ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Král Dabželim pravil takto k Bidpajovi, jenž byl hlavou bramínů: „Mudrče Bidpaji, pověz mi podobenství dvou milenců, jichž přátelství lživý pletkář podrývá, ano až k nenávisti je podněcuje a hořkostí naplňuje srdce jednoho proti druhému.“

Odpověděl na to Bidpaj, jenž byl na všechno připravil dříve slova svá:

Otec a synové

V jedné zemi, nazývající se Deshavend, přebýval starý muž, jenž měl tři syny. Když tito dospěli, promrhali brzy jmění svého otce, jelikož žádné živnosti se neujali, aby něčeho získali. I řekl k nim stařeček, znamenaje, že blíží se konec života jeho:

„Nezanechám po sobě tolik jmění, abyste mohli vésti život dle libosti, a kdyby tak i býti mohlo, nemělo by věru býti; neboť člověk má býti živ, ne jak libo pro tuto chvíli, nýbrž jak dobře jest na věky. Nemohouce naplniti truhly své zlatem a stříbrem, jehož nemám, naplňte paměť radou mou a učení mé vštipte hluboko v srdce svá. Trojí jest věc, po které sahá člověk moudrý, a čtvero je cest, po kterých toho docházívá.“

I řekli synové jeho: „Jmenuj nám tyto věci a cesty.“

Otec pak jmenoval je, řka:

„První věc, o kterou se má moudrý vynasnažiti, jest, míti dostatečné prostředky ku klidnému, volnému žití, čestné postavení v lidské společnosti a konečně poklady, které může člověk vzíti s sebou na věčnost. A ty čtyry cesty jsou: vyzískání svého jmění poctivým způsobem, umět vládnouti tím jměním, že je ukládá k užitku a aby jmění toho, jak ku vlastnímu prospěchu, tak také ku blahu a vděku jiných užil, začež jemu veliká odměna na věčnosti dána bude. Kdo není pilný, ničemu se nenaučí a nic nevydělá; kdoby ale vydělal a neuměl dle patřičné míry užívati mohovitosti své, tomu by bylo lépe, aby nebyl zakusil dostatku; nespravedlivý nemůže býti vážen v obci a bezsrdečný milován od manželky, dětí a sousedů svých.“

Bedlivě poslouchali synové otce svého i rosili vláhou moudrosti jeho pučící úmysly v srdcích svých; i řekl nejmladší:

„Otče, jelikož jsi o přívětivosti nám pověděl přísloví pěkné, přemítej v pokladu duše své, zdali i pro ostatní tři cnosti nenajdeš podobně slov památných.“

Prosili jej též oba starší, a otec pochváliv zvědavost jejich, jež jest pilností neustalé duše, pravil takto:

„Obraz pilnosti vidíme v každém potoku, jenž vždy dále teče a mrze se bublá, když kameny položivše se mu v cestu zastavují ho; a tedy dobře praví se:

Držeti pak ve všem míry, učí nás všechno kolem nás; neboť jen přiměřením k jinému všemu žije všechno, a vesměrnost jest vazba veškerosti; proto v přírodě jedno drží váhu druhému a zle bývá, když jedno převažuje; voda, povětří, oheň, země jen urovnáním mezi sebou trvají; tak jest i tělo naše zdrávo, když se žádný úd pyšně nevypíná, náš rozum zdráv jest, když myšlénky všechny shodují se každá v míře své, a mravnost jest, když nestane se žádná žádost výhradní panovnicí nad ostatními, totiž náruživostí; obec pak tenkráte dobře jest spořádaná, když jest jako tělo zdravé, vesměrnost všech údův, každý úd činí, co mu jest vyměřeno a každému nechává a uděluje, co mu náleží; a takové chování vesměrné, takovou srovnanlivost jmenujeme spravedlnost, která tedy v pravdě jiná není, než mírnost v obci. Pamatujte sobě tedy:

Pamatovali to sobě synové a jednali dle toho i plnili takto vůli otcovu, že ji učinili svou, přesvědčeni jsouce, že jalové jest, věděti a nečiniti; i stali se počestnými, blaženými občany v národu svém.

Jednou vydal se nejstarší na cestu do země vzdálené, aby, jak se praví, zkusil svět a rozmnožil vědomosti své; neboť věděl, že zakrnělé ostává tělo člověka toho, jenž z úzkého bytu nevychází na povětří a na světlo, a zakrsalý že bývá rozum, jenž nesahá do dějů, mravů, obyčejů, zprávy národů a církví cizích; neb praví přísloví:

Když přišel nazpátek, vypravoval bratrům a sousedům svým, co viděl, slyšel a vystál; i divili se všichni, že byv v tolikerém nebezpečí domů se šťastně navrátil. On však řekl jim:

„Čemu se divíte? Staloť se jen, co Bůh nade mnou usoudil.“

Muž, vyhýbající se smrti

Vím příklad o jednom muži, který, jda pustým lesem, bál se lvů, jež tenkráte tu cestu činili nebezpečnou: avšak neuviděl lva žádného, ale vlka litého, jenž zdaleka se po něm hnal. Nevěda, jak uchrániti se, skočil do řeky, by dostal se na onu stranu; poněvadž ale neuměl plavati, již již měl utonouti, an v tom lidé, spatřivše ho, jej vytáhli. Šel tedy s těmi lidmi, brzo však poznal, že jsou loupežníci, a že rozmlouvají, jak a kde by ho zabili. I použiv příležitého místa a času, prchnul a schoval se za jednu zeď; když ale tu skrčený seděl, zavál vítr a shodil mu cihlu na hlavu, a tak zabit jest muž, jenž vyváznuv z nebezpečí mnohých právě tu chvíli padl v náruč smrti, když myslil, že jí ušel.“

Král Dabželim slyše toto, pravil:

„Mudrče Bidpaji! líbí se mi, co vypravuješ, neboť vplítáš pěkně v řeč svou průpovídky moudré; ale nevidím, kterak přijdeš k výkladu podobenství žádaného.“

Bidpaj však odpověděl: „Měj ztrpení, králi milostivý, že já vida na cestě k povídce žádané drahé klenoty, se shýbám, a pro sbírku národní je sbíraje zastavuji se; také mám za to, že rozprávka jest jako procházka; procházíme se, nejen přímou cestou k jistému cíli, ale i na bok chodíce.“

Lev na poušti

„Rač slyšeti dále, co náleží k podobenství našemu, neb i to vypravuje onen starší bratr sousedům svým, a sice o jednom býku, který zatoulal se od stáda svého až do pouště, v které panoval lev nad veškerou zvěří čtvernohou. Lev tento býval velmi svéhlavý a nešetře práva nižádného, prokazoval dle okamžité libosti své jednomu milosti, druhému činil křivdu, jak kde a kdy, a proto měl mnoho na svědomí svém; ale i toto svědomí ukonoušeli lichotníci, jež se na dvoře jeho u velkém počtu scházívali, by plazíce se před velmocným lvem tím hrději zase mohli vypínati se nad jinými slabšími a křivditi jim, neobávajíce se trestu, neboť

Proto vedlo se dobře vlkům, tygrům, medvědům, levhardům, onzám, ano i liškám a jezovcům, jižto, nemajíce sice pazourů silných, chytrostí potutelnou sobě vážnosti dobyli; vždyť zvířata velká používala často rozumku těchto menších, vědouce, že

Ale byť i měl ukrutník moc sebe větší a svědomí uchlácholené, přece vždy více bývá ve strachu, nežli člověk slabý avšak poctivý, který jen má bázeň před Bohem, a to ne jakoby bál se hněvu božího, ale aby neurazil jej hříchem.

Lev však tento, ač neměl ničeho se co báti, vždy cítil jakousi tíseň v srdci a neprocházel se nikdy důvěrně po království svém, ale vždy se ohlížel a lekal každého šustu neobyčejného, všude vida zradu; takovými pak důminkami zaváděn býval k novým křivdám a ukrutnostem, jež byly opět novým přívažkem tísně svědomí.

Tento lev jednou zamyšlený hluboce hověl sobě na zeleném koberci paloukovém před bytem svým; v tom zaslechl z daleka hrubé řvaní, jakéž ještě nikdy nebylo proniklo uši jeho; i trhnul sebou, cítě, že to musí býti velemožné hovado, jehož hrdlo může vydati zvuk takový. I napnul smysly své, aby se přesvědčil, zdali dobře slyšel, a řvaní opakovalo se vícekráte blíže a mocněji. Byltě to Mujaba, jenž řval; tak totiž jmenoval se zatoulalý býk, jemuž zastesklo se na poušti vzdálenému od milého stáda svého. Lev ale neznav býka dříve, ani mocnost hlasu jeho, velmi se lekl a ucouvnul v hrad svůj, a netroufaje si vycházeti, dával si donášeti pokrmy a jiné potřeby od poddaných svých; velká však tesknota jevila se v tváři jeho, aniž věděli dvořané, odkud by změna ta pocházela, co by původem bylo zármutku pánova. Činilo jim to mysl nepokojnou; neboť přísné vzezření a zamyšlenost páně znamenává obyčejně nastávající změnu v milosti a takořka novou čtvrť na obzoru dvorském; a komu při starém pořádku se dobře vede, ten se změny bojí. Zvláště Lišákovi^[1] vrtalo to mozkem, nebo on prohnaný zchytralec rád by všechno byl věděl, aby uměl chovati se dle okolnosti, pravě v srdci svém:

I řekl k jezevci vyhledav jej:

„Bratře, co pak asi leží lvovi tak těžce na srdci, že zatemnilo se smutkem oko jeho a že nevychází z hradu svého; nezdá se ti to býti podezřelé?“

Odpověděl na to opatrný jezevec:

„Co tobě po tom, co se u dvoru děje; vždyť nám zvířátkům malým nepřísluší nahlížeti do tajemství králových:

My, kteří u dvora králova jsme, musíme činiti to, co on miluje, a nevšímati se, čeho on nenávidí; my nejsme lidé vysokých hodností, kteří s králi obcují a do jich záležitostí dívati se smí. Naše pak jest úloha, věrně sloužiti a nestarati se o jiné, zvláště z čeho nemáme rozumu. Jsouce jen sprosťáčkové, neumíme zacházeti s pány velkými, i věz:

Tomu, kdo ve věcech, po nichž mu nic není, mluviti neb jednati si dovoluje, stane se jako se stalo opici od tesaře.“

Opice a tesař

„Jak že pravíš? co měla opice s tesařem?“ ptal se Lišák.

Jezevec pak vypravoval takto:

„Jistý opičák vida tesaře, an sedě na kládě jako na koni, rozštipoval ji dvojím klínem, divil se tomu, a sotva že tesař za jinou prací byl odešel, přikradl se ke kládě a dal se do práce, která nepřináležela jemu. Sedna totiž na kládu, vytahoval přední klín, na zadní se opíraje, i opřev se vyviklal tento klín, a kláda přivřela jej na místě nejcitlivějším, tak že padl do mdloby. Přijda tesař a vida opici v bídném stavu, nelitoval ji, ale notný jí dav výprask, propustil ji zmalomocněnou a zahanbenou, řka:

Ctižádost

Odpověděl Lišák:

„Co jsi mi pravil, uznávám ovšem za pravdivé, ale ne veskrz; vtírati se v úřad, jejž bych neuměl zastávati, považuji za věc marnou a hříšnou; ale viz, jezevče, že mužovi, jenž cíti v srdci povolání, povýšenu býti k slávě, není dáno, by trávil život svůj v soukromosti a sprostotě, nýbrž blíže k trůnu nutká osten ctižádosti a zove korouhev slávy.

Ne každý, který ku králům se blíži, činí to proto, jen aby naplnil břicho své, nýbrž také proto, aby svého přítele potěšil a nepřítele potlačil.

Žabinec po zemi plazí se, ale cedr k nebi vypíná hlavu svou; posed, chmel, vinná réva vinou se kolem tyčky do výšky, protože nemohou postaviti se o sobě, jsouce útlejšího stébla, ale přece žádostivé slávy a světla. Lidé, kteří bez mužné snahy spokojují se s málem a skrovnem, oni podobni jsou psu, jenž raduje se našed holou kost. Lidé vyznamenaní a stateční neuspokojí se s málem, ale snaží se stále dosáhnouti toho, čeho se cítí hodnými. Jako lev pustí zajíce, vida velblouda, kořisť svou; a nevezme chytrý a pyšný slon pokrmu od pána, leč kdy pohladí jej. Sprosťák vším spokojí se, ale vysoký duch nepřeje nikdy odpočinutí sobě, neboť

Sprostý život uvadne jako kvítko polní, a vítr rozvěje památku jeho, ale z cedru, dubu, lípy utesají se trámy, ježto drží chrámy a paláce na tisíce let. Kdo vyznamenává se, jsa postaven na obdiv národu svému, nesmrtelnou pozůstaví po sobě památku, byť i byl počet dnův jeho malý.

Každý má své povolání

Jezevec odpověděl Lišákovi takto:

„Rozuměl jsem slovům tvým; ale zdaliž to, co jsi pravil, též i na nás se vztahuje? Neboť rozvážiti sluší, co praví přísloví:

Ačkoli má každý tvor svou hodnost, a i my nejposlednější nejsme v pořádku tohoto světa; přece se mi zdá, že chceš více, než-li přináleží tobě; ty jsi liška a já jezevec; nuže, můžeme-li se jeden neb druhý státi vlkem neb medvědem, kdybychom i sebe více o to usilovali? vezmouce třeba na sebe oděv jednoho neb druhého, pod oděvem přece jen ostaneme tím, co jsme:

My jsme sice zvířata jen sprostá, ale buďme spokojená s osudem svým a chvalme za to Pána Boha; neboť musí býti všechno na světě, tedy i liška a jezevec, a jest jednostejné, jsme-li to neb ono; aniž zasluhujeme býti něčím jiným; my jsme my, co chceme víc? to jest spravedlivý osud náš.“

I chtěl jezevec tuto myšlénku ještě obšírněji vykládati, ale Lišák vytrhl jej, řka:

Smělost

„Viz bratře jezevče, že hodnosti řídí se dle smělosti. Kdo jest mysli zmužilé, ten pozdvihne se z prachu u výsost; choulostivý ale a lenivý ostane při zemi, a byl-li rodem povýšen, neudrží se na hoře, ale skotoulí se dolů, jako nepodepřený kámen, nemající vlády. Proč by nelítal, kdo umí dostatečná sobě udělati křídla? Opovržení byl by zajisté hoden orel, jenž by jako schlíplá husa domácí chtěl ploužiti se po blátě, aneb místo co by sedal na skále v sousedstvu oblaků, v hnoji by se hrabal jako zotročilá slepice. I housence malé zprotiví se po břichu se plaziti, proto upřádá si přes zimu křídla k výletu skvělému.

Když pak povýšil se ten a onen, proč by se nepovýšil i Lišák?“

Ale ptal se jej jezevec:

„Jak to začneš, a ku konci dovedeš? pomni příteli, že

Lišák však odpověděl:

„Dobře pravíš zajisté, ale i to přísloví jest pravdivé:“

Osměliti se musí, odvážiti se, kdo chce proslouti, zadarmo sláva věncův nerozdává.

Zjevnost zásluh

Proto abych nemusel činiti sobě někdy výčitky, že jsem zanedbal příležitosti nějaké, chci se odebrati blíž ku dvoru královskému a k trůnu, abych byl po ruce a na očích, kdyby král chtěl použíti služby mé; snad že by se mi poštěstilo povýšenu býti. Kdo skrytě jen a jako po tmě dobře činí, nesmí horšiti se, když o něm žádný neví, ano i cnosti samé a ctihodnosti její jest na škodu takováto pokoutnost.

Vrtě hlavou ptal se jezevec:

„Jak ale dovedeš sloužiti králi, nejsa zběhlý v službě panské, an jsi nikdy neobcoval s pány?“

Načež řekl mu Lišák pyšně:

Vždyť pak každý i ten největší mistr začíná abecedou; nezáleží na vyjití, ale na dojití, a zdá se, že i ducha dědíme; štěně od dobře zvedené feny snadněji se naučí všemu, než ona sama; z mé rodiny pak je jich již mnoho, jenžto jsou v rozličných službách panských, a pověstná jest obratnost politická rodu našeho.

Není každý na svém místě

Jezevec však namítal takto:

„Bylo by k přání, aby každý byl postaven na tom místě, pro kteréž se nejlépe hodí; ale bohužel nebývá to tak:

Kníže nevybírá ni na místa čestná z těch nejdovednějších dvořenínů svých, nýbrž zřetel má hlavně na ty, kteří jsou mu nejbližší, aneb s ním nějak spojeni jsou.

Lišák odpověděl:

„Také jsem si to předkládal, ale vždy mi něco pravilo v srdci: zkus to, různé štěstí vládne světem, snad se i na tebe usměje.“

Povídá se také, že nikdo neudrží se na dvoře knížete, kdo nedovede odložiti stud, nepráví snášeti, zlost utajovati a ke všem přívětivým býti. Ten, který to vše ale dovede, že dosáhne jistotně svého účele.

Život podobá se takměř hustému lesu; hleď každý, kudy se dostaneš z něho na zelený palouk.

Pročež ať se mi povede jakkoli, na pevném kořenu vůle vyrostl úmysl můj, bych šel ku dvoru královskému a stal se cestou kteroukoli velkým pánem.“

I ptal se jezevec.

„Kterou cestou doufáš nejspíše dojíti cíle svého?“

Lišák pak mu pravil:

„Podaří-li se mi, dostati se u dvora v službu, budu především zkoumati povahu královu, jeho sílu i slabosti, abych poznal, kudy se vchází v srdce jeho, a ty cesty dobře si budu pamatovati, bych mluvil a činil vždy tak, jak se mu bude líbiti, a v ničem neodpíral jemu.

