ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Král Dabželim pravil k mudrci Bidpajovi: „Tomuto podobenství jsem porozuměl, ale teď mi pověz toto: Říká se, že člověk může dosáhnouti dobrého jen svým rozumem, moudrými náhledy a pevnou povahou. Jak a proč stává se, že právě nevědomec přichází k velkým hodnostem a štěstí, kdežto moudrý a opatrný utrpí škodu a stihá ho všeliký nezdar?“

Bidpaj odpověděl: „Jako člověk vidí svýma očima a slyší svýma ušima, tak také každé dobré slovo pochází z rozvahy, opatrnosti a statečnosti a nad tím nade vším jest řízení boží. Podobenství, jež se na to vztahuje, jedná o královském synu a jeho přátelích.“

„A jaké jest?“ tázal se král.

Mudrc začal vypravovati:

Králův syn a jeho přátelé

Čtyři lidé sešli se jednou na cestě. Jeden z nich byl syn krále, druhý kupce, třetí šlechtice, — krásný to člověk — a čtvrtý syn rolníka.

Všichni měli již veliký nedostatek. Byli v cizině a neměli již žádného jiného majetku než šaty, jež měli na těle. Když tak spolu kráčeli, vypravovali si o svých poměrech, ale každý zůstával při svém náhledu a při tom, co sám za dobré uznával.

Královský syn pravil: „Veškeré věci na světě povstávají z řízení a vůle boží, a co člověku jest souzeno, stane se mu zcela jistě, a proto jest nejlépe oddati se trpělivě do vůle boží a očekávati, ať se stane cokoli.“

Kupcův syn odporoval: „Moudrost jest nejdůležitější ze všeho.“

Šlechtic namítal: „Krása jest přednější než všecko to, co vy tvrdíte.“

Rolníkův syn ubezpečoval naposledy: „Není ve světě nad práci.“

Když přiblížili se k městu Abetrunu, sedli si před branou, aby se poradili. Potom pravili k rolnickému synu: „Jdi do města a zaopatř nám svou prací potravy na dnešní den!“

Rolník šel a ptal se po nějaké práci, aby vydělal na jídlo pro čtyry osoby. Řeklo se mu, že v tomto městě není nic tak drahé jako dříví.

Les byl od města vzdálen více než jednu parasangu. Selský synek tam šel, nasbíral velkou otep dříví, odnesl ji do města a prodal za jeden dirhem. Nakoupiv potravy za tyto peníze, napsal na městskou bránu:

„Muž vydělá zde tělesnou prací za den dirhem.“

Potom vrátil se ku svým přátelům s potravou a oni najedli se.

Druhého dne pravili: „Dnes bude řada na tom, kdo řekl, že krása jest ze všeho nejdůležitější.“

Mladý šlechtic ubíral se teda do města, ale již po cestě si povídal: „Proč bych chodil do města, když obchodu nerozumím?“

Styděl se však vrátiti ku svým přátelům bez potravy a proto přemýšlel, jak by se od nich odtrhl. Šel svou cestou dál, až umdlen, podepřel se o strom a usnul.

Když tak spal, šla kolem choť jednoho znamenitějšího pána z města, spatřila mladého šlechtice a zalíbil se jí pro svou krásu tak, že poslala si pro něho služku.

Služka šla a přivedla své paní mladíka-šlechtice, který strávil potom u ní celý den nejpříjemnějším spůsobem. Když byl večer obdarovala ho ještě pěti sty dirhemy.

Opouštěje město, napsal na bránu:

„Krása vynese za jediný den pět set dirhemů.“

I vrátil se ku svým přátelům.

Třetího dne řekli soudruzi synu kupcovu: „Jdi tam a vydělej pro nás něco svou opatrností a obchodem.“

Šel tedy mladý kupec a viděl brzy, jak připlula do přístavu loď se zbožím z ciziny. Domácí obchodníci scházeli se na břehu, hodlajíce přivezené zboží skoupiti.

Usednuvše nedaleko, radili se.

Jeden radil toto: „Pojďme dnes domů a nekupujme ničeho, třeba jsme toho zboží dosti potřebovali. Uvidí-li majitelé lodi, že není kupců, sníží cenu a musí ji snížiti na každý spůsob.“

Mladík, slyše to, šel hned k majitelům lodi, od nichž koupil všecko zboží jako nepotřebné za velice nízkou cenu, za sto denarův, a dával na srozuměnou, že toto zboží dá převézti do jiného města.

