ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Řekl král Dabželim k Bidpajovi mudrci: „Mnohou pravdu jsi mně vypodobnil v obrazích, vylož mně nyní také podobenstvím neslušnost a škodlivost prchlivého jednání.“

Slovutný Bidpaj pravil: „Kdo jest náhlým v jednání, mívá častou příčinu k pykání. Každý skutek předcházej rozvaha. Skutek bez rozvahy jest proud bez hrází, jenž dělá mnoho škody v zemi. Jest to prudký běh s kopce bez zastávky a — pod kopcem bývá propast. Přísloví praví:

Aspoň tak povede se prchlivému jednateli jako jistému zákonníkovi, který zabil lasičku, své potěšení.“

„A jak se to stalo?“ tázal se král.

Bidpaj počal vypravovati takto:

Zákonník a lasička

Byl jednou jeden zákonník v zemi Žoržaně a ten měl ženu velice krásnou, jejíž láska blažila ho nade všecko. Jen jediná žádost se jim ještě nesplnila. Mnoho let, ale marně, přáli si spatřiti plod své lásky. Již již počala míjeti manželova naděje, když manželka cítila, že jest v požehnaném stavu. Radovali se velmi, děkujíce Bohu. Zákonník modlil se, prose, by narodil se chlapec, a po modlení promluvil takto k milé manželce: „Těš se, žínko, mám nadějné vnuknutí, že se nám narodí syn pro potěšení srdcí a očí našich. Vyhledám pro něho nejpěknější jméno a dám ho vycvičiti od nejvzdělanějších lidí ve všem, co jest dobrého a krásného.“

Řekla na to manželka: „Jak jen tak bláhové mluvíš o věci, o níž nemáš jistoty. Což jsi neslyšel, co přihodilo se poustevníkovi, který si vylil všecek med na hlavu?“

„Neslyšel a proto mi o tom sama více vypravuj,“ pravil muž.

Žena vypravovala:

Poustevník s velkými záměry

Jistý kupec chodíval prý k jednomu poustevníkovi, jídal u něho máslo a med a co zbylo, shromažďoval poustevník do nádoby, visící na hřebíku nad lůžkem.

Nádoba byla skoro již plna medu. Jednou poustevník, leže na zádech, hověl si na lůžku s holí v ruce, jak vrátil se unavený z práce domů.

Napadlo mu, že zpeněží zbylý med, i povídal si: „Prodám tento med za denar, za ten dostanu deset koz a ty budou míti každých pět měsíců kůzlata. Za nedlouho budu jich míti celé stádo, neboť kůzlata dorostou na kozy a ty budou míti zase mladé.“

Vypočítal si zevrubně, že za takový a takový čas bude míti čtyři sta koz. „Za ty kozy vyměním si asi sto kusů hovězího dobytka — za čtyry kozy jednoho býka nebo krávu. K tomu koupím si pole a zrní a najmu si studánku. S býkem budu vzdělávati pole a krávy dají mléko a máslo, jež dobře zpeněžím. Nechám poustevnu poustevnou, neboť za pět roků budu míti značné jmění. Potom si vystavím nádherný dům, najmu si mnoho služebnic a služebníkův a najdu si krásnou půvabnou ženu. Ta mně porodí hezkého a vtipného synáčka. Tomu dám nejkrásnější jméno. Až povyroste, dám ho co nejlépe ve všem vycvičiti. Na tom si dám záležeti. Poslouchati musí! — Bude to k jeho dobrému. Kdyby však chtěl býti lehkomyslným a neposlušným, budu ho trestati, třeba touto holí!“

V tom se poustevník zapomněl, rozehnal se holí a nešťastnou náhodou uhodil do nádoby, z níž všechen med vytekl na jeho hlavu.

Toto podobenství jsem ti pověděla,“ pokračovala žena, „abys nakvašeně nemyslil, nač mysliti se ani nesluší a o čem nevíš, jak se vydaří.“

Zákonník vzal si vypravování to pro výstrahu.

Manželka opravdu porodila později synáčka, který byl potěšením svých rodičův, a zvlášť otec měl z něho velikou radost.

Po několika dnech pravila manželka k zákonníkovi: „Zůstaň zde u dítěte, půjdu se umýti. Vrátím se z lázně záhy.“

Sotva odešla, přišel pro zákonníka královský posel, aby neprodlenně šel s ním do paláce, že král v jisté záležitosti chce slyšeti jeho radu.

Nezbývalo než jíti. Ohlédl se tedy ještě po milém dítku, zastřel záclonku jeho lůžka, aby komáři neměli přístupu, a zavřel světnici, v níž nebylo kromě spícího nemluvňátka jiného živého stvoření mimo lasičku, kterou zákonník od maličkosti choval a hrával si s ní jako s dítětem, dokud neměl synka.

Sotva že odešel s královským poslem, vylezl z díry černý had a plazil se k dítěti.

Lasička, spatříc to, skočila po hadovi a zakousla ho. Zatínajíc zoubky v hadí tělo, zakrvácela si celou hubu.

Když po chvíli vrátil se zákonník a otevřel dvéře, běžela mu lasička naproti, jako by se chlubila z hrdinského svého skutku. Zákonník, vida zvířátko se zakrvácenou hubou, lekl se, že mu zakousla chlapce, a rozhorlil se tak neobyčejně, že zlost zvítězila nad rozumem, který váží řeč a zkoumá okolnosti. Říká se:

Tak také bylo zde. Zákonník, uhodiv vztekle po lasičce holí, rozrazil jí lebku.

Když však přistoupil blíž a viděl, že děcko má červené tvářičky a sladce spí, a spatřil vedle něho zabitého hada, radostí a žalem políčkoval se, smál se a bědoval jako šílenec, neboť jak na jedné straně uznával vděčně věrnost lasičky, tak na druhé straně proklínal svou nevděčnost a prchlivost.

V tom vrátila se manželka a vidouc i slyšíc, muže svého, že bije se v čelo a zlořečí, tázala se polekaná, co se stalo?

Dozvěděvši se vše, děkovala Bohu za šťastné zachránění dítěte a upokojila manžela, řkouc: „Bůh dopouští často zkoušku malou, aby člověk vzpamatoval se a varoval se horšího, k němuž chýlí se jeho povaha. Co jsi učinil, jest jen ovoce tvé přenáhlenosti.“

Muž tomu porozuměl a od té doby vystříhal se šťastně vší prchlivosti.

Toť podobenství o člověku, který nerozvažuje, ale své úmysly rychle, nerozvážně provádí.