Služebník chytrý a způsobilý v řeči své chová se jako malíř, který na stěnu rovnou maluje věci podoby prohloublé, vypuklé, neb okrouhlé, a každý má za to, že jsou takové, kdežto přece stěna jest rovná.“

Odpověděl jezevec:

„Věř mi, Lišáku, že při vší tvé moudrosti strach mám o tebe; nebo slýchal jsem od moudrých, že trojí věc jest, v kterou se mnohý pouští, ale nemnohý z ní bez úrazu vyvázne, totiž: když se s velmožným spolčí, ženským tajemství svěří a na zkoušku jedu pije. Přirovnávali též mudrcové dvůr sultánův hoře nepřístupné, na níž rozkošné zraje ovoce, koření roste velmi dobré a kamení nachází se předrahé, na níž ale přebývají lvi, tygrové, vlci a hrozní drakové, tak že jest větší nebezpečí, dlíti na ní, nežli na ni vylézti.“

Lišák ale na to řekl: „Uvidíme.“

Rozžehnav se s jezevcem odešel ku králi lvovi, a pokořil se mu, jak se mu zdálo býti nejslušněji.

Lev ale pokynuv jednomu z komorníků svých, ptal se:

„Kdo jest muž tento?“

Komorník řekl: „Ten a ten, syn toho a toho.“

Lev čině, jako by se byl na něco upamatoval, pravil: „Zdá se mi, že jsem znal otce jeho,“ a tázal se ho:

„Kde se zdržuješ synu?“

Lišák pak odpověděl:

„Nejmilostivější králi! já obcházím dvůr královský, doufaje, že se mi udá příležitost, býti po vůli milosti královské službou a rozumem svým nebo potřeb jest mnoho při dvoře, a časem může i ten nejsprostší v něčem dobře posloužiti.“

Zalíbiloť se chování a úlisná řeč Lišákova lvovi, i řekl k dvoranu stojícímu po boku:

„Ten muž má rozum jasný, vůli dobrou a duši ohnivou; oheň však jazýčkem svým nelíza prach, ale do výšky plápolá; chci aby se mu vykázala služba, v které by se mohl vyznamenati; nebo poddaní přicházejí ku dvoru mému, by mi okázali, co umí; já ale zvláště dvojí služby mám zapotřebí, pro válku totiž a pro čas pokoje; mnoho však rádců mnohou věc více zaplétá, než rozplétá; jedna hlava moudrá více vymyslí, než sto hloupých, jako nezpomůže tomu, aby měl tisíc třtin, kdo potřebuje dubu jednoho.“

A obrátiv se k Lišákovi chytře pokornému pravil:

„Budiž roven předkům svým, znal jsem otce tvého, a byl jsem spokojen s ním.“

Lišák pokloniv se dle způsobu dvorského, myslil u sebe:

„Byl bych tomu rád, kdyby poznali tito dvořané, že mne král chce pro vlastní zásluhy moje povýšiti, ale ne proto, že znal otce mého; neboť věděl, že sláva zděděná bývá na ujmu slávě dobyté, an mnohý řekne: Toť jest snadno býti vyvýšeným, když jest synem toho neb onoho, když ho tam vynesli již v plénkách; ale moci vlastní vytesati sobě schody zásluhové, to jest jiné.“ Proto opovážil se ještě učiniti výpověď tuto:

„Široko daleko rozhlášená moudrost Vaší Milosti královské zajisté ví, jak nepodobni často bývají synové otcům svým, a že pouhé jméno nedostačí, nahraditi chyby mysli nezvedené neb neschopné; král jest hlava a otec všech poddaných, otec ale miluje všechny dítky své stejně, jako hlava všechny ostatní údy své, a není jedno dítko bližší a druhé vzdálenější srdce jeho.

Proto Milost královská káže jednomu: Čiň to a druhému: vykonávej ono, a to dle schopnosti vyzkoumané, ne ale dle rodičů jednohokaždého.“

Král přijal milostivě řeč tuto, a pochválil Lišáka, že objasnil známost jeho ve věcech k vládě náležitých; připojiv pak napomenutí, aby zachovával se světlem rozumu vroucnost vůle pokorné, propustil jej, však ale často posílal sobě pro něho a rozmlouval s ním o věcech mnohých, neboť líbilo se mu více, poslouchati hladká a jasná slova Lišákova, než jiných služebníků svých. Když pak byli jednou zase sami pospolu, vida Lišák přiležitou dobu, jal se takto slušným hlasem mluviti ku králi:

„Vidím, že Milost Vaše vždy jen jest v hradě a nevychází nikam, obávajíc se, aby snad se nerozstonala; i osměluji se a pokorně se táži, co asi jest za příčinu soukromnosti této? Když slunce není viděti na obloze, jest den pošmourný po celém kraji, a když král neukáže velebnou tvář svou poddaným, smutek jest rozprostřen po celém království. Milostivé vzezření Pána jest totéž srdcím věrným, co rosa bylinkám lačnivým.“

Král vzdychl sobě hluboce; v tom pak, co Lišák pokorně čekal na odpověď, zavznělo zvučné řvaní býka Mujaby. I trhnul sebou lev; chtěje však zatajiti před Lišákem strach, stavěl se, jakoby nebylo nic; rozumný Lišák ale již znaje příčinu smutku králova, řekl:

„Jakýto protivný zvuk vydává ze sebe to bídné hovado? nebylo by divu, kdyby Milost Vaše urazila se jim.“

I řekl lev: „Věru, až by se mohl polekati i sám lev, ačkoli se ničeho nebojí, kromě toho řvaní.“

Na to odpověděl Lišák: „Král zajisté nemá se co lekati zvuku jakéhokoli, a říkají mudrcové, jižto znají svět a běh jeho:

Kdyby měl kdo na to dbáti, co se na světě toho nahafá, nakručí, nasyčí, nakokrhá, namňouká, najíká, musel by se mu mozek vysušiti samým rmoucením. Nejlépe nechati všechno zvučet a skučet, tím se vyrovná zase všechno.

Krom toho, že to mudrcové praví, radí i rozum obyčejný, vypátrati nejprv na místo strachu, odkud zvuk vychází, aby se vidělo, jest-li potřeba se lekati. Tak to učinil jeden z předkův mých, jakož nám, dětem, nebožka babička o něm vypravovala.“

Karpišek s bubnem

„A co vypravovala tvá babička?“ tázal se lev. Lišák pak vykládal takto:

„Předkové moji byli sprostí lišáci, dříve nežli od předka Vaší Milosti povýšeni byli v stav šlechtický; první obdržel příjmění Lišák z Klukova, druhý byl Holopek, třetí Vulpius, čtvrtý Malepart, pátý Reneček, šestý Karpišek, sedmý Dobrákopa, a ten byl otec můj.“

I řekl král lev: „Těší mne, že jak nyní slyším, ty nejsi jen tak ledajaký poběhlík, ale že máš průby dobré; nyní pak vypravuj, co přihodilo se Karpiškovi, jenž byl dědek tvůj?“

I vypravoval Lišák:

„Děd můj konával cesty daleké, chodě po tovaru, jak to v našem rodu obyčej jest až dosaváde; pročež byl ve světě zkušený, ale to ještě nebyl viděl, co jednou, jda lesem. Tu sedělo na stromě cosi bachratého a mumlavého a při každém hnutí plašilo se ptactvo, a žádný netroufal si sednouti na blízku. I pomyslil si děd můj: jest to potvora podivná dle podoby i dle hlasu, a poněvadž my zvířátka soudíme o mocnosti a úmyslu příbuzných, přátelských i nepřátelských zvířat dle hlasu, nevěděl co by si o tom měl mysliti; ptalť se čichu, ten však nemohl mu též nic jistého říci, protože to nevydávalo ze sebe vůně žádné. Spustiv tedy ocas a skrče se, přemýšlel Karpišek, jak by vyzvěděl, co to asi je; i připadlo mu, co ve škole byl slýchával:

I dodav si smělosti a vida, že to, co plaší ptactvo, jen pouhé břicho jest, řekl sám k sobě:

Konečně když viděl, že to přivázáno jest na stromě, střásl všechen strach s duše své, a šel pod strom; jen když to zamumlalo, ucouvnul zase poněkud, brzo ale i z toho si nic nedělal, řka: psáno jest,:

Na to vykročiv nohou pravou a ocas drže rovnoběžně se hřbetem, postavil se před strom, a takto jal se volati hlasem smělým a rytíři příslušným: Táži se tebe potvoro bezhubá, jenž břichem mumláš, proč zde strašíš a pokoj lesní rušíš? Odpovědělo to se stromu: Bum, bam, brum, brum. Mluv zřetelněji, co hledáš zde, a kdo přivázal tebe na poděšení zvěře plaché? Ale zase to jen zazvučelo: bum, bram, brom, brum. Již viděl Lišák, že to, čeho se bojí ptáci, něco hloupého jest, ač to jakousi cizí řeč má; pamatoval si totiž, co praví přísloví:

Pak mumlal sám k sobě: Jaký to může býti rozum v slovech: bum, bam, brom, brum? Zeptej se, co jest to: bum, brum? on ti odpoví: brom, brum; a proč pak to: brom, brum? nuže zase řekne: bum, bam: a to snad mele již na sta let a vždy přivázán na témž stromě; ten strom jest již suchar neplodný, mízy nemající, a ta potvora vždy jen mumlá: bum, bam, brom, brum. Pravdu měl mudrc, jenž řekl:

Nač se tedy ostýchati tohoto nerozumu břichatého?

Snaď najdu ve vnitřnostech jeho něco chutnějšího. Takto pomysliv v srdci svém, zmužile na strom vyskočil a prokousnul potvoře mázdru břišní; „brum“ zazvučelo to pod zubem smělým a puklo to; a nastojte! co našel? holé, pouhé, hrubé nic, jako bylo před stvořením světa. Divil-li se dříve, že to nemumlalo nic jiného, než bom, bam, brom, brum, podivnější mu bylo nyní, že mohlo i to vyváděti ze sebe toto nic; i poznal, proč se říká:

Nevěda však, odkud by to tak bylo, přemýšlel všelijak, ale nevyjasnilo se mu to; mrzutě tedy, že nenašel nic ve vnitřnostech toho zvučného tvoru, rozkousl i provaz, jimž přivázán byl, a „bum, brum“ rouchlo to na zem, až i sám Karpišek uleknutý zhoupnul se dolů. Bylyť to poslední zvuky bubnu rozstříštěného na kameně: i viděl Karpišek, že to bum, brum nebyl hlas pravý, ale že větve suché, klátěné sem tam větrem a dotýkajíce se napnuté kůže, ten zvuk působily; i řekl k sobě: nyní již vím, že ve světě

I sezval hned mnoho ptactva k tomu divadlu, by předsvědčili se, jak marná a zbytečná bývá bázeň jejich; zvláště pak vzkázal zajícům, aby přišli a ohmatali, čeho se báli; že to není nic jiného, než pouhé naduté nic; a když sešli se a prohlédli roztříštěný buben, řekli mezi sebou: Věru, kdo z nás byl by se opovážil pomysliti na marnost tohoto zvuku; chvála budiž moudrému Karpiškovi, jenž hlídá až v jádro, a neostává při slupce a lesku a zvuku zevnitřním.

I doložil k tomu můj děd Karpišek: pamatujte to sobě vy zajíci,

„Je-li možná!“ zvolali důvěrně zajíci.

„Tak a ne jináč tomu jest,“ řekl Karpišek.

Budiž vám to ponaučením; na lepší pak památku příběhu tohoto kažte dvěma chlapcům z rodu svého, aby přistoupili ke mně, a dle obyčeje předků našich švihlo se jim lehounce několikráte po zadku.

Učinili tak zajíci a koroptve též, a poslali po dvou k němu.

Karpišek pak na památku dotknul se jich, ale nevím jakouto náhodou přitiskl trochu více, než bylo potřebí a omráčil je; což tedy zbývalo, než nechati si je též na památku? ale potajmu pomyslil si:

„Milostivý králi! i ve mně vře smělost dědka mého Karpiška, rač mi dovoliti, bych odešel a hledal, odkud přichází zvuk, který tobě tak strašný zdá se býti; doufám, že poštěstí se vypátrati ničemnost jeho.“

Král pak byl velmi povděčen Lišákovi, že jej potěšil rozprávkou svou, a zvláště líbilo se mu, že byl ochoten jíti po zvuku nemilém a děsném. Propustil jej tedy a napomenul, aby nepouštěl se do nebezpečí života, nébrž aby jen pozdaleka zkoumal, řka:

Lišák připověděv zachovati se tak, odešel; lev ale rozmýšlel u sebe, řka: Snad neučinil jsem dobře, připustiv Lišáka k oknu srdce svého; kdo mi ručí za věrnost jeho, a že nevyzradí mě nepříteli mému, který snad silnější jest mne? Kdo ví, není-li uražen, že jsem si ho tak dlouho nevšimnul, když hledaje službu dvůr můj obcházel, a že jsem dával přednost jiným, již daleko tak hodní nejsou, jako on. Lišák jest chytrý a způsobilý; nevybídne-li jej ten, jenž vydává hlas hrozný z hrdla svého, v službu svou? a uctí-li jej více, nežli jsem já byl učinil, pak mstíti se bude na mně; neboť praví se:

Proto jsem měl déle zkoumati jej, mohu-li důvěřovati ve víru jeho; ovšem stavěl se upřímným, ale nebylo-li to jen přetvařování a pokrytství? neboť on, zkušený světem a vyfikaný ve všech věcech, naučil se zajisté rozvažovati dobře slova svá a chovati se dvojsmyslně; nebo platí prý zvláště za dnův našich průpověď:

Čím více lev přemýšlel o běhu světa, tím více ho v srdci žralo; vstana procházel se po hradě, často vrtě velebnou hřívou a šlehaje mocným ohonem kolem sebe; často i k oknu přiblíživ se, vyhlížel v kraje vzdálené, zvláště v tu stranu, v kterou byl odešel Lišák. I zdálo se mu, jako by již vedl Lišák hejno hrozných potvor strašně řvoucích k hradu, a jakési všehovado ukazovalo se oku užaslému.

Však ale konečně zvítězila skutečnost nad obrazem; viděl totiž lev, že Lišák sám krokem ochotným přichází: i spadl kámen se srdce králova, když vstoupiv do hradu před ním pokorně se poklonil.

„Cos pořídil, synu?“ ptal se nedočkavě lev; „co jsi viděl a slyšel? vykládej.“

Odpověděl Lišák: „Viděl jsem býka Mujabu, toho, jehož hlas urážel ucho Milosti královské.“

Lev zase ptal se: „Co jest to za býka, jak vypadá a jakou sílu má a smělost v údech svých?“

Řekl na to Lišák: „Jest ovšem hovado hodné, a hledí velmi hrdě, i zdá se, že má zvláště tvrdou a smělou hlavu, kteréž se pravda jest poněkud co báti, dle přísloví:

Že ale jest rohatá, není tak strašná; já alespoň nehrubě vážím sobě hlav rohatých, ačkoli k prvnímu útoku jsou prospěšné, ale k vítězství dokonalému zapotřebí hlavy hladké a obratnější, nežli býk má.“

Král s jakousi nejistotou ptal se dále:

„Ale jak se’s opovážil přistoupiti k němu?“

I řekl Lišák: „Vida, že v hlavě má sílu svou, potěšil jsem se příslovím:

Ovšem chystal se, vida přicházeti cizince, nabodnouti mne, ale když uslyšel neohrožená slova má, upustil od toho, a rozmlouval se mnou přátelsky.“

Lev pak řekl: „Snad jsi mu byl malý a příliš nerovný, že on vysokomyslný hrdina nechtěl zápasiti s tebou, a šetřil tebe; nebo praví se:

„Věru pouhá pravda jest, co jste ráčil nyní vydati z pokladu moudrosti své; ale neméně jest pravdivé, že velmož moudrý bedlivě se vystříhá, aby ani toho nejmenšího zbytečně a bezprávně neurazil, věda, že

Vrtě hlavou, řekl na to lev:

„Může býti, jak pravíš, ale kterak mi skutkem dokážeš, že to pravda?“

Odpověděl Lišák: „Nejlépe to dokáži, když přivedu jej, aby se pokořil před Vámi a sloužil Vám.“

„Jak že pravíš?“ zvolal lev, „že by i toto hovado velké a mocné sloužilo mi, aniž bych se měl co děsiti jeho hlasu řvoucího? Lišáku, toť by byl mistrovský kousek moudrosti tvé; neboť jistě že by mi nesloužil jen ze strachu, jsa sám mocný, ale z důvěry a lásky, a taková vláda jest dle domnění mudrců nejpevnější.“

„Dobře máte“, řekl Lišák, „však ale u hovězího dobytka není zapotřebí mnohých ohledů; když jen jakž takž s tím plemenem se nakládá a nedráždí se, poslouchá rádo, ještě lépe, když drží se o spasitelném hladu.“

Lev královský, který nikdy nebyl viděl hospodářství lidské, velmi se tomu divil, doloživ konečně:

„Nuže jdi a čiň dle rozumu svého, ale dobře si všechno rozvaž, abys nikdy skutku svého nepykal.“

I poklonil se Lišák, řka:

Ale já doufám, že poselství své vyplním dle žádosti Vaší.“

Odešel Lišák a ubíral se k býku Mujabě; když pak jej nalezl, pozdraviv jej, takto k němu mluvil směle a bez okolků:

„Lev mne posýlá k tobě, a kázal mi, abych ti vyřídil, že ti chce milostivě odpustiti vinu nešetrnosti tvé, žes totiž meškal zde na panství jeho a protivným hlasem bouřil zemi, neohlásiv se u něho, když uposlechna postavíš se před milosti jeho; kdybys však váhal jíti se mnou a výmluvy hledal aneb snad zdráhal se, mám to rychle oznámiti jemu. Toto jest poselství mé.“

Opověděl Mujaba.

