ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Král Dabželim tázal se mudrce Bidpaje: „Ukaž mně v podobenství, jakým způsobem král nejlépe může upevniti svou vládu, zda-li přísností podporovanou velkou mocí neb milostí a dobrotivostí.“

Odpověděl proslulý Bidpaj: „Nejpevnější rukověť královského žezla jest milost, nejjasnější klenot koruny jest moudrost, jež jako nevysýchající studně napájí se živými prameny svobodomyslných a moudrých rádcův a nejjistější stráž trůnu jest nelíčená láska nejbližších a nejvzdálenějších občanů, již sjednotili záležitosti své s královskými. Vidíme to na příkladu krále Balada, který měl vezíra, jménem Ilada, muže nábožného a velmi počestného.“

„A co se o něm povídá?“ tázal se král Dabželim.

Bidpaj počal vypravovati takto:

Ilad, Balad a Irachta

Byl velmožný král, jménem Balad, který měl za prvního rádce čili vezíra Ilada. Tento byl člověk moudrý a spravedlivý, jakž mají býti všickni, kdo povoláni jsou, aby byli zrakem svého národa.

Král Balad měl jednou ve snu osmero vidění, jímž se poděsil tak, že procitnuv a nedbaje na uznanou pošetilost snů, dal hned povolati k sobě bramínův, kteří vydávají se za nejmilejší služebníky božstva, aby vyložili tento sen, hádajíce na budoucí osud.

Sebrali se hned zakukleni braminové a přišedše na královský dvůr se sklopenýma očima, založenýma rukama, skloněnou hlavou a potutelným rozumem, vyslechli králův sen; vyslechnavše jej, pokořili se všickni a nejstarší řekl: „Neslýchaně, přepodivně ráčilo nebe do tajných obrazů zahaliti budoucnost tvou a ukázati ji tobě. Bude-li nám přáno sedm dní a nocí zpytovati a otvírati klíčem tajné moudrosti závory pokladů vědomosti, jíž není skryto ani co na nebi, ani co na zemi a pod zemí jest, rozestřeme před tebou smysl tvého vidění.“

Král řekl na to: „Zpytujte sedm dní a nocí a rozestřete potom přede mnou smysl mého vidění.“

Zdlouhavým krokem, prst na čele, s pohledem přísným, jeden po druhém odcházeli bramínové ode dvora. Potom sešli se u nejstaršího, aby se vespolek poradili.

Řekli mezi sebou: „Věru, nemůže býti nic příležitějšího, než tato náhlá pověrčivost poděšeného krále, abychom, pomstivše se za utrpená příkoří, ponenáhlu zase dostali moc, o niž nás čím dále více připravuji světáci, jmenujíce osvětou protivenství proti nám. Král sám, úhlavní a závistivý nepřítel, dal usmrtiti nebo vyhubiti na dvanáct tisíc našinců, kteří tam sloužíce pod rozličnými jmény, tu a tam dosti bídně se zas usadili, avšak kořínek jejich činnosti dosud ještě nemůže se ujmouti ve tvrdé půdě a plazí se jen povrchně. Ale běda světu! podaří-li se nám zavésti opět nebeské řízení. Běda tobě drzá vědo, jež proklatou pochodní svou zvítězivši, lákala jsi lůzu v naše sklepy, aby se šla s úšklebkem na nás podívati. Běda tobě, světlo tvé proměníme v oheň hranic. Běda tobě! zlá potvoro, již jmenují láskou k národu; počala jsi obraceti zrak lidu od neviditelného království k viditelné vlasti. Běda i tobě, potměšilý obchode a průmysle, jež rozličnými cestami a dalekými oklikami vypuzujete klopotu a přivádíte za ni rozumovou pýchu, při níž nám naprosto nelze obstáti. Věda zkazí jen někoho, vlastenectví nemnohé, neboť jsou při tom i našinci, kteří střehou naše dobro, ale průmyslníci umořují kořínky naší vlády pomalu sic, ale na dobro.

Aj, bratři! tedy chytře a chutě do boje! Král se vydal do naších rukou, vyložíme mu jeho vidění v ten způsob, že hrůzou pomate se jeho duše a on učiní, co až do smrti udělá ho služebným našemu prospěchu, neboť víme, že

Když uradili se dopodrobna, jak ku králi mluviti a co činiti mají, činili přípravy a šestého dne, připravivše všechno, poslali tři ze svých, aby předstoupivše před krále, řekli: „Velmožný králi a pane náš! Otevřely se knihy vědomosti a odestřeli se před námi zahalení obrazové tvého vidění, avšak nelze je zjeviti nežli tobě samému ve svatyni, kde tajným hlasem mluvívá s námi duch budoucnosti. Jest-li vůle tvá viděti dříve duševním než tělesným okem rozřešení záhad tvého osudu — což rač si rozmysliti, nebo nebývá vždy radno strhnouti roušku, jíž dobrotivé nebe zastírá budoucnosti — vejdi sám za noční doby, kdy slunce nejvíce odvrátilo od nás svou tvář, do svatyně a patř, co nebývá viditelno nezasvěcenému oku.“

Král s hlavou plnou myšlenek a obrazů, nemaje žádného stání a pokoje, očekával půlnoc.

Nastala hrůza půlnoční tichosti. Král, veden dvěma bramíny, stanul před vchodem do jeskynaté skály. Opona, jež jako černý mrak visela před ní, rozstoupila se a rudá záře sta plápolajících pochodní oslepila oko a příjemný zápach dýmu omamoval příchozího.

Byla to jeskyně široká a dlouhá a do vrchu — ač od přírody vytvořena — umělému klenutí podobna. Ticho bylo jak v osvětleném hrobě a jen kapky vápené vody odměřovaly běh času. Přepodivné tvary krapníků kolem vzbuzovaly prapodivné, i nepříjemné a hrůzné myšlenky. Uprostřed tohoto podzemního chrámu zvedal se z jezerní hlubiny kámen podoby košatého, alabastrového stromu, v jehož koruně viselo jedenáct sedadel okolo kulatého stolu jako velikánské květy; čtvero mostků vedlo k tomuto stromu, jehož vnitřkem vedly točité schody nahoru; na sedadlech sedělo deset bramínů, třikráte po třech vedle sebe a jeden o sobě. Jedno místo bylo prázné.

Bramín, jenž seděl samoten, byl zahalen v roucho šedé, vyhlížeje z daleka jako šerý mrak. Ostatních devět bramínů bylo oděno v každé trojici vždy jeden růžově, druhý bíle, třetí černě. Na stole leželo devět velkých klíčů a devět zavřených kněh neobyčejné velikosti, také po třech trojí barvy. Jedna šedá uzavřená kniha bez klíče ležela před šedým bramínem. Různé barevné světlo kmitalo se podivnými tvary po celém skupení.

