ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Král Dabželim pravil k mudrci Bidpajovi: „Vyslechl jsem podobenství, jež jsi doposud vypravoval; nyní mně pověz podobenství o člověku, který prokáže dobrodiní na nepravém místě a slibuje si za to vděk.“

Mudrc odpověděl: „Králům a jiným lidem přísluší, aby prokazovali dobrodiní jen takovým osobám, od nichž mohou očekávati uznání, vděčnost, upřímnost a poctivost, a nevěnovali zvláštní pozornosti těm, kdo jsou jim na blízku, nebo ve veliké vážnosti jen proto, že jim král udělil takových hodností. Spíše jim přísluší, aby vyzkoumali lidi sprosté i urozené, jsou-li vděční a věrní, nebo nevěrní a nevděční, a prokazovali jim pak dobrodiní dle uznání. Věz! Starostlivý, pilný lékař, léče nemocného, nespokojí se jen tím, že se na něho podívá, ale prohlédne si také, čeho více třeba, a potom teprv určí léky dle způsobu nemoce. Moudrý byl a měl pravdu člověk, jenž řekl, že se přesvědčil o dobromyslnosti, věrnosti a vděčnosti lidí i zvířat tím, že si je zavázal vděčností, aby se přesvědčil, vzpomenou-li si na něho, kdyby někdy potřeboval jejich pomoci.

Moudrý bývá před člověkem často opatrným a má se na pozoru a nesvěří se nikomu, kdežto do rukávu pustí kolčavu a vezme do ruky každé ptáče. Říká se také, že se moudrému nesluší, opovrhovati malým, nepatrným člověkem, nebo takovým i zvířetem, ale sluší se, aby je vzal na zkoušku a učinil jim dle zásluhy. O tom jest známé podobenství, jež učinilo několik moudrých.“

„Jak se to stalo?“ tázal se král.

Mudrc počal vypravovati:

Poutník a zlatník

Společnost jakási vykopala studni, do níž padli zlatník, had, opice a tygr.

Náhodou šel kolem poutník. Všimnuv si studny, pohlédl do ní. K svému úžasu spatřiv tam divnou společnost: člověka, hada, tygra a opici, pomyslil si: „Sotva bych pro svůj budoucí život vykonal záslužnější dílo, než když vysvobodím tohoto člověka z hrozivého nebezpečí.“

Vzal provaz a hodil jej do studně. Pověsila se na něj nejdřív opice, protože byla nejčipernější, i byla vysvobozena. Hodil provaz po druhé, otočil se kolem něho had i byl tedy také vytažen. Po třetí spustil poutník provaz dolů a k svému úžasu a leknutí vytáhl tygra.

Všecka tato zvířata mu děkovala a radila: „Nevytahuj toho člověka ze studně; není mizernějšího nad lidskou vděčnost a zvláště vděčnost tohoto muže.“

Potom pravila k němu opice: „Žiji tamto na hoře u města Nevaderechtu.“

Tygr řekl: „Já se zdržuji v lese, také nedaleko tohoto města.“

Had sděloval: „Já se plahočím ve zdích toho města. Kdybys šel někdy okolo nás a potřeboval našeho přispění, jen na nás zavolej. Rádi bychom ti byli uznalými a osvědčili svou vděčnost za vše dobré, co jsi nám prokázal.“

Poutník si slov těchto zvířat mnoho arci nevšímal a jmenovitě nedbal upozornění na lidskou vděčnost a pustil po čtvrté provaz do studně. Tenkráte vytáhl ven zlatníka.

Tento klekl hned před ním a pravil: „Prokázal jsi mi veliké dobrodiní. Přijdeš-li někdy do města Nevaderechta, zeptej se, kde zůstávám. Jsem zlatník. Snad mně bude možná odplatiti tobě, co jsi mi dobrého učinil.“

Zlatník pospíchal potom do města a poutník šel svou cestou dál.

Po nějakém čase musil poutník za nějakou záležitostí do města.

Potkala ho opice, klekla před ním, líbala mu nohy a omlouvala se, pravíc: „Ty víš, že opice ničeho nemají. Ale sedni si zde a počkej, až se vrátím.“

Navrátivši se brzy, přinesla pěkné a chutné ovoce, jehož se poutník do syta najedl.

Posilniv se a pookřáv, šel dál svou cestou.

Nedaleko městské brány potkal se s tygrem.

Tento, ukloniv se před poutníkem, pravil: „Prokázal jsi mi dobrodiní, pročež odpočiň si zatím, než se vrátím.“

Odešed, prolomil zeď, prodral se ku královské dceři, již zadávil, vzal ji drahocenný skvost a přinesl jej svému ochránci.