„A kdož jest ten lev, který poslal tebe? Kde se zdržuje, a jak jsem já ho mohl uraziti, vždyť ho neznám, ani rodinu jeho? Jaké jsou jeho poměry?“

Lišák pak zvýšeným hlasem řekl:

Mujaba zakroutiv hrdou hlavou, pravil: „Příteli! ty mluvíš z vysoka a snad tomu sám nerozumíš, jsa jako ozvěna.“

„A jaká jest ozvěna?“ tázal se zvědavý Lišák; načež Mujaba:

„Já ale tím nechci tě týrati, jen dle sebe soudím, vyznávaje upřímně, že

Pročež mi zkrátka a prostě pověz, kdo ten lev jest, o němž mluvíš?“

Odpověděl Lišák: „Lev jest hlava dravců, ostává tam a tam, a má kolem sebe tolik a tolik dravců menších.“

Ulekl se Mujaba, slyše o dravcích; i řekl k sobě potichu:

Stavě se však, jako by se nebál, na hlas řekl:

„Divné věci pravíš mi, aniž toužím po té společnosti, kterous mi jmenoval, ale zaručiš-li se slovem čestným za bezpečnost mou, doprovodím tě.“

I zadušoval se Lišák, že ani o chloupek nemusí se báti; načež odešli před krále lva. Lev ale milostivě přijal je a kázal, aby Mujaba blíže přistoupil, a zeptav se na jeho jméno, rod, vlasť a stav, tázal se:

„Jak jsi přišel do tohoto kraje?“

Mujaba pak vypravoval všechno upřímně, jak se s ním dálo, a lev měl očitou radost z něho. Konečně žádal, aby bez bázně tak zařval, jak mu jest okolo srdce, aby nebral ohledu žádného na to, že král jest přítomen. I uposlechl Mujaba a zařval tak, jak mu bylo u srdce, bez bázně a hřmotně, až všichni na dvoře se polekali, a král sám sebou trhnul; ale král nedal ničeho na sobě znáti, řka:

„Chtěl-li bys vstoupiti v službu mou, ostati při mně, abych povýšil a veřejně poctil tebe?“

Mujaba vida, že není tak zle u dravců, jak byl dříve myslil, přijal milost vděčně, i byl od té doby vždy blízký králi, a denně dobýval si větší milosti královy a vážnosti u jiných; jen to šetrně král zakázal, aby více neřval dle libosti své, nébrž jen na vyšší pobídnutí, což ovšem bylo býku nejprv dosti protivné, když nesměl touhy a city své vyřvati; avšak později pomyslil si:

Čím více pak si Mujaba dobýval slávy na dvoře a čím hojněji pršela na hlavu jeho milost králova, tím více zastíňoval se Lišák. To mrzelo jej náramně, i hněval se hněvem jizlivým na Mujabu, kteréhož byl sám přivedl ke dvoru, a závist i nenávist vzrůstaly v něm denně. Pln zlosti šel tedy vyhledati přítele svého, jezevce, a žaloval jemu hořce nehody své.

Bez okolků odpověděl jemu přítel jezevec:

Takovouto změnu mohl jsi předvídati snadno; vždyť jsi dosti rozumný; a pak, milý brachu, proč naříkáš na býka Mujabu, kdežto jsi jej sám uvedl ku dvoru královskému? co se stalo, stalo se jen vlastní tvou vinou, jakož říkáme:

Co se s tebou událo, velkou má podobu s příběhem, o němž jsem nedávno slyšel.

„A jaký to jest příběh?“ ptal se Lišák.

Jezevec vypravoval:

Mnich a zloděj

Jeden mnich obdržel od krále drahocenný oděv darem. Zloděj uviděv ten, dostal naň laskominy. Šel tedy k mnichu a pravil k němu:

„Já bych rád k tobě docházel, abych byl tebou poučován.“

Mnich dovolil k tomu. Zloděj dal si všemožnou práci býti mnichu podobným, až když nabyl jeho přízně, podařilo se mu, mnichovi vzíti oděv a s ním upláchnouti.

Když mnich seznal, že byl okraden, dal se na cesty, aby toho nehodného žáka hledal. Na cestě setkal se s dvěma kozly, kteří se tak trkali, že jim krev z ran tekla. Přišla v tom liška, aby krev tu oblízala, ale kozlové vrhli se na ni, a svými rohy ji ubodali. Mnich šel dále, až přišel do města, do kterého přijíti chtěl. Zde ubytoval se, an nikde přístřeší nenalezl, v domě jisté ženy, u které zdržovalo se jedno, lehkomyslnosti oddané děvče. Děvče to milovalo muže, do kterého také její paní zamilována byla. Žárlivostí puzena tato, vymyslila si způsob, sprovoditi onoho muže se světa v tu noc, co mnich u ní byl hostem. Když přišel muž, dala jemu tolik vína píti, až se opil.

Náhodou prapodivnou přišel však jed pro muže připravený do její úst a ona tím v kratinké chvíli zemřela.

Druhého dne setkal se mnich s jedním ševcem, kterýž byl volným jemu pohostinství dáti. Ihned jej také dovedl do domu a pravil k ženě: „Odporučuji ti tohoto mnicha, abys jemu jako hostu vzdala čest a jemu dobře posloužila. Já musím odejíti, an mne přítel k pitce pozval.“ Na to se vzdálil.

Paní ševcová měla však milovníka, a prostřednicí mezi ní a jím byla žena jednoho holiče. Ševcová po odchodu mužově poslala k ženě holičově, aby k ní přišla a milenci jejímu sdělila, že jest sama.

Dohazovačka přišla. Ševcová pravila: „Můj muž odešel, aby byl pohoštěn od svého přítele, a jistě nevrátí se jinak, než-li opilý. Řekni tedy mému milenci, aby přišel co nejrychleji ke mně.“

Milenec ten přišel a čekaje až bude dům otevřen, sedl si zatím ku vratům. Tu se ale vrátil švec domů opilý. Pozoroval muže tu sedícího, měl ihned podezření a když přišel ku ženě své, stloukl ji notně i přivázal k pilíři v bytu. Na to ulehl si k spaní.

Po chvíli přišla holičová, aby obuvníkovou upozornila, že milenec již dávno venku čeká i tázala se na rozkazy některé.

Obuvníková pravila: „Prokaž mně laskavost a nech se za mne tu přivázati, abych mohla ku svému milenci dolů jíti. Přijdu co nejdříve zpět.“

Holičová ihned k tomu svolila, rozvázala ševcovou, aby mohla k milenci jíti, a nechala se k pilíři přivázati. Avšak švec se brzy probudil a volal na ženu. Holičová neodpovídala z bázně, aby hlasem svým se neprozradila. Švec volal podruhé svou ženu, ale zase nedostal odpovědi. Tu se rozvzteklil, vstal, popadl nůž a ženě uřízl nos se slovy: „Tu máš, podaruj tím svého milence.“

Když obuvníková se vrátila a uviděla, co její muž spáchal, bylo jí nevinné ženy líto; zbavila ji pout, aby mohla domů, arci bez nosu, se odebrati. Vše to mnich viděl a slyšel.

Na to začala paní ševcová láteřiti na muže a konečně pravila: Vstávej ty, neznabohu, ty nespravedlivče! Podívej se, cos mně udělal, a co udělal mně Bůh ve svém milosrdenství. Tys zbavil mne nosu, ale Pán Bůh mně jej zase tak spravil, jakým byl dříve.“

Povstal muž, rozsvítil a ejhle! — Nos jeho ženy byl úplně zhojený. Nyní on prosil o odpuštění, litoval svého zločinu a prosil Boha o smilování.

Hůře bylo však paní lazebníkové. Ta přemýšleti musila bedlivě, jak as se vymluví před rodinou, že nosu nemá.

Ráno probudiv se holič pravil ku své ženě: „Přines mně sem mé náčiní, musím jíti k jednomu vznešenému pánu.“

Ona přinesla jemu pouze nůžky. „Přines mně předce všecky ostatní nástroje,“ žádal on.

Ona přinesla jemu opětně jenom nůžky.

To jej rozlobilo tak, že těmi nůžkami po ni hodil. Žena ihned svalila se na zem, křičela bolestí: „Můj nos, můj nos!“ Bětovala tak, že lidé z domu a ze sousedství se sbíhali a uviděvše ženu v stavu tom, popadli holiče a vedli jej k soudci.

„Co tě k tomu přimělo, žes ženě své nos uřízl?“ tázal se tento.

Holič nemohl se ospravedlniti, a protož zněl rozsudek, aby byl zmrskán.

Když toto mělo býti vykonáno, přišel mnich k soudci a pravil: „Nesluší se, soudce, abys déle zůstal v klamu. Ne ten zloděj, který mne okradl, ne ti kozlové, kteří lišku usmrtili, ne ten jed, který špatnou ženu otrávil, ne holič, jenž ženě své nos uřízl, nýbrž já a tato, my dva jsme vinni a máme si přičítati všecka ta neštěstí.“

Soudce tázal se pak mnicha po bližším vysvětlení, což jemu také bylo podáno. A tím byl holič úplně osvobozen.

Lišák na to pravil: „To se zcela hodí na mne, co jsi nyní vypravoval, a co potkalo mne, musím jen sobě přičítati, avšak co chytrost nedovede?! A ještě vím jeden příklad podobný tvému osudu.“

„Prosím tě, pověz mi jej,“ žadonil Lišák.

Oklamaný manžel

Jezevec pak vypravoval takto: V jednom místě byl mladý, bohatý muž, ten vzal si jistou pannu za ženu a miloval ji velmi, neboť ona byla paní počestná a věrná. Avšak muže toho zavedlo přísloví:

Miluje vroucně ženu svou, chtěl, aby se cnost její cvičením a pokušením potužila, a proto poskytoval jí sám kde jen mohl příležitosti, aby zkoušela cnost svou a bojovala s úklady těch, jižto žádostivi byli lásky její. Paní počestná nemohouc pochopiti úmyslu manžela svého, straňujícího se jí, pochybovala konečně sama o věrnosti jeho; vidouc jej chladného, želela toho nejprv, posléz ale prchla s přítelem muže svého, kteréhož on sám byl přiváděl do domu, a kterýž byl nad něho statnější i vroucnější. Opuštěný manžel naříkal nyní a plakal; ale nikdo ho nelitoval, nýbrž každý pravil: Jest toho sám vinen, mohl věděti, že

Když má někdo srdce na vybranou, kdož mu může míti za zlé, že lne k nejpříbuznějšímu; každá ryba hledá vodu přiměřenou sobě, velryba moře, břeněk potůčky a pstruh vodu z vývařiska skalního; každý ptáček hledá své seménko a jinačí sobě hnízdo staví; jaký div, když každé srdce má svou lásku!

Lišák vzdechna sobě, řekl: „Pravda jest, co pravíš, já jen sám sobě mohu přičítati, co potkalo mne; ty však, co přítel můj, neměl bys mi to předstírati, věda, že nejvíce nás mrzí neštěstí, jehož my sami jsme půvůdcové; praví se:

Ale jezevec káral jej, řka:

Mimo to, bratře, kdyby přítel neměl pověděti pravdu příteli, kde jinde měla by pravda místa?

Máš dobře, milý jezevče, odpověděl Lišák i právě vhod mi přichází na mysl, co jsem byl v mládí slýchával:

Jen děti brečí a čekají, až je někdo zdvihne, ale muž se hbitě sebere, opraví a ohlédne se na místo, kde brknul, jda pak dále svou cestou, lépe na ni pozor dává.

„A co hodláš ty učiniti?“ tázal se jezevec.

I řekl Lišák: „Moudrý hledí ke třem věcem, totiž aby učil se z minulosti, co užitečné jest aneb škodné; za druhé, aby povážil, jak zkušenosti nabyté nyní použíti, a za třetí, aby si z toho všeho dobrou budoucnost připravil, to jest, aby hrozícímu proudu vln nepříjemných odpad neškodný prokopal a proud vln milých v rybníku dobrém zachytil. To sobě rozváživ, musím, vida se zlehčena u dvoru, především zase vyrovnati váhu.“

„Jakou to váhu?“ řekl jezevec.

Odpověděl Lišák: „Já a Mujaba, každý jsme na jedné mísce, ale Mujaba v přízni králově mnoho váží, a já jsem již na hoře u jazýčka; musím se tedy potížiti, abych se vyrovnal.“

„Ale jak ty proti býku míníš rovnou váhu míti?“

„Shodím ho s mísky toho travožrouta,“ odpověděl Lišák „a to právem, neboť běží tu o čest královu a o dobro země, neboť víš, že

Když to hovado nebude více okolo krále, mohu já opět dosíci své hodnosti, a také zajisté by bylo toto dobré pro samého panovníka, neboť, že on býku tolik nemírné cti prokazuje, mohlo by jemu časem jenom hanbu a škodu přinésti.

Lišákovcům od jakživa právem přirozeným přináleží v radě sedávati a pečovati o blaho všeho zvířectva.“

Jezevec podotkl: „Nemohu si vysvětliti, proč by lev měl utrpěti hanby a škody pro své čestné chování se k býkovi.“

Lišák vysvětloval: „Šesti věcmi činí si panovník nepřátele a škodí vlastní věci: zneuznáním svých lidí, občanskou válkou, kterouž vzplanouti nechá, náruživostmi, jimiž jest oddán, tvrdostí a ukrutností, malomyslností v neštěstí, opáčným jednáním. Prvně tedy, pakli zneuznává mezi svými sluhy ty, kteří s ním upřímně a vážně smýšlí, jakož i ony úředníky, kteří věrně jemu oddáni jsou, aniž by pak hledal muže, kteří by takové vlastnosti měli. Za druhé, když jeho poddaní mezi sebou válku vedou. Za třetí, když se nechá unášeti náruživostmi, na příklad láskou k ženám aneb k dětem, ku hře, k pití, k honbě a tomu podobnému. Za čtvrté, když jeho ústa ihned nepěkné hany ze sebe vydávají, a ruka jeho násilí vykonávati velí, což právě na místě není. Za páté, když v dobách neštěstí, epidemií, hladu, při nepřátelských vpádech ihned hlavu ztratí. Konečně za šesté, když jeho jednání jest opáčné, totiž má-li býti přísným, silným, jest shovívavým a slabým. A že se lev zcela oddal a k tomu ještě býku, to jest, abych to opakoval, co mu může přinésti jen hanbu a škodu. Toho se obávám.“

Jezevec podivil se řeči té. „Všechno dobře, co pravíš o svém a býčím plemeni, ale jak to změníš, jsa malý a slabý, že by tě Mujaba ocasem přemohl?“

Tu rozčepejřil hrdě Lišák chlupy své a zakýval ocasem řásným, načež pravil: „Neohlížej se na nepatrnou postavu mou,

Malý chlapec stádo ovcí žene a bičem vesele si práská; to jsem vídával často i seznal jsem, že to záleží na rozumu. Pamatuj se, jezevče, a uč se znáti svět, neboť se říkává:

Chytrost více zmůže, nežli síla tělesná, jak to víš z bájky o havranu a hadu.

I řekl jezevec: „Jak že to jest, není mně to povědomo.“

Havran a had

Lišák vypravoval: „Havran měl hnízdo na jedné poušti v místě skalnatém. Zdržoval se pak na blízku též had, který, když vyseděla vrána mladé, tajně si pro ně přilezl a je pohltil. Zlá žena, falešný přítel, odmlouvající sluhové a had v domě, toť jistá smrť. I bolelo to velice havrana, nejvíce ale nářek manželky probodal citlivé srdce jeho; přemýšlel tedy všelijak, jak by se zbavil nebezpečného souseda svého. Zdálo se mu konečně, že ví sobě již rady, ale jsa skromný, rád by byl slyšel od jiných rozumných potvrzení úmyslu svého; pročež obrátil se k jezevci, jenž vždy míval dobrou radu po hotově, a předložil mu mínění své.

Jezevec pak odpověděl: „Úmysl tvůj, přistoupiti k hadu, kdyžby spal, a vyškrabati mu oči, aby více nenašel hnízda tvého, nemohu ti schvalovati, neboť hlavní pravidlo chytrého činu pohřešuji při něm.“

„A které by to bylo?“ ptal se havran.

Jezevec vysvětlil mu to řka:

Jak snadno ty sám bys mohl státi se kořistí nepřítele svého, neboť víš:

Chceš-li to ale předce učiniti, hleď, aby se ti nestalo, jako volavce, která chtějíc usmrtiti raka, sama o život přišla.

„Jak se to stalo?“ ptal se havran a jezevec vykládal takto:

Volavka a rak

„Jistá volavka sestárnuvši, nemohla si již naloviti tolik ryb, co by jich byla potřebovala k zahnání hladu; i přemýšlela, jak by rozumem a chytrostí vynahradila nedostatek síly tělesné, neboť praví se:

I seděla smutná nedaleko rybníka zadumána tak, že kolemjdoucí pomyslel si, že as musí míti ona něco na srdci. Mezi mimojdoucími byl také rak, v tmavém sice kabátku, ale mysli veselé. Zeptal on se po smutku volavčině: „Jakže, pták, jemuž celý svět otevřený, připouští si starosti a smutek?“

Volavka vzdechnouc sobě řekla:

Na má stará kolena hrozí mi bída, a to právě v těch letech bolívá nejvíce; mladý s lehkou myslí vznese naději svou v budoucnost z přítomné nehody, neboť má důvěru v sílu svěží a jarou; ale stařec vida nouzi nastávající, jíž odolati neb přejíti cítí se neschopným, zasteskne sobě a jen ve smrt doufá, že sprostí jej. Víš pak, že jest smutná naděje ve smrt.

„A čeho se obáváš? Vždyť zde na rybníku až dosaváde nebyla nouze pro řemeslo tvé,“ pravil rak.

„Ovšem, až dosaváde,“ odpověděla volavka, „ale jak budoucně? — Věz, útrpný ráčku, že před chvílí šli tudy kolem rybáři a povídali si mezi sebou, že tam a tam ten a ten rybník vylovili, a tento zde plný ryb že co nejdříve vyloví. — Co, příteli, stane se pak se mnou? Kam obrátím se já, stařec nesmělý a neschopný; vždyť pak ani za krajánka mne nikde nepřijmou, kdybych po vodách chodil.“

„Snad se to ještě nějak spraví; aspoň bych ti toho přál od srdce,“ řekl rak a počal couvati k rybníku, aby ono smutné poselství vyřídil rybám.

Tyto jal hned strach velký; i shromáždily se, odbývaly sněm a radily se společně, čeho podniknouti v této smrtelné úzkosti, neboť věděly, proč rybáři ryby loví. I usnesly se na tom poslati k volavce, jakožto k nejbližšímu sousedu, zdali by ona věděla rady nějaké. Jest sice ona naším hubitelem, ale opatrný neopovrhuje ani radou svého nepřítele.