Tak to vypadalo v bramínské jeskyni, když tam vstoupil král Balad.

I povstali bramínové a kynuli mu, by se posadil na sedadlo prázné, poněkud nad druhé vyvýšené. Když se král usadil, vstal šedý bramín a pokloniv se, řekl zdlouhavě, třesoucím se hlasem: „Čest a sláva tobě, nejjasnější králi! Táži se tě, zdali jsi připravil srdce své na odhalení budoucnosti nočním viděním ve snu nápodobené, zda-li směle chceš vyslechnouti buď si šťastný nebo nešťastný nastávající osud svůj?“

Král odpověděl: „Připravil jsem své srdce na radost i žal,“ a posadil se.

Šedý bramín dotknul se šedé, uzavřené knihy, jež znamená knihu věčnosti, a pokynul třídě, jež měla před sebou knihy minulosti, a muž bílý, otevřev bílým klíčem bílou knihu, v níž byly zaznamenány děje světa, četl takto: „Stalo se tu a tu noc, že měl král Balad, jemuž buď čest a sláva, sen a v tom snu osmero vidění.“

Král kynul hlavou, že to pravda.

Bramín četl potom dál: „Nejprvé viděl dvě červené ryby, jež postavily se zpříma proti němu.“

Král kynul, žádaje, by se mu to vyložilo.

I řekl muž šedý, jenž držel knihu věčnosti: „Pochváleno buď milosrdenství boží, jež dává lhůtu vinníkům a napomíná je v obrazích, aby káli se v čas.“

Na to dal znamení těm, kdo mají knihy budoucnosti, aby je otevřeli a četl ten, na němž jest řada.

Byla řada na černém a ten četl smutným hlasem: „Červené ryby, jež postavily se zpříma před králem Baladem, znamenají dvojí mocné loďstvo dvou králů, kteří jsouce vyvolení mstitelé uraženého, pravého Boha táhnou proti němu s celou sílou svou, aby ho ponížili.“

Král, slyše své obvinění a o spiknutí mocných nepřátel, trhl sebou a pravil povýšeným hlasem: „Čím jsem urazil pravého Boha, že vyzývá na mne mstitele?“

Odpověděl šedý bramín: „On jest vševědoucí a zkoumá srdce, skutky i myšlenky. Pán musí odpovídati za služebníky, manželky a děti své. Hříšný člověče, skloň svou hlavu před jeho velebností.“

Všickni poklonili se a král dychtivě žádal slyšeti další výklady.

Povstal opět bílý znalec minulosti a četl: „Stalo se, že tu a tu noc král Balad, jemuž čest a sláva, měl sen a v něm toto vidění druhé: „Viděl za sebou letěti dvě husy, vlastně housera s husou — syčely a sápaly se na něho a on nemohl se jim ubrániti.“

Král potvrdil, že se tak stalo, jak jest psáno, a žádal úzkostlivě za výklad.

Pokynul bramín věčnosti bramínům budoucnosti — a byla řada na černém, který četl: „Houser znamená člověka, který požívá královy důvěry, a husa osobu, již král nejvroucněji miluje, ale jejich chování znamená, že opustí krále v nesnázích a spojí se spolu, páchajíce nevěru. Jména těchto osob svatá kniha tato neudává.“

Král, slyše toto proroctví, červenal se a zase bledl a nohy se pod ním chvěly, ale jako člověk chtivý jedu žádal, by se pokračovalo u výkladu vidění třetího.

Četl opět bílý muž nerozhodné minulosti.

„Za třetí viděl král Balad, že mu po levé noze leze had, svírá ho a nechce ho pustiti z místa.“

Muž černé budoucnosti vyložil to takto: „Stane se zradou nejbližších přátel, že moc krále Balada nestačí na jeho nepřátele.“

Králi začalo srdce silně a rychle tlouci, nebo hněv, úzkost a stud poháněly krev v žilách trnoucího těla, i volal netrpělivě a zlostně: „Dále, dále!“

Muž minulosti četl: „Zdálo se králi Baladoví za čtvrté, že viděl své tělo zbrocené teplou krví.“

Černý muž vyložil to následovně: „Strhne se bitva s vojskem nepřátel jeho a bude raněn sám král Balad; přemoženo bude jeho vojsko a on sám odveden do zajetí.“

Uslyšev to král, byl celý bez sebe, zazubil jako postřelený lev, plakal hlasitě a hořce, ale bramín věčnosti pravil: „Jen minulost nelze napraviti; budoucnost se může předejíti. Bůh jest milosrdný a slušná obět ho usmíři. Blaze tomu, komu jest popřáno a může štěrbinou svaté vědy nahlédnouti v budoucnost svou.“

Král, uspokojiv se poněkud, žádal, by se čtlo dále v knize osudův.

I řekl bílý muž: „Za páté viděl král Balad, jemuž buď milosrdenství a smilování boží, jak umývalo se jeho tělo čerstvou vodou.“

Povstal muž bílé budoucnosti a vyložil takto: „Král Balad okřeje a jeho rány zacelí se.“

Oddechl si král a po krátkém mlčení kázal rozvinouti dále svou budoucnost.

Dějepisec četl: „Král Balad viděl se o samotě na bílém kopci.“

Král díval se úzkostlivě, který z vykladačů povstane, a bodlo ho u srdce a mráz ho pocházel, když viděl vstávati opět černého, který četl: „Toto vidění znamená vězení zajatého krále.“

„Přísný Bože!" zvolal král. „Jaký osud jsi mi to ustanovil?“ — ale proto přece žádal by se pokračovalo.

