ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tři knihy byly mému drahému otci posvátnými: „Písmo svaté“, „Epištoly Kutnohorské“ a „Bajky Bidpajovy“.

„Epištoly Kutnohorské“ musily býti arci za dob Bachových pečlivě uschovány.

Nenašli je četníci, konajíce prohlídku v našem bytu na udání místního občana, že otec můj má u sebe spisy a noviny Havlíčkovy. Asi dvě leta před tím byl Havlíček-Borovský návštěvou v Merklíně u hraběte Hanuše Kolovrata-Krakovského a při té příležitosti navštívil také mého otce.

„Bájek Bidpajových“ měl otec můj pouze první díl. Druhého dílu nemohl se nikde dopíditi.

Pojal jsem sám také jakousi pietu k této knize věčně krásné, věčně nové a věčně pravdivé.

Jsem nakladatelem již dvanácte let a teprvé teď, po bolestných ranách, které mne stihly v rodině, — ztratil jsem oba nadějné syny v nejkrásnějším a stejném věku — sňal v poslední době své nakladatelské činnosti přičinil jsem se o vydání knihy, která mladší naší generaci byla již úplně — neznáma.

Hledíme nyní smutně na svět. „Bidpajovy bájky“ poskytnou nám útěchy.

Nelíbí se nám snad nynější věk?

„Bidpajovy bájky“ praví, že již před dvěma tisíci lety bylo tak na zemi.

Byli jsme velice zklamáni, poznali jsme lidskou faleš, neupřímnost, škodolibost. „Bidpajovy bájky“ dodají nám síly a ukáží na cestu, kudy máme se bráti my, abychom zvítězili. —

Pátral jsem po druhém dílu bájek, který mi byl také neznámý, a nalezl jsem úplný výtisk v Českém museu pražském. Pátral jsem dále po jiných překladech. Po knihkupectvích nemohl jsem jich sehnati. V universitní knihovně pražské mají pouze jeden německý překlad pod nápisem: „Calila und Dimna, oder die Fabeln Bidpais“ aus dem Arabischen von Philipp Wolff, Stuttgart 1837.

Porovnával jsem oba překlady, český a německý i shledal, že Klácel vynechal mnohé části a obsah jiných vzdělal příliš volně, ačkoli ne na škodu a proti duchu své práce.

Při tomto vydání užilo se vzdělání Klácelova, při čemž arci bylo z něho leccos vynecháno, doplněno však dle Wolffova překladu. V Klácelově vydání jest rozprav sedm, v našem — dle Wolffa — čtrnáct.

Vydání toto není tedy — jak z předešlých slov zřejmo — přísně vědecké, přímé, nevyniká také indickými, nesrozumitelnými názvy a jmény, aby i tím vysvědčovalo svůj původ, ale za to jest srozumitelné, snadno pochopitelné, pěkné, zajímavé a poučné a také populární.

Byl jsem velice potěšen, uslyšev, že jedna matka těší se na vydání nového sešitu, aby mohla vypravovati dětem bájky, které se jim vypravovati mohou; že učitel jeden litoval, že „Bájky“ budou ukončeny sešitem devátým, a když velmi mnoho vzdělaných mužů chválili mne, že jsem tento spis vydal.

Náš Havlíček-Borovský odporučoval národu českému také čtení „Bájek Bidpajových.“

Jistému kritikovi nejnovější doby nelíbily se však, sotva byl vydán první sešit, a odsuzoval jejich vydání. Troufám, až přečte celé dílo, že zajisté zmoudří.

Vypravujte, rodičové, bájky ty svým dětem, své naději, naději statečného národa, mladému pokolení, od něhož požadujete, by bylo charakterní, činné, statné a šťastnější než byli jeho předkové. —

Přecházím k dějinám „Bájek Bidpajových“, přidržuje se Riegrova „Slovníku naučného“, který přinesl o nich pěkný článek.

Bidpaj, mudrc indický, pokládá se za původa bájek a pověstí, jež slovou „Bájky Bidpajovy“ a které, jsouce považovány za pramen vší moudrosti, jsou rozšířeny daleko a široko na Východě i Západě.

O Bidpajově životě zmínili jsme se v předmluvě.

„Slovník naučný“ dodává: Avšak jako život Ezopův a Lokmanův, tak i život Bidpajův jest zastřen v rouše národních pověstí. Jenom to jest jisto, že v sanskritě jest kniha bájek, nazvaná „Pančatantra“ (paterý sbírky) věku velmi starého, z níž vyšly „Bidpajovy Bájky“, a odkud rozšířily se přes polovic světa.