Také jí záleží na zachování našem, neboť jen tím, že nás stíhá a požírá, živa jest a má se dobře. Smutné, přesmutné to ovšem hledati spásy u kata svého, avšak co naplat?

Poslaly ryby k volavce, a poslové mluvili takto: „Tvoje i naše živobytí jest v nebezpečí. My se tedy utíkáme k tobě, dobrodinče náš, abys poradil nám, jak bychom ušli lakomství rybařův, jižto ustanovili se na naši záhubě.“

Odpověděla volavka: „Mám z toho zvláštní potěšení, že uznáváte náklonnost moji k vám. Nejsem toliko váš pán, ale i starostlivý přítel a otec vlasti vaši, avšak na rybáře jsem slabý, abych se jim protivil, a kdybych jim i psal a pohrozil vojnou, nehrubě se budou báti, neboť

Ovšem co mne se týká, snadno odletím k rybníku jinému, ale těšilo by mne, kdybych i vás za den mohl přenésti, kdybyste se odvážily na cestu povětrní; však pro milý život krátkou nepříjemnost snášeti vždy dobrá jest odměna. Zkušenost též stojí za mnoho: ta vyhlídka s hůry! ta sladká připomínka, že někdy budete moci dětem svým vypravovati o cestě povětrní, budete moci říci: I já, kapr, jsem letěl. Více nežli štěstí těšívají nás šťastně přestálé nehody a nebezpečenství.

Na to prosily ryby volavku, aby milostivě učinila, jak za dobré uznává. Obyčejně, ba příliš často stává se, že

Volavka denně několikráte přiletěla s vyzváním, aby ta neb ona ryba přichystala se k odletu, vždy se jich hrnulo mnoho; ona však vybírala ty nejtučnější předstírajíc, že těžší musí bráti zprvu než by ochábla. Avšak nezanášela je do rybníka zaslíbeného, nýbrž na jistý pahorek a tam je požírala.

Jednoho dne vida ji rak zase letěti, pomyslel si: „Musí opravdu to místo býti nebezpečné a volavka opravdivou ochranitelkyní ryb, poněvadž neunavně odnáší. Což kdyby i mne vzala a přenesla, neboť můj krok jest zdlouhavý, a já bych konečně nemohl utéci rybářům lakomým.“ — Požádal poníženě volavku o dopravení.

Volavka vyslechla tuto prosbu, a vznesla se s ním vzhůru. Když odtud pozoroval rak, že není nikde viděti rybníku, nýbrž jen pahorek popravní, na němž mnoho pozůstatků z ryb, ulekl se a znamenaje spády volavčiny, začervenal se smrtelnou úzkostí, avšak neceknuv ničeho, předsevzal si brániti se dle možnosti. Já bych podobně učinil dle přísloví:

Mám-li umříti, ať umru zmužile, pomyslel si a obejmuv klepetama volavku okolo krku, tisknul ji, až ji udávil a zároveň s ní do potoka spadl. Vítězoslavně vrátiv se do rybníka, sňal bělmo s očí rybám a přátelům svým a tak se stal osvoboditelem jejich od úkladů loupežníka-volavky, která lží a licoměrnictvím v záhubu, k smrti uváděla prostou lehkověrnou čeleď.

„Toto jsem ti vypravoval“, řekl jezevec, „abys viděl z příkladu, že mnohý, jenž chce přelstiti jiného, sám obelstěn bývá.

Poradím ti prostředek snadnější, abys zbavil se sousedství nebezpečného, aniž bude moci had ti uškoditi na zdraví neb životě.“

„Učiň tak, příteli,“ prosil havran.

„Obletuj krajinu a ohlížej se, zdali bys nemohl uzmouti někde nějaký šperk, prsten zlatý neb stříbrný náramek, náušnici, obojek, záponku, neb něco podobného, co by nějaké ceny mělo.“

Řekl na to havran: „V takovém přičinění jsem poněkud zběhlý. Marnivý člověk, který chce všechno míti jen pro sebe, vytýká mně tu náklonnost řka, že kradu to, co se blýští.“

„Dobře tedy,“ pokračoval jezevec, „když to budeš míti, vznášej se znenáhla, aby tě viděli lidé, že to neseš, a oni půjdou za tebou; ty pak leť, kde se had protivný zdržuje a vznášej se nad ním dlouho, aby si lidé místo to pamatovali; rozumíš?“

„Rozumím,“ odvětil havran, „a dále?“

„Pusť blýskavou kořist svou na zem nedaleko hada; vždyť ti beztoho mnoho na šperku nezáleží jakožto na věci, kterou nemůžeš snístí. My zvířata všímáme si při všem jen užitku, nehledíce marnivosti jako lidé. Až lid uvidí klenot padati, poběhnou k místu, kdež najdou také hada a toho dozajista zabijí.

I učinil tak havran; vznášeje se v kole nad zahradou nádhernou, oblétal rybníček, jenž jak modré oko jasně z ní vyhlídal, kolem ověnčen růžemi všebarevnými. Před rybníkem stála děva prostovlasá, svlékajíc oděv a prsteny drahé kladouc na šátek rozprostřený na trávníku.

Snášel se havran, snášel, a děva pustivši poslední záslonu vrhla se v náruč těkavým, blažícím vlnkám, splachujíc panenská ňadra a bělostnou šiji; tím více čistily se a šplouchaly radostně vlnky, když hladila je rukou nevinnou a líbaly cudně každé místko těla růžového. Ale havran vyhlédnuv sobě prsten, jako šíp mihnul se dolů a opět vzhůru a snášel se viditelně s prstenem stkvoucím na světle slunečním duhobarevně.

I šli hned lidé za ním, nespouštějíce s něho oka; on pak je vedl jako okouzlené až k hadu, a stalo se pak vše, jak byl jezevec předpověděl.“

Tak vykládal Lišák jezevci a doložil: „Tím jsem ti chtěl jen ukázati, že lstí dosáhneš, čeho nedosáhneš ani mocí a že pravda, co jest v samém přísloví:

Řekl na to jezevec: „Ale Mujaba není jen tělesně silný a hřmotný, nýbrž i důvtipný a soudný.“

„Buď si,“ odpověděl Lišák, „chytřejším jsem ale předce já, a doufám, že se mi podaří, co vyvedl zajíc jeden lvu.“

„Co a jak vyvedl?“ tázal se jezevec, a Lišák vykládal následovně:

Zajíc a lev

„Byl jednou jeden lev v krajině, která byla velmi úrodná a měla prameny vod čistých i zdravých. Proto tam přebývalo mimo něho velké množství zvířat jiných, a nescházelo nic k blaženosti úplné, nežli tichá a bezpečná mysl; měli co jísti a píti a společnost veselou; ale lev, lev na blízku! jeho jícen živý jest hrob! zařval-li, jakoby uťal přestaly radovánky, zasmušili se všichni obyvatelé a sklopenýma očima, ohonem spuštěným a temným hlasem pozdravovali se: pamatuj na smrt! V každé číši míti přimíchanou kapku žluče, to uhořčí život celý. Přemýšleli tedy o pomoci, ale nevymyslili ničeho, až konečně můj praděd jim poradil na obecném sněmu takto:

Shromáždění občané! Stále nám všem, vždy a všady kalí nejistota života všelikou radost. Zdaž by nebylo lépe, aby denně jen jeden nosil smutek, ani by se zatím druzí bezpečně mohli vespolek radovati. Jeden i více nás bývá požíráno, ale ve strachu jsme všickni. Což, abychom učinili smlouvu se lvem, aby ráčil požírati nás dle jistého pořádku, aby se to aspoň dělo dle práva a úmluvy? Poprosíme ho zdvořile, aby ráčil se uspokojiti jistým počtem, o němž bychom na sněmu jednati mohli; telete ku příkladu bude míti dost sám na den, krávu aneb vola na týden; paní jeho ať se upokojí s polovičkou a též polovičkou každý člen jeho rodiny, tak že majíce kuchyni jednu, počestně a dle stavu svého budou moci jídati; tele budiž mírou, a dle toho můžeme vyměřiti počet a váhu masa jiného; ustanoví se jistý výběrčí a ředitel losování. Každý týden budiž losováno, kdo má míti tu čest býti pohřben v žaludku královském, takto aspoň od týdne k týdnu budeme ostatní v bezpečnosti žíti, a jen v sobotu, když se bude losovati, podstoupíme úzkosti smrtelné, avšak ne bez naděje.“

Moudrou zdála se všem rada tato, pročež ihned napsali i předložili smlouvu králi.

Týž vrtěl nad ní hlavou, mumlal cosi o zradě země, o rušení starého práva, o nevděčnosti poddaných a velebně klátil ohonem svým, avšak když viděl, že jsou všechna zvířata podepsána, od slona až do myšky, tu z jistých důvodů přivolil a ustanovil výběrčí své i losování ředitele sám jmenoval. Tito arci, že záviseli od krále, hleděli pod rukou losy osudné dle žádosti královy spravovati a při tom nezapomínali také na sebe. Zvířata viděla, že psaná smlouva málo prospěla jim, a protož jevila se potajmu veliká nespokojenost mezi nima.

Jednoho dne měl odveden býti na snídaní jistý zajíc; ten však náležel též mezi nespokojence a přemýšlel kterak by se mohlo ujíti hladové vládě lva mocného. A protož řekl k těm, jižto jej doprovázeli k stánu královskému: „Učiníte-li po vůli mé, snad podaří se mně osvoboditi vás všechny.“

„Jak že bys, zajíčku, ubohý mohl osvoboditi nás a protiviti se lvu?“ tázali se průvodčí.

On jim pak tajně řekl, co zamýšlí, a oni na to odpověděli: „Bodejž by se tak stalo“ i odešli od něho.

Zajíc hověl si a otálel jda ku dvoru královskému i myslel sobě: byl bych ochotným, kdybych měl naději, že uchovám si života, ale nač bych byl ještě spěšně úslužným ke lvu, když jdu na smrt. Přišel ke dvoru mnohem později, než byl ustanovený čas snídaně; proto obořili se naň služebníci a dvořané pravíce: „Na tebe, bídáku, má ještě čekati lev? — Takto to nemůže zůstati, musí se učiniti náprava, aby byl konec nedbalosti vaší.“

Lev sám nevrlý hladem ptal se přísně: „Odkud přicházíš tak pozdě?“

Odpověděl pokorně zajíc: „Vedl jsem zajíce, který byl určen pro dnešní den, ale setkal se s námi lev jiný a vzal mně onoho pro vás ustanoveného. Činil jsem mu proto výčitky, a on pravil, že jemu patří tato krajina, jakož i všechna zvířata v ní přebývající. Podotkl jsem dále, že jest ten zajíc pro snídaní královskou, ana jej zvířata zdejší posýlají, ale on se mně vysmál velice posměšně. Já rychle uskočil a bloudil jsem strachem; pročež odpusťte, že přicházím tak pozdě.“

Lev řekl: „Pojď se mnou a ukaž mně, kdes viděl toho lva, jenž se opovážil přivlastniti sobě práv královských; já jej náležitě potrestám.“

Zajíc pak vedl lva před hlubokou studni, řka: „Sem pohlédněte, uvidíte toho lva.“

Lev nahlídnuv do studně, uviděl lva a pln hněvu vrhnul se na domnělého odbojníka — a žblunk! zavřela se nad ním voda, i utopil se lev udatný, a slavný lstí špatného a bojácného zajíce, jenž stal se osvoboditelem zvířectva celého. Proto se praví:

Jezevec vyslyšev Lišáka, řekl: „Kdybys ty tak nějak, ani sobě ani králi neuškodě, mohl odstraniti Mujabu, dobře by ovšem bylo pro nás; neboť on nám všem jest na překážku, ale lvu neubližuj, neboť by to byla nevděčnost nestydatá.“

Na to rozešli se.

Lišák po několik dní nešel ke dvoru; potom ale vida lva samotného přiblížil se k němu.

I tázal se ho lev: „Kdes vězel tak dlouho? Co jsi slyšel nového?“

Lišák pokrčiv ramenama, řekl: „Dobrého se málo stává na tomto světě marném, kde nevděčnost a samolibost plodí neřest svou.“

„Co se ti stalo, že horlíš jako kazatel na marnivý svět?“

„Ach, mně nestalo se nic, ale to co se chystá, kéž by se mne jen týkalo.“

„A co se chystá a pro koho?“

„Co se může chystati jiného, nežli neřest, jak jsem řekl, ale ta ovšem jest nad míru nebezpečna. Křehká stvoření jsme všickni, každý může brknouti, ale tak se zapomenout — toť neslýchané.“

„Co pak se stalo?“ tázal se lev. „Neostýchej se: mluv, vždyť nemusíme se přenáhliti, neboť stojí psáno,

„Ovšem,“ odpověděl Lišák, „velkomyslnost vaše jest známa, vy nejednáte bez povážení všestranného, zvláště v odsouzení přítele svého.“

„Což to se týká přítele mého? — dopověz bez okolků, já ti to kážu,“ řekl lev.

Lišák tedy jal se mluviti: „Bůh mně svědkem, že ne z náklonnosti vlastní a nešlechetné donášivosti klevetné, ale z povinnosti vyznávám, co si šeptají v království vašem; ano povinnost jest svatá, neboť říká se:

„Co to máš za tajemství?“ ptal se lev zvědavě.

Lišák odpověděl: „Měl bych vám ovšem vyznati bez okolků, co potajmu se kuje, neboť týká se to hlavně vás, a co vás se týká, to týče se celé země; avšak nevím dosud to ještě a nerad bych obtěžoval otcovské srdce vaše, neboť praví se dobře:

Lev promluvil: „Jest povinností naší zkoumati budoucnost, abychom dorážejícímu na nás neštěstí buď šli z cesty a pustili je mimo sebe, nebo rychle zhotovenou hrází zahradili se proti němu.“

„Tak jest ovšem lépe, jak pravíte,“ řekl Lišák, „a vy jsa mocný, mohl byste předejíti úklad nepřátelský hanebného zrádce, jestli že to pravda jest, co jsem slyšel, arci jest to téměř pravdě nepodobné, a proto by byl omyl tím strašnější, čím horší by měl následky, a snadno by se mohla státi křivda nevinnému. — Vy mne znáte co upřímného služebníka, co takového, který to lépe s vámi smýšlí nežli sám s sebou. A pakli se i báti musím, že mému sdělení za víru nedáte a mne za pomlouvače považovati budete, předce nemohu jinak jednati. Rozvažuje, že život všech zvířat, správa všech nás jen na vás založeny jsou, nemohu a nesmím zamlčeti to. Praví se: Kdo králi nezjeví upřímné smýšlení a svým přátelům rady nepodá, ten podvede samého sebe.

Ať trpí tedy jeden, jestli vinen, aby k úrazu nepřišli všickni, pročež vězte, velkomyslný králi, že jeden z přátel vašich spiknul se s nepřáteli vašimi a zavedl vojsko vaše, obmýšleje, ach! že to musím vysloviti, svrhnouti vás s trůnu a sám usaditi se na něm; a on jest mocný, odbojníků jest také mnoho, a nezbude-li času, přibyde jich ještě více, a kdož ví, nezvítězí-li hanebná zráda, neboť nekončívá se vždy dle práva boj ošemetný. On pravil k vůdcům svého vojska, že se naučil poznati lva, že zkoumal jeho sílu, moudrost a náhledy, ale našel, že ve všem tom jest příliš slabý. — Poměr můj k němu se brzy změní,“ doložil.

„A kdo jest ten drzí nevděčník?“ zařval lev.

Lišák potutelně si vzdychna polovičným a jako umírajícím hlasem pošeptal: „Ten oslepenec jest náš Mujaba.“

„Mujaba? — Mujaba?“ bolestně opakoval lev, a očima jiskřivýma koulel, ohonem šlehal vášnivě v mlčení trvaje, jako když utichne příroda před bouřkou.

Lišák též nemluvil, jen skroušeně stál a po chvílkách pohlížeje k nebi, hlavou kýval útrpně. „Seznal jsem, že Mujaba jest věrolomný zrádce. Proto, že jste jej čestmi obsypal, sobě rovným postavil, myslí on si nyní, že jest tím, čím vy, a když vás s trůnu svrhne, že jemu říše připadne a nedá prý dříve pokoje, dokud vás nezničí. Praví se: Zví-li král o muži některém, že tento hledí se jemu rovným státi, tu musí jej skoliti, pakli tak neučiní, bude sám skolen. A Mujaba jest vědom toho, co činí.“

Za hodnou chvíli, když rozvlněná mysl mírněji se počala houpati a skrze mraky vášně prosvítaly paprsky rozumové, řekl lev, sedna si na ohon s hlavou pozdviženou: „Nepřipouštěj si to tak k srdci, věrný Lišáku můj, vímť, že jsem si po nějaký čas méně všímal oddaností tvé, ale napravím to, až potru drzí hlavy odbojníkův svých.“

„Ach, co záleží na mně,“ pravil s úsměchem slabé bolesti Lišák, „jen na sebe myslete, pane můj, neboť svrchovaný jest čas, abyste učinil přítrž úkladům zrádců a choval se, jak sluší se na pána moudrého. Trojí bývá chování: prozřetelné před jednáním, opatrné neb zpozdilé v jednání. — Prozřetelní jsou ti, již hledí předejíti neštěstí a zlobu nepřátel jako ti, kteří šetříce zdraví svého, odstraňují příčiny nemoce; opatrní jsou, kteří postaveni jsouce v nebezpečenství netratí ducha, ale buď silou aneb rozumem se brání, jak vidí, že jest nejprospěšněji. Zpozdilý ale těší se, že nebude tak zle, že uvidí co činiti, až to přijde aneb že přispěje pomoc odněkud; to a jiné klamavé připomíná si a nejedná; zkrátka chová se, jak to jest v povídce o třech rybách.“

Tři ryby

Byly jednou v jednom rybníku tři ryby, jedna chytrá, druhá chytřejší a třetí přihlouplá. Rybník ten byl v krajině skalnaté, kamž málo kdo přicházíval, a vedle tekla řeka.