Četl po sedmé muž nerozhodné minulosti: „Viděl král plápolati nad svou hlavou ohnivé jazyky, jichž žárem zkornatěla kůže hlavy jeho.“

K novému úžasu krále Balada povstal opět černý muž, řka: „Nemilosrdnými jazyky má býti odsouzen král k ohavné smrti upálením za živa.“

Ztrnulý údy poděšeného krále, oči obrátily se v sloup a dech zatajil se, avšak okřál opět přičiněním muže věčnosti i zvolal: „Nuže, nejhorší jsem vyslechl. Co horšího by již mohlo znamenati poslední vidění?“

Četl naposledy muž bílé minulosti: „Zdálo se králi, že snáší se nad jeho hlavou hejno krkavců, kteří krákajíce doráželi na něho a chtěli sápati ho jako mrtvolu, ale mezi nimi proháněl se čile bílý holub s olivovou ratolestí v zobáku a silnou perutí odháněl dotíravé krkavce.“

Vstal k výkladu muž bílý nerozhodné budoucnosti a četl: „To znamená, že snáší se nad hlavou krále Balada, jejž Bůh zachovati rač! mnohé neštěstí, ale i naděje božího milosrdenství, učiní-li, čím by smířil uraženého Boha.“

I zvolal král, v jehož žily vracel se s nadějí opět nový život: „Co mám učiniti, abych ušel ohavnému osudu, jenž mně hrozí?“

Všickni barevní bramínové trojího věku: minulosti, přítomnosti a budoucnosti seděli nepohnutě, jen muž, před nimž ležela kniha věčnosti, otevřel k řeči ústa svá a pravil: „Bůh jest přísný a osud nezvratný; kdy žádá krev a život, musí se položiti život na oltář jeho spravedlnosti. Jaký život, na tom nezáleží, od jakživa přinášívaly se krvavé oběti a bozi přijímali zadostčinění jak od toho, kdo byl obětován, tak od toho, kdo obětoval sám sebe.“

Král Balad na to řekl: „Vezměte za oběť všechna stáda mého skotu i bravu, chce-li se Bůh usmířiti jejich krví.“

Mudrc věčnosti nahlédl do knihy: „Nestačí krev skotu ani bravu, její proud marně hrne se proti proudu valícího se na tebe osudu; není s to, smýti kal rouhavé viny.“

Řekl král: „Čti tedy, co žádá nebe.“

Odpověděl bramín: „Aby království nebylo odňato od tebe a nepropadl se trůn pod tebou a koruna nespadla s hlavy tvé, má se obětovati krev srdce, jež nejvíce honosí se láskou k vlasti a věrností ku králi. Jen oběť lásky může tě spasiti, a doufáme, že šlechetný, Ilad rád dá za tebe svou krev.“

Král vzdychl si z hlubokosti svého srdce, ale neřekl ani slova a poslouchal dál.

I řekl bramín: „Osud žádá, aby s Iladem byla obětována Irachta, dosud nejmilejší tvá žena. Vyžaduje toho milosrdenství nebe, chtějíc předejíti, aby nepadla v nevěru a hřích bohumilá, až dotud nejzachovalejší žena Irachta, aby nevyplnilo se vidění dvou husách tebe pronásledujících.“

Z hloubi srdce svého zasténal král dvakrát, ale neřekl ani slova, nýbrž utřev zamželé oko, poslouchal bramína dál.

Tento pravil: „Jako třetí oběť za odvrácení nešťastné porážky žádá se krev tvého syna, Zevira, jejž ku potěšení tvých očí porodila krásná Irachta.“

Bohatá slza skanula na chladný kámen z králových očí, ale ani nevzdechl a nepromluvil. Přecházel ho zrak i sluch.

Šedý bramín mluvil dále: „Za čtvrté žádá nebe na smířeni krev tvého tajemníka Kala; za páté krev mudrce Kabarijuna, jenž učí jinak nežli se líbí těm, kdo hlídají poklad pravé víry. Za šesté buď nám vydán tvůj meč, jemuž není rovno na světě; za sedmé bílý slon, jemuž nevyrovná se rychlostí žádný kůň; za osmé tvůj znamenitý, silný a rychlý velbloud. Za tuto oběť zachováš si život, království, slávu, nabudeš rozřešení a pokoje srdce.

My totiž zachytneme krev obětí tvým vlastním mečem sťatých v posvátné jímce a tebe postavíme nad teplou páru této milé krve z laskavých srdcí. Ty budeš spasen a vybereš si jiného moudrého rádce, jinou krásnou ženu, jež ti porodí syny, a najdeš všeho, co bude těšiti smysly tvé.“

Bramín umlkl a nastalo hrozné ticho. Jen chvílemi bylo slyšeti šum dopadajících kapek a šust netopýrů, ale tím více žaslo oko vidoucí při barevném světle tváře bramínův a tvář krále, kteří seděli, nehýbajíce ani údem, ale tím více rozechvěni v duších svých. Bramíni nadějí a ukrutnou mstivostí, král nevýslovným žalem.

S utajenou libostí hleděl šedý bramín na tento boj, všech bojův počátek. Za hodnou chvíli tázal se hlasem, který podobal se zvuku pohřební trouby: „Králi! Chceš-li, jest ti souzena moc i sláva; nechceš-li, stihne tě záhuba a ponížení. Sděl nám tedy svůj úmysl.“

Balad jako ve snách zvolal hrobovým hlasem: „Zevir! Irachta! Ilad!“ Vstal a vrávoral odtud, protíraje si oči, jako by se probouzel z těžkého snu.

Na pokynutí šedivého bramína odvedli ho dva mladší.

Od té doby říkalo se na královském dvoře: „Královo srdce jest raněno šípem černého zármutku, duševní bolest kalí jeho oko, červ mrzutosti hlodá v jeho kostech a vysušuje tělo. Co ho nejvíce těšívalo, tomu se vyhýbá. Irachta nesmí sedat u jeho hlavy, Zevir si nesmí před ním hráti, za nic neptá se Ilada. Jen bramíny jest viděti, jak denně jako stíny minulých věků míhají se ku dvoru a jen ty připouští král k sobě.

Sedmého dne večer pravil král k bramínům: „Co mně záleží na živobytí, nemá-li mne více těšiti? Jsem smrtelný, koruna nebude se věčně skvíti na mé hlavě, jež klesne v tmavý hrob. Býti odloučen od těch, pro které žiji, a umříti jedno jest! Nač prokláti tolik drahých srdci, nač zhubiti tolik krásných životů, aby jeden bídný byl tím prodloužen? K čemu žije, kdo nemůže milovat, ani není milován? Jak by měla láska přístupu do srdce, které dopustilo se takového ukrutenství?

Irachta má býti v zemi a já poskvrněn její krví a na živě? Ilad má býti v zemi a já bez jeho podpory nositi žezlo v ruce, s níž řine prolitá krev jeho? Nikoliv! — Což jest Bůh tak krvežíznivý, což prodává moc a slávu za srdce proklané rukou, jež byla nejvíce povinna jim dobře činiti? — Bůh jest mocný, ale já, křehký tvor, nesnesl bych vědomí takového ukrutenství. Podryl bych kořeny svého života tím, čím jsem si jej chěl zachovati.“

Po krátké přestávce pravil na to první bramín: „Chvalitebný jest cit tvého srdce, králi, jemuž buď na věky čest a sláva! Bolest tvá jest přirozená; vlastní lidé jsou přirostlí k našemu srdci a bez bolesti nedají se od něho odtrhnouti. Tělo naše jest křehké, světské radosti i zármutku podrobené, i mimoděk a mimo nadání kanou nám slzy. I to Bůh učinil, jeho jméno buď vždy ctěno.

