádně. Ty jsi arci pomstil krutě smrt svého syna, avšak ani na naší, tím méně na tvé straně byla toho původem nějaká zúmyslná zloba. Můžeš se proto beze vší bázně k nám vrátiti.“

„Nikdy více nevrátím se k tobě,“ odpověděl pták. „Rozumný vzdaluje se sám toho, nad nímž se musil pomstíti. Lahodná, úlisná slova a pocty od toho, kdo chová proti tobě nenávist, mohou v tobě vzbuzovati jen ještě větší nedůvěru a bázeň. Před nepřítelem, nad nímž jsi se pomstil, nezabezpečíš se jinak, než budeš-li se ho báti, a nejlépe učiníš, budeš-li se ho straniti. Říkává se: Moudrý považuje rodiče své za přátele, bratry za soudruhy, ženu za důvěrnici, syny za silné, dcery za svárlivé a nejbližší příbuzné za dlužníky, sebe samého však za tvora, jakého by pohledal a jemuž se nikdo nevyrovná. Také já jsem samojediný, cizí, opovržený. Vy jste na mne uvalili těžké břémě zármutku, které mi nikdo nésti nepomůže. Proto jdu pryč a loučím se s vámi.“

Král pravil: „Kdybys nebyl splatil nám pouze, co jsme ti učinili, a tvůj čin nebyl následkem naší věrolomnosti, bylo by tomu tak, jak povídáš; ale proto že jsme se my první dopustili zlého, nejsi vinnen ty a nemáš míti k nám nedůvěry. Pojď tedy k nám, nestane se ti u nás nic zlého.“

Pták Fenc odvětil: „Zajisté víš, že nenávist má pevné, bolestné sídlo v srdci. Srdce samo dává pravdivější svědectví o srdci než jazyk a já dobře vím, že mé srdce nebude svědčiti pro tvůj jazyk, ani tvé srdce pro jazyk můj.“

Král namítal: „Což nevíš, že cit nenávisti a zlé vůle nalézáme u mnohých lidí, avšak kdo jest rozumný, hledí, aby ty city v sobě spíše potlačil nežli je podporoval.“

„Bývá tak, jak jsi vyličoval,“ odpověděl Fenc, „ale vzdor tomu není povinností rozumného věřiti, že člověk plný msty a nenávisti nezamýšlí mstu a úklady, spíše má se míti na pozoru před nepřátelskou chytrostí, klamem a úskokem. Ví dobře, že mnoho nepřátel není možná udolati silou a moci, nýbrž jen šetrným a úlisným chováním, tak jako zmocňujeme se divokého slona pomocí jeho krotkého soudruha.“

Král pokračoval ve svých řečech: „Rozšafný a moudrý neopustí svého soudruha a nepřeruší s ním uzavřené bratrství, nepotlačí památku starého přátelství, byť by mu i hrozila zkáza života. Toť vlastnost, kterou nalézáme — jak sám víš a mně doznáš — i u nejnižších zvířat. Jsou, kdo hrávají si se psy a potom je zabíjejí a jedí. Pes, jejich soudruh, to sice ví, ale z kamarádství právě nemůže a nechce se od nich odloučiti.“

Fenc odpověděl na to: „Nenávisti sluší se vždy obávati; avšak nejvíce nebezpečná a silná jest nenávist v královské duši. Králové odplácejí za vše, co kdo jim učinil a pomýšlejí na pomstu ze ctižádosti a pýchy. Moudrý proto není bez starosti ani když se zdá, že nepřítelův hněv ochabnul. V srdci skrytá nenávist, nenacházejíc příležitosti k výbuchu, podobá se přikrytému řeřavému uhlu, jemuž nedostane se hořavé látky. Nenávist nepřestane ohlížeti se po příčinách, aby se mohla prozraditi; tak oheň po dřevě touží, a když ho dosáhne, vybuchne mocným plamenem, který nelze potom uhasiti ani krásnou řečí ani konejšivým a dobrým slovem, žádnou pokorou ani prosbami ani lichocením, vůbec ničím nežli záhubou nepřítelovy duše. Snaží se někdy mnohý, jenž na pomstu myslí, přivábili k sobě toho, jejž zničiti chce, poněvadž doufá, že bude míti z něho prospěch nebo nalezne v něm ochranu před nějakou škodou. Avšak já jsem sláb, abych zmohl něco, co by navždy spokojilo tvou pomstychtivost, kterou v duši skrýváš. Byť bys mi byl nyní tak nakloněn, jak říkáš, přece bych nebyl beze vší obavy; nepřestal bych se před tebou strachovati a očekával bych stále ze svazku našeho jen něco zlého. Bude teda lépe a nejprospěšněji, když se spolu rozejdeme, a proto se s tebou loučím.“

Král odpověděl: „Viš přece, že nikdo nemůže jinému škodili nebo užitečným býti, neboť ať nás potká cokoliv, vše děje se jenom řízením božím a nezvratným osudem. Jako stvoření, narozeni a další život, nezávisí na lidech, tak také ne smrt.