Stalo se, že šli jednou dva rybáři kolem i vidouce rybníček, řekli mezi sebou: „Odpočněme sobě a posvačme; pak vylovíme rybníček tento.“

To když uslyšely ty tři ryby, ohlížela se ona nejchytřejší bez meškání po čerstvém proudu a pustila se po něm skrze prolomené šprlení do řeky, dobře si pamatujíc cestu, aby věděla, kudy po nebezpečenství se vrátiti. Druhá méně chytrá, čekala, až by rybáři přišli blíže; když pak přišli, chtěla se též protáhnouti šprlením, ale rybáři dříve již ucpali díru výtoku. Ulekla se sice ryba, pomyslila si: proč jsem raději hned s prozřetelnou přítelkyní, neodplavala; nyní pykám za tu nedbalosť svoji. Jak si pomohu? — Byť bych si i vymyslila lesť nějakou, nevím, prospěje-li mně, neboť praví se:

Ale zoufati nesmím, nějak pokusiti se musím o ujití záhubě. Říkávala moje matka:

Na to vyplula na vodu a položivši se na záda, stavěla se býti leklou, nechajíc se vlnkami houpati semo-tam. Rybáři, vytáhnuvše ji v síti, vyhodili ji na břeh nedaleko potoka, řkouce: „Ty více nejsi pro žaludek lidský, ale pro vrány.“ Ryba však usmála se v srdci a pomyslila sobě:

I mrskala pak sebou po trávě, až se ji podařilo dostati se do potoka, kdežto zotavivši se od násilného vymrskování a oddechnuvši sobě, děkovala Pánu Bohu, i činíc dobré předsevzetí pravila:

Ryba přihlouplá, kteráž pravila: co se nemá státi, nestane se — bloudila mezi tím sem a tam zmámená, až ji rybáři chytili a domů k snědku odnesli.

Vyslyšev toto podobenství, odpověděl lev: „Rozumím tobě a vím, kam biješ, ale zdá se mně předce ještě pravdě nepodobné, aby býk, jehož jsem před jinými vyznamenával na dvoře, jemuž jsem tolik dobrodiní prokázal a všechny jeho žádosti vyplnil, aby on, zapomenuv na povinnost svou i na vděčnost, přidal se k nepřátelům mým, od nichž neužil ani toho nejmenšího dobrého.“

Řekl na to Lišák: „Křehká jsou srdce stvořená, a pýcha vládne jimi; počátečně ovšem jest pýcha přestrojená v oddanost, pokoru a služebnost, jakmile ale ohřeje se na místě teplejším, již obmýšlí věci, jež jsou nad přirozenost. Lakotný slouží oddaně jen tak dlouho, dokud kýžené hodnosti nedosáhne, kteréž však hoden nikterak není. Ještě hůře činí věrolomní a bezbožní. Zlatohlávek chce býti orlem, vepř slonem, psíček lvem, a co tedy býk, jenž sobě mnoho na postavu a sílu svou zakládá? Ten snad si ani člověka nevšímne, ačkoliv býčí plemeno u člověka slouží; ale ti košťálníci myslí, že je člověk pase ze samé uctivosti, jsa sám ve službě jejich za toho trošku mléka; vidíte tedy, že i vás považuje za nepatrného, neboť, odpusťte, že to pravím tak zpříma, proti člověku jste přece jen malý pán; panovati chceme všickni, ale Pánbůh nás k tomu nepovolal všechny. Odkud se vzala ta pýcha? I nás nakazil Adam nakažený, neboť nákažliva jest pýcha a faleš, dcera její; proto jest psáno:

Pokud musí, tvor jest poddaný, ale odvaž jej, již se nadýmá a kroutí, jako psí ohon, pokud jest uvázaný, rovný jest, pusť jej, již jím pes klátí a mrská.

Psí ohon nenarovná se ani ohříváním, ani mazáním. Jedovaté byliny i medem polité nenesou zdravého ovoce.

Jedinká tedy úloha vlády pravé jest, pýchu jedněch i druhých potlačiti, tím i otroctví jedněch i druhých pomine, než ale se to dovede, mnoho nepravosti ještě se stane; má tedy dbáti král, aby jich bylo vždy méně a proto má trestati toho, kdo nadpřirozeností svou se vypíná. Má-li kdo klepeta od narození, užívej klepet, má-li rohy, tedy rohů, má-li rozum, dle toho buď postaven, nebo toť jest urozenost naše, a dle toho jsme pojmenováni. — Jaká by to byla převrácenost, kdyby někdo řekl: Tamhle v tom lese narodil se jednou lev; všechno tedy, co v něm se rodí, má panovati, vždyť pak to může býti i sysel nebo myš, neb cokoli jiného k vládě neschopného.

buď znamením povolání; ale i panovník slyš dobré rady. Vy pak, kteří jste kolem trůnu, raďte dobře, aby koruně jasnoty přibývalo a to v pravdě a na vždy, ne však jen chvíli; taková rada jest jako zlato falešné, zprvu se leskne a za chvílku zčerná. Raďte upřímně; kdo je věrný, ten i upřímný, neboť praví se:

Kdo jest upřímnější, ten, který vida blížního svého do propasti padati, se sladkým jazykem přistoupí a asi takto mluviti počne: „Poníženě prosím, milostivý pane, račte pozor dáti, abyste pohodlně padl, když již ráčíte padati. Já ponížený služebník netroufal jsem si zrazovati vám to, a neslušně odmlouvati vám, abych vůli vaši nebyl na překážku atd.“. Zatím blížní se zabil.

Nebo jest upřímnější ten, jenž vida blížního v nebezpečenství, přiskočí a nemluvě ani slova, jej zachytne a nazpátek jím trhna praví: „To bys byl si dal!—“

Přítel zůstává přítelem i když nám spůsobí žal; komu není vlastní tělo drahé i když je plno chyb? Kde jsou lidé hotovi pověditi a poslechnouti, co z počátku je nepříjemno, ku konci však ukáže se býti spasitelným, štěstí pak panuje. Propustiti staré sluhy a bráti si cizince za ministra, to není po právu; to vede ku zkáze říše.

Ale panovník hodný poslechne též rady dobré, nerozumný pak nestará se o nic, zanechávaje náhodě urovnání věcí, ana předce známá jest průpověď:

Nejlepší přítel a sluha jest ten, který se nejméně přetváří a upřímně řekne to, co myslí; nejlepší podnik ten, který žádoucího výnosu podá; nejlepší žena ta, která s mužem svým dobře se snáší; nejlepší chvála ta, která z úst poctivce vychází; nejšlechetnější panovník ten, který se nepodá lenivé bezstarosti; nejlepší vlastností jest bázeň boží. Povídá se: když člověk na oheň si lehne a na hadech si ustýlá, třeba, aby jemu lidé jeho k pomoci přispíšili. A ten samý případ jest, když muž ten nepřátelské úklady proti životu svému na příteli nalezne. Nejslabší král jest zajisté ten, který lenivé pohodlnosti se oddá, a málo stará se o záležitosti, které přijdou, kterýž žije jako slon, o nic se nestarající, ničím se neznepokojující; když se stane předce něco, svede to na svou nešťastnou planetu.“

Odpověděl lev: „Tentokráte mluvíš směle, i líbí se mi smělost taková při služebníku věrném, ano slouží ti to ke cti a chvále, že tak horlíš o dobro rodu mého; avšak tys sobě nerozmyslel, že byť by i Mujaba odpadl ode mne, nemůže mně škoditi, an pokrm jeho jest tráva, můj ale maso; on se může pohřbiti ve mně, ne ale já v něm.“

„Tomu jest ovšem tak,“ řekl Lišák, „králi velkomocný, ale nedejte se tím zklamati; nezmůže-li býk osobně ničeho proti vám, mohou to učiniti jiní, s kterými se spojil. Každý sebe menší může škodit, kdo ne sám, jiné umí navésti, jak to vykládá podobenství o jedné vešce a bleše.“

„Co jest to za podobenství?“ tázal se lev.

Lišák jal se tedy mluvit následovně:

Veška a blecha

Zdržovala se v hůni jistého lichváře dlouho o samotě veška. Živila se krví jeho opatrně na pastvu vycházejíc, nedupajíc ani lakotivě rýčkem nerýpajíc, když on spal, tak že také ničeho neznamenal. Dlouho takto blaženě žila.

Jedné noci přihnala se však parádnice bleška lehkomyslným, jak obyčejně, skokem.

Pohostinná veška pozvala ji, řkouc: „Zůstaň dnes u nás, máme dobrou stravu zde a odpočinek po obědě též pohodlný.“

Blecha přijala pozvání toto; ale sotva si lehl hostitel jejich, ošemetná blecha vzdor varování vešky, skočila jemu na nohu a jako zákeřnice bodla jej; sotva to však učinila, skočila pod postel. Hospodář rozlobiv se, vstal, rozžal si světlo, a prohledav bedlivě hůni, našel vešku, i řekl: „Dostal jsem tě, drzí hryzalko.“ Ač tato snažně prosila, dokazujíc nevinnost svou, vše bylo marné; ona musela neopatrnost svou smrtí zaplatiti.

Blecha ale smála se hlasitě, pomyslíc sobě: „Pomohla jsem ti, podruhé nezvi nerozmyšleně.“

Toto jsem pověděl vám, pane velmožný, jako příklad na přísloví:

S býkem ale, pane králi, vešel jste velmi brzo v přátelství a velkou lásku prokazoval jste jemu, a to obyčejně bývá, jak zaznamenáno v knihách mudrců:

A takto se vyplnilo na býku, jenž byv brzo přijat do milosti, brzy stal se zrádcem; ovšem nemusíte se ho báti, ale kdož ví, co kuje?

Chtěje býk státi se králem, zajisté bude vyjednávati s mnohými, bude je podpláceti a přemlouvati; množství pak o sobě slabých činí jednotu silnou. Kdyby proti vám vystoupil jeden po druhém, snadno byste s nimi mohl vítězně zápasiti, ale když se shluknou najednou, pak zlá mela. To jest jediné tajemství rozumné vlády, aby nemožnou učinila takovou jednotu rozdělením zájmů a užitků. Zde však jest se co obávati, aby všichni neb alespoň většina v tom se neshodli, aby měli za pána vola, který nikomu nemůže tak snadno uškoditi, živě se travou. Muška jest živočich nepatrný, ale věřte mně, kdyby všechny mušky proti vám se spolčily, nesnadno by bylo odolati jim.“

Po této řeči stál lev chvílku zamyšlený, i zdálo se, jakoby slovům Lišákovým poněkud přisvědčoval, pak pravil dále: „Co myslíš, že mám učiniti, abych také velkomyslným i prozřetelným se proukázal?“

Odpověděl Lišák:

„Co by slušelo lišce, neslušelo by snad lvovi; já rád držím se rady starých, u nichž čtu takto zaznamenáno:

Lev na to odvětil: „Učiním podobně, dám si předvolati Mujabu, představím mu před oči živě obraz hanebného počínání jeho a řeknu mu, aby si šel, kam mu libo, že jej propouštím co zpronevěřilce.“

Toto zdálo se Lišákovi býti nedostatečným; pomyslel totiž sobě: přijde-li býk před lva s neporušeným svědomím, vymluví se brzy, a pak by běželo o mou lhářskou kůži. Řekl tedy ke lvovi: „Zdá se mně, že by bylo neprozřetelné býku ukázati vinu a propustiti jej, neboť on by musel se zastyděti a tím více by pak zatvrdl; říká se:

Styděti se nechce nikdo, ten ale musí se styděti, kdo pozná, že nerozumně aneb hanebně jednal; poznání toho předchází tím, že se vymlouvá sám u sebe, přemlouvaje se, že je tak dobře jak se stalo, a na důkaz činí tak zase, ano trochu hůř a pak vždy hůře. Podobně by i Mujaba první zradu ospravedlniti hleděl druhou podařilejší, o níž by ve vyhnanství a samotě pohodlněji rozmýšleti mohl, nebo pobouřená ctižádost neustane nikdy.

Vyhnanstvím tedy zpomoženo nebude; bylo by to jen tolik, co ulomiti zub a nevytrhnouti jej. Pak račte milostivě povážiti, že býk věda se vyzrazeným, nepředstoupí před vás, léčby byl ozbrojený tajnou silou, aneb že by snad již dozrála chvíle a vypukl odboj dobře nalíčený. Nejlépe by bylo tedy tajně odbýti, co tajně se stalo; nejraději trestají králové přečin zahalený zahaleným trestem. Tajemství má býti jako semeno skryto, střeženo, aby ani v nejmenším nebylo porušené; poruší-li se, neprovede se, jako semeno nevzroste. A kdybyste snad chtěl se i po důkazech jeho viny s ním se smířiti, jednal byste nesprávně, neboť kdo se chce smířiti s přítelem, jenž jednou se neosvědčil, ten přivolává na sebe smrt. Dareba nepolepší se, i kdybys jej stále šlechtil.“

Lev odpověděl: „Stojí psáno v knize královské,

a to vykládá se tím, že nekludové vidouce zisk svůj v donášení a vyčmuchávání činů blížních svých, donášejí tím silněji nedbajíce mnoho na pravdu a na čest bratru svých a jako psi lízají se ocáskem pánu svému, který je žíví za to, že štěkají na jiné. To já rozmysliv si dobře opovrhuji takovýmto řemeslem hafálkův, věda, že poctivý se nepropůjčí k tomu; proto tedy všechno odkazuji přísnému veřejnému soudu. Na cizí obvinění nemáme nikoho trestati.“

Taková řeč velmi svrběla na duši Lišákově; pravil však nicméně jakoby nic nebylo: „Když tak učiniti hodlá pán můj, nemůže ovšem věrný služebník ničeho proti tomu míti, ale láska pravá neustane prositi, kde nemůže přemluviti, pročež i já, milostivý pane, ve jmenu vaší koruny, pokoje srdce vašeho a blaho poddaných zapřísahám vás, chovejte se aspoň prozřetelně, když přijde před vás zrádný býk; poznáte hned z tváře jeho a celé postavy, co na mysli má; uvidíte, že se bude třásti na všech údech, kroutiti ohnivýma očima, hlavu sklopovati a nohy vystrkovati a klátiti s sebou na všechny strany jak by byl přichystán do boje.“

Lev řekl: „Dobře, synu můj, kdybych co takového na něm znamenal, i já se připravím, aby hned uviděl, že nelze býku zápasiti se lvem, leč k záhubě své.“

„Ano učiňte tak,“ zvolal potěšený Lišák, na němž bylo pozorovati, že jakás nadějná myšlénka probleskla mozkem jeho. Doložil pak: „Jen to ještě milostivě rozkázati račte, aby co nejdříve se před vás dostavil, by neměl mnoho času učiniti větších příprav k odboji. Praví se:

Nebo kdyby snad byl nevinným, vyzvím to dříve, abyste křivdu neučinil ubohému, neboť věru do nebe volá krev nevinná, a nesnadno urovná se duše po spáchané křivdě, zvláště pak považte, co stojí psáno v jedné knize:

Lev pochválil Lišáka za jeho opatrnost a kázal, aby šel vyzkoumati býka, což Lišák arci milerád učinil, neboť o to právě mu běželo, aby mohl i býka přestrašiti hněvem lvovým, ale ze své vůle obával se tam jíti, aby neupadl v podezření.

Přijda k Mujabě dělal se sklíčeným a smutným, ocas vpletl mezi nohy, hlavu sklonil a celý skrčený kráčel váhavě, oči vyvaloval k nebi a zase primhuřoval, a to vše dělal tak, aby to Mujabě v oči bilo a stalo se příčinou i předmětem rozprávky, neboť:

Mujaba vida zdaleka tak choulostivě se plaziti přítele svého, jenž jej dovedl ku dvoru královskému, zvolal; „Ach! co zpříčilo se tobě, moudrý brachu, vždyť pak duši tvou radyplnou nesnadno něco tak do rozpaků přivésti může; nebo jsi nemocný a snědl si něco nezáživného?“

„Ba věru mnoho nezáživného snědla uchem duše má,“ odpověděl Lišák, „a smutna jsouc nevyjasní se více; neboť buď stane se tak, a ta připomínka nedá více zaceliti se ráně rozšklebené v srdci mém, nebo nestane se, a tu strach a očekávání hrozných věcí napínati a zase ochabovati bude mozek můj.“

„A co se přihodilo, příteli drahý? — vždyť pak mnoho dá se v světě zase zjinačiti,“ pravil Mujaba.

„Proto právě, že zjinačilo se mnoho, bolí mne to,“ odpověděl Lišák.

„Stalo se jen dopuštěním božím, a nesluší tvoru reptati proti tomuto,“ řekl vážně býk a ptal se znovu, co by to bylo.