Ale na druhé straně, jaké má vyhlídky duch, jaké naděje a jaká práva? Nejvyšší nemůže býti laciné. Život na onom světě jest také drahý, neboť kupuje se za oběť pozemských srdcí a jejich radostí.

Avšak ani tuto stránku neomlouvejme; jest jedna bližší, na kterou patře, králi, snadno poznáš, jak dobře ti radíme. Ty jsi král, tvé srdce náleží celému národu. Špatný zajisté jest vladař, který hledí jen na sebe a své a nedbá na ostatní lid svých zemí. Dejme tomu, že nepřineseš obět, již žádá přísný osud, co se stane? — Přijdou nepřátelé, vojsko tvé bude poraženo, tisíce matek budou oplakávati smrt svých synů, od nichž nadály se podpory v stáří, tisíce nevěst bude zoufale bědovati, tisíce žen bude hořekovati, ztrativše laskavé manžele a otce svých ditek. Co hospodářů bude ožebračeno od drancujících nepřátel, co hladu, nemocí a jiného smutku bude po vlastech. Mnoho a mnoho srdcí bude krváceti, a myslíš, že bolest prostých srdcí jest méně prudká, že škodí méně stavu selskému a měšťanskému nežli panskému? A konečně, což ušetříš svou záhubou ženy a děti před příkořím? — Naopak, na ně padne veškerá vina za zkázu království, za otroctví tvého lidu a ohavnou smrt.

Máš na vybranou: z jedné strany zkáza tvá, tvé rodiny a celé vlasti — z druhé jen několik srdcí, která bez toho by také byla zničena, spása tvá a celé země.“

Takto promluvivše, bramínové odešli. Král zarmoutil se v srdci svém tak, že vrhnuv se na koberec, padl na tvář svou, hořekoval a lomil rukama v zoufalém bolu.

Pověst o tajném zármutku králově roznášela se po zemi a každý vykládal si jej, jak mohl a chtěl. Každý věděl vice než Ilad, který ve dne v noci přemýšlel, co by as tak těžce leželo na srdci jeho pána. Nemoha dopátrati se sám pravdy, doufal, že královna Irachta bude s to nahlédnouti do srdce králova.

I řekl k ní: „Po celý čas mé služby neuzavíral král žádného tajemství v duši své přede mnou, nýbrž ve všem vyslechl mou radu. Nyní má již několik dni něco důležitého na zkormoucené mysli a nepovolal mne k sobě. Zato uzavírá se s bramíny, co nikdy jindy nečinil. Z toho, co mu oni poradí, může míti věru strach celá země. Nikdy nikde nevyrostla ještě blaženost lidu ze semene, jež tito svatokupci rozsívali. Jdi ku králi a otevři srdce jeho klíčem laskavosti, snad se najde lék pro jeho raněné srdce a úleva jeho smutku.“

Irachta odpověděla: „Něco se mezi námi přihodilo. Snad již tajná králova mrzutost byla původem, že mně nelze jíti k němu. Ačkoliv necítím v srdci právě žádnou hořkost, přece mi ještě po ní zbyla chuť na jazyku. Když takového něco cítime, jest lépe varovati se příležitosti, aby z popele oheň nevyšlehl. Muži sami nenávidí podlézavé ženy. Jistý stupeň hrdosti prospívá i nejvroucnější lásce. Moudrou zdá se mi býti průpověď:

Proto nelze mi ještě seděti u královy hlavy, byť bych si toho potaji přála. Ach, moudrý Ilade, ty víš, jak často musíme zapírat i samotnou lásku a ukazovati hněv, kterého v srdci není.

Odpověděl na to vezír Ilad: „Milostivá královno! Není slovo jako slovo a věc jak věc. Obrať ji na líc a zase na rub — jaký to rozdíl! Jedná-li se o důležitější věci, musí malicherné hříčky mravnosti ustoupiti přirozené prostotě. Před lékařem na příklad ani stud beze škody se neobejde.

Nuže, králův smutek jest něco, na čem tobě i mně musí záležeti více než na mnohé nehodě. Když trpí král, jenž jest hlavou národu, bolest musí rozšířiti se časem po celém těle. Tobě jest král ovšem jen mužem, ale proto ti na něm nejvíce záleží. Dobře jest psáno: Žena žij pro muže, muž pro obec, obec pro člověčenstvo, člověčenstvo pro Boha; pak najde se zase dávno ztracený ráj!

Nikdo nešetře lahodněji plíseň smutku s mužova čela než věrná ruka laskavé ženy. Kolikráte řekl mi Balad: „Byť by sebe větší býval zármutek duše mé, když přišla Irachta, zmizel jako dech. Četl jsem v oku jejím, že Bůh jen k radosti stvořil člověka.“ — Proto neprodlévej, nedbej na chvilku trpkosti a jdi vyjasniti mysl pána svého i našeho.“

Irachta neodpověděla na to ani slova, ale ozdobivši se veškerou milostností krásné ženy, šla ku králi.

Král ležel na pohovce, podpíraje rukou hlavu svou. Vida přicházeti Irachtu, nejevil mrzutost ani radost.

Irachta umínila si, že zůstane u svého manžela. Posadila se mu k hlavě a obejmouc ho levicí kolem krku, odhrnovala mu pravici vlasy s čela.

Král svraštil obočí, jako by mu to nebylo milé, a řekl: „Nech mne, Irachto, o samotě a nevytrhuj mne z myšlenek.“

Irachta odpověděla líbezným hlasem, doprovázejíc srdečná slova svá vroucným, láskyplným pohledem: „Kéž bych mohla vyprostiti mysl tvou, pane můj, z trní starosti a mlhy zármutku, jenž rozkládá se před tebou. Tobě klaní se svět, jak kyneš, děje se vůle tvá a nic nemůže se ti odepříti, neodepřeš-li si to sám. Vyjasni panovnické oko a zapuď od sebe starosti.“

Co nejvroucněji a prosebně doložila: „Viď že so nepodáš bramínům? — Nepij více jedu jejich řečí!“

Král podíval se na ni zkoumavým okem a pravil: „Irachto, Irachto! Ty chceš čísti v mé mysli, ale upusť od toho a nesnímej roušku s mého tajemství. Nesluší se, abys ji odhalovala, nebylo by to také k tvému prospěchu. Tvé otázky ukrutně bodají do churavého srdce mého.“