Mezi l. 581 — 579 za Nužirvana Velkého krále perského, byly přeloženy od lékaře Barzujeha do obecného jazyka perského pod názvem „Kalilah a Dimnah“, jmény dvou šakalů, kteří jsou v první knize hlavními osobami.

Lékař Barzujeh odebral se samoděk nebo na králův rozkaz do Indie, aby opatřil si knihu, o níž kolovaly tak slavné pověsti. Dosáhl svého cíle svou opatrností a chytrostí. Přeloživ knihu do staroperštiny (pehlvi), získal si úplné královy přízně, vyžádal si však za odměnu pouze, aby první ministr Buzurdžmir dal do úvodu přinešené knihy jeho (Barzujehův) životopis. Tak se stalo.

Staroperský překlad tento stihl týž osud jako ostatní perskou literaturu za sasanidské dynastie. Zničila jej náboženská horlivost Arabů.

Nejstarší překlad naší knihy ze staroperštiny do arabštiny pochází od Abdallaha ben Mokaffy. Byl rodilý Peršan a oddán dlouhou dobu náboženství magů. Později ve službách Isa ben Aliho, ujce kalifů Saffy a Mansura přijal islam, ale málokdo důvěřoval jeho pravověrnosti. Byl v nelásce pro svou jizlivost, také u kalifa Mansura, a skončil strašnou smrtí na jeho rozkaz: baserský náměstek dal mu zutínati kus těla po kuse a naházeti do pece.

K překladu své knihy napsal předmluvu, v níž vykládá účel knihy, její prospěch a dává poučení, jak se má čisti. Uvedeme pouze některé hlavní myšlenky.

Především žádá na čtenáři, aby nepozastavoval se nad zevnějškem povídek ale spíše pátral po tajném mravním jejich smyslu. Jen tak bude kniha ku prospěchu a užitku. Také ořech třeba prý dříve rozlousknouti než možná ochutnati jádra.

Dále je radou, aby se poznaného moudrého naučení používalo ve skutečnosti, praktickém živobytí. Nebo co platno vědění, pakli se dle něho nikdo nechová. Vědění jest jako strom a jednání dle tohoto vědění jest plodem jeho. Kdo nechová se dle toho, co bylo uznáno dobrým, podléhá trestu tím spíš. Moudrý člověk — pokračuje Abdallah ben Mokaffa — vytkne si při každém svém podniku užitečný cíl a bude snášeti trpělivě každou nehodu, která ho z dopuštění božího stihne, nebo jest jen zdánliva a tu skončí pro něho prospěšně. Důvěra v boží prozřetelnost nesmí býti na závadu, aby konal, čeho třeba, by vyhověl svým potřebám, avšak hlavním předmětem jeho snahy musí býti statky, které nemůžeme nikdy ztratiti, které nikdy nehynou. Rozumný člověk bude se míti vždy na pozoru před svými vášněmi, nebude věřiti nahodilým slovům leckohos, nebude státi tvrdošíjně na svém, kde jedná se o něco nesprávného, bude věřiti nevyhnutelnému ustanovení božímu, bude jednat odhodlaně a vytrvale, nebude činiti jiným, co by nerad, aby oni činili jemu, a nebude nikdy vyhledávati svůj prospěch na vrub jiného.

Ku konci napomíná čtenáře, aby nečetli jeho knihu jen zběžně, ale věnovali jí pilnou a bedlivou pozornost.

Spisovatel knihy — praví — vytkl si při své práci čtyry věci: předně, aby jeho dílo bylo půvabným pro mladý lid. Toho troufal dosíci, uváděje rozličná zvířata mluvící a jednající.

Za druhé chtěl povahami a postavami svých zvířat vzbuditi pozornost knížat. Za třetí: aby mládež všech stavů, bavíc se jeho knihou, hojně ji opisovala a tak rozmnožovala, aby se zachovala pozdním věkům.

Za čtvrté — praví — pravý účel knihy poznají pouze mudrci, neb jedná se tu hlavně o moudrá a mravná naučení v rouše bájek.