„Ano máš pravdu, dopuštěním božím se mnohé stává. — Kdo nezhrdl, když přišel k moci a bohatství? Kdo vidí veškerá svoje přání splněná a jest bez starosti? Kdo neutrpěl škody, když hověl choutkám svojim? Koho neoklamaly ženy? Kdo nebyl odmrštěn, když lakomce o dar prosil? Kdo neutržil pohromy když se špatnými se spolčil? Kdo zůstal v důvěře a milosti trvalé, jenž sloužil vladaři? Ano ten mluvil pravdu, jenž řekl, že knížata znají tak málo věrnosti ku svým přátelům a na své milce že tak lehce zapomínají jako jisté ženštiny, které když milence jednoho ztratí ihned jiného si zvolí.“

Mujaba pokračoval: „Dle toho, co od tebe slyším, máš nějaké ošklivé podezření proti lvu a bojíš se někoho.“

Lišák vzdechna sobě odpověděl: „Nyní teprvé poznávám, co mi pravil jistý mudrc, že jest všechno marné na tomto světě, ale jen pro marnost a zlobu naší; že bychom sobě mohli zříditi jako ráj toto obydlí své, ale jeden druhému postaví se v cestu a seje křivdu na pole blížního; že na žádného nelze se spolehati, a nejprotivnější že jest, strkati na Pána Boha, co jsme vlastní nerozumností a špatností dokázali. Ach! zle jest, zle s námi, protože nechceme býti dobrými, když i samo panstvo, kteréž netlačí nouze a kteréž slušněji vychováno jest, též zešpatnělo, i mysl samého lva — ach, příteli!“

A v tom se dal Lišák do hořkého pláče až mu srdce usedalo, a dal se dlouho těšiti i přemlouvati od býka, jenž vždy zvědavěji prosil, aby mu svěřil, nad čím tak teskne sobě; ale ten pravil: „kéž bys ty se nedozvěděl jaktěživ tajemství mé! kéž bys neuslyšel o vrtkavosti mysli knížecí; kýž bys nebyl poznal života dvorního.“

I řekl býk: „Skrze štěrbiny slov některých dáváš mně věděti nezřetelné hrůzy, a ty zvětšuje snad mysl má; zajisté v skutečnosti nebudou tak děsivé, proto neváhej a vyjev mi, co tě tlačí; snad mohu tobě pomoci, utiš se.“

Řekl Lišák: „Kdyby se to týkalo mne, snášel bych to trpělivěji, a také na mně nezáleží tak mnoho; ale mocného, vážného přítele se to týká, kterého lev zničiti chce, a tu dobu já nemohu pomysliti sobě bez pominutí smyslů svých.“

Býk na to řekl: „Já jsem v milosti královské, snad že přímluva má prospěje u lva a ulehčí osud příteli tvému, nad kterým kvílíš.“

Lišák vzdechna sobě, pravil: „Ach ovšem že i tvůj to jest přítel nejbližší a nejvěrnější; ach, Mujabo milý! ten, jejž zničiti hodlá lev, stojí zde; kéž nemusím vysloviti strašné slovo, ten nešťastný — jsi ty!“ Toto vyřknuv padl na přední nohy a hlavu schoval mezi ně, jako by nechtěl viděti tento svět ošemetný.

Mujaba slyše tu řeč trhnul sebou, ale brzy, jak sluší na muže velkého, sebral se a těšil spíše Lišáka, ačkoliv o něho samého dle udání Lišákova se jednalo. „Utiš se, příteli útrpný, má-li se nám státi co zlého, poneseme to zmužile, jako nás naučili ti, jižto říkávali:

Setřev slzy s očí odpověděl Lišák: „Bohu chvála, po této pevné mysli poznávám statečného býka Mujabu, a mohu říci bez pochlebenství, co jistý básník pěl:

Ty víš, příteli, v jakém přátelském poměru my jsme žili, co jsme se poznali, a jak mně tvoje blaho na srdci leželo. Upamatuj se na slova má a slib, kterýž jsem ti učinil, když mne lev k tobě poslal, a protož mám za povinnost svou tebe upozorniti na blížicí nebezpečenství, kteréž ti lvem hrozí.“

„Čeho pak jsi se dozvěděl,“ tázal se býk.

„Pravdumilovný přítel,“ odvětil Lišák, „jemuž nemožno nevěřiti, sdělil mně potajmu, že lev k několiku svým dvořenínům se vyjádřil, že prý jsi náramně stloustl, žes dozrál k tomu, k čemu, jsi povolán, abys byl jeho pečení, a proto prý dostal chuti na tvé maso, ano i jim že kus od něho dá. ,Ano, dozrál milostivý pane‘, kývali druzí svými ohony — ,rač jen rozkázati nejvyššímu kraječi dvornímu, aby vykonal ještě dnes vůli tvou.‘ — Jak toto jsem se dozvěděl spěchal jsem hned k tobě, abys seznal jak nevěrný a věrolomný jest lev — král. Ač jsem leknutím sotva hýbati mohl nohama, pádil jsem předce k tobě, drahý příteli můj, se smutným tím poselstvím a cestou opakuje sobě staré verše:

„Musíš tedy býti na sebe pamětliv.“

„Vždyť já ale nejsem si ničeho vědom proti lvu, nezavinil jsem ničeho ani proti němu, ani proti jeho vojsku a protož nemohu si to jinak vysvětliti, nežli že lev pomluvou proti mne poštván byl. Protože lev již mnohokráte od špatných lidí ze svého okolí oklamán byl, mohu si jeho nedůvěru proti mne jen tím vysvětliti. Nějaký pletkář na cti utrhající očernil mne v očích jeho.

„Pravda, pravda,“ namítal Lišák, „ale nevinný může se proti lvu samému osměliti a jemu, když svrchovaná potřeba káže, okázati skálopevné čelo; a to nyní s větším snad prospěchem, on jak se pamatuješ, není takový, o němž by se mohlo říci; nezná strachu. Ó on jej zná; vím, jak trnul, když poprvé slyšel velebný hlas tvůj. Pročež radím ti přátelsky, když předstoupíš před něho, udatně se postav; neboť znatelové srdcí říkají:

„Dobře, dobře, učiním tak,“ odpověděl Mujaba, „až nahlednu toho potřebu, ale podivno mně předce, že lev svojí zkušenost a seznání lidí falešných nechá platiti i tam, kde tím sebe klame, jako ona kachna.

Kachna a ryby

Jedna kachna plovouc v temnotě noční po rybníku lakotivě po všem se hnala, co viděla.

Spatřivši také obraz hvězdy ve vodě, potápěla se vícekráte po něm v tom domnění, že to bude pro ní něco k ulovení. Konečně po dlouhém marném namáhání řekla sama k sobě: to není pro mne, ani k ulovení a nechala toho.

Když pak se rozednilo, viděla opravdovou rybu ve vodě, ale myslila si, vím již, vím, že to ničeho pro mne — a na ten způsob přestala chytati ryby.

I lev tedy maje zkušenost trpkou v těch věcech, uvěřil též, Bůh ví jaké, přestupky, které šelma nestydatá na mne nalhal. Klevety toho musí býti příčinou, že se odvrátila ode mne milost králova; toť jediné jest pravdě podobné. Vědí to mudrcové, již pravi:

U samolibce nic nemůže míti stálosti, poněvadž on maje za pravidlo svou chuť okamžitou a byv jednou nasycen obrátí se k nové chuti; tak i přátelství přejídá se mu, i musí ustoupiti, aby vyprázdnilo se srdce pro milost jinou. Kdyby byla nějaká příčina hněvu jeho, mohla by odstraněna býti přesvědčením o nevinnosti, ale jestli to bez důvodu pouhou přízně ustalostí a nepohodlností přátelství, tu mně nemůže nikdo pomoci. Snad mu byla nepohodlná upřímnost má, s kterou jsem mluvil k němu, když se mne byl tázal o radu. Avšak já sám sebe viniti nemohu, neboť jsem vždy šetrně přednášel, co nelíbilo se rozumu mému a nikdy jsem mu před jinými neodporoval, nýbrž tajně se vší pokorou, aby to nikdo z jeho hodnostářů a dvořenínů neslyšel. Ale nejspíše to bude vrtkavost jeho mysli, která hledá proměny; nebo snad závisť jiných, jimž bylo nemilo, že jsem stál v milosti královské.

Vím, že ten, kdo šetření žádá od přátel, když v společném shromáždění opáčného náhledu byl, aneb kdo v nemoci lékaře a ve při advokáta o šetření prosí, nejen marně se namáhá, nýbrž svoji věc ještě poškozuje. Pakli nezpůsobilo nemilost to moje vzpírání se mnohdy jeho vůli, tak je na tom vina nepředloženost a drsnost povahy královy, do kteréž on často upadá, neboť zacházení s králi jest vždycky nebezpečné i tenkráte, pakli s nimi v nejlepším poměru žijeme. A zdaliž ani toto není vinou nemilosti, tak nesou vinu ta vyznamenání, kterých jsem si dobýti měl. Pakli ale není ani toto ni ono vino, tu musím jen věřiti, že tak nade mnou usouzeno. Prozřetelnosti boží nemožno se vyhnouti, ona beře lvu jeho sílu a moc a uvádí jej do hrobu; ona nechá slabého člověka vstoupiti na hřbet statného slona, ona dává člověku moc, že může jedovatému hadu jed vzíti a s ním si pohrávati, ona sílí na duchu slabého a oslabuje duchem silného, ona obohacuje chuďasa, zmužuje bojácného a zmalomyslňuje hrdinu, když nehody jakés se vyskytnou.“

Lišák na to odvětil: „Zlý úmysl lvův proti tobě nemá základu v tom, že by byl zlými pomlouvači štván ani v jeho nepředloženém jednání ani v takovém všem, o čemž jsi se zmínil, nýbrž jediné v jeho věrolomnosti a bezbožnosti, neboť on jest bezbožník, nevěrník a klamič, jeho jídlo jest sladkost, kteráž v sobě jed nese.“

Mujaba mluvil dále: „Ano, ano, já ochutnal sladkost tu, a nyní účinkuje jed, jenž smrt přinese. Ale já jsem sám vinen tím neštěstím. Kdybych se nebyl nechal ctižádostí unésti, tak bych se nebyl přiblížil ke lvu, jenž jest dravec, kdežto já rostlinami se živím. Žádná přízeň nevytrvá ani mezi stejnými, ani mezi dalece rozdílnými, protože všeliká láska jest jakési docelení; avšak stejní nepotřebují sebe, a vzdálení nemohou se slíti. Já jsem jako včelička, která do kalichu mořské růže si usedne, med v opojení ssaje a ani nepozoruje, že růže se při západu slunce uzavírá, tu pak včelka svou smrť nalezá. — Ano, ten kdo nespokojí se s tím, co pro něj dostatečno a jehož oko ještě hltavě na něco jiného hledí, aniž by na zlé následky téhož myslel, jest jako ta moucha, kteráž nespokojí se šťávou stromů a květin, nýbrž touží také po potu slonově, i sedne si tomuto pod ucho, a slon jedním střehnutím uší mouchu tu zabije. A kdo svou lásku a přátelství věnuje těm, kteří mu za to vděčni nejsou, podobá se tomu, jenž seje semeno do půdy solnaté. Kdo samolibému radu dává, ten mluví k hluchému aneb k mrtvému.“

„Nech těch řečí,“ opravoval Lišák „a pomýšlej raději na zachování svého života.“

„Čím bych mohl pomýšleti na ochranu života, když mne chce lev snísti. Nezpomůže mně nic, že jsi mně jeho úmysl sdělil a mne o jeho zlých vlastnostech poučil, neboť vím, že i kdyby lev nebyl mně příznivým, jeho bezbožní a lstiví dvořenínové mne v zkázu uvrci hledí, aby pro sebe více moci nabyli. Když lstiví bezbožníci proti nevinnému poctivci se spiknou, tak jsou v stavu jej zničiti, kdyby i tento dosti silným byl. Osud můj jest podobný osudu velblouda, jejž vlk, krkavec a šakal o život připravili.“

„Jak to bylo?“ pravil Lišák.

Mujaba počal vypravovati:

Lev a velbloud

Povídá se, že v jednom lese nedaleko silnice zdržoval se lev, jenž měl tři společníky, vlka, krkavce a šakala.

Jednou šli tou cestou pastýři vedouce s sebou velbloudy; nevím, jak se to stalo, jeden zatoulal se z cesty a trmáceje se lesem přišel až před byt lvův.

Tento tázal se jej: „Odkud přicházíš a čeho žádáš?“

Pokorně odpověděl velbloud: „Já přicházím odtud a odtud a chci posloužiti ve všem, co mně král poručiti ráčí.“

Zalíbil se chytrý velbloud lvovi, jenž řekl milostivě: „Zůstaň tedy u nás, budeš zde bezpečen a budeš také míti hojnost dobré potravy.“

Velbloud přijav pozvání zůstal tam, a žil dlouhý čas svorně i blaženě, až se přihodila jednou lvovi nehoda. Jsa na lovu a setkav se se slonem, svedl s ním bitvu, v které byl notně proryt kly slonovými, tak že sotva dolezl domů, omdlel a stonal těžce nemoha vycházeti na lov.

Vlk, šakal a krkavec zvyklí živiti se odpadkami královského stolu, a že byla nyní kuchyň králova také chuda měli prázdné žaludky i hubeněli očividně.

To znamená v lev řekl: „Jistě že trpíte hlad, a ten jest zlou nemocí. Bez léku sama přirozenost sobě pomoci nemůže; proč nejíte?“

Odpověděl šakal: „Ach, co záleží na nás, jen kdyby náš král milostivý okřál; ovšem, že hlad nás trápí, ale to jen tělesně, hůře nám smutek kosti vysušuje, an vidíme pána svého na nemocné posteli.“

Lev povděčen této řeči pravil: „Ovšem jste vy moji věrní a nechcete opustiti lože mé, avšak již jest mně poněkud lépe, pročež jen vyjděte a ulovte si něco na posilněnou; dávám vám plnomocenství nad poddanými panství svého.“

Na to odešli darmožrouti a chtěli loviti; i řekl krkavec: „Plnomocenství máme, nač bychom chodili daleko, máme na blízku velblouda hrbatého; on nehodí se beztoho mezi nás, má víru jinačí neboť žere trávu a my maso, jinak smýšlí, jinak jedná nežli my, a víme, že

On, nemaje srdce ani hlavy ani krve jako my, nemůže milovati nás; kdo nemiluje, hotov jest nenáviděti; a kdo nenávidí, ten příležitostně škodí; kdo škodí, ten nechytře trpí se na blízku, tedy odstraní se, a nejlépe co nejdál, to jest ze života ven, neboť pokud jest živ, jest s námi na jedné půdě. Když co činíš, praví se, hleď, abys jedním sáhnutím dosáhl cílů více; ku příkladu odstraněním nepřítele bys dobyl i zisku pravdivého a posloužil králi; kdo ale slouží králi, pečuje o celou obec, tedy i o sebe, a to všechno vykonáme odpravením velblouda; zbavíme se nepříznivce, připravíme dobré soustko králi, zachováme kraj zelenější a najíme se při tom také dobře.“

„Výborně!“ zvolali vlk a šakal, „kdo by v krkavci hledal mudrctví takové.“

„Ale,“ doložil šakal, „jak předneseme králi návrh tento, neboť slíbil velbloudovi bezpečnost, a on rád splňuje slovo své, jmenovitě když jej to ničeho nestojí.“

Odpověděl krkavec: „Svěřte mi poselství a spolehněte se na mne, já důvěřuji v přísloví:

V této nouzi i pán jsa tak v tísni dopustí se viny, neboť žena z hladu vydá v šanc své dítě, had z hladu sežere své vejce, čeho by se tedy hladový nedopustil? V nouzi není slitování. Opilec lehkomyslný, bláznivý, dareba, zlostný, hladový, lakomec, bázlivec, spěchající, a zamilovaný neznají zákonů.“

Na to rozešli se vlk i šakal na určité místo, kde již napřed oblizovali se dobrou zprávu čekajíce.

Krkavec přišed ku králi byl tázán zda-li již ulovil něčeho, on však odpověděl: „Uloviti v mysli snadno jest, ale jinak skutkem; my hladem a smutkem sešlí neulovili jsme ani chloupku; ale jak pravím, v mysli byl lov dobrý a jen potvrzení si žádá milostivého krále.“

I řekl lev: „Nuže čeho žádáte?“

„Prosíme o to, co jest zbytečné na panství vašem, co se vloudilo sem nevědouce kudy kam a nejsouc k ničemu.“

„Vždyť jsem vám dal plnomocenství v lesích i na polích mně náležejících loviti,“ řekl král.

„To zbytečné stvoření ale není vlastně ani v lese, ani na poli, a proto poslali mne moji tovaryši k milosti vaši vyprositi zvláštní dovolení.“

Lev řekl: „K čemu to okolkování! pověz, co jste sobě vymyslili.“

Krkavec jda o krok blíže praví: „Uznali jsme za nejprospěšnější, připraviti oběd slušný z velblouda.“

Lev se uleknuv zvolal: „Jaká to bezbožnost, jaká nevěra a drzost v slově tomto! Co ty černochu, nevíš, že svaté jest slovo dané? Ty, kazateli, nevíš, jaký to skutek jest šlechetný, popříti útočiště duši poděšené a přijmouti milosrdně toho, kdo utíká se k nám? Jen černý krkavec vymysliti mohl skutek takový nevěrný. Lvu nesluší se rušiti slibu daného. Ani dar krav, ani dar země, ani dar pokrmu, ani dar nápoje není největším mezi dary na zemi, jako dar bezpečnosti.“

„Jaktěživ nebyl bych se opovážil pochybovati o velikomyslnosti pána našeho,“ odpověděl krkavec, „aniž přednésti návrh hříšný; ach, bolí mne velmi, že pán můj ráčil se dříve rozhorliti, než vyslyšel mne.“

Král řekl: „Bylo již hanebné dosti, co jsem slyšel, avšak chci, abys doložil i to, čehos nevypověděl.“

Krkavec tedy pokračoval: „Obětuje se někdy jeden pro celou rodinu, rodina pro celý kmen, kmen pro celý národ, národ pak, jakož velmi často v dějinách jsme viděli, zničí se pro krále, a v tom zajisté vidí se skutek šlechetný a vlastenectví hrdinské.

Podobná případnost jest nyní mezi námi; my čtyři, totiž velbloud, vlk, šakal a já, jsme obec, a vy jste náš pán milostivý, samorostlý a dle práva přirozeného; proto nejste v ničem povinnen nám, ale ve všem my vám; čest, statek, tělo i duše naše patří vám, a v čas potřeby smíte sobě vzíti čehokoliv dle uznání. Nyní jste nemocí neschopným vyjíti sobě na lov, i my neschopni jsme za dost učiniti povinnosti své posloužiti vám; nuže co zbývá, než aby jeden z nás se obětoval hrdinsky za krále a obec? — A kdyby to učinil velbloud sám, kdo by mohl říci, že král zrušil slovo své? A byť bychom my mu poradili důrazně k vlastenectví tomu, sláva předce bude jeho a památka v dějinách obce naší.“

Král velkomyslný obrátiv se na druhou stranu, pravil jen jako na polovic: „Co se sluší a jest poctivé, to může směle každý činiti, a vlastenectví nemá ctnosti sobě rovné; já však slibu svého neruším.“ To vyřknuv, zamhouřil oči jako ku spaní.