Irachta odpověděla: „Kdy láska dráždí bol, činí tak jen proto, aby jej hojila. Nebezpečné jest tělu skrývati neduh, ještě nebezpečnější tajiti v duši červa, jenž hlodá, až konečně zničí i kořeny samého života. Zjev mi původ své bolesti. Věř, pane můj, že upřímné slovo jest s to, odvaliti velký kámen se stísněného srdce.“

Vzdychnuv sobě, král pravil: „Kéž bys nežádala před časem zvěděti, čím nás osud obmyslil. Máme na vybranou buď hanebně zahynouti na troskách trůnu a moci, nebo panovati bídně při krvavých činech, bez pokojného života. Bramínové četli v posvátných knihách chci-li zachovati sebe, že musím obětovati Ilada, Zevira i tebe i vše, co vůbec mne těší. Není horší život bez čisté radosti nežli noc smrti? Tam zůstává cit a vědomí bídy, se srdcem však ukládá, do hrobu všechno smrt, která všecko srovnává.“

Irachta, slyšíc tato hrozná slova, trnula v duši své, avšak nedala na sobě ničeho znáti. Rozumem, který bývá ženám v podobných případech povolnější než mužům, ohradila city své a pravila: „Co týká se oběti, jíž by se zlý osud smířil, buď, pane náš, dobré mysli. My zajisté rádi dáme život za drahý život tvůj. V království tvém jest více moudrých rádců než jediný Ilad a mnoho děv sličnějších než jsem byla já pro potěšení královského oka, a každá jiná ztráta dá se nahraditi. Dovol mi, pane, pověděti o tom také své vlastní mínění.“

I řekl král: „Mluv!“

Irachta počala takto: „O králi, jenž nemá rovna pod sluncem, nerač horšiti se slovem, jež ti řeknu. Jsem sice ženská a muži mají zralejší rozum, ale jsou věci, o kterých žena soudívá snáz a bystřeji. Ji vede jistěji přirozený smysl, muži překáží často předsudek učenosti, samolibosti a zisku.

Pravil jsi, pane můj, že bramíni četli v posvátných knihách tvůj osud, i to, že možná se s ním smířiti. Já však pravím, že to pouhá lež a podvod, aby pomstili se. Spůsobili bolest tvému srdci proto, že jsi jich dříve také nešetřil. Uražený nerozeznává, zda právem či neprávem zlé se mu stalo; nazývá křivdou každé protivenství. Bramín jest tím mstivější, čím za vznešenějšího se považuje. Máme prastaré přísloví:

Dobrou příležitostí k výbuchu hrdosti jest mstivost. Že tomu tak, prozrazuje již promyšlená ukrutnost, s jakou chystají se mučiti tvou duši. Nejprve podrážejí všechny podpory srdce tvého a podemílají základy všeho blaha, nechávajíce tu život, život, který ničemným jest bez radosti srdce. Věz, králi, žádný osud není tak složitý a tak ukrutný. — Zlý osud jest jako kat, jenž bez milosrdenství popraví odsouzeného, ale nelibuje si ve zdlouhavém trápení ubožáka, nedychtí spatřiti křečovité záchvaty raněného srdce.“

Po těch slovech Irachta hluboce si vzdýchla a umlkla.

Hodnou chvíli trvalo mlčení. Král seděl bez pohnuti, hledě upřeně na jedno místo jako zkamenělý, ale potom probudiv se ze svého snění a položiv ruku svou na levici krásné Irachty, pravil pohnutě: „Irachto, potěšení srdce mého, mluvíš směle a potěšitelně, avšak zdali pravdivě? — Komu mám dáti víru, tobě, jež mluvíš dle vnuknutí svého srdce, nebo bramínům, kteří čtou v posvátných knihách? — Které víry sluší přidržeti se, té, která těší, nebo která děsí?“

Irachta pravila: „Nelze vždy dle libosti věřiti tomu neb onomu, ale obyčejně věříme tomu, čeho si srdce přeje. Věz, králi, že tito bramíni čtou mezi řádky posvátných knih jen písmo, které psala jejich žádostivost. Jest staré přísloví o jejich knize:

Podobně i mnozí jiní mění skoro každodenně svou víru. Jest nedůstojné ducha klamati takto sama sebe. Každý má přemýšleti, jak by pronikl chmurami k jasnému světlu; nemůže-li sám nebo neumí nalézti cestu, ať vyhledá průvodce cesty povědomého. Nevěř tedy, králi, mně, ani bramínům, ale taž se moudřejšího. Poraď se s mudrcem Kebarijunem. Povolej ho k sobě a požádej za výklad svého vidění.“

Král řekl na to: „Dobře radíš, výborná ženo, avšak nesluší se, abych jako na osvědčení své moci povolal k sobě mudrce Kebarijuna. Uznávám, že trůn moudrosti jest skvělejší než trůn královské moci. Půjdu k němu sám.“

Dal si osedlati koně a jel k mudrcovu příbytku.

Jel již půl dne, a když ptal se, kde zůstává mudrc Kebarijun, ukázali mu do hor, a když jel ještě hodinu úzkým údolím podle hučivého potoka, spatřil před sebou nevysoký vrch porostlý lesem. Brzy potom otevřel se před ním nový kraj. Kolem jezera šuměly širokolisté, štíhlé platany, táhnoucí se ve dvou řadách, zhlížejíce se samolibě v modravém zrcadle, dále nad nimi po okrouhlých návrších, která ponenáhlu vystupovala tak, jako by se chtěly přes platany zvědavě podívati do rozlehlé planiny, červenaly se v pěkném skupení marhany, jakoby usmívaly se, a vedle nich magnolie s vážnou hrdostí dívaly se po sobě. Tam rozkládaly větve své jilmy, po nich pnuly se bujně révy, jež vystavovaly nad odiv bohaté hrozny a tvořily brány, sahajíce z jednoho jilmu na druhý. Brány ty vypadaly jakoby vítaly příchozího a zvaly ho do ráje veselého života.

Král přijel před dům mudrce.