Všecky pravdy, všecka poučení snaží se Abdullah Ibn Mokaffa znázorniti po východním spůsobu přiměřenými podobenstvími. Tak dokazuje pravdu, že zdánlivá nehoda mívá nezřídka příznivý následek podobenstvím o chudáku a zloději, jež v krátkosti zní:

Do příbytku chuďasa, který měl nedostatek potravy i oděvu a marně prosil za podporu své příbuzné a známé, vloudil se zloděj. Chuďas myslil, že nepotázal se s dobrou, že u něho ničeho nenajde. Avšak zloděj našel přece nádobu s pšenicí a aby nešel na prázdno, vysypal si ji do pláště. Chuďas si mohl zoufati, že bude připraven o trošku toho, co mu ještě zbývalo. Leč ze zdánlivé nehody kyne najednou prospěch. Chuďas, popadnuv hůl, oboří se na zloděje a ten ze strachu utíká, nechávaje v rukou chuďasa plášť, který jej potom dobře zpeněží.

Ostatní v předmluvě uvedená podobenství mimo kratší, jimiž jest řeč protkána, jsou:

Člověk, který našel poklad a zase ho pozbývá.

Jsa tuze pohodlný, nerad by jej odnesl domu sám, najme si k tomu cizé lidi, ale ti nedonesou mu jej domů, nýbrž nechávají si jej sami.

Člověk, který by se rád podíval, jak ho ošidí.

Chce se dívati na zloděje, který se vloupal do jeho domu, a postaviti se proti němu, až bude odcházeti. Zloděj nemá jaksi na spěch, hospodář zatím usne a zloděj pak tiše odejde, nejsa nikým obtěžován.

Kupec a jeho nepoctivý druh, který se však sám podvádí.

Dva kupci měli napolovic boudu pro své zboží. Jeden z nich, nepoctivý, rád by připravil svého přítele o balík zboží. Vyhlédne si jej a aby se v noci, až pro něj přijde, nezmýlil, položí na něj svůj plášť. Mimo nadání přichází však druhý kupec ještě ten den do společné boudy a vida přítelův plášť na balíku svého zboží, vezme jej a položí na zboží svého společníka. Tento přijde v noci, sebere zboží, na němž plášť ležel, a teprve ráno pro zlost poznává, že odcizoval z vlastního.

K tomuto podobenství druží se jiné o zloději, který se sám šidí, bera místo nádoby se zlatem nádobu s pšenicí.

Nepozorný rybář.

Rybář, spatřiv ve vodě mušli, rozestřel síť a zahrnul velké množství ryb. Byl by však měl rád mušli a proto rozestřel síť ještě jednou. Tenkráte zalovil mušli, ale bezcennou. Litoval, že při tomto lovu přišel o ryby. Druhý den spatřil drahocennou mušli, ale obávaje se, aby nebyla zase taková, nedbal o ni. Jiný rybář ji zalovil a našel v ní drahocennou perlu. —

K předmluvě arabského překladatele jest připojena kapitola (Buzurdžmirova) o lékaři Barzujehovi, jež obsahuje zajímavá dáta o náboženských názorech starých Peršanů.

Z ní vyjímáme tato data: Barzujeh pocházel ze vznešené rodiny a jevil záhy náklonnost k lékařství. Vykonávaje je, doufal nalézti u Boha zalíbení. Léčil zdarma, byl prost vší závisti naproti druhým, zámožnějším a vznešenějším lékařům. Napadla-li ho přece, vzpomněl na pomíjejícnost lidských věcí. Varoval se zlých rad a nebezpečných příkladů svých známých a přátel. V takových myšlenkách rozvažoval i různá náboženství, kterými se lidé dělí. Nenašed žádného upokojení u těch, jimž sdělil své pochybnosti, ustanovil se, že zůstane věren víře svých otcův, avšak rozhodnutí jeho nemělo trvání. Rozvažuje krátkost života a pomýšleje na poslední hodinku, která z nenadání přichází, shledal, že učiní nejlépe, nechá-li všeho bádání a bude raději konati skutky, jež jeho svědomí schvalovalo a které mu zjednávaly lásku lidí všech vyznání. Zároveň pojal pevnou víru v jiný život, příští pokuty a odměny. Největším štěstím zdála se mu ctnost a tichý život. Čím více pozoroval světské radosti, tím více se mu hnusily. Rád by býval zašel na poušť, ale obával se, že by tam nevydržel. Avšak pravil sám k sobě: Co jest strádání a nepříjemnosti bohulibého života u porovnání se zlem, jež provází rozkoše tohoto světa? Jaké zalíbení na tom, čemu hrozí tak brzká zkáza a po čem následují věčné pokuty a muka? Nešťastný jest člověk světu oddaný, neboť lačně, neví, kde nalézti pokrmu, žízně, neví, čím uhasiti žízeň, a má-li bolesti, neví, kam se má obrátit o pomoc.