Krkavec ani slova více nepromluvil a odešel k přátelům svým, jižto zdaleka lísali se mu ohony svými.

I řekl k nim: „Přátelé! všechno jest dobře vyřízeno; nyní jen odebeřte se každý do svého příbytku, učešte se a oblečte v černý oděv, jako já mám, zkažte také velbloudu, aby přišel. Potom půjdeme všickni vespolek před krále, abychom jakožto věrní poddaní na jevo dali útrpnost svou nad nehodou krále milostivého, a každý z nás třech bude se jemu nabízeti za pochoutku, ostatní dva ale musí haněti maso třetího, až to přijde na velblouda. Na něho pak nalíčíme takto: buďto neřekne, že by se také pro krále obětoval, a tu učiníme povyk, že jest zrádce země a on musí za trest padnouti; nebo řekne a nabídne se také, a tu s velikou pochvalou chytneme jej za teplé slovo i bez okolků vyplníme žádost jeho a naučíme ho pravdivosti poklon. Co tomu říkáte? — Nejsem já dobrý logik a advokát? uvidíte.“

Jen zůstávejme vždy v mezích zákona, práva a mravnosti, zvláště nábožnosti, a uhneme se všudy hříchu, ale sladkostí jeho jinou cestou sobě koupíme; k tomu právě jsou zákony, aby chytrý, hledaje pokladu pekla, neminul se nebe. Král až ochutná maso velbloudí, řekne k sobě: „Vy čtveráci s tím svým vlastenectvím, a pak vezme druhý i třetí kousek, a učiní nás časem, až nebudou více lidé o tom mluviti, řediteli zemí svých.

Sešli se všickni ve dvoře královském a hned byli předpuštěni před krále.

Krkavec maje řečniti ve jménu svém i všech ostatních, vykročiv pravou nožkou a vyvýšiv tělo své jal se mluviti vážným hlasem takto:

„Lve nepřemožitelný,

Hovado nejpazourovatější!

Nejpokornější touha vede nás sem, abychom, pokud jest možná, vyslovili city nevyslovitelné, projevili svou nesmírnou žalost a útrpnost nad bolestí údů velebných pána našeho, abychom dali na jevo, a jakou nadějí očekáváme tu chvíli, ve které pronikne jeden cit blaženosti veškerou zemi, když uslyší prohlášení úplného uzdravení velpazourství lva, náčelníka celého tvorstva čtvernohého; konečně abychom prosili nejvroucnějšími a neustupnými prosbami, aby přijal od nás, co kdo jen obětovati může; statek, zdraví a život svůj.“

To pověděv, poklonil se krkavec a až čelem země se dotknul.

Lev ale odpověděl takto: „S pohnutým srdcem přijímám od vás vyslovení věrnosti vaší a dobrého smýšleni, i doufám, že nikdy neustydnou tyto city v srdcích vaších. Také já nepřestanu vám býti nakloněn a pečovati, až zase okřeju, o blaho vaše.“

Když dokončil lev, ze všech chřtánů hučelo hřmotné jásání, a mnoho věrných, kteří byli se přitovaryšili jim, slzeli pohnuti, ba i samému lvu v očích slzy stály.

Když dokřičeli a slzy setřeli sobě, předstoupil opětně krkavec a něco temnějším hlasem nežli dříve, řekl: „Před chvílí měl jsem tu čest, já nejponíženější otrok pazourství vašeho, mluviti ve jménu všech; nyní osměluji se já, tvor hubený a skrovný, přiložiti malíčko od sebe samého, totiž nabídnouti tělo své k požití lvu milostivému, jenž delší čas nemoci své nejídaje masa žádného, zemdlel a masem prs mých, nyní pokornou řečí se otřásajících, mých křídel a co kde bude záživného poněkud, slabý žaludek by posilniti mohl. Ó, račte mně popřáti toho vznešeného a důstojného hrobu.“

V tom ale skočil mu do řeči šakal, řka: „Krásné jestiť obětovati se, ať se obětuje ten neb jiný, a zasluhuje býti velebeno vůle za skutek, neboť praví se:

Ale tomu, jenž plaménkem životů jiných zachovává velebný plamen života svého, není jeden jako druhý. Co věru by měl za pochoutku lev na tobě? Vždyť by mohl se o tvou kobylku uříznouti; a co viditelného jest na tobě, peří jest a nic jiného než peří. Na mém těle ale by snad již více nalezl zub krále mého; ó, račiž mne milostivě sešupati!“

Tu však hned odpírali krkavec i vlk, řkouce: „Ty máš maso nečisté, smradlavé, jak snadno by mohl lev zošklivěti si tebe, a to by bylo nebezpečné žaludku slabému.“

Vlk pak mluvil: „Já čistý vždy v životě, nemohu míti masa špatného; mne vezmi, pane náš!“

Tomu bránili se krkavec a šakal, řkouce: „Psáno jest

Jaké to svědomí, podávati takového jedu nemocnému!“

Velbloud vida a slyše, jak se nabízejí králi za pochoutku, a kterak zas to druzí vymlouvají, mínil, že jest to obyčej dvorní, takové poklony činiti a mluviti jen tak zdvořile, aby se hezky mluvilo. Také si pamatoval, že kdysi slýchával, že zvláště u lidí takto se stává, až i v přísloví vešlo:

Pomyslel si tedy: toť ty se nesmíš vyjmouti, řekli by, žes’ nezvedený; a jistě, že již také pro tebe výmluvu mají pohotově, že tvé maso jest neduživé, aneb cosi podobného. —

Předstoupil tedy také a pokleknuv před králem, řekl: „I já přináším za oběť život svůj tobě, ó králi a ochranče můj! Ano deset životů bych ti rád věnoval na důkaz nekonečné vážnosti a uctivosti své. — Mnou by se mohl král nasytiti, moje maso jest dobré a lehké i čisté, protož sněz mne, králi, poděl masem mým i přátele a sluhy své.“

Sotva ukončil domněnlivou poklonu svou, usmáli se vlk, krkavec a šakal, zvolajíce radostí: „Ano, velbloud má pravdu. On mluvil šlechetně a pravdivě. Sláva velbloudovi velkomyslnému, věčná sláva budiž věrnosti jeho i všem ctnostem dobrého občana, jenž pohrdá životem za pána svého. Sláva mu!“

A v tom, nežli ubohý velbloud mohl se vzpamatovati, trhali jej, vždy hlučně jej velebíce, aby okolostojicí neslyšeli výmluvy a protestaci velbloudovu.

A tak vzal chudák brzo za své. Králi chutnal pak mnohý kousek a mnohý zase pomahačům jeho vlasteneckým.

„Toto podobenství pověděl jsem tobě,“ řekl nyní Mujaba k Lišákovi, „abys poznal, že spikli-li se proti mne bezbožníci, nemohu odolati jim, byť by i král sám změnil hněv svůj zase v milost předešlou. Praví se, že nejlepším panovníkem jest ten, který spravedlnost dává svým poddaným, ale pomlouvačství mění často city panovníkovy. Jeden zoubek prohlodá mnoho, jedna kapka vydlabe dosti v kameně, kterýž jest předce tvrdší, než-li člověk; což tedy teprve nezpůsobí mnoho nepříznivců a závistníků, jížto neustanou špiniti a hyzditi mne, pokud se nezošklivím všem.

„A co hodláš nyní učiniti?“ tázal se Lišák, raduje se v srdci svém, že úklady strojené na býka, tak dobře se daří.

Ten ale odpověděl, řka: „Co jiného, než chystati se k boji krutému? Vždyť bráníme pohodlí života, zastáváme čest života, nejvřeleji tedy hájiti máme život samotný, neboť ať si říká kdo chce co chce, vždy zůstane pravdou, co psáno:

Ovšem, že nedělám sobě naděje, že bych šťastně vyvázl, ale aspoň budou po mně míti moji kati památku, a já pomstou osladím sobě trpký kalich smrti; neboť člověk může býti mírný a odpouštivý, ale hovado mstí se až do posledního okamžiku a mstíc se, umírá. Cena, jež se připisuje modlitbě, almužně a zbožnosti vůbec, není tak vysoká, jako cena, kterou spravedlivý boj o vlastní život očekávati smí a může.“

Lišák odpověděl: „Nikdo nemá život svůj vydávati do nebezpečí, když to právě nevyhnutelné není. Opatrný a moudrý ohledne se dříve, než-li do boje se vpraví, po všech možných prostředcích, aby onomu zabránil. Nezneuznávejme žádného, buď si i slabého, nepatrného nepřítele, a teprve ne takového, jenž mocným jest a mnoho pomáhačů má pro své rozkazy. Jak bys tedy mohl se měřiti se lvem, jenž tak silný a statný jest? — Nemohl bys snad proklouznouti nějakým jiným spůsobem, nějakou lstí, aneb útěkem?“

Hrdě promluvil býk:

Lišák ale nezardě se ani dost málo, pravil dále: „Ovšem,

Avšak mimo cestu rovnou a prolézání jest ještě cesta třetí, totiž: vznésti se duchem a skutek připodobniti tomuto vzletu. Mnohý již takto přeletěl mnoho nesnází, a musí se tak držeti, jako leďňáček.

„Co to jest za bájku?“ ptal se Mujaba.

Leďnáček a mořský bůh

Na břehu moře měl leďnáček svoje hnízdo. Když blížila se doba snášení, pravila k němu jeho samička:

„Bojím se, že nám pán moře, když nechá toto vystupovati, naše mláďata vezme. Postarejme se tedy raději v čas o bezpečnější místo.“

Sameček odpověděl: „Snášej jen dále zde, neboť nenalezneme žádného lepšího místa, kde bychom kvetoucím keřům a vodě tak blízko byli.“

„Ty nepředložený!“ vyčítala samička „kéž jen nemá tvoje svéhlavost špatných následků! Já se bojím právě, že nás zde naších mláďat pán moře zbaví.“

„Snášej jen dále zcela klidně,“ těšil ji leďnáček; „nestane se ničeho takového.“

„Jak bys chtěl vzdorovati jemu, či vyhrožovati mu? Vždyť předce znáš sebe a svoji slabost.“

Když samička ještě několikráte nadarmo svá napomínání pronášela, pravila k svému muži: „kdo neposlouchá hlasu napomínajícího, tomu stane se to, co želvě se stalo, jež také neposlechla dvě kachny.“

„Jak to bylo?“ tázal se sameček. Samička vypravovala:

Želva a kachny

V jednom rybníce bývala želva a měla za přítelkyně dvě kachny, které jí často navštěvovaly.

Nevím, jak se to přihodilo, že rybník vyschnul.

I řekly kachny k želvě: „Musíme se rozloučiti, přítelkyně drahá, voda vysýchá a přestává tedy zde zaměstkání naše.“

Želva lítostně odpověděla: „Což je vám, vy i bez vody větíte se a můžete si zalítnouti kam chcete, ale mne ta nehoda velice souží, neboť nemohu býti bez vody. Já jsem jako loď, která jen ve vodě býti musí. — Ach, přítelkyně, neopouštějte mne bídnou a vezměte mne s sebou.“

„To učiníme,“ řekly kachny.

„Ale jak to bude možné, přítelkyně moje? Jsem stvoření tak nemotorné, že nemohu následovati vás.“

„Víš-li co,“ vysvětlovaly kachny, „my vezmeme každá na jednom konci hůl, a ty v prostředku přivěsíš se na ni pevně; zatni ale ústa a nepromluv na žádného, ať si mluví cokoliv pod námi.“

Takto sebraly se a letěly.

Vidouce lidé na poli pracující takové divadlo neobyčejné, divili se zprvu, pak se ale smáli řkouce: „Hle, hle, jakou to potvoru vlekou ty kachny!“

Želva však tím smíchem tak se rozhorlila, že zapomenouc na přikázání přítelkyň svých, chtěla říci: „Bůh oslepiž tu holotu!“ a v tom pustivši se holi na skále se roztříštila.

Tyto kachny jsou naše myšlenky, naše vzory, želva ale jest skutek náš.“

Sameček podotkl: „Vyslechl jsem dobré ponaučení tvé, ale buď bez strachu dotýčně pána moře.“

Avšak moře vystoupilo a odneslo hnízdo s mladými leďnáčky.

„Neřekla jsem to již, že tak se stane?“ mluvila samička.

„Já se dovedu pomstíti na vládci mořském,“ odpověděl jí leďnáček, a hned na to odletl k hejnu ptáků, ku kterýmž pravil: „Vy jste moji příbuzní a přátelé; přispějte mně.“

„Co chceš, abychom tobě učinili?“ tázali se oslovení.

Leďnáček vyprávěl: Pojďte se mnou k ostatním ptákům, abych jím požaloval, co král moře způsobil i řekneme k nim: „jste ptáci jako my, protož stůjte při nás!“

Ono hejno ptáků odpovědělo: „Viz, naším panovníkem a králem jest noh, protož pojď s námi k němu, budem žalovati, co tobě pán moře učinil, aby pomstil se nad ním za nás mocí celé své říše.“

Na to odebrali se s leďnáčkem k nohu, kterémuž pak vypravovali celý příběh i prosili jej, aby s nimi proti pánu moře táhl do boje, což on učiniti také přislíbil.

Jakmile dozvěděl se pán moře, že noh s veškerou říši ptactva proti němu válčiti chce, tu bál se jisté přemoci a vydal leďnáčkovi jeho mláďata i mír tím uzavřel.

Noh odtáhl pak zpět.

Býk na to pravil: „I já jsem trochu těžký k lítání, proto půjdu pěšky, a zdá se mi, že bude nejlépe, když se budu chovati, jakobych nevěděl o ničem; vždyť pak mohl změniti lev úmysl svůj, neboť říká se:

Když nebude lev ničeho na mně pozorovati, nebude mu třeba se zastyděti a bude milostivějším, nežli dříve.

Věru ví to každý dle sebe, jak jest to protivné, když někdo šťárá v paměti věci, které bychom rádi na vždy pochovali, a to jsou zvláště počínky zlých skutků; proto, jak pravím, nedá-li ničeho znáti na sobě, i já ničeho znáti nedám.“

Tato myšlenka nelíbila se Lišákovi; neboť věděl, že když by lev neviděl na býku znamení nepřátelství, o nichž jemu vyprávěl, mohl by míti zlé podezření na něj samého a protož pravil k býku: „Jdi jen ke lvu a budeš moci hned pozorovati, co on proti tobě kuje.“

„A jak to budu moci seznati?“

„Inu již při prvním pohledu uvidíš znamení zlá.“

„A jaká znamení?“

„Uvidíš, an sedí lev na ohonu, tělo maje snížené, krk natažený, hlavu číhavou, oči jiskrnaté a vousy u hlavy odstávající, u nosu jisté svalů stahování a roztahování, zubů v tlamě rozšklebené problesky, řeč pak vrčivou a prskavou.“

Odpověděl býk: „Věru, kdybych táto znamení uviděl, pocítil bych i čichem, co v srdci jeho se vaří a věděl bych, žes mluvil pravdu.“

Na to odešel se srdcem tesklivým hledati příležitost, představiti se králi, a když ji našel, viděl již zdaleka, že má lev podobu takovou, jak ji byl Lišák vypodobnil. Nevědomky sám postavil se tak, jak byl Lišák králi předpověděl, i netrvalo to dlouho, že jeden i druhý, vidouce zradu, rozvzteklili se a vrazili na sebe. Nastal boj krutý a krvavý s obou stran.

Konečně přemohl lev býka a roztrhal jej zuřivě.

Lišák pak z tajného místa na to hledě, přešlapoval nožkama a radostně vrtěl s sebou, pak ocas rozčepejřil jako vítězoslavný prapor.

Brzy roznesla se pověst po dvoře, po kraji i po zemi, co se přihodilo, a všelijak dle základního smýšlení jednoho každého se měnila.

Mnozí šeptali si o hrozném vzbouření a povstání volů; jiní pravili, že býk nějakého hříchu sodomského se dopustil; tito mysleli, že lev chce zdražiti maso hovězí; onino dávali k srozumění, že prý chce lev prohlásiti platnost přirozeného práva v zemích svých, a tím že dal příklad první; i chovali se, jak vystačili, podobně, tak, že se strhla hodná mela.

Někteří zas v tajné schůzi hádali, že krále podvedl nějaký šibeničník nabulíkovav mu mnoho o vzbouření; jiný přímo ukazoval na Lišáka, prošívaného pleticháře řka: „Dokaváde ta šelma v radě bude, nevejde pokoj mezi nás.“

Ale hádali jen, nevědouce jistoty.

Jediný jeden ihned poznal čin ošemetného přítele svého a vydal se k němu, aby mu mluvil do svědomí.

Lišák vida jezevce přicházeti, předvídal kázání jeho i proto sám začal takto: „Jak pak, dobře jsme se připravili na kázání? — Text jsem ti dal sám, jen mně nehroz tuze peklem; do svědomí kaž jak chceš, to je dobrá věc, zvláště kdo jako já — nelekej se, jezevče — žádného svědomí nemá.

Čím je přítel nešlechetnému? Kdož netěší se ze jmění? Kdož je neschopný ke zlému? Šťastného uvrhnou zlosynové v neštěstí, aby při tom sami získali; není-li styk se zlými podoben styku s ohněm, jenž spálí vše, co mu jest na blízku? Jaká to chytrost oklamati prostodušné? Jaká to statečnost, přijíti k posteli a zabíti spícího?

Avšak mně se zdá, že ve tvé mysli není také všechno chvalné. Věř mi, co jsem si složil:

Odpověděl jezevec: „Tys již pokročil daleko v zatvrzelosti hříšné, nebo praví se:

A nejen vůli, ale i rozum samý nakazil jsi již jedem; i vidím, že marná by byla práce udržeti tebe na dobré cestě aneb polepšiti se. Měl jsem si připomenouti to, co řekl jistý člověk k ptáku: Nehleď lepšiti to, co se polepšiti nedá, a nepoučuj toho, který nechce se dáti poučiti.

„Při jaké příležitosti to řekl?“ tázal se Lišák.

Jezevec tedy vypravoval:

Opice a pták

Bylo na jednom kopci několik rodin opičích.