Tento vyšel ven k němu a pravil: „Buď mi vítán, cizinče! Čím ti mohu posloužiti?“

Balad odpověděl: „Zdráv buď, blahoslavený muži, jehož moudrost zajisté větší jest, než jak pověst vypravuje. Zná tě a hovoří o tobě každý strom, každá zelinka v tomto tvém ráji.“

Kebarijun pravil: „Kde člověk v pravdě něco tvoří, ráj povstati musí.“

Balad pokračoval ve své řeči: „Jsem král. Říkají, že jsem nejmocnějším, ale zde veřejně přiznávám přednost moudrosti před mocí královskou.“

Kebarijun odpověděl: „Že jako král přicházíš ke mně, jsi mi tím milejší; jsi jistě mužnější než jiní. Králové snižují se k sprostému rolníku jen v největších nesnázích.“

Král řekl na to: „Věru! Jest to žalostná pravda, že hledíme na svět o sobě tak krásny, vsazeni jakoby za mříže předsudků a podivná skla, jež nám zbarvila pýcha z jedné a pochlebenství z druhé strany. Co jest jasné, učenci na dvoře našem schválně zatemní, aby potom, rozptylujíce ponenáhlu umělou mlhu, mohli chlubiti se, že vynašli světlo. A jaké přípravy a obřady konají se k tomu, co zcela přirozeně jeví se zdravému oku. Moudrost sama jest prosta, a jaké posunky, šaty a znaky vídáme na těch, kdo sami jmenují se strážci nebeských pokladů, majiteli světla a udělovači spásy! — Irachto, Irachto! Ty jsi mi dobře radila, abych se vyprostil z moci bramínů. Již na první pohled do tváře moudrého Kebarijuna poznávám, že lež byla, co oni mně pravili.“

Kebarijun pravil: „Co máš na srdci, králi, že tě to tak rozčiluje? Usedlá mysl nechválí ani nehaní tak urputně a s takovým předsudkem jako ty. Na každou věc třeba času, aby se mohla ohledati ze všech stran, podle přísloví:

Zvláště potřebný jest duševní klid králi, na jehož slově závisívá blaho millionův jiných duší.“

„Dobře pravíš, příteli,“ řekl král, „a právě proto hledám u tebe pokoj srdce svého.“

Kebarijun odpověděl: „Zvenčí, o králi, nemůže vejíti pokoj v duši, musí zroditi si jej sama, ale k jeho vzniku může přispěti upřímné slovo rozumného člověka. Tak nemůže žádný lék zhojiti tělesnou ránu, ale může obrátiti hojivou moc života na dobrou cestu.“

Řekl král: „Učiň, co můžeš, neb jsi moudrý a znáš zákony duševní i přírodní.“

Kebarijun odpověděl: „Kéž bych je znal; vím jen, že není na světě nic sladšího, než vědomí každodenního vzrůstu a rozšíření vědomostí o tom, jak věčný zákon vtěluje se v časovou pravdu a krásu. Co vím, tím chci milerád posloužiti každému dle jeho potřeby.“

Král vypravoval mu potom svůj sen, vypravoval výklad bramínův, Irachtinu radu i žádal, by Kebarijun řekl, co soudí o těchto věcech, a nezamlčoval ničeho, třeba to bylo sebe hroznější.

Mudrc poslouchal bedlivě a když král, dokončiv, umlkl, odpověděl: „Sen jest stín, pouhá dětinská hra našich myšlenek. Kdo by v něm hledal pouhou pravdu, lapal by vítr. Ale jako bývá dětinská hra obrazem budoucí, zatím ještě dřímající přirozenosti, proč by i sen nebyl takovým obrazem, z něhož probleskuje zdraví nebo nemoc v těle povstávající, štěstí neb neštěstí, jež má svůj původ v okamžitých okolnostech, a vůbec proč by mraky a světélka, jež povstávají nad našimi hlavami, nemohly otisknouti svůj obraz v samotné hlavě?“

Sen jest sen; ale protože jím jest, to má svůj původ. Protože budoucnost vládne přítomností, jest teda jejim pravým původem, jako vidíme na vzrůstu každého zvířete. Ano, to jest vzrůst, že budoucnosti slouží přítomnost, a tato jest tedy jejím obrazem. Možná, že ve snu napodobuje se budoucí osud. Ale výklad snu jest nesnadnou věcí. Co se týče tvého snu, buď ubezpečen, že neznamená nic zlého.“

Slyše to král, vzdychl si z hluboka, jako by velká tíže bývala spadla s jeho srdce, a tázal se zvědavě a kvapně, co by to znamenalo.

I řekl Kebarijun: „Dvě červené ryby, které jsi viděl zpříma státi, znamenají, že přijde vyslanec od hajmunského krále a přinese ti dvě skřínky s perlami a drahými kameny, jichž cena bude obnášeti čtyři tisíce liber zlata.

Dvě husy, které za tebou letěly a potom před tebou padly, znamenají, že ti pošle balchský král dva koně, jimž krásou a rychlostí rovných nebude.

Had, vinoucí se kolem tvé levé nohy, znamená, že přijde vyslanec od sendžinského krále a přinese ti meč z nejčistšího železa, jakého by na světě pohledal.

Co týče se krve, již jsi viděl, brotíci tvé tělo, znamená, že kazerunský král ti pošle drahocenné purpurové roucho, které v temnotě září.

Potom jsi myl své tělo vodou. To mohu vyložiti tím, že razinský král pošle ti kmentový šat, jaký králové nosívají.

Viděl jsi se na bílé hoře. To znamená, že ti král kazurské říše pošle bílého slona, kterého žádný kůň nedohoní.

A to, co jsi ohni podobného na své hlavě viděl, znamená, že arzenský král pošle ti korunu zlatou, vykládanou perlami a drahým kamením.

O ptáku, který tě kloval zobákem do hlavy, nemohu se dnes vyjádřiti, ale věz, že ti to není na škodu a nemusíš se ničeho obávati. Ukazuje to jen na nevůli a nepřízeň k osobě, kterou miluješ.“

Tak vykládám, králi, já tvé sny. Královští vyslanci, o nichž jsem se zmínil, příjdou k tobě vesměs v týdnu.“

Vyslechnuv tento potěšitelný výklad, král Balad velmi přívětivě děkoval moudrému Kebarijunovi a hned, rozloučiv se s ním, pospíchal domů. Když byl viděn na svém dvoře, roznesla se hned pověst o jeho dobré mysli. Národ radoval se.

Bramíny velice mrzela tato návštěva u Kebarijuna.

Král, ač byl klidnější, přece nejevil mysl veselou, nevycházel jako dříve, nenavštěvoval svých žen, nýbrž býval stále o samotě, jen s Iladem mívaje dlouhé rozmluvy o správě svých zemí.

Když bylo již poledne sedmého dne a nepřicházela žádná zpráva, začal býti král nevrlým a tajná pochybnost i mrzutost jevily se v celém jeho chování. Odpoledne přišla zpráva, že vyslanectvo blíží se.