Tím, co jsi učinil mému synu a syn můj tvému, nejsi ty ani dosti málo vinen, neboť to bylo všecko určeno božskou vůlí, které jsme my oba podřízeni. A proto nemusíme a nemáme si dělati výčitky pro to, co nám osud přinesl.“

Fenc vymlouval se takto: „Pravda jest všecko, co jsi řekl o božské vůli a božském řízení, ale proto přece prozřetelný zůstane vždy ostražitým před věcmi, kterých se třeba báti, bude opatrným při hrozícím nebezpečí. Odevzdanost do vůli boží spojí s prozřetelností a vědomím vlastní sily. Já jsem dobře přesvědčen, že ke mně mluvíš jinak než smýšlíš. Také příhoda, která se mezi námi sběhla, jest příliš vážna. Tvůj syn zabil mé mládě a já mu za to vyklovnul oko. Ty se chceš nyní pomstiti mou smrtí, chceš mne klamati, abys zničil mou duši; avšak ta nechce o smrti ničeho věděti. Říkává se: „Chudoba jest zlé; bolest jest zlé; rozloučení se od milého jest zlé; blízkost nepřítele jest zlé; nemoc jest zlé; útěk jest zlé; ale největší zlé jest smrt. Nikdo neví lépe, jak to vypadá v duši toho, který byl bolem a zármutkem navštíven, jako ten, kdo podobného něco sám zažil. Vím dobře, že tvá duše cítí právě to, co má, neboť stalo se mi to, co tobě, a proto nesvědčilo by mi dobře, abych zůstal s tebou na dále ve spojení. Ty nemůžeš zapomenouti, co jsem udělal tvému synovi, a já na to, co syn tvůj udělal mému mláděti, aniž by se srdce naše znovu nerozhořčila.“

Král namítal opět: „Není nic dobrého v tom, kdo může změniti své myšlenky a odvrátiti se od toho, co jeho duši poranilo; zapomínati a odvracovati myšlenky od toho, co ho nemilého potkalo.“

Fenc pokračoval: „Hleď! má-li člověk na vnitřní části nohy vřed a počne choditi, zajisté se mu otevře. Kdo má bolavé oči, odvrací se — vane-li vítr silně proti němu — protože vítr by jim mohl ještě víc ublížiti. A tak také vydává se v nebezpečí záhuby, kdo se žene na blízko tomu, kdo se mu chce pomstiti. Člověk nemůže učiniti na světě ničeho lepšího než chrání-li se všeho, co by mu mohlo spůsobiti zkázu a pohromu. Má všecko přemysliti, spoléhati se málo na vlastní náhled a sílu a zvláště málo bezpečiti se na ty, jimž nelze důvěřovati. Kdo se spoléhá jen na svou sílu, může velmi snadno přijíti na cesty, jichž se dříve bál, a obyčejně ztrácí svou duši. Dále kdo nedrží náležité míry v jídle a pití a namáhá svůj žaludek více než snese, zahubí se. Kdo polyká větší sousta než má hrdlo, udáví se. Kdo se mýlí slovy svého nepřítele a tím klame sama sebe, jest svým vlastním nepřítelem. Nikdo sice nemůže nahlédnouti do božího soudu, aby zvěděl, co jest mu souzeno a ustanoveno, ale proto přece může každý jednati moudře a opatrně a užíti sil svých k tomu, aby dobře soudil a rozumoval.

Moudrý nebojí se nikoho a také nedá se nikým zastrašiti: vždycky a všude dovede si pomoci. Já také znám mnoho pomůcek a doufám, že se mi podaří dosíci toho, co mne uspokojí. Jest pět vlastností, které tomu, kdo je má, přinášívají v každémkoliv ohledu uspokojení, jsou mu k službám, ať jest kdokoliv, přinesou mu pod ruku vše, co jest vzdálené, a opatří mu živobytí i radost.

První z těchto vlastností jest: Nečiniti nikomu bolest.

Druhá: Dobré vzdělání.

Třetí: Chrániti se veškerého pochybování.

Čtvrtá: Šlechetná mysl.

Pátá: Důkladnost v práci.

Musí-li se člověk bát o svůj vlastní život, jest mu tento život, dražší nežli všecko jmění, rodina, přátelé a vlast, a zajisté vše to opustí, jen když tím život zachrání.

Dále: Špatný jest statek, kterého se nemůže užíti; nejšpatnější žena, která není muži po vůli; nejšpatnější dítě, které jest vzdorovité a neposlušné rodičů; nejšpatnější bratr, který bratra svého opustí v nouzi a tísni; nejšpatnéjší král, kterého kleštěnci zaženou na útěk a který nestará se stále, aby poskytl svým poddaným ochrany; nejšpatnější město, které nemá zisku pro sebe a jiným neposkytuje úplné bezpečnosti.

Já, králi, nejsem u tebe v bezpečnosti a nechtěl bych býti na blízku tebe beze strachu.“

Posledním pohledem rozloučil se pták Fenc s králem a odletěl.

Toť podobenství o zlé vůli, v níž jeden na druhého spolehnouti se nesmí.