Když to zvěděli domácí obchodníci, ulekli se, že přijdou o potřebné zboží, i zaplatili cizímu mladíkovi sto tisíc dirhemů a mimo to musili také majitelům lodi zaplatiti smluvenou kupní cenu.

Kupecký syn vrátil se s výdělkem ku svým přátelům. Před odchodem z města napsal na bránu:

„Rozum vynese za jeden den sto tisíc dirhemů.“

Čtvrtého dne řekli ostatní ku královskému synu: „Jdi nyni také ty a zaopatř nám něco svou oddanosti do vůle boží.“

Vydal se kralevič na cestu, až přišel ku bráně, kde sedl si na místo, které bylo na ráně.

V těch dnech zemřel právě král oné krajiny a nezůstal po něm ani syn ani jiný příbuzný.

Právě šel pohřební průvod kolem onoho kraleviče. Zatím co všickni truchlili, plakali a hořekovali, on zůstal lhostejným. Lidé se nad tím horšili a strážce ve bráně ho pohanil, řka: „Kdo jsi, pse, a kdo ti dovolil sednouti si u brány našeho města. My tě nevidíme truchliti nad královou smrtí.“ — Na to odstrčil ho urputně od brány.

Když průvod zašel, sedl si královský syn zase na místo, kde dříve seděl.

Když se lidé vraceli z pohřebního průvodu, spatřil kraleviče strážce brány, a rozlobiv se mnohem více nežli poprvé, zvolal: „Což jsem ti již jednou nezapověděl zde seděti?“

I popadl ho a odvedl do vězení.

Druhého dne shromáždili se obyvatelé tohoto města, aby se poradili o volbě nového krále. Jeden vystavoval chyby druhému a nemohli se shodnouti.

Tu pravil strážný v bráně: „Já jsem viděl včera seděti před branou mladíka, ale nepozoroval jsem, že by býval měl smysl pro náš smutek. Řekl jsem mu, aby se klidil, ale on mne neposlechl, a proto jsem ho odstrčil od brány. Když jsem se vrátil, seděl tam zas a proto jsem ho vsadil do vězení, neb obávám se, že jest vyzvědačem.“

Po této řeči kázali starší města, aby byl mladík přiveden. Vyptávali se ho na jeho poměry a co ho přivedlo do jejich města.

On odpověděl: „Jsem syn feviranského krále. Po otcově smrti zmocnil se vlády můj bratr a já, boje se o život, utekl jsem. Takovým způsobem přišel jsem do této krajiny.“

Když mladík toto sdělil, poznali ho mnozí ze shromáždění, kteří přicházívali do země jeho otce, a vychvalovali velice jeho vlastnosti.

A ejhle! Starší zvolili kraleviče za krále.

Bylo zvykem v tomto městě, když zvolen byl nový král, že posadili ho na bílého slona a vedli ve slavném průvodu kolem města. Při té příležitosti dostal se král ku bráně, kde napsali jeho přátelé své zkušenosti.

I poručil, aby na tu bránu bylo ještě připsáno:

„Pracovitost, krása a moudrost a vše dobré i zlé pro člověka uděleno jest pouze vůli a řízením božím. Bůh buď chválen a ctěn! Příkladem toho jsem já, kterého Bůh k takové cti a slávě povznesl.“

Na to odebral se do paláce, sedl na královský trůn a povolal k sobě své spolucestující přátele.

Toho, jenž se vyznamenal důvtipem, jmenoval svým vezírem; toho, jenž miloval práci, ustanovil dohlížitelem nad rolníky; krásnému šlechtici dal mnoho peněz, ale vypověděl ho hned ze své říše, aby tu nesváděl ženy.

Posléze shromáždil kolem sebe mudrce této země, své rádce a pravil k nim: „Co se mých soudruhů týče, jsou nyní úplně přesvědčeni, že vše, co se jim dobrého stalo, bylo ustanoveno a řízeno Bohem, jenž buď námi chválen a ctěn. Přeji si jen, by také vy jste byli toho náhledu a přesvědčení. Hleďte, co mně Bůh udělil, čím mne obdaroval, bylo pouze jeho ustanovením. Nezpůsobila to žádná moudrost, žádná pracovitost. Také jsem nedoufal, když mne bratr vlády zbavil, že budu odměněn hojněji; ještě méně mohl jsem tušiti takovou hodnost. Něco takového nemohl jsem ani očekávati, neboť znal jsem lidi této země, kteří v kráse a půvabech měli přednosti, jichž se mi nedostává, kteří jsou dovednější v práci, vzdělanější a moudřejší nežli já. Avšak Bůh ustanovil a vedl mne až sem, abych zde vstoupil na trůn.“