Balad sedl hned na trůn, aby je přijal v plné slávě. Když je vyslechl, položeno k jeho nohoum mnoho darův nevídané krásy. Královo srdce zaplesalo radostí, že vyplnila se slova mudrce Kebarijuna.

Když bylo vše ukončeno, řekl král Iladovi: „Chvála a díky nekonečné Bohu, že odvrátil mou duši od hříchu. Byl bych hanebně prolil tolik nevinné krve a zahubil přátele a drahé své, aby bramínové tím snáze mohli mne zahubiti. Díky tobě, že jsi domluvil Irachtě, aby mi poradila něco lepšího. Navždy buď velebena tato rada, navždy oslavena královna Irachta.“

Na to kázal král, aby Ilad dal odnésti všechny dary k ženám, a když se tak stalo, vzal milou Irachtu za ruku, řka: „Moudrá, krásná ženo, vyvol a vyber si z těchto pokladů dle své libosti, ostatní vezmi si tichá Haurkenaha na památku toho šťastného dne.“

Irachta vybrala si jen korunu velmi uměle a krásně pracovanou a Haurkenaha vzala si nejkrásnější roucho.

Král trávíval večery jednou u Irachty, podruhé u Haurkenahy. U které ženy byl, ta mu připravila sladkou rýži.

První večer byl u Irachty, neboť na ní byla řada. Irachta, vzavši na sebe pěkné, ale na pohled skromné roucho, s korunou na hlavě předstoupila před krále, nesouc mu sladkou rýži.

Haurkenaha, dozvěděvši se to, oblekla se do darovaného přeskvostného roucha a šla také před krále. Její oděv slušel jí tak, že při své kráse byla spanilá jako slunce.

Jak ji král spatřil, obdivoval se jí a obrátil se k Irachtě se slovy: „Ty jsi byla pošetilá, volíc si korunu a odkládajíc šat, jemuž není rovno v našem pokladu.“

Že král Haurkenahu tak chválil, jí však vyčítal pošetilost a její volbu neschvaloval, naplnilo Irachtu žárlivostí a zlostí tak, že hodila misku králi na hlavu, až mu rýže po tváři tekla.

Král vstal ze svého místa, zavolal svého vezíra Ilada a pravil k němu: „Hle! jak málo úcty má tato ničemnice přede mnou, králem světa, a co mně udělala. Odveď a zab ji beze všeho smilování.“

Ilad, odešed od krále, pravil sám k sobě: „Nezabiju ji. Počkám, až pomine králova zlost. Vždyť jest tato žena nejmoudřejší a nejdokonalejší královnou; musil by jí pohledati. Král sám by bez ní dlouho nevydržel. Ona ho vysvobodila od smrti, udělala teda veliký, dobrý skutek, a naděje, kterou v ni skládáme, jest veliká. Nepochybuji také, že jednou přijde král a řekne, proč jsem popravu neodložil, abych mu mohl ženu zase přivésti. A proto neusmrtím ji, dokud neuslyším od krále ten ortel podruhé. Uvidím-li, že lituje přenáhleného slova, že rmoutí se nad tím, co učinil, přivedu mu ji živou a učiním tak veliký, dobrý skutek. Irachtu jsem zachránil od smrti a královo srdce zbavil věčného hoře a nepokoje. Za to nabudu u lidí veliké vážnosti. Avšak uvidím-li krále veselého, klidného a uslyším-li od něho, že souhlasí ještě s rozkazem, který mi dal, bude ještě dosti času, ji usmrtiti.“

Odvedl Irachtu do svého příbytku a dal ji pod ochranu jednoho z nejdůvěrnějších svých sluhů. Potom smočiv svůj meč v krvi, s líčeným smutkem předstoupil před krále a zvěstoval: „Vykonal jsem na Irachtě, králi, co jsi rozkázal.“

Ilad pozoroval každé královo hnutí a nebylo ho tajno ani to nejmenší, co se dělo v jeho duši.

Král tesknil čím dále víc, a čím více chtěl vystavovati na odiv klidnou tvář, tím více zuřil žal ve skrýši rozboleného srdce. Kolikráte měl již na jazyku otázku a chtěl ptáti se Ilada, sprovodil-li skutečně se světa ubohou Irachtu, ale vždy ji jakýsi ostych potlačil a nepropustil z tesklivého srdce.

Zvláště za doby večerní, již trávíval v náručí krásné, moudré Irachty, uznával, že její přednosti a ctnosti daleko převažovaly její vinu; jakž teprvé když vzpomněl si na její věrnost a dobrou radu, kterou zachovala ho před úklady bramínův. Tu proklínal svou nevděčnost, omlouval Irachtinu vinu, přiznávaje se, že svou choť dříve urazil a že její nevole byla spravedlivá.

Ilad řekl jednou: „Milostivý králi, podáváš se opět tesknotě a smutku. To ti v ničem neprospěje, ale vysuší tělo tvé a zmálomocní ducha tvého k nemalému potěšení nepřátel tvé slávy. Snášej raději trpělivě, nad čím nemáš vice moci. Chceš-li poslechnouti, povím ti povídku, která tě upokojí.“

„Vypravuj teda,“ velel král.

Ilad počal vypravovati:

Dva holubi

Byl jednou jeden holub a holubice a ti hospodařili spolu dobře; nanesli sobě plné, hluboké hnízdo pšenice a ječmene.

I řekl holub k manželce své: „Děkujme Pánu Bohu, že nám nadělil a požehnal naši práci. Nebylo by dobře, milá ženo, abychom nedotýkaly se těchto zásob, dokud pole bude nám poskytovati dostatečné potravy?“

Holubice odpověděla: „Dobře tak pravíš.

Ale zrnka byla ještě zelena a léto velmi suché i parné.

Holub odletěl na to do dalekých krajin a dlouho se nevracel. Ovšem že zrnka sesýchala se čím dále víc; a hromádka se tím menšila. Holubice, majíc ji každodenně před očima, nepozorovala ničeho, ale když holub se vrátil a podíval se na svůj poklad, nedbal na uvítání laskavé manželky, ale začal se vaditi: „Cože, neujednali jsme spolu, že nedotkneme se nasbíraného obili, dokud toho nebude potřeba? Proč jsi, mlsná, pohodlná ženo, nedostála danému slovu a trávila jsi z hotového?“

Holubice zapřísahala se, že nevzala ani zrnka a že po poli hledala výživy, toužebně očekávajíc milého manžela.“

Holub nevěřil; houkal zlostně, kloval ubohou ženu do hlavy tak, že bolestí a lítosti zemřela. On ji ani nepochoval, nýbrž na potupu vyhodil z hnízda na pospas dravcům a červům.