Trefné jsou obrazy, jak maluje podstatu světa, pravě: „Svět podobá se slané vodě, čím ji kdo více pije, tím více žízní; nebo kosti, již pes ohryzuje, protože zavání masem, až si rozedře hubu; nebo džberu s medem, na jehož dně jest jed a který poskytuje z počátku lahodné jídlo, ale ku konci dává smrt.“

Moudrý pomýšlí na věcnost a kdo tak nečiní, zasluhuje jako blázen útrpnost neb opovržení. Barzujeh žasne, že lidé, kteří mají přece rozum a jsou vznešeni nade všecky tvory, nedbajíce své důstojnosti, hledí si ničemných věcí a zanedbávají své vlastní zájmy.

Vznešený jest jeho obraz lidského pokolení. Nejlépe je porovnáme — praví — s člověkem, který, utíkaje před zuřivým slonem, schová se do studny, stoje na vyčnívajícím kameně a drže se za větve stromu, který se rozkládá nad studnou. Čtyři hadi vystrkují hlavy z děr ve zdi; na dnu studně pozoruje draka, který otvírá tlamu, aby ho, jak spadne, pohltil. Pohlédna vzhůru, spatří tam dvě myši, černou a bílou, jak hlodají na obou větvích, za něž se drží. Zatím spozoruje opodál také úl, pustí se do medu a zapomene na hady v děrách, na myši hlodající větve i na draka. Jeho nerozvážnost a samoklam pomíjejí teprvé se životem. Studnice je svět plný nebezpečí a bídy. Čtyři hadi jsou čtyři látky, z nichž je smíšeno naše tělo, které však, přišedše z rovnováhy, stávají se tolikéž jedy. Bílá a černá myš jsou den a noc, drak — nezvratný cíl, který nás všecky očekává. Med jsou smyslné rozkoše, jejichž falešná lahoda nás svádí s cesty, po které máme kráčeti.

Proto odhodlal jsem se — praví Barzujeh ku konci — že nezměním svůj stav, ale zdokonalím, pokud možná své jednání, doufaje, že přijde chvíle, kdy najdu vůdce, který mne povede pravou cestou, — moc, která podrobí mou duši, a pána, který spořádá mé záležitosti. V takovém stavu zůstal jsem, až jsem byl poslán do Indie. Tam jsem mnoho bádal a pátral. Opsav si mnoho kněh a mezi nimi také tuto, vrátil jsem se do své vlasti.“

Také v této kapitole je několik povídek. Jsou to: Oklamaný zloděj. Zloděj chce užíti kouzla, o němž slyšel v domě, kam se vloupal, od hospodáře, když je sděloval své ženě, pravě, že možná jím dosíci bohatství. Zatím to však jen tak řekl, aby chytil zloděje, věda, že slyše to, kouzla toho užije.

Dopadený milovník. Jedna žena měla milovníka, pro něhož si vyhlédla pro případ potřeby tajnou chodbu ze svého bytu na ulici. Když manžel objevil se u domovních dvéří, domlouvala žena milenci, aby rychle chodbou uprchl, ale on se tolik rozpakoval a vyptával, až byl přistižen.

Ošizený kupec. Kupec objednal si člověka, aby mu provrtal drahokam. Vyjednaná mzda byla 100 denárův, avšak umělec, uměje dobře hráti na cimbal, hrál na něm na kupcovu žádost celý den. Večer žádal smluvenou mzdu — ač drahokam neprovrtal — a kupec mu ji musil vyplatiti.

Konečně je tu i známá bajka o psu, který chňapal po stínu kusu masa, jež držel v hubě. —

R. 1540 jsou převedeny „Bájky“ do tureckého, potom do malajského, mongolského a afganského jazyka.

Na západ byly rozšířeny řeckým překladem, jejž z arabštiny obstaral Řek Simeon Setkus na konci jedenáctého století pod názvem „Ověnčenec a slídič.“

Na konci XII. století pořídil odtud překlad do hebrejštiny rabbi Joël, jejž potom v druhé polovici XIII. století do latiny, převedl Jan z Kapuy, pokřtěný žid. Z latiny dal jej vévoda Eberhard Virtemberský přeložiti do němčiny a překlad ten vyšel r. 1480 a podruhé 1485 s nápisem: „Buch der hyspel der alten weisen“ se 125 obrázky.