Tento arci nevěděl, jakým způsobem jej tygr dostal, ale pomyslil si: „Tato zvířata projevila mi již tolik uznalosti, jakž teprv až přijdu k zlatníkovi. Třeba byl sám chudým a ničeho neměl, může mi aspoň tento skvost prodati. Ať mi dá z ceny jenom jeden díl, ostatní si může nechati pro sebe. Jako zlatník bude dobře věděti, co takový skvost stojí.“

Poutník kráčel dále do města, až přišel k zlatníkovi.

Tento, spatřiv ho, přivítal a zval ho do svého domu. Sotva však spatřil skvost, jejž poutník dostal, poznal, že to šperk, jejž zhotovil pro královu dceru.

„Odpočiň si zatím,“ pravil k svému hostu, „přinesu něco k jídlu. Rád bych tě pohostil něčím lepším nežli doma mám.“

Vzdáliv se, rozvažoval: „Teď mne potkalo štěstí. Půjdu ku králi, ukážu mu tento skvost a dostane se mi za něj velkého vyznamenání.“

Šel skutečně branou do královského zámku a dal se oznámiti králi. „Věz,“ pravil k panovníkovi „kdo usmrtil tvou dceru a oloupil o skvost, nalézá se v mém domě.“

Král dal poutníka hned přivésti, a jakmile zočil šperk své nešťastné dcery, beze dalšího rozmýšlení kázal, aby byl poutník zmrskán, voděn městem a potom oběšen.

Vykonavše na něm oba první tresty, odvedli ho před popravou do žaláře. Tam dal se poutník do usedavého pláče a zvolal žalostně: „Kdybych byl poslechl hada, opici a tygra, když mi připamatovávali ničemnost a mizernost lidské vděčnosti, nebyl by mne potkal tak zlý osud.“

Často opakoval ve tmavém žaláři tato slova, až je uslyšel had. Pronikl do žalářní kobky a poznal svého dřívějšího ochránce. Hluboká soustrast zmocnila se jeho srdce a přemýšlel, jakým způsobem by poutníka odtud vysvobodil.

Přikradl se nepozorovaně ku královu synu a uštknul ho do prstu.

Král dal svolati všecky mudrce z celého okolí; ti přišli, dělali nad raněným rozličné čáry, aby ho uzdravili, ale marné bylo jejich počínání.

Had doplazil se potom k jedné čarodějnici a vypravoval, jaké dobrodiní prokázal mu jednou poutník, který zkusil nyní mnoho strastí a ke všemu ještě má přijíti o život.

Čarodějka ustrnula se nad nešťastníkem, šla ku královskému synu a pravila k němu vážným hlasem: „Neuzdravíš se dříve, dokud tě nevyléčí sám člověk, který byl nevinně trestán a nyní úpí v žaláři.“

Had vrátil se k poutníkovi do vězení a pravil k němu: „Vidíš, tak se stává těm, kteří neposlouchají. Nevaroval jsem tě, abys neprokazoval onomu člověku žádného dobrodiní? Ty jsi neučinil dle mé rady.“

Potom dal mu nějaký list a řekl mu, že má léčivou moc a hojí rány od hadího uštknutí.

„Až tě dovedou ku královu synu,“ poučoval svého chráněnce, „dej mu šťávy z tohoto listu a on se uzdraví. Až se bude král vyptávati na tvůj původ a dosavadní život, pověz mu pouhou pravdu, jmenovitě to, co se ti přihodilo s námi a člověkem. Bůh jest svědkem, že budeš pak úplně vysvobozen.“

Syn vypravoval svému otci-králi, co mu čarodějka řekla, a král dal hned vyvésti poutníka ze žaláře a žádal ho, by svého hojičského umění užil ve prospěch jeho syna.

Poutník odvětil: „Čarovati neumím, ale dám vypíti tvému synu trochu nápoje a doufám, že s pomocí boží bude uzdraven.“

Kralevič opravdu se uzdravil šťávou dobytou z listu, jejž had přinesl.

I zaradoval se král nad míru a ptal se poutníka na jeho minulost.

Tento vypravoval vše, načež mu král poděkoval a bohatě ho obdaroval. Zlatníka dal hned oběsiti pro jeho lež, nevděčnost a proto, že splatil dobré zlým.

Mudrc k tomu doložil: „Ve zlatníkově činu naproti poutníkovi, v jeho nevděčnosti ku člověku, který ho zachránil od smrti, v díku zvířat a ve snaze jednoho z nich, aby člověka také zachránil, shledávám příklad pro toho, kdo si jej vzíti chce, a látku k přemýšlení, kdo o ní chce přemýšleti. Jest v tom zároveň poučení, že dobrodiní a dobré vůbec máme prokazovati jen lidem hodným, šlechetně smýšlejícím, byť byli na blízku nebo v dáli. Jedná se také o to, aby každý měl pravý úsudek, aby dobrého k sobě přijal a nevítaného odmítl.