Brzy na to nastalo deštivé počasí. Zrnka zvlhla a nabotnala a vyplnila hnízdo tak, jako bylo z počátku. Vida to holub, poznal vinu své prchlivosti, počal hořekovati a bědovati, vrkaje neustále žalem a touhou: „Ach, milá žínko, jak jsem se na tobě prohřešil, jak mohu býti živ, nevěda, zda mne na věčnosti odpustíš. A já, bídný vinník, proč žiju dál?“

Od té chvíle nepožil ani pokrmu ani nápoje, až zemřel. Srdce mu puklo žalostí.

„Na tomto příkladu,“ vysvětloval vezír, „jest viděti, že moudrý a práva milovný nepospíchá s trestem, ale čeká, až upokojí se srdce a mysl, a potom jedná dle chladného a nestranného uvážení pořádku a okolností, které se mění a jsou jinaké v každém případu.“

Král neřekl ani slova, ale za to vzdýchnul si z hluboka.

Ilad, jakoby si ničeho nevšímal, pravil: „Znám také ještě jinou povídku pro tvé potěšeni. Jednou nesl jakýsi člověk hrách v otevřené nádobě. Bylo parno. Přišed do lesa a chtěje si odpočinouti, sedl si pod strom. Unaven cestou, začal dřímati. Na stromě seděla opice a znamenajíc příhodnou chvíli, sáhla a vzala plnou hrsť hrachu. Jedno zrnko ji upadlo i slezla skoupá opice opět se stromu, hledajíc je, ale nenašla, ba potratila také všechen ostatní hrách.

Tak jednáš i ty, králi! Šestnáct tisíc žen čeká na tvůj rozkaz a ty nevšímáš si žádné, hledaje jen tu, kterou nelze více nalézti.“

Slyše to král, zbledl ve tváři a pravil smutně: „Ilade, jindy tak rozvážný a prozřetelný, proč jsi tenkráte tak kvapně vyplnil vůli rozhorleného, rozčileného, jatého okamžitým hněvem? Na jediné mé slovo jsi šel a neodložil ani na hodinu popravu té, o které jsi věděl, že bych ji mnoho odpustil, jsa svoboden rozumem i srdcem.“

Ilad odpověděl: „Kdo se nikdy nezmýlí a nikdy sám sebou není v odporu, jest Bůh. Jemu má býti nejpodobnějším král, protože jeho vůle jest zákonem, ale vrtkavost zákona dělá zmatek v jednání a ten bývá pokušením a nepokojem lidu.“

I řekl král: „Ilade! Přísným slovem svým rozmnožuješ jen mou žalost. — Zabil jsi skutečně ubohou Irachtu?“

Ilad odpověděl:

Král řekl: „Kdybych mohl vzkřísiti Irachtu, jíž nevyrovná se nižádná žena, nehořekoval bych víc a stal bych se navždy prozřetelným.“

Ilad odpověděl: „Prozřetelným může býti jen, kdo má dobrý zvyk a pro budoucnost a moudrost vede běh časových dějův dle své vůle, ale

Král pokračoval: „Kdybych viděl Irachtu živou, nebyl bych nikdy více smutným.“

Ilad namítal: „Kdo koná vždy jen dobré skutky a kdo nespáchá nikdy žádného poklesku, nemusí se nikdy kormoutiti.“

Král pravil: „Kdybych opět spatřil Irachtu, od toho okamžiku dělal bych vše s rozvahou.“

Ilad pokračoval ve svých vývodech: „Dva nevidí: slepý a nemoudrý. Jako slepý nevidí nebe, hvězdy, zemi a nerozezná, co jest na blízku a co daleko, tak také kdo moudrosti nemá, nerozezná ošklivé od krásného a dobré ode zlého.

Král tesklivě dodal: „Ruka má jest prázna od té doby, co nemám Irachtu.“

Ilad pravil zase: „Tři věci jsou prázné a pusté: řeka bez vody, země bez krále a žena bez muže.“

Král poznamenal: „Ilade, ty odpovídáš, jako by ti odpovědi byly shůry vnuknuty.“

Ilad odpověděl: „Tři osoby jsou, kterým bude shůry přáno: král, který ze svých pokladů uděluje dary; ženě, kterou si vede šlechetný, milující muž do své domácnosti, a muž, jenž stará se o veřejné blaho a dobro.“

Řekl král: „Kdybych sešel se opět s drahou Irachtou, věru! nehřešil bych víc.“

Ilad odpověděl:

Král pravil: „Věřím, co říkává se:

Ach a proto já, bídák, odříkám se všech slastí trampotného života i přeji si, aby čím dříve tím lépe dobrotivá smrt vzala mi můj život.“

Ilad na to odvětil:

Král neřekl na to již ničeho, ale padnuv na svou tvář, plakal tak žalostně, že ustrnul se Ilad a pomyslil si:

Potom pravil hlasem přívětivým, smírným a potěšným: „Králi a pane můj! Irachta žije a doufá ve tvou milost.“

„Ah, ah!“ vzdychnul si král: „Buď jí odpuštěno, co mně učinila.“ A posadiv se po královsku, doložil: „I tobě buď prominuto, jenž jsi mne tak dlouho sužoval za přenáhlené slovo. Věru, byl svrchovaný čas, že jsi vyjevil pravdu. Věřím tomu, co psáno jest:

Avšak nechme rozumování. Jdi a přiveď mně drahou Irachtu.“

Ilad odešel. Netrvalo dlouho a přivedl prostě oblečenou Irachtu, která padla k nohoum svého pána, a pravila s pláčem: „Díky spravedlivému Bohu, sláva tobě, milostivý králi, jenž jsi neposuzoval přísně náhlý skutek ženy s rozumem pominulé. Chvála tobě, Ilade, věrný vůdce královské vůle.“

Král přerušil její řeč, řka: „Odpuštěno buď mně, odpuštěno buď i tobě vše, v čem jsme se provinili. Čest a sláva věrnému Iladovi, jenž nás opět spojil.“

Moudrý Ilad, znaje lidské srdce, poklonil se hned a odešel, řka v srdci svém:

Král poslal potom Iladovi drahocenné dary a vydal do jeho moci všecky bramíny, kteří navrhovali, aby byl popraven. Ilad je dal všecky usmrtiti.

Oči královy i oči všech velmožů jeho říše nalezly potěšení. Všickni děkovali Bohu a chválili Kebarijuna pro jeho znamenitou moudrost a šlechetnost, neboť jen těmito svými vlastnostmi zachránil krále, jeho věrného vezíra a věrnou jeho ženu.