Roku 1251 za Alfonsa X. byly přeloženy „B. b.“: do jazyka kastilského, r. 1498 do španělského, r. 1548 do italského, r. 1556 do francouzského, r. 1570 do anglického, r. 1618 do dánského, r. 1623 do holandského, r. 1743 do švédského, r. 1802 a 1803 do nové němčiny.

Českým jazykem vyloženy jsou od Mikuláše Konáče z Hodišťkova roku 1528. pod názvem: „Pravidlo lidského života, jinak podobenství starých mudrců. Z latinské řeči v českou přeložené a obrácené, kteréžto také Dymnovy a Kalilovy knihy slovu a byly nejprv jazykem napsány indickým, potom perským a pak arabským, potom židovským a naposledy z židovského v latinský obráceny“. — V Praze u Bílého Lva L. B. 1528 fol. listů A — B po 6 × 2.

Konáč věnoval tu knihu knězi Janu Honsovi, faráři u Matky Boží na Lúži a praví, „že je pro obecný všech milovníkův slovanského, velmi široce rozhlášeného jazyka užitek též i pro napravení vlasti vytiskna, z temnosti a z prachu na světlo vynesl. V knize té každý každú poškvrnu duše shledne a vodou múdrosti je smyje, setře a zahladí. Ona zapuditi umí stydkosti, roty, nesvornost, válku, kteréž zahubenie vlasti přinášejí, ona lásku, svornost, pokoj a tak prospěch a zbohacení vlasti přivozuje, pokoj pravím všem národům nejžádostivější, nám pak Čechům nyní pýchou rozdulým nejnávistnější, čehož nic jiného nepósobí, nežli neumělost, pýcha, lakomství a nemírnost. První knihy porážejí neslušnost a neumělost, druhé pýchu, třetí nenasycené lakomství, čtvrté neumělost. Jmenují se jinak čtverohranné, poněvadž jako dům bývá vzdělán na čtyry hrany nebo čtyry úhly, že život člověka má vzdělán býti čtyřmi ctnostmi: opatrností, velikomyslností, spravedlností a skrovností“.

Podruhé byly vydány bájky ty r. 1600 u vdovy Veleslavínovy.

Roku 1846 vydal v Olomouci svým nákladem a v komissi Eduarda Hölzla kněz Matouš Klácel bájky ty pod názvem: „Bajky Bidpajovy, téměř do všech jazykův dávno již přeložené, po česku vzdělané od Františka Třebovského.“ Roku toho vyšel pouze díl první. Druhý díl tohoto českého vzdělání Klácelova byl vydán Moravskou Národní Jednotou sv. Cyrilla a Methoda až roku 1850 v Brně.

Tohoto vydání — jak již prvé podotknuto — užil jsem tenkráte, rozšířiv a doplniv je dle německého překladu Wolffova.

Filip Wolff, doktor filosofie a soukromý docent východních literatur na král. universitě v Tubinkách, vydal r. 1837 ve Štuttgartě zmíněné to bájky pod názvem „Calila und Dimna“ oder die Fabeln Bidpai’s. Aus dem Arabischen. Rozdělil je na čtrnáct kněh.

Ve své předmluvě praví: „Usmyslil jsem si překládati Bidpajovy bájky, jednu z nejznamenitějších kněh vůbec.

— Možná, že třeba ohraditi se proti zběžnému čtenáři, který snad jen listy obrací a pohorší se některými místy. Takovému čtenáři podotýkám, že jest to kniha orientální a třeba ji posuzovati dle orientálních názorův. Překladatel vysnažil se o věrnost textu, aby se mu rozumělo a aby — pokud možná — zachoval ráz orientalské poesie. Proto nesměl vynechati ničeho, co tam našel. Všeobecný dojem knihy zajisté snadno zastře některé nahodilé nedostatky. Varuji také, aby nikdo nedomníval se dle nápisu „Bájky Bidpajovy“, že jedná se o pouhé zvířecí bájky nahromaděné beze vší souvislosti, tak jako jsou Ezopovy a Lokmanovy. Bidpaj nepodává porůzné bájky, nýbrž — zkrátka — filosofii života v půvabném rouše bájek a podobenství. Tyto bájky a podobenství jsou spolu spojeny úžeji nebo volněji společnou umělou a přece přirozenou páskou.

Ubírej se tedy, knížko, do světa. Stála jsi mne mnoho práce, ale způsobila jsi mi mnohem více radosti. Hledej a najdi si vzdor nedostatkům, které jsem možná já sám zavinil — shovívavé a přívětivé čtenářstvo.“

V Praze, v prosinci 1893.

Eduard Valečka.