Mezi shromážděnými byl stařec, který povstal a promluvil takto: „Pronesl jsi slovo rozšafné a moudré a tím jsi získal srdce nás všech. Skládáme v tobě všecku svou naději. O čem jsi se zmínil, uznáváme také za pravdu. Doufáme, že jsi toho hoden, co ti Bůh udělil. Dal ti moudrost a vážnost. Nejšťastnějším v tomto i onom životě jest člověk, kterému dal Bůh pravou rozvahu a moudrost. Nám prokázal Bůh dobré tím, že nám po smrti krále daroval tebe, tebou nás poctil.“

Po tomto starci zvedl se jiný, nábožný poutník. Vzdav nejprve Bohu dík a chválu, počal takto: „Nežli jsem se stal poutníkem, posluhoval jsem jakémusi šlechtici. Když jsem se rozhodl odříci se světa, rozloučil jsem se s oným mužem. Dal mi za mzdu dva denáry. Jeden z nich jsem chtěl věnovati k dobrému účelu, druhý jsem si chtěl podržeti. Přišel jsem do trhu a tam setkal jsem se s myslivcem, který měl pár holubů. Podával jsem mu za ně slušnou cenu, ale myslivec je nechtěl prodati jinak nežli za dva denáry. Žádal, prosil jsem ho, by mi je přepustil za denár, ale on nechtěl sleviti. Pomyslil jsem si teda, že koupím jen jednoho holuba, ale potom jsem zas uvažoval, že to snad párek — sameček a samička — a že bych je odloučil. Měl jsem s nimi útrpnost a protože jsem důvěřoval úplně v Boha, koupil jsem je za dva denáry. Bál jsem se však, kdybych je pustil v této lidnaté krajině, že by je zase někdo chytil, nebo že by hladem a vězením zmořeni, nemohli ani odlétnouti. Odnesl jsem je proto na místo, kde bylo mnoho luk a stromů, ale málo lidí, a tam jsem je pustil na svobodu. Vzlétli a sedli si na ovocný strom. Seděli nahoře, děkovali mi, a slyšel jsem, jak jeden ku druhému pravil:

„Tento poutník vysvobodil nás ze zajetí, zachránil nás od záhuby. Bylo by proto slušno, abychom se mu odměnili za ten šlechetný čin. Ejhle! Pod tímto stromem jest zahrabána míska denárů. Nemáme mu ji ukázati, aby si je vzal?“

Tu jsem pravil já k nim: „Jak mi můžete ukazovati poklad, kterého oči nevidí, a léčku nevidíte?“

Oni odpověděli: „Božské řízení — chce-li — odvracuje oči od místa, kam by hleděti měly a zaslepí je; tak také řízení boží odvrátilo naše oči od rozestřené sítě, ale ukázalo nám tento poklad.“

Kopal jsem a našel nádobu plnou denárů.

Blahořečil jsem jim, řka: „Díky Bohu za to, že jste mně sdělili boží tajemství. K nebesům jste vzlétli, abyste mi sdělili, co se nalézá pod zemí.“

Holubi mi odpověděli: „Nyní vidíš, že božské řízení jest nade všecko, že nikdo nemůže mu ujíti.“

„A já,“ doložil poutník, „vypravuji králi, čeho jsem zažil. Poručí-li mi, přinesu mu ty peníze, aby byly uloženy v jeho pokladně.“

Král odpověděl: „Ty peníze patří tobě, ať jsou ti k užitku.“

Vyslech tuto poslední řeč mudrcovu, zamlčel se král Dabželim.

A tu ještě naposled promluvil mudrc ku králi: „Kéž bys, o králi, žil tisíc let a panoval sedmi zemím. Kéž by se ti splnila milostí božskou a božím řízením všecka přání k vlastní radosti a k útěše tvých poddaných. V tobě jest rozum s vědomím, od tebe září opatrnost a bedlivost; dokonalá jest v tobě hrdinnost a dobrota a jednotou jest v tobě čin se slovem. Tak to usoudil a řídí král nade všecko velebný.