Jednou za studené a deštivé noci chtěly sobě rozdělati oheň, ale nevěděly jak; tu spatřiv jeden opičák svatojanskou mušku i myslel, že to jiskra. Běžel radostně pro ni, a jiní naložili ihned na ni dříví, dýmali, foukali všickni, aby se rozhořelo, ale ovšem marně.

Vida jistý pták toto namáhání bezúčelné, řekl k ním: „Nepachtěte se, vždyť to není jiskra,“ a několikráte ještě tak volal.

Avšak opice nedaly ničeho na jeho rady a foukaly dále.

Pták nemoha déle hleděti na to přiletěl blíže a opakoval vždy, že to není jiskrou, avšak i nyní nadarmo mluvil.

I šel tamtéž okolo muž, který vida a slyše ptáka, řekl mu, aby si nedával práci a nepřesvědčoval tupé opičí hlavy; neboť takový opičák, když si něco vezme do kotrby domnívá se, že jest Šalamounem a že má pravdu v kapse.

Ale pták myslel, že muž mluví z pouhé nenávisti, proto, že opice jest úšklebek na podobu lidskou, a nedal si říci, nýbrž šel až k samým opicím, aby jim dokázal, že to, co svítí, není jiskrou!

Opičák jeden po něm škrábnul, a napomínatel ubohý, jemuž pokoje nedalo, že opice mají nesvětlo za světlo, klesl mrtvý na zem.

„Tak konečně stane se i mně od tebe,“ doložil jezevec; „neboť i ty chodíš za světlem jiným, a já jsem chtěl tebe na cestu jinou převésti. Ale věr, Lišáku:

I také vím na to příklad; chceš-li poslechnouti, povím ti o jednom šíbalu a o jednom muži poctivém.“

„Chci poslouchati,“ odpověděl Lišák, načež začal jezevec vypravovati:

Šíbal a muž poctivý

Jeden šíbal prohnaný a jeden muž poctivý šli pospolu do světa v společné obchodní záležitosti.

Podařilo se muži poctivému, když jednou sám v lese hlubokém na chvilku odešel z cesty, že našel měšec s tisíci denáry.

Jsa poctivý radostně spěchal k společníku svému, jejž měl také za poctivého dle přísloví:

I volal na něho zdaleka: „Příteli, nalezl jsem poklad, posedněme maličko a rozdělme se o něj, vezmouce každý polovici.“

Šíbal vzal polovici, ale v mysli lakotil i po druhé a řekl: „Příteli, nedrobme nález ten, ale nechme jej pohromadě; nyní nám obchod vynáší tolik, čeho potřebujeme, a protož schovejme pro potřeby nepředvídané poklad ten, a to pod tím a tím stromem v lese, neboť jest to místo bezpečnější nežli dům vlastní, kdežto by snadno mohli zloději se do komory podkopati. Nechť zůstanou peníze ty naším společným majetkem, čímž zajisté svazek našeho přátelství tím více se utuží. Zde pod stromem nebude nikdo hledati pokladu kromě nás, a v pádu potřeby peněz dojdeme sem vždy společně.“

Poctivý přisvědčil k tomu. Učinili tak a odešli.

Jeden měl mysl utěšenou, že mohl přátelství své k společníku dáti na jevo: „Mohl jsem sice podržeti poklad pro sebe, pravil sám k sobě, „ale chvála Bohu milejší mi jest, rozděliti se s přítelem a učiniti jemu podobnou radost.“

Druhý pak, jsa šíbalem, přemýšlel, kterak by celého pokladu dosíci mohl.

Po nějaké době šel šíbal na to místo, vybral veškery peníze a pak zase půdu urovnal, aby nebylo ničeho znáti.

Z jara přišel muž poctivý k společníku svému řka: „Pojď se mnou do lesa na naše místo, a já si vezmu částku pokladu našeho, kteréž nevyhnutelně potřebuji!“

Šíbal odpověděl: „Pojďme tedy!“

I šli, přišli na místo, kopali, hrabali, ale k nemalému uleknutí muže poctivého ničeho nenalezli.

Šíbal hledal, šťoural a pak jako bolestí chytal se za hlavu. Konečně popadl přítele poctivého, bil jej a strašně křičel: „Tys ukradl poklad, neboť nikdo jiný nevěděl o něm.“

Muž poctivý zapřísahal se a proklínal toho, kdo to učinil.

Ale šíbal bil jej a zase bil a stále opakoval: „Tys ten zloděj!,“ až muž poctivý hlasitě a hořce zaplakal.

Šíbal neuspokojiv se tím, chtěl i náhradu a proto vlekl poctivého společníka svého před soud, řka: „Tento mne okradl, ať mi vše nahradí.“

Muž poctivý však pravil: „Přisahám na to, že jsem ani jednoho denaru neviděl.“

Soudce tázal se šíbala: „Máš svědka na to, co udáváš?“

Šíbal řekl: „Mám; sám strom vydá mně svědectví, že tento špatný přítel zmocnil se tajně pokladu našeho společného.“

Soudce odpověděl: „Dobře; tedy zítra ráno půjdeme k tomu stromu, abychom uslyšeli svědectví.“

Šíbal zatím navedl otce svého, též šíbala, aby schoval se do stromu a na otázku soudcovu tak a tak odpověděl.

Stalo se. Soudce přišed, tázal se stromu: „Kdo vzal zde poklad?“

Ze stromu bylo slyšeti: „Ten a ten, tak a tak.“

I podivili se všickni přítomní, řkouce mezi sebou: „Jaktěživi neslyšeli jsme, že by strom mluvil,“ a někteří domnívali se, že to zvláštním dopuštěním božím, aby potrestán byl zaslouženě ten, kdo poklad vzal; oni arci mysleli nyní na muže poctivého, v čemž se však mýlili.

Soudce uslyšev takový zázrak, že by strom mluvil, pomyslel sobě:

I kázal okolostojícím, aby přinesli roští suchého a obložili strom, neboť uznává on za potřebné a nutné, aby takový okouzlený strom byl spálen. Rozdýmali oheň, a když již počal chytati strom, ozval se z tohoto hlas úzkostný a pro Boha prosící, aby přestali na tom, že raději všechno vyzná, jak jest to pravdivé, nežli aby měl takovou těžkou smrtí jíti ze světa.

Soudce kázal rozmetati palivo, a ku podivu všech vylezl z dutého stromu otec šíbalův.

Tu pak všickni přítomní mohli si asi vyložiti div mluvícího stromu.

Soudce pak zvěděv pravdu úplnou celého děje, odsoudil šíbala syna, aby byl zmrskán, a otec-šíbal aby byl zpolíčkován, pak na oslu sedě, byl veden pro hanbu městem. Šíbal onen musel muži poctivému všecky denáry vrátiti. Tedy nařknutý poctivý muž nejen očistil čest svou, ale i poklad celý obdržel.

Toto podobenství jsem ti pověděl, abych ukázal příkladem pravdivost přísloví, že

Tím způsobem jsi neublížil jak hrubě býku, který jíž přestál úzkosti převozu na věčnost, jako spíše sobě samému; to uvidíš, až seménko dozraje; věř, že říká se:

Ty spojuješ klam s falešností a bezbožností. Ty máš dvojí barvu a dva jazyky. Říční voda ztrácí své sladkosti, jakmile se s vodou mořskou spojila; štěstí a klid vystěhují se z rodiny, do které se kdos špatný přidružil. Tebe nemožno lépe porovnati s nikým, než-li s hadem, jenž dva jedovaté jazyky má. Od jazyka tvého přichází jed, kteréhož i já se musím báti. Kdo své bratry a přátele do záhuby vrhá, ten podoben jest hadu, jejž člověk vypiplá, vyživí, jej hladí, hejčká ba miluje, a on ho pak za to smrtelně uštkne. Říkává se: Přidruž se k opatrnému a rozšafnému, jejich bližší známost hledej a nepřej sobě od nich se rozejíti. S opatrným, kterýž není rozšafný, můžeš se spojiti, neboť pakli se špatnosti jeho chráníš, může ti býti opatrnost jeho k užitku. Taktéž můžeš tovaryšiti s rozšafným, jenž opatrnosti nemá, neboť jeho rozšafnost může tobě posloužiti, a on naopak může bráti užitku na opatrnosti tvé.

Před špatným a bláznem třeba ale utíkati.

I tebe se já musím vzdalovati.

Tobě hlavu rozetřou, ty pomineš tělesně, ba i památka tvá bude proklata; a to jest, čehož muž povážlivý nejvíce se bojí, budeš ničím nebo strašidlem po smrti. A kdo může tovaryšiti s tebou? Já nejvěrnější přítel tvůj musím se tě štítiti, neboť kdo se osmělil ošiditi krále a Mujabu přivésti o život, kde ten bude míti meze špatnosti své? — Dobře praví přísloví:

Protož se obávati musím, že až budou souditi tebe, i mne poháněti budou na svědectví, a to věru doba nejsmutnější, k záhubě přítele svého plniti povinnost svou.

I vpadl mu do řeči Lišák: „A co že bys ty, jezevče, mohl svědčiti proti mne? Mohl bys pro malou lež obrátiti slovo proti příteli svému?“

Odpověděl jezevec: „Nevíš, že lež jest vina nejhlavnější, proto že ukrývá všechny jiné v životě svém? nevíš, že

Tys veliký lhář, na tebe hodí se podobenství o kupci, jenž pravil: V zemi, kde myši sto liber železa sežerou, nemůže nikdo pochybovati, že sokolové se slony odlétnouti mohou.“

„Jak to bylo?“ tázal se Lišák. Jezevec vypravoval:

Kupec a špatný přítel

Byl jednou jeden kupec v té a té zemi.

Když chtěl se odebrati jednou na cesty za obchodem, uložil sobě zásobu železa, jedno sto liber k uschování u jednoho ze svých přátel a odešel pak.

Po uplynutí jistého času vrátil se domů a žádal nazpět svého železa.

Přítel ale odpověděl: „Myši je sežraly.“

Kupec podotkl: „Ano, slyšel jsem již, že zoubky myší jsou zvláště schopny železo rozhlodati.“

Muž onen těšil se velice z toho, že přítel jeho výpovědi uvěřil.

Kupec pak odešel od svého nehodného přítele. Tu událo se mu, že potkal na cestě jeho syna a vzal jej k sobě do bytu.

Muž hledající svého syna přišel druhého dne k němu do bytu: „Nevíš ničeho o mém synu?“ pravil k němu: „Ztratil se mně.“

Kupec přemítal: „Ano, ano, když jsem včera od tebe šel, viděl jsem sokola, jak ukradl nějakého hocha a odnášel vzhůru do povětří. Snad to byl tvůj syn?“

Přítel spráskl rukama nad hlavou a zvolal: „Slyšel-li pak již někdo aneb viděl-li již kdo, že sokol děti unáší?“

Kupec odpověděl: „Ba ano; v zemi té, kde myši sto liber železa sežerou, nemůže se nikdo diviti, když sokolové i slony odnášejí.“

Tu přiznal se přítel onen: „Zužitkoval jsem železo tvé, odpusť a vezmi sobě peníze za ně. Ale prosím tě, dej mně mého syna zpět!“

„Tuto povídku,“ dodal jezevec k tomu, „vypravoval jsem ti proto, abych ti ukázal, že kdo přítele svého jakožto podvodníka na někom sezná, onomu více ničeho dobrého nevěří. Nic není zpátečnějšího, pošetilejšího, jako svojí lásku darovati tomu, jenž nezná věrnosti; dar věnovati nevděčníku; vzdělání vnucovati tomu, který chce zůstati hloupým; tajemství svěřovati takovému, jenž nedovede je smlčeti.

Obcování v dobrém nese zase dobro, obcování se špatností opět špatnosti přivodí, tak jako vítr jest příjemný, který přes vonné nivy přešel, ale nepříjemný jest, když od smrdutých předmětů přichází.

Povídku tu vyprávěl jsem ti dále ještě proto, abys poučil se, že nemá nikdo činiti jinému to, čeho sám trpěti nechce. Ohavný jest hřích, jenž sobě samému se protiví; lhář totiž nanejvýš nenávidí lži; pyšný nesnese pyšného, lakomec lakomce, zloděj zloděje a podle tohoto odporu poznává se dobré i zlé.

Dobří shodují se, a čím více jest dobrých, tím lépe v obci; ale obec lhářů, zlodějů aneb loupežníků nebyla, není a nebude možnou.

Zdá se mně však, že ti již příliš mnoho vypravuji, a protož abych ti nebyl obtížným, ukončím raději.“

Lišák na to odpověděl. „Hezké kázání jsi tu odbyl, arci toť přísluší tobě, an to tvůj úřad přináší, abys měl vždy ústa plná moudrosti a svatých rozprávek. Říkává se:

Jezevec na to neodpověděl a odešel.

Lišák ještě posměvačně za ním volal:

A pak nesa ocas luzně jako švihák, odešel ku králi.

Tento přemýšlel o tom, že snad předce ukřivdil býku; rozpomínal si jeho veškeré chování, a čím dále zabíral se do rozpomínky, tím jasnějším stál před duchem jeho obraz Mujaby věrného, v prchlivosti hněvu nevinně odpraveného. I počal býti lev tesklivým, smutným, a svědomí mu vždy důrazněji a důrazněji předhazovalo, že jednal nesprávně, že oběti oné ublížil, což více napraviti se nedá.

„Moc hrozného jsem spáchal!“ pravil sám k sobě. „Král, jenž zákon překročil, jest jako lev, jenž zabil slona; cizinci těší se z jeho vlády, a on sám jest nádobou hříchů. Ztráta dobrého sluhy jest nad ztrátu dobrého území; ztráta takového sluhy jest smrtí panovníků. Ztracené území se snadno opět získá, nikoli však takový sluha.“

Když právě tesknil lev podobně, přišel k němu Lišák.

Král přijal jej s jakýmsi citem rozdvojeným; cítil totiž temně potřebu výmluvnosti někoho, jenž by tím poněkud ukonejšil svědomí jeho, a k tomu byl zajisté Lišák nejschopnějším; naproti tomu zase tušil, že Lišák jest první příčinou toho těžkého, hnětlivého skutku a nenapravitelného.

Lišák počal blahořečiti takto: „Jak blažený jsi, o králi slavný, jemuž požehnává nebe ve všem a zvláště dává vítězství nad nepřátely, jako na důkaz, že právo zastáváš a nikomu z vlastní vůle své neubližuješ: vždyť ustanoveno jest, aby každý zločin sám sobě škodil, aby vyzýval na sebe neuprositelnou metlu spravedlivosti. Ba mohu směle říci, že raduje se veškeré poddanstvo, žes ráčil přítrž učiniti hrdosti býčí, neboť známo jest, že

Ale co pozoruji? — Truchlivost spočívá na tváři královské, kdežto veškeří radují se. — Což pak jest původem toho smutku nového nějakého?“

Odpověděl lev: „Miloval jsem Mujabu, a nemohu z mysle tak rychle vymýtiti památku jeho, jako jsem jej samého ze světa předčasně a nevinně vyhnal. Ach, on mně byl tak drahý, tak předrahý, a já jsem jej usmrtil a snědl.

Na to měl Lišák zase ihned pohotově slovo hladké, řka: „Skutek dobrý nemá zarmoutiti srdce naše, láska musí ustoupiti právu, byť by i srdce krvácelo, máme zadost činiti moudrosti. Ovšem bolí to též, když se má uříznouti úd, hadem jedovatým uštknutý, ale pro zdraví těla celého jest to prospěšné a nevyhnutelné, neboť říká se:

Otec, bratr, syn i přítel bývají odpraveni od krále, který po zdaru touží, usilují-li oni o jeho bezživotí. Král znalý svého prospěchu, nemá neustále míti slitování, neboť soucitný neuchrání ani toho, co má v ruce. Milostivost a trpělivost k nepříteli i k příteli jest chloubou poustevníkovou, ale u králů ke zrádcům jest velikou chybou. — Kdo ze žádosti panování a jmění stojí o vladařství, ten pykati může jen smrtí a ničím jiným.

Nedrž se povolného krále, bramína, který všecko jí, rozpustilé ženy, zlomyslného druha, zpurného sluhy a nedbalého úřadníka, jakož i toho, kdo neuzná dobrodiní. Královo jednání jeví se jako nevěstka různě; tu jest opravdové, tu klamné, brzo zas urputné, jindy přívětivé, hned zas jest lakomý, pak štědrý, tu a tam rozhazuje, onde má hojně příjmův.

Nemoudrá jest láska, nemoudré přechovávání nepřítele nebezpečného. Také povážiti sluší, že co král činí, nevychází z vůle jeho osobní, nýbrž že jedná ve jménu celé obce. Mujaba ale byl protivný všem, a záhuba jeho byla skutkem vlasteneckým. Všickni radují se, že takto velkomyslně obětoval král soukromou lásku svou bezpečnosti veškeré obce.“

Král tázal se: „Zavděčil jsem se opravdu svým poddaným?“

Lišák s ponížeností potvrdil: „Zajisté, králi velkomyslný.“

Lev potěšil se touto zprávou.

Lišák pak na to zvolal: „Ať vítězným jest král a svět jeho šťasten!“

Od té doby žil Lišák slastně, ale předce ne dlouho. Lev dozvěděv se o podvodnosti jeho, litoval převelice skutku svého a dal Lišáka odpraviti smrtí bolestnou i hanebnou.“

Zde přestal Bidpaj mudrc mluviti, a král Dabželim vzav mnoho sobě z toho na další uvažování, kázal Bidpajovi, aby co vyprávěl, napsal na památku a ku prospěchu většího počtu lidu, poučení a povzbuzení žádostivého, než by možné bylo ústním pouze vykládáním.

„Vypravoval jsi mně o rozdvojení dvou přátel,“ pravil, „piš, aby se splnilo, a rozdvojení dálo se pouze v kruhu nepřátel. Zlosyna ať stíhá osud a nechť propadne záhubě. Nechť v národě sídlí stále úplné štěstí. Kéž i dítě raduje se vždy z těchto povídek!“

A Bidpaj odebral se, aby vyplnil